11 Tdo 923/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tdo 923/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. i) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:11 Tdo 923/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:11.TDO.923.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 923/2025-2546 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, č. j. 11 To 22/2025-2387, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 7/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2024, č. j. 22 T 7/2022-2244, byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání účastenství ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně obviněnému za tuto trestnou činnost uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 2. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (která tak učinila v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 11 To 22/2025-2387, tak, že z podnětu obou odvolatelů podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Ve věci pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že shledal obviněného vinným z účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. 3. Za uvedené trestněprávní jednání a za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 4 T 165/2023, a za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 9 T 122/2023, odvolací soud obviněnému uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému rovněž podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 750 Kč, tedy v celkové výměře 350 000 Kč. Rovněž mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to 234 g kokainu, plastové dózy s nápisem WHEY a digitální váhy značky Professional Scale. Odvolací soud současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ohledně obviněného zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 4 T 165/2023, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 9 T 122/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 4. Přisouzeného jednání se přitom obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že v průběhu prosince roku 2020 ve XY, okres Liberec, po předchozí domluvě s již odsouzeným P. J. (dále též jen „odsouzený“), neoprávněně opatřil za účelem výroby metamfetaminu nejméně 10 kg tablet léku Cirrus s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu, které nezjištěným způsobem dodal odsouzeným P. J., L. L. a J. B., kteří z nich následně vyrobili metamfetamin, který zčásti pro svou potřebu užili, zčásti prodali či jinak poskytli dalším osobám. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vondrouše, advokáta, dovolání, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, na nesprávně uložený souhrnný trest a na chybně neuložený trest pod dolní hranici zákonné sazby. 6. Obviněný se předně vymezuje proti nesprávně uloženému trestu. Odvolací soud podle něj vědomě pochybil, když nesprávně aplikoval § 43 odst. 2 tr. zákoníku, což vyplývá z bodu 62 jeho rozsudku. Obviněný oceňuje úvahu odvolacího soudu, který pro něj hledal nejvhodnější řešení, nicméně trestní právo neumožňuje takto překlenout postup rozporný s literou zákona. Ukládání souhrnného trestu je totiž otázkou posouzení splnění zákonných podmínek, které však v projednávané věci zjevně splněny nebyly, nikoliv volby či úvahy soudu. 7. Obviněný se ztotožňuje s odvolacím soudem, že projednávaná trestná činnost se sbíhá s trestnou činností řešenou Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 9 T 122/2023, a souhlasí, že souběh není dán k věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 165/2023. Pro úplnost dodává, že byl z výkonu trestu uloženého Okresním soudem v Liberci podmíněně propuštěn usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 5. 2024, č. j. 31 To 156/2024-54. Jakékoli zohledňování tohoto odsouzení při úvahách o trestu v napadeném rozsudku je pro něj tedy bez dalšího nevýhodnější. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, že nesprávné uložení souhrnného trestu naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž podle něj o nesprávnosti není pochyb. Nelze totiž akceptovat situaci, kdy odvolací soud při úvahách o trestu vycházel z premisy, že ukládá souhrnný trest k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců. Jeho postup při stanovení výměry trestu tím byl zásadně ovlivněn v neprospěch obviněného, což je podstatný důvod pro zrušení napadeného rozsudku. 8. Další okruh svých námitek obviněný směřuje na chybně neuložený trest pod dolní hranici zákonné sazby. Má za to, že v jeho trestní věci byly dány podmínky pro aplikaci § 58 tr. zákoníku, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, podle něhož lze námitku neaplikace § 58 tr. zákoníku podřadit pod dovolací důvody. Pokud odvolací soud uložil trest odnětí svobody jako souhrnný (k 30 měsícům trestu odnětí svobody) při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, nabízí se úvaha, že při správném použití § 43 tr. zákoníku by bylo namístě trest podle § 58 tr. zákoníku mimořádně snížit. Obviněný připouští, že odvolací soud se možné aplikaci tohoto ustanovení věnoval, jeho úvahy jsou však zatíženy nesprávným hodnocením souhrnnosti a daný soud rovněž nesprávně hodnotil jeho roli na trestné činnosti z hlediska závažnosti a významu jeho jednání pro činnost skupiny kolem odsouzeného. 9. Obviněný za ilustrativní označuje závěr bodu 30 rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud významně naznačuje, že nebýt absentujícího odvolání státní zástupkyně do výroku o vině v neprospěch obviněného, byly by jeho závěry o rozsahu participace obviněného na trestné činnosti odlišné, resp. shledal by širší zapojení do činnosti. Tato úvaha je podle něj s ohledem na princip presumpce neviny nepřípustná. Od tohoto závěru je třeba odvíjet úvahu o závažnosti jeho jednání. Pokud totiž oba soudy nepochybovaly (s ohledem na usvědčující výpovědi svědka B.), že trestná činnost v rozsahu popsaném ve vztahu k odsouzenému (zejména rozsah výroby pervitinu) skutečně proběhla, a tedy tablety Cirrus musely být dodávány opakovaně, musel tyto někdo dodat. Pokud nebylo prokázáno, že je dodal on, je třeba s ohledem na princip presumpce neviny uzavřít, že je nedodal. 10. V návaznosti na uvedené obviněný prezentuje svůj názor na jednání popsané v napadeném rozsudku z hlediska závažnosti. Přibližuje podstatu činnosti skupiny kolem odsouzeného a dodává, že se sám na distribuci ani výrobě nepodílel. Ze všech výpovědí svědka B. (dále též jen „svědek“) o rozhovoru odsouzeného s obviněným vyplývá, že iniciátorem činnosti byl odsouzený, který tablety i aktivně poptával. Obviněný měl obstarat pouze jednorázově jednu dílčí surovinu pro výrobu. Rovněž poukazuje na to, že soud mu neprokázal obstarávání jódu či červeného fosforu, což mu obžaloba původně kladla za vinu. Obviněný postup výroby pervitinu neprováděl, ani jej neznal. Byl to totiž odsouzený, kdo dodával know-how a řídil výrobní proces. Odvolací soud nejen, že shledal jednání obviněného toliko jako účastenství, nepovažoval oproti soudu prvního stupně za naplněnou ani právní kvalifikaci podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 11. Obviněný konstatuje, že z hlediska závažnosti jeho jednání nelze ani opomenout, že činnost skupiny po celou dobu její existence probíhala zcela bez něj. Pokud obviněný nějaké tablety skutečně opatřil, pak zjevně v následujícím období nebylo pro odsouzeného J. obtížné si je obstarat i bez něj. Význam jeho „příspěvku“ k činnosti skupiny je tedy velmi malý a skupina by zjevně začala fungovat i bez něj a dokázala by si (a také to skutečně činila) sama obstarat veškeré potřebné suroviny. A pokud by nebyl odsouzený schopen opatřit si nezbytné chemikálie pro výrobu pervitinu jinak, nebylo by možné tablety dodané obviněným ani zpracovat a výrobu pervitinu z nich zahájit. Proto je obviněný přesvědčen, že odvolací soud měl přistoupit ke snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, a to ať už podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, s odkazem na mimořádnou přísnost trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, nebo podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, tedy s ohledem na jednání obviněného toliko jako pomocníka s ohledem na uvedené aspekty. 12. Ve vztahu k výroku o vině shledává obviněný především zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku v této věci (ze dne 29. 4. 2024, č. j. 11 To 18/2024-2043) v reakci na obhajobu jednoho z obviněných uvedl, že nelze mít za prokázané jednání tohoto jiného obviněného i v období před nasazením operativně pátracích prostředků, k čemuž obviněný K. cituje bod 86 rozsudku odvolacího soudu. Tedy pokud se skupina nějak chovala ve sledovaném období, lze se důvodně domnívat, že se chovala obdobně i v době před zahájením sledování. Obviněný je přesvědčen, že na jeho případné jednání je nutno tuto myšlenku aplikovat v její „negativní“ variantě. K jeho jednání mělo dojít v prosinci roku 2020, operativně pátrací prostředky jsou k dispozici od cca května až června roku 2021 do 4. 9. 2021. Za toto období o něm není jakákoliv zmínka. Svědek navíc uvedl, že nezná původ tablet dodávaných motocyklistou a přinášených H. S. a zároveň, že tablety u obviněného nikdy neviděl. Současně oba soudy dospěly k závěru, že konkrétní dodávky tablet ve sledovaném období nelze spojit s obviněným, tedy obviněný tyto tablety nezajišťoval. Při přiměřené aplikaci výše citované myšlenky odvolacího soudu dochází obviněný k závěru, že tyto tablety nedodával ani v období předchozím, tedy ani na počátku výroby (skupina fungovala zcela nezávisle na něm). 13. Výše uvedené podle názoru obviněného nevylučuje, že rozhovor mezi ním a odsouzeným v prosinci roku 2020 proběhl, jen je tím dále rozvíjena argumentace obviněného, že svědek se pouze domníval, že oněch 10 kg tablet je od obviněného, ale ve skutečnosti byly z jiného zdroje (svědek nebyl přítomen celému rozhovoru, a neví, jaký byl jeho výsledek, což opakovaně potvrdil viz např. jeho výpověď u hlavního líčení dne 23. 8. 2023), který v mezidobí zajistil odsouzený (délka onoho mezidobí ve výpovědích oscilovala od týdne do 10 dnů či dvou týdnů). Pokud mělo dojít k předání peněz mezi obviněným a odsouzeným J., mohly se týkat jiné záležitosti, kdy svědek potvrdil, že spolu řešili i jiné věci. Pokud je na jedné straně obviněný nařčen z jednání ze ziskuchtivosti, pak by byl logický závěr, že by v dodávání pokračoval. Protože však žádnou další dodávku nerealizoval ani nezajišťoval, ač nepochybně musely proběhnout a výroba proběhla celkem z 60 kg tablet, opět se nabízí logický závěr, že nedodal ani těch prvních 10 kg. 14. Obviněný dále uvádí, že nemá a ani neprezentoval důkazy, že by svědek vůči němu vypovídal vědomě nepravdivě v jeho neprospěch. Argument obhajoby spočívá v tom, že se svědek toliko domníval, že dodavatelem tablet je obviněný. Dovozování okolností svědkovi nepřísluší a tuto domněnku vyvrací i další průběh trestné činnosti zcela bez participace obviněného. Výstižně neudržitelnost domněnek svědka vystihuje i jeho vyjadřování ohledně dodávání jódu a červeného fosforu, které nakonec nebylo obviněnému za vinu kladeno vůbec. Pokud tedy soud nemá za to, že svědek ve svých dřívějších výpovědích ohledně dodávek jódu a fosforu obviněným vypovídal vědomě nepravdivě, jednalo se v tomto směru opět o jeho pouhé domněnky. Byť se původně vyjadřoval dosti kategoricky, nakonec obviněnému tyto dodávky za vinu kladeny nejsou. Soud měl tedy stejně postupovat i u dodávek tablet. Podle obviněného nelze přehlédnout, že tablety s obsahem pseudoefedrinu i jód a červený fosfor jsou chemikálie pro výrobu pervitinu nezbytné, avšak volně nedostupné. I tyto látky tedy musel někdo opatřit a zjevně to nebyl on. Ve všech případech šlo o rovnocenné domněnky svědka, kdy zároveň není pochyb o tom, že výroba pervitinu skutečně probíhala. 15. Obviněný zdůrazňuje, že trestní řád nepřipouští jako důkaz myšlenkovou úvahu svědka. Nad to vytýká soudům, že žádný z nich se nezabýval argumentem, že odsouzený J. účast obviněného na trestné činnosti popřel. Existuje tedy důkaz, který výpověď svědka vyvrací. Má za to, že s ohledem na uvedené je nutno obě skutkové varianty považovat za přinejmenším rovnocenné, v dané věci tedy jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“ (přesněji však domněnka proti tvrzení), k níž se vyjadřuje odvolací soud v bodu 35 svého rozsudku. Pokud odsouzený účast obviněného vyloučil, má to větší váhu, než neurčitá a nekonzistentní vyjádření svědka. Odvolací soud sice výpovědi svědka nepovažuje za nekonzistentní a neurčité (body 28 a 36 jeho rozsudku), nicméně obviněný konstatuje, že takový závěr je nesprávný, což výstižně ilustruje přístup tohoto soudu k otázce dodávání jódu a červeného fosforu obviněným. Svědek se zpočátku vyjadřoval jednoznačně k otázce, kdo byl dodavatelem „prášků a chemikálií“ – viz například jeho výpověď z 10. 3. 2022 (ale i procesně účinná výpověď z 6. 4. 2022). Porovnáme-li tuto jeho prvotní výpověď (byť ve vztahu k obviněnému procesně neúčinnou) s jeho poslední výpovědí z hlavního líčení dne 11. 11. 2024, nemůže být o konzistenci vůbec řeč. Skutečně se nejedná o postupné slábnutí paměťové stopy, jak konstatuje odvolací soud, ale o naprostou relativizaci předchozích výpovědí. 16. Obviněný je přesvědčen, že výše popsané rozdíly mezi výpovědí odsouzeného J. a svědka, jakož i nesrovnalosti ve výpovědích svědka vytvářejí natolik zásadní rozpor skutkových zjištění s obsahem ve věci provedených důkazů, že je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nejen formálně, ale i materiálně. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 17. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Považuje za podstatné, že obviněný brojí jednak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu učiněným na základě výpovědi svědka, jednak proti uložení souhrnného trestu bez jeho mimořádného snížení podle § 58 tr. zákoníku. 18. Státní zástupce nejprve uvádí, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, šlo by o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. K němu připomíná judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování nad rámec dovolací argumentace a že uvedený dovolací důvod vyžaduje vymezení konkrétních rozhodných skutkových zjištění a v čem má být spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy. Konstatuje, že obviněný však takovým způsobem své námitky nevymezil a o přiřazení tvrzených vad dokazování některé z konkrétních variant uvedeného dovolacího důvodu se ani nepokusil. Namísto toho shrnul, že existují dvě rovnocenné skutkové varianty. Pokud poukázal na rozpory mezi výpovědí odsouzeného a svědka a na rozpory ve výpovědích svědka, uvádí státní zástupce, že nejde o rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shrnuje tedy, že v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. 19. Dále státní zástupce rekapituluje argumentaci obviněného vůči jemu uloženému souhrnnému trestu. Má za to, že obviněný se mýlí, neboť nepřihlíží k § 92 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož je v případě uložení souhrnného trestu započítán již vykonaný trest do trestu nově uloženého. O započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu (viz § 334 tr. ř.). Pokud by byl obviněnému uložen trest samostatný, nebyl by uvedený zápočet možný. Jelikož je souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozhodnou měrou ukládán podle zásady absorpční jen s nevýrazným uplatněním zásady kumulační, lze si jen stěží představit, že by mohlo být uložení samostatného trestu pro obviněného výhodnější než uložení trestu souhrnného. Zvláště pokud jeden z dříve uložených trestů spadajících do onoho souhrnu obviněný již vykonal, a bude mu tedy zcela započten. Takto výhodného zkrácení výsledného trestu nelze bez uložení souhrnného trestu dosáhnout. Státní zástupce k tomuto poukazuje i na porovnání délek jednoho souhrnného a dvou samostatných trestů v bodu 70 rozsudku odvolacího soudu. Pokud se tedy obviněný domáhá uložení samostatného trestu namísto trestu souhrnného, činí tak ve svůj neprospěch, což však může podle § 265d odst. 1 tr. ř. učinit toliko nejvyšší státní zástupce nebo příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce. Uzavírá proto, že v této části je proto dovolání podáno osobou neoprávněnou. 20. Státní zástupce následně shrnuje dovolací argumentaci obviněného stran neuložení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku. Konstatuje, že obviněnému byl trest uložen v rámci zákonné trestní sazby, a již proto taková námitka neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pokud obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, uvádí, že nejde o konečné ani jednoznačné řešení této otázky. K tomu podrobně přibližuje vývoj judikatury ohledně podřaditelnosti dané námitky pod dovolací důvody, kterou uzavírá konstatováním, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá a Nejvyšší soud se jí tedy zabývat nemůže. Současně poukazuje na to, že na princip proporcionality trestní represe ani zásadu přiměřenosti trestních sankcí obviněný nepoukázal. Dodává, že odvolací soud navíc podrobně, logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč k mimořádnému snížení trestu nepřistoupil (srov. body 64 až 68 jeho rozsudku). 21. Státní zástupce shrnuje, že pokud obviněný brojí proti skutkovým zjištěním a jemu uloženému trestu, jeho dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Pokud obviněný nesouhlasí s uložením souhrnného trestu, činí tak ve svůj neprospěch a v této části podává dovolání jakožto osoba neoprávněná. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. 22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 24. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 25. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., když jednak namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, jednak brojí proti uložení souhrnného trestu a dále vytýká neaplikaci § 58 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti apod. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). 29. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání 30. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem obou rozsudků a s průběhem řízení jim předcházejícím, předně shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť jsou založeny výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními obou soudů a na vlastním hodnocení výpovědi svědka, kterou shledává nevěrohodnou. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), obviněný primárně zpochybňuje správnost učiněných skutkových zjištění, že skupině okolo odsouzeného zajistil a předal 10 kg tablet léčiva Cirrus. V tomto směru jeho námitky spočívají především na vlastním hodnocení provedených důkazů a popěrném stanovisku k uvedenému skutku. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný jeho naplnění shledává v nesprávném uložení souhrnného trestu odvolacím soudem. Jak Nejvyšší soud zjistil, takovou argumentací však podává dovolání ve svůj neprospěch, a proto v této části je dovolání podáno osobou neoprávněnou. Konečně obviněný brojí proti neaplikaci moderačního ustanovení podle § 58 tr. zákoníku, taková argumentace však jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům neodpovídá. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř.) uvádí Nejvyšší soud následující. 31. Obviněný ve svém dovolání namítá vadu nesprávného právního posouzení, pokud jde o jemu uložený souhrnný trest. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve přiblížit znění podstatných ustanovení trestního zákoníku ohledně ukládání souhrnného trestu. 32. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. 33. Z § 92 odst. 2 tr. zákoníku se podává, že jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45). 34. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž uvést, že odvolací soud se otázkou ukládání trestu obviněnému velmi podrobně zabýval a své závěry též zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Obviněný nicméně nesouhlasí s tím, že postup zvolený odvolacím soudem je pro něj skutečně příznivější. Nejvyšší soud proto tuto námitku obviněného posoudil. 35. Na tomto místě je rovněž důležité připomenout závěry odvolacího soudu ohledně jednotlivých rozsudků, jimiž byl obviněný postupně uznán vinným a byly mu uloženy tresty, jakož i jejich časový rámec (viz bod 60 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dospěl k závěru, že v reálném souběhu obviněný spáchal nyní projednávanou trestnou činnost a trestnou činnost ve věci Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 9 T 122/2023, nikoli (své) trestněprávní jednání ve věci Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 4 T 165/2023. Okresní soud v Liberci ve své věci, vedené pod sp. zn. 4 T 165/2023, správně ukládal trest jako samostatný. Pochybil ale Okresní soud v Děčíně, sp. zn. 9 T 122/2023, který měl správně vyčkat pravomocného rozhodnutí v nyní projednávané trestní věci, přičemž pokud by tak učinil, ukládal by souhrnný trest k pravomocnému odsuzujícímu rozsudku v nyní řešené trestní věci. To ale neučinil a chybně uložil trest jako souhrnný ve vztahu k odsouzení ve věci Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 4 T 165/2023 (srov. bod 61 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud zhodnotil nastalou situaci a uzavřel, že existují dvě možná řešení. První z nich spočívalo v uložení samostatného trestu, který ovšem nebude reflektovat skutečnost, že trestná činnost obviněného se sbíhá s trestnou činností, za kterou byl obviněný odsouzen ve věci Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 9 T 122/2023. Druhé řešení spočívalo v tom, že odvolací soud obviněnému uloží souhrnný trest, který sice bude reflektovat skutečnost, že projednávaná trestná činnost je v souběhu s trestnou činností projednanou Okresním soudem v Děčíně, sp. zn. 9 T 122/2023, nicméně takový souhrnný trest se bude nesprávně vztahovat i k trestné činnosti, za niž byl obviněný odsouzen ve věci Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 4 T 165/2023, která ovšem v reálném souběhu spáchána nebyla. Odvolací soud za této situace zvolil variantu druhou, která byla podle jeho názoru pro obviněného příznivější, a rozhodl způsobem uvedeným v bodu 3 tohoto usnesení (srov. bod 62 jeho rozsudku). 36. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné podrobněji rozebrat shora citované úvahy odvolacího soudu týkající se uložení souhrnného trestu, aby zjistil, která z nich je ve výsledku pro obviněného příznivější. V tomto ohledu je podstatné, že Okresní soud v Děčíně ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 122/2023 obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců (se zařazením do věznice s ostrahou), peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 750 Kč, tedy v celkové výši 350 000 Kč a trest propadnutí věci, to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 4 T 165/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně pak v projednávané trestní věci obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou (a to jako trest samostatný). V případě uložení samostatného trestu, tak, jak učinil soud prvního stupně, by obviněný musel vykonat dva výše uvedené tresty odnětí svobody v celkovém trvání devíti let, peněžitý trest v celkové výši 350 000 Kč a trest propadnutí věci. Odvolací soud však obviněnému uložil „velký“ souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest v celkové výši 350 000 Kč a trest propadnutí věci. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ohledně obviněného rozhodl o zrušení výroků o trestu jednak z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 4 T 165/2023, jednak z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 9 T 122/2023. Z uvedeného je tedy zřejmé, že takový postup odvolacího soudu byl pro obviněného příznivější, neboť namísto dvou trestů odnětí svobody, jednoho v trvání šesti a půl roku a druhého v trvání dvou a půl roku, byl odvolacím soudem uložen jediný (souhrnný) trest odnětí svobody, a to v trvání osmi let (srov. bod 70 rozsudku odvolacího soudu). 37. Obviněnému tedy nelze dát za pravdu, pokud ve svém dovolání konstatuje, že jeho odsouzení Okresním soudem v Liberci ve věci sp. zn. 4 T 165/2023, nelze jakkoliv zohlednit při úvahách o trestu, neboť je pro něj bez dalšího méně příznivé, když ohledně tohoto trestu byl podmíněně propuštěn. Je tomu tak proto, neboť uvedený trest byl nesprávně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 9 T 122/2023. S ohledem na tuto skutečnost je třeba při úvahách ohledně uložení příznivějšího trestu pro obviněného vycházet právě z výše uvedených možností, přičemž při uložení „velkého“ souhrnného trestu je možné již vykonanou část trestu podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku započíst, jak to ostatně soud prvního stupně učinil ve svém usnesení ze dne 28. 8. 2025, č. j. 22 T 7/2022-2464. Nejvyšší soud navíc poukazuje na to, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku. Je třeba rovněž dodat, že ukládání souhrnného trestu je vedeno především zásadou absorpční, proto si lze těžko představit situaci, v níž by uložení samostatného trestu bylo pro obviněného příznivější než uložení souhrnného trestu. 38. Z uvedených důvodů je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že odvolací soud při ukládání trestu skutečně zvolil pro obviněného příznivější řešení, neboť celková výměra trestu odnětí svobody je v takovém případě nižší než v případě dvou samostatných trestů, a navíc soud prvního stupně obviněnému započítal již vykonaný trest z rozsudku Okresního soudu v Liberci, 4 T 165/2023. Pokud tedy obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení s tím, že namísto souhrnného trestu mu měl být uložen trest samostatný, podává dovolání fakticky ve svůj neprospěch; takové dovolání však může podle § 265d odst. 1 tr. ř. podat pouze nejvyšší státní zástupce nebo příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, a proto v této části je dovolání podáno osobou neoprávněnou. 39. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Domáhá se přitom aplikace § 58 odst. 1 nebo odst. 6 tr. zákoníku, a to především s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. 40. Nejvyšší soud shledal, že taková argumentace uvedenému důvodu dovolání neodpovídá. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že danou námitku, jíž obviněný brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 6 tr. zákoníku a domáhá se snížení výměry uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tj. namítá vlastně nepřiměřenost jemu uloženého trestu, nelze s ohledem na závěry konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani pod žádný z dalších obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. , ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku), tj. jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. nelze podřadit námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku splňuje (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). 41. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Ani o jeden z popsaných případů přitom v nyní projednávané trestní věci obviněného nejde. 42. Nejvyšší soud po vydání výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2023, setrval na svém dosavadním právním názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu požadavkem na uplatnění některého z fakultativních postupů upravených v § 58 tr. zákoníku. V usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud reagoval na výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná problematika nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu, když v jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor. Lze ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněných na aplikaci § 58 tr. zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usneseních ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1127/2023 a ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 11 Tdo 32/2025. 43. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud této námitce obviněného nevyhověl, když námitku obviněného vyhodnotil jako neodpovídající zákonným dovolacím důvodům. 44. Obviněný ve svém dovolání namítá rovněž vadu tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. V tomto ohledu brojí především proti závěru, že by se na trestné činnosti podílel, s tím, že tvrdí, že pokud za celé období sledování skupiny kolem odsouzeného (květen roku 2021 až 4. 9. 2021) léky nedodával, lze uzavřít, že je nedodával ani v období, které tomuto sledování předcházelo. Rozporuje rovněž výpověď svědka B., který se podle něj pouze domníval, že 10 kg tablet dodal obviněný, přičemž navíc má za to, že výpověď jmenovaného svědka vyvrací výpověď odsouzeného, který popřel účast obviněného na trestné činnosti. Vyslovuje proto názor, že jsou dány rozpory mezi výpovědí svědka B. a odsouzeného J. 45. Nad rámec výše uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudku odvolacího soudu) totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Podrobně přitom zdůvodnil (a stejně tak učinil i soud odvolací), proč hodnotil výpověď tohoto svědka jako věrohodnou, a tento postup přezkoumal i odvolací soud, jenž jeho závěrům v tomto směru přisvědčil (srov. body 15, 16 a 20 rozsudku soudu prvního stupně a body 26 až 31 rozsudku odvolacího soudu). 46. Se závěry obou soudů nižších stupňů v uvedených bodech se přitom ztotožňuje i Nejvyšší soud. Konstatuje, že soudy dostatečným způsobem zhodnotily, proč výpověď svědka považovaly za věrohodnou, přičemž odvolací soud se velmi pečlivě vypořádal s námitkami obviněného stran této výpovědi. Pokud obviněný ve svém dovolání nyní brojí proti předmětné výpovědi a porovnává ji s výpovědí odsouzeného, provádí toliko vlastní hodnocení daných důkazů a vyjadřuje nespokojenost se způsobem jejich hodnocení soudy. Navíc je zřejmé, že obviněný namítá pouze „rozpor“ mezi dvěma uvedenými důkazy, a nikoliv mezi uvedenými důkazy a skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy, a tedy nepoukazuje relevantně na rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. K. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a zčásti bylo dovolání podáno osobou neoprávněnou. Jelikož na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 12. 2025 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu