Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tvo 1/2026 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2026 Spisová značka:11 Tvo 1/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TVO.1.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nahrazení vazby probačním dohledem Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tvo 1/2026-36933 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 stížnost obžalovaného M. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Pankrác, proti výroku pod bodem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2025, sp. zn. 3 To 72/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. P. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 12. 2025 usnesením č. j. 3 To 72/2025-36918 tak, že pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného M. P. podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36452, jímž bylo podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o ponechání jmenovaného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Výrokem pod bodem II. vrchní soud současně rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario, že vazbu obžalovaného nelze nahradit dohledem probačního úředníka. 2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný M. P. (dále také jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) téhož dne stížnost, kterou následně odůvodnil písemným podáním ze dne 29. 12. 2025 a kterou předmětné rozhodnutí napadl ve výroku pod bodem II. Jako hlavní důvod své stížnosti označil skutečnost, že vrchní soud posoudil možnost nahrazení vazby mírnějším zákonným opatřením toliko formálně, přičemž v odůvodnění svého usnesení se dostatečně nezabýval možností využití institutu dohledu probačního úředníka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s elektronickou kontrolou obžalovaného podle § 73 odst. 4 tr. ř. Vrchní soud se omezil toliko na konstatování, že dohled probačního úředníka není dostatečný, aniž by však řádně objasnil, z jakého důvodu by kombinace dohledu a elektronické kontroly za současného stavu nebyla v případě osoby stěžovatele schopna nahradit důvody vazby útěkové a předstižné. 3. Podle mínění stěžovatele je elektronickou kontrolou možné vyloučit riziko jeho případného útěku či skrývání se na neznámém místě, čímž je v zásadě vyloučeno i opakování trestné činnosti, za kterou byl v dané věci již nepravomocně odsouzen. Navíc kombinace dohledu probačního úředníka a elektronické kontroly představuje nejpřísnější možnou alternativu k vazbě, neboť elektronická kontrola umožňuje nepřetržitý monitoring pohybu obžalované osoby a současný dohled probačního úředníka zajišťuje pravidelný osobní kontakt, kontrolu plnění stanovených povinností i možnost okamžité reakce na případné porušení nastaveného režimu nahrazujícího vazbu. Přestože je předmětné spojení obou zákonných opatření judikaturou považováno za vysoce efektivní nástroj k eliminaci obav souvisejících s existencí jakéhokoli vazebního důvodu, vrchní soud tuto možnost odmítl, načež se zabýval toliko hodnocením charakterových rysů obžalovaného, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. 4. Závěrem stěžovatel konstatoval, že vazba představuje nejzávažnější zásah do osobní svobody, a proto může být použita pouze tehdy, pokud žádné jiné opatření není schopno zajistit dosažení účelu trestního řízení. V daném případě však soud neprokázal, že by kombinace probačního dohledu a elektronické kontroly byla u obžalovaného neúčinná, čímž porušil zásadu proporcionality a subsidiarity vazby podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 5. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud výrok pod bodem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To 72/2025-36918, zrušil a sám rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. za současného výkonu elektronické kontroly podle § 73 odst. 4 tr. ř., případně obžalovanému uložil další vhodná omezení podle § 73 odst. 1 tr. ř., která ve věci shledá potřebnými. 6. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obžalovaným M. P. přezkoumal správnost napadeného výroku (uvedeného pod bodem II.) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To 72/2025-36918, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná. 7. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný M. P. je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kterého se měl v podstatě dopustit tím, že: nejméně v období od 29. 1. 2022 do 22. 12. 2022 ve 492 prokázaných skutcích působil v rámci zločinecké struktury (s vnitřní organizační strukturou a rozdělenými funkcemi a dělbou činnosti) v postavení tzv. navolávajícího, který pod různými falešnými jmény opakovaně prováděl podvodné telefonáty jako fiktivní bankéř i jako fiktivní policista z tzv. call center z různých míst, která se nacházela na Ukrajině, společně se sedmi dalšími osobami, které jsou na území České republiky samostatně trestně stíhány, cíleně telefonicky kontaktoval poškozené a za užití legendy, že je z různých smyšlených důvodů třeba neprodleně zabezpečit jejich úspory na bankovních účtech nebo zabezpečit samotné bankovní účty před neoprávněným přístupem, a to tak, že poškozené záměrně instruoval k zasílání jejich finančních prostředků řádově ve výši desítek až stovek tisíc korun českých – zpočátku bezhotovostně na účet, posléze i nákupem kryptoměny bitcoin za předem vybranou hotovost za užití pachateli zaslaných QR kódů anonymních bitcoinových peněženek, přičemž na stíhané trestné činnosti se podílel společně s dalšími osobami v rámci organizované zločinecké skupiny za vzájemné a soustavné kooperace v jednom call centru, do kterého docházeli každý všední den zpravidla v době od 09:00 hod. do 17:00 hod., kdy si poškozené vybírali ze zasílaných seznamů osob, telefonáty si rozdělovali podle své časové vytíženosti a svých schopností a možností, a to vše za účelem dosažení vlastního obohacení, v důsledku čehož měl způsobit škodu velkého rozsahu, konkrétně škodu ve výši 136.888.530 Kč, a současně se pokusil způsobit další škodu ve výši 41.517.997 Kč. 8. V důsledku toho byl obžalovaný M. P. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36503, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Současně mu byla soudem prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě vzniklé škody. Stejným rozsudkem městského soudu byli odsouzeni rovněž spoluobžalovaní R. P. a D. R. Předmětný rozsudek Městského soudu v Praze však doposud nenabyl právní moci, neboť ve věci byly podány řádné opravné prostředky, o kterých do současné doby (tj. do okamžiku vydání tohoto usnesení Nejvyššího soudu) nebylo rozhodnuto odvolacím soudem, když spisový materiál dosud ani nebyl Vrchnímu soudu v Praze za tímto účelem předložen. 9. O trvání vazby stěžovatele naposledy rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36452, jímž podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal obžalovaný řádně a včas stížnost, o které Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 12. 2025 pod č. j. 3 To 72/2025-36918 tak, že stížnost obžalovaného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (výrokem pod bodem I.). Jelikož obžalovaný až u tohoto vazebního zasedání konaného před soudem druhého stupně navrhl nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, případně spojeným s dalšími v úvahu přicházejícími opatřeními, vyhodnotil Vrchní soud v Praze tento návrh jako novou skutečnost (nové podání stěžovatele), o které tak sám rozhodl jako soud prvního stupně s tím, že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze vazbu obžalovaného nahradit dohledem probačního úředníka (výrok pod bodem II.). V návaznosti na tuto skutečnost podal obžalovaný do výroku uvedeného pod bodem II. citovaného usnesení vrchního soudu ještě téhož dne prostřednictvím svého obhájce písemnou stížnost, jejíž obsah byl rekapitulován výše. 10. Nejvyšší soud se po prostudování připojeného spisového materiálu s výrokem uvedeným pod bodem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ztotožnil, neboť dospěl k totožnému závěru, tedy že vazbu obžalovaného M. P. nelze s přihlédnutím k okolnostem dané věci, osobním poměrům stěžovatele, jakož i aktuálnímu vývoji trestního řízení nahradit dohledem probačního úředníka, a to ani v kombinaci s výkonem elektronické kontroly umožňující detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. Zároveň stížnostní soud deklaruje, že obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež jeho závěrům nelze ničeho relevantně vytknout. 11. V projednávané věci je předně namístě konstatovat, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. na straně obžalovaného poté, co byl dosud nepravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze nikterak nepolevily, a to ani přes dosavadní délku vazebního řízení. Naopak byly umocněny právě vyhlášeným (byť dosud nepravomocným) odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36503, jímž byl jmenovaný obžalovaný uznán vinným jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a současně zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen (vedle trestu propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty) úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Za této situace Vrchní soud v Praze oprávněně konstatoval faktickou nemožnost náhrady vazby dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., ve vztahu k němuž je posuzována především povaha projednávaného případu a osoba obžalovaného. 12. V daných souvislostech je klíčové, že zákonné instituty uvedené v § 73 a v § 73a tr. ř. (tedy i stěžovatelem navrhovaný dohled probačního úředníka) vždy nahrazují další výkon vazby. Z tohoto důvodu musí disponovat způsobilostí náhrady adekvátní, to znamená náhrady, která svojí silou vyvažuje existenci vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., s předpokladem, že takovým opatřením bude vždy docíleno účelu vazby [tedy v případě důvodu vazby útěkové ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. zajištění osoby obžalovaného pro další fáze probíhajícího trestního stíhání a v případě důvodu vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. předejití dokonání či dalšího/opakovaného páchání trestné činnosti osobou obžalovaného]. Přijetí zákonných opatření uvedených v § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. je však třeba považovat vždy za postup striktně fakultativní, nikoli obligatorní. Bude tedy vždy a výhradně záležet na úvaze soudu rozhodujícího o vazbě, zda takové opatření, popř. kombinaci vícero opatření, vyhodnotí jako dostačující k tomu, aby jeho uložením byly vyváženy vazební důvody, které jím byly na straně obžalovaného shledány za stále existující. Takovou sílu obžalovaným nabízeného opatření v podobě dohledu probačního úředníka doplněného o výkon elektronické kontroly umožňující detekci pohybu obžalovaného však Vrchní soud v Praze v nyní projednávané věci oprávněně neshledal. 13. V této souvislosti nelze přehlížet, že obžalovaný je osobou trestně stíhanou pro dlouhodobou, velmi závažnou a promyšleně páchanou trestnou činnost vedenou snahou získat neoprávněný finanční profit na úkor poškozených (a to nejen ve vztahu k likvidnímu zůstatku na jejich bankovních účtech, ale i díky jejich dalšímu zadlužování). Trestné činnosti, pro kterou již byl – byť nepravomocně – odsouzen, se měl dopouštět bez ohledu na osudy trestnou činností zasažených osob (které se navíc zpravidla nacházely v seniorském věku), přičemž opakovanou a dlouhodobou trestnou činností si na jejich úkor opatřoval finanční prostředky za účelem trvalého zajištění vlastního vysokého životního standardu. 14. Vyjma vysoké společenské škodlivosti a typové závažnosti jednání, jímž byl obžalovaný nepravomocně uznán vinným, je nutné akcentovat, že ani sám o sobě z pohledu dosavadního způsobu vedení svého života neskýtá dostatečné záruky stran možného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (popř. v kombinaci s jinými opatřeními uvedenými v § 73 a § 73a tr. ř.), neboť finanční prostředky pro svoji obživu si velmi často opatřoval jakýmikoli, nikoli však řádnými způsoby (když v minulosti se např. nechal finančně vydržovat od své rodiny, přestože se jedná o pětadvacetiletého zdravého muže, vyučeného v oboru zedník a obkladač, což je na trhu práce vysoce žádaný a nedostatkový obor). Ostatně i před svým zadržením obžalovaný nevykazoval žádné finanční příjmy, tzn. že nejen že nebyl zaměstnán, ale nebyl ani veden na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Jasným dokladem jeho zcela nezodpovědného přístupu k plnění jeho základních povinností konvenujících s vedením řádného života je mimo jiné i skutečnost, že uzavřel se společností Moneta Money Bank smlouvu o úvěru na částku přesahující 200.000 Kč. Tímto krokem na svoji osobu vzal finanční závazek, který však spláceli jeho rodiče a přítelkyně. Stran jeho osobních poměrů nelze přehlédnout ani jeho místní neukotvenost, neboť před svým vzetím do vazby nebyl nikterak (dlouhodobě či vážným způsobem) vázán ke konkrétnímu místu bydliště, k zaměstnání či k majetku. 15. Za této situace Vrchní soud v Praze oprávněně vyhodnotil návrh obžalovaného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka za zcela nedostatečný, neboť jeho uložením by v žádném ohledu nedošlo k zajištění účelu vazby – tedy k zajištění dosažitelnosti osoby obžalovaného pro orgány činné v trestním řízení pro další fáze probíhajícího trestního stíhání, včetně případného výkonu reálně hrozícího trestu odnětí svobody, stejně jako k zabránění obžalovanému v opakovaném páchaní trestné činnosti. 16. Jelikož instalace monitorovacího elektronického zařízení umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. představuje jednou z možných forem faktické realizace dohledu nad osobou obžalovaného, nikoli samostatný zákonný institut ve smyslu § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř., jímž je možné v případě existence některého z důvodů vazby uvedených v § 67 písm. a) nebo písm. c) tr. ř. nahradit vazbu obžalovaného, vrchní soud zcela správně jeho možnou instalaci nezvažoval a rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí ji nikterak blíže nerozebíral. Využití elektronického kontrolního systému je totiž vždy podmíněno primárním nahrazením vazby některým ze zákonných opatření uvedených v taxativním výčtu § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. Pakliže soud v rámci svého posouzení dospěl k odůvodněnému závěru, že v jím posuzovaném případě nelze setrvání obžalovaného ve vazbě nahradit žádným ze zákonem nabízených alternativních opatření uvedených § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. [tzn. zárukou zájmového sdružení občanů, zárukou důvěryhodné osoby, písemným slibem obžalovaného, dohledem probačního úředníka, kterýmkoli z předběžných opatření uvedených v § 88c tr. ř. nebo peněžitou zárukou], pak je zcela zřejmé, že účelu vazby nelze dosáhnout ani vzájemnou kombinací těchto opatření, popř. jejich doplněním o další fakultativní povinnosti či omezení v podobě jednak povinnosti obžalovaného zdržovat se po dobu výkonu probačního dohledu ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části ve smyslu § 73 odst. 3 tr. ř., dále povinnosti podrobit se (v souvislosti s nahrazením vazby některým z opatření uvedených v § 73 odst. 1 tr. ř.) výkonu elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s touto náhradou prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. či omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73 odst. 5 tr. ř. 17. Pokud v této souvislosti stěžovatel namítl, že „kombinace obou opatření (míněno probačního dohledu a výkonu elektronické kontroly) je judikaturou považována za vysoce efektivní nástroj k eliminaci všech vazebních důvodů“, Nejvyšší soud k této námitce pouze stručně uvádí, že ani tato sestava zákonných opatření v žádném ohledu nezaručuje, že by účelu vazby bylo možné dosáhnout jinak, než výkonem vazby ve vězeňském zařízení. Jak bylo již konstatováno výše, obžalovaný M. P. je z pohledu dosavadního způsobu vedení svého života osobou krajně nezodpovědnou a nespolehlivou, sociálně apatickou (zvláště k lidem vyššího věku s více či méně sníženou mírou ostražitosti), místně neukotvenou, zjevně tendující k páchání závažné trestné činnosti majetkového charakteru, kterou navíc páchal v rámci organizované zločinecké skupiny (v níž byl aktivní nikoli jako prostý člen, ale jako vedoucí představitel). Vzhledem k těmto okolnostem tak nejsou dány dostatečné objektivní záruky proto, aby bylo v případě jeho osoby účelu vazby dosaženo jiným, méně invazivním způsobem, včetně dohledu probačního úředníka nad jeho osobou v případné kombinaci s využitím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci jeho pohybu. 18. Stran nepravomocného odsouzení obžalovaného M. P. Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obžalované osoby. V této situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena, a to právě nepravomocným uložením trestu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku obžalované osoby přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03), zatímco v nyní projednávané věci byl obžalovanému nepravomocně uložen dokonce trest odnětí svobody ve výměře jedenácti a půl let. 19. Vyjma toho v situaci, kdy je obžalovaná osoba soudem prvního stupně již nepravomocně odsouzena k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se povaha omezení osobní svobody zásadně mění. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, ale o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již jen na základě těchto judikatorních závěrů tak nebylo možné stížnosti obžalovaného M. P. v nyní posuzované věci vyhovět. 20. Lze tedy shrnout, že obava pramenící z trvání obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř. byla v době rozhodování vrchního soudu stále natolik silná a závažná, že ani s ohledem na okolnosti případu a osobu obžalovaného (včetně doby, kterou doposud v dané věci strávil ve vazbě) nebyly předmětné vazební důvody oslabeny natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř., konkrétně dohledem probačního úředníka či kombinací tohoto institutu s jakýmkoli jiným opatřením uvedeným v § 73 odst. 1 tr. ř., popř. v kombinaci elektronickým kontrolním systémem umožňujícím detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. 21. Nejvyšší soud tedy vyhodnotil závěry, které vrchní soud vedly k vydání napadeného usnesení, jako přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci relevantně zjištěným okolnostem. Za tohoto stavu byla stížnost obžalovaného M. P. podaná proti výroku uvedenému pod bodem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To 72/2025-36918, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 1. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu