11 Tvo 20/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 11 Tvo 20/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2026 Spisová značka:11 Tvo 20/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TVO.20.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nahrazení vazby slibem Nahrazení vazby probačním dohledem Nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. § 73 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tvo 20/2025- USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 stížnosti obžalovaných 1. M. S., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, a 2. D. S., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Pankrác, proti výrokům pod body III. a IV. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných M. S. a D. S. zamítají. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 29. 9. 2025 usnesením pod č. j. 6 To 55/2025-36616 tak, že výrokem pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného M. S. podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 74 T 11/2024-36521, v části (viz výrok pod bodem IV. 1. až 5.), v níž byla zamítnuta žádost jmenovaného obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu za současného ponechání jeho osoby ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s tím, že vazbu nelze nahradit dohledem probačního úředníka, výkonem elektronické kontroly plnění povinností ani omezením spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání cestovního pasu. Současně vrchní soud napadeným usnesením rozhodl výrokem uvedeným pod bodem IV. tak, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. (a contrario) nepřijímá písemný slib tohoto obžalovaného v náhradu jeho vazby. 2. V rámci téhož vazebního zasedání a stejným usnesením rozhodoval Vrchní soud v Praze i ve vztahu k obžalovanému Danielovi Svobodovi, když výrokem pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 74 T 11/2024-36521, v části (viz výrok pod bodem III.), v níž bylo rozhodnuto o ponechání jmenovaného obžalovaného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Současně vrchní soud napadeným usnesením rozhodl výrokem uvedeným pod bodem III. tak, že se jednak podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. (a contrario) nepřijímá nabídka matky obžalovaného R. S. za jeho další chování, dále podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. (a contrario) se nepřijímá jeho písemný slib v náhradu jeho vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. (a contrario) se u jeho osoby nenahrazuje vazba dohledem probačního úředníka. 3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025, v části, v níž nebyl přijat jeho písemný slib v náhradu vazby (výroku uvedený pod bodem IV.) podal obžalovaný M. S. dne 6. 11. 2025 stížnost, neboť podle jeho názoru jsou naplněny důvody pro nahrazení vazby alternativním opatřením podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jím nabídnutým písemným slibem. 4. V tomto smyslu jmenovaný stěžovatel odmítl argumentaci vrchního soudu stran zamítnutí jeho návrhu na nahrazení vazby jeho písemným slibem jako velmi strohou, vágní a celkově nepřesvědčivou. Současné tvrzení tohoto soudu o údajné argumentační kontinuitě (ve vztahu k trvajícím důvodům vazby útěkové a předstižné) není podle mínění stěžovatele udržitelné již jen proto, že toto odůvodnění neobstojí ani ve vztahu k původnímu záměru, tím méně při jeho využití pro zamítnutí předmětného návrhu. V tomto ohledu stěžovatel akcentoval, že vrchní soud v rámci odůvodnění svého usnesení zjevně zopakoval argumenty soudu nižšího stupně, aniž by je obohatil o vlastní poznatky (navíc se omezil toliko na rekapitulaci jeho závěrů). Takový postup přitom obžalovaný považuje za nepřijatelný, neboť samotnému posouzení jeho návrhu soud nevěnoval dostatečnou pozornost. 5. S ohledem na tuto skutečnost obžalovaný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, ve vztahu k výroku o nepřijetí jím učiněného písemného slibu (výrok pod bodem IV.) ve smyslu § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a sám ve věci rozhodl, anebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 6. Stejně tak obžalovaný D. S. podal dne 20. 10. 2025 prostřednictvím svého obhájce stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku pod bodem III., v rámci kterého vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. (a contrario) nepřijal jednak záruku matky obžalovaného (R. S.) za jeho další chování, dále nepřijal písemný slib obžalovaného a ani nenahradil trvající vazbu dohledem probačního úředníka. Svoji blanketní stížnost stěžovatel D. S. následně písemně odůvodnil dne 3. 11. 2025, když striktně odmítl předmětné usnesení, neboť vrchní soud podle jeho mínění nerespektoval zásadu přiměřenosti a subsidiarity vazby a své rozhodnutí založil toliko na domněnkách o hypotetickém opakování trestné činnosti či jeho možném útěku, ke kterému dospěl bez individualizovaného posouzení jeho osoby a poměrů. 7. K otázce nahrazení vazby jinými zajišťovacími instituty jmenovaný stěžovatel především namítl, že samotná závažnost projednávaného skutku (kterého se měl dopustit) nemůže být použita jako „automatický“ důvod pro trvání jeho vazby, neboť vazba slouží toliko k zajištění procesních cílů. Podle mínění obžalovaného však vrchní soud v odůvodnění svého usnesení neuvedl přesvědčivé argumenty, pro které by uplatnění mírnějších opatření nevedlo k dosažení stejného účelu, který sleduje samotná vazba, respektive neprovedl skutečnou analýzu potenciální účinnosti jednotlivých zákonných institutů nahrazujících vazbu. 8. Pokud stávající vazba obžalovaného nebyla nahrazena z důvodu údajné obavy soudu z jeho možného útěku, pak k tomu obžalovaný namítá, že v dané věci neexistují indicie, které by (byť jen) naznačovaly jeho záměr skrývat se před orgány činnými v trestním řízení a vyhýbat se probíhajícímu trestnímu stíhání, když sám ani neovládá cizí jazyky a v zahraničí nemá žádné zázemí, tedy ani možnost jakékoli obživy. Pro vyloučení pochybností stěžovatel projevil ochotu podřídit se úplnému zákazu vycestování, případně i elektronickému monitoringu svého pohybu. Vrchní soud však v rámci stížností napadeného usnesení tyto okolnosti podle obžalovaného nikterak věcně nehodnotil. 9. Stejně tak obžalovaný D. S. odmítl tvrzení vrchního soudu, že obžalovaní „dlouhodobě nežili z legální práce“, pročež „nelze očekávat“ jejich náhlou změnu životního stylu. Stěžovatel takovou úvahu odmítl jako zcela nepodloženou, zvláště za situace, kdy doložil, že je připraven podrobit se dohledu probačního úředníka, snášet omezení volného pohybu i využít nabízené pomoci své matky. O připravenosti stěžovatele žít řádným životem svědčí i jeho vzorné chování při výkonu vazby. Podobně obžalovaný odmítl zamítnutí své žádosti o propuštění z vazby z důvodu svých majetkových poměrů, k čemuž namítá, že obava z opakování či pokračování trestné činnosti musí být založena na konkrétních indiciích vztahujících se k jeho osobě. Sám přitom svůj písemný slib, jehož obsahem je i závazek si obstarat legální zdroj obživy, míní zcela upřímně, stejně jako jeho matka, která má zájem mu zajistit zázemí i možnost legálního výdělku. 10. Stěžovatel obavu soudu z opakování trestné činnosti nesdílí i proto, že recidiva je v jeho případě reálně neproveditelná, neboť nedisponuje požadovaným „know-how“ a nemá ani žádné prostředky nutné pro opětovné zahájení dané trestné činnosti. V této souvislosti obžalovaný navíc doplnil, že doposud nebyl nikdy soudně trestán. Za spekulativní proto označil úvahu vrchního soudu, že v současné době na Ukrajině působí větší množství organizovaných skupin provozujících podvodná „call centra“, ke kterým by se v případě svého propuštění z vazby na svobodu mohl připojit. 11. Obžalovaný D. S. se kategoricky ohradil rovněž proti tvrzení vrchního soudu, že pro rozhodování o možnosti elektronického monitoringu jeho pohybu nejsou splněny procesní podmínky. Podle jeho přesvědčení měl vrchní soud o možnosti využití elektronické kontroly ve vztahu k jeho osobě uvažovat již při posuzování možnosti nahrazení vazby jednotlivými instituty uvedenými v § 73 odst. 1 tr. ř. Následně stěžovatel označil za nepřípustné, aby jeho osobě bylo přičítáno k tíži, že ve věci odmítl vypovídat. K tomu upřesnil, že sám neodmítl vypovídat, nýbrž toliko odkázal na vyjádření svého obhájce, pročež odmítá interpretaci vrchního soudu, že údajně neprojevil zájem rozvést obhájcem uváděné skutečnosti a pokusit se rozptýlit pochyby soudu o propuštění své osoby z vazby. 12. Z výše uvedených důvodů obžalovaný D. S. namítá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, je ve vztahu k výroku uvedenému pod bodem III., tedy výroku soudu o nepřijetí záruky jeho matky za jeho další chování, dále o nepřijetí jeho písemného slibu a nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka, nutno považovat za nezákonné, pročež závěrem svého řádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné usnesení v bodě III. zrušil a Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. 13. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu obou podaných stížností přezkoumal správnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, a to ve vztahu k osobě obžalovaného M. S. ve výroku uvedenému pod bodem IV., a ve vztahu k obžalovanému D. S. ve výroku uvedenému pod bodem III. Současně na podkladě těchto řádných opravných prostředků obou jmenovaných obžalovaných přezkoumal i řízení, které vydání tohoto usnesení vrchního soudu bezprostředně předcházelo, načež dospěl k závěru, že jsou obě stížnosti zcela nedůvodné. 14. Úvodem je namístě předeslat, že na oba obžalované (jakož i další osoby) byla dne 24. 9. 2024 u Městského soudu v Praze podána obžaloba jednak pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a současně pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kterých se ve spojení s dalšími spoluobžalovanými osobami měli (zjednodušeně vyjádřeno) dopustit tím, že: v době nejméně od března 2021 do března 2023 se společně s obžalovanými M. K., D. S. a A. S. tak, že v rámci organizované zločinecké skupiny, jejímž organizátorem měl být D. K., správcem části výnosu z trestné činnosti a osobou zajišťující nábor tzv. navolávajících osob měl být samostatně stíhaný D. R., koordinátorem tzv. navolávajících osob a kontrolorem rozsahu výnosu z trestné činnosti měl být obžalovaný A. M. a osobami navolávajícími měli být obžalovaní M. K., D. S., M. S., A. S. a D. S., kteří pod různými falešnými jmény opakovaně prováděli podvodné telefonáty jako fiktivní bankéři i jako fiktivní policisté z takzvaných „call center“ z různých míst, která se nacházela na Ukrajině ve městě XY, kdy u každého z jmenovaných obžaloba podrobně specifikuje, na kterých z celkem 803 dílčích útoků se měli podílet, a společně s dalšími osobami, které jsou na území České republiky samostatně trestně stíhány, a to L. G., M. P., a R. P., se obžalovaní (s výjimkou D. R.) vydávali za pracovníky různých bankovních společností, cíleně telefonicky kontaktovali poškozené a za užití legendy, že je z různých smyšlených důvodů třeba neprodleně zabezpečit jejich úspory na bankovních účtech nebo zabezpečit samotné bankovní účty před neoprávněným přístupem, pod touto podvodnou záminkou opakovanými telefonáty, textovými zprávami a další níže popsanou komunikací, při které fiktivně vystupovali jako bankovní poradci či pracovníci různých krizových či úvěrových oddělení bank a následně jako příslušníci Policie ČR, přičemž telefonní hovory realizovali za užití pro poškozené nerozpoznatelné technologie zfalšování identity volajícího, takzvaného „spoofingu“, poškozené takto záměrně instruovali k posílání finančních prostředků v různých částkách (řádově ve výši desítek až stovek tisíc korun českých) zpočátku bezhotovostně na bankovní účet, lživě označený jako rezervní nebo zabezpečený účet banky poškozeného, a posléze nákupem kryptoměny bitcoin za předem vybranou hotovost za užití pachateli zaslaných QR kódů anonymních bitcoinových peněženek, přičemž v jednotlivých případech vždy úmyslně jednali s cílem vylákat finanční prostředky v co možná nejvyšší částce, poškozeným v roli fiktivních zaměstnanců bank nebo policistů dávali pokyny k bezhotovostním převodům a výběrům hotovosti ve výši aktuálních zůstatků na jejich bankovních účtech nebo k předchozímu čerpání úvěrů až do limitu povoleného bankou, přičemž na stíhané trestné činnosti se všichni obžalovaní podíleli v rámci organizované zločinecké skupiny za vzájemné a soustavné kooperace, poškozené si vybírali ze zasílaných seznamů osob a bylo dílem náhody, které poškozené budou jednotliví obžalovaní tzv. navolávat, telefonáty si rozdělovali podle své časové vytíženosti, podle svých schopností a možností, a to za situace, kdy všichni působili společně v jednom call centru, do kterého docházeli každý všední den zpravidla v době od 09:00 hodin do 17:00 hodin, načež je v písemném vyhotovení obžaloby uvedeno celkem 803 dílčích útoků, jimiž mělo k trestné činnosti docházet, přičemž touto trestnou činností se měl obžalovaný M. S. podílet na způsobení škody ve výši 195.395.387 Kč a pokusit se způsobit další škodu ve výši 58.993.042 Kč, a obžalovaný D. S. se měl podílet na způsobení škody ve výši 190.558.782 Kč a pokusit se způsobit další škodu ve výši 58.077.042 Kč. 15. Obžalovaný M. S. byl v dané věci vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2023, č. j. 37 Nt 1640/2023-26, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., se započtením vazby od 25. 9. 2023 od 09:45 hod. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 10. 2023. Obžalovaný D. S. byl v téže věci vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 37 Nt 1641/2023, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř se započtením vazby od 4. 10. 2023 od 09:30 hod., přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 11. 2023. O dalším trvání vazby bylo ve vztahu k oběma jmenovaným obžalovaným v rámci přípravného řízení rozhodováno při respektování lhůt uvedených v § 72 odst. 1 tr. ř. 16. Naposledy o trvání vazby obžalovaných M. S. a D. S. rozhodoval Vrchní soud v Praze ve vazebním zasedáním konaném dne 29. 9. 2025 pod č. j. 6 To 55/2025-36616, kdy napadeným usnesením rozhodl mimo jiné o zamítnutí stížností obou obžalovaných podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (výrok pod bodem I.) a současně ve vztahu k obžalovanému M. S. nepřijal jeho písemný slib v náhradu vazby (výrok pod bodem IV.), zatímco ve vztahu k obžalovanému D. S. nepřijal záruku jeho matky za jeho další chování ani jím učiněný písemný slib a rovněž odmítl nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (výrok pod bodem III.). 17. Nejvyšší soud po prostudování přiloženého spisového materiálu konstatuje na straně obou obžalovaných přetrvávající existenci vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., které i přes dosavadní délku trestního řízení nejsou nikterak oslabeny, naopak i nadále trvají (a to v téže intenzitě jako v době, kdy byli vzati do vazby), neboť oba stěžovatelé jsou stíháni pro významný podíl na rozsáhlé, závažné, promyšlené a dlouhotrvající trestné činnosti vysoké společenské škodlivosti, která jim umožňovala rychlý, snadný a dlouhodobý výdělek (navíc získávaný především na úkor osob vyššího věku, ale i dalších poškozených). 18. Ve vztahu k opatřením nahrazujícím setrvání obviněného ve vazbě, které jsou taxativně vymezeny v § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že tyto jsou vždy určeny toliko k nahrazení dalšího výkonu vazby, pročež musí naplňovat podmínky způsobilosti být náhradou adekvátní. To prakticky znamená, že předmětné alternativní instituty (opatření) svojí povahou a silou vyvažují přetrvávající existenci vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a) nebo písm. c) tr. ř., pročež musí mít příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodující o vazbě důvodně za to, že jejich využitím bude jak v případě vazby útěkové, tak vazby předstižné docíleno účelu vazby [tedy v případě důvodu vazby útěkové ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. zajištění osoby obviněného pro další fáze probíhajícího trestního stíhání a v případě důvodu vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. předejití dokonání či opakovanému páchání trestné činnosti osobou obviněného], aniž by bylo nutné trvat na natolik invazivním omezení osobní svobody obviněného, které jeho umístění ve vazební věznici reálně představuje. Přijetí zákonných opatření uvedených v § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. je však třeba považovat vždy za postup ryze fakultativní, nikoli obligatorní. Bude tedy vždy a výhradně záležet na úvaze soudu rozhodujícího o vazbě, zda takové opatření, popř. kombinaci vícero opatření, vyhodnotí jako dostačující k tomu, aby jeho/jejich uložením byly vyváženy vazební důvody, které jím byly na straně obviněné osoby shledány za stále existující. Takovou sílu obžalovanými nabízená opatření v podobě písemného slibu (v případě obžalovaného M. S.), resp. nabídky záruky matky za jeho další chování v kombinaci s jeho písemným slibem a dohledem probačního úředníka (v případě obžalovaného D. S.) však Vrchní soud v Praze v nyní projednávané věci oprávněně neshledal. 19. Na základě mimořádné závažnosti, rozsahu i trvání projednávané trestné činnosti, do které se oba shora jmenovaní obžalovaní aktivně zapojili, je zcela zjevné, že žádné z jimi navrhovaných (ale ani jiných v zákoně taxativně uvedených) opatření ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. - a to ani v jejich vzájemné kombinaci - (jak správně deklaroval již Městský soud v Praze v bodě 19. svého vazebního usnesení ze dne 1. 8. 2025, jakož i Vrchní soud v Praze v bodě 12. odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 9. 2025) nemůže eliminovat důvodnou obavu z útěku obou obžalovaných či skrývání se na neznámém místě, stejně jako z opakovaní trestné činnosti, pro kterou jsou oba v současné době důvodně trestně stíháni. 20. V daných souvislostech nelze pominout, že obžalovaný M. S. se narodil na Ukrajině, dlouhodobě zde žil a zapojoval se do rozsáhlé trestné činnosti páchané právě na tomto území cizího státu. Vzhledem k výši nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu reálně hrozí (když podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, je ohrožen trestem odnětí svobody v trestní sazbě od pěti do deseti let, jejíž horní hranice se však v případě pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení za podmínek § 108 odst. 1 tr. zákona zvyšuje o 1/3 a trest odnětí svobody je takovému pachateli ukládán v horní polovině takto zvýšené trestní sazby) nelze než deklarovat extrémně vysoké nebezpečí možného vycestování obžalovaného na území Ukrajiny, kde se dlouhodobě nachází i část jeho rodiny. Navíc je vysoce pravděpodobné, že ani v blízké budoucnosti by stěžovatel nezměnil svůj životní styl, neboť do nelegálních aktivit se zapojoval dlouhodobě a vedení řádného života spojeného s nástupem do řádného zaměstnání (kde za vyčerpávající práci obdrží mnohonásobně menší finanční odměnu, než jakou si v minulosti zvykl inkasovat) pro jeho osobu nepředstavuje nikterak atraktivní alternativu. Ostatně to, že předmětná obava není nikterak spekulativní (kterak stěžovatel opakovaně namítá) dokládá i opis z rejstříku trestů, ze kterého vyplývá, že obžalovaný M. S. byl v minulosti opakovaně trestně stíhán, a to i pro majetkovou trestnou činnost. 21. Jestliže obžalovaný v rámci své stížnosti označil argumentaci Vrchního soudu v Praze za vágní a nepřesvědčivou, Nejvyšší soud tuto výhradu kategoricky odmítá pro její zřejmou neopodstatněnost. Taktéž k replice stěžovatele, že vrchní soud v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení „využil krátké argumentace orgánu nižšího stupně“, aniž by jej „obohatil o vlastní poznatky“, Nejvyšší soud dodává, že není účelem a smyslem rozhodnutí soudu, aby v každém svém usnesení rozšiřoval jeho odůvodnění o další skutečnosti, zvláště pokud žádné nové okolnosti nenastaly a daný soud, který ve věci rozhoduje na podkladě podaného řádného opravného prostředku jako soud druhého stupně, se bezezbytku ztotožní s přiléhavou, věcně správnou a pravidlům formální logiky se nepříčící argumentací soudu prvního stupně. Podstatou každého rozhodnutí v otázce vazby je opětovné posouzení trvání zákonných vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., popř. vyhodnocení možnosti nahrazení vazby jinými, méně invazivními zákonnými opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř., pokud jsou důvody vazby (v aktuálně posuzované věci) již prokazatelně oslabeny (aniž by však zcela pominuly). Není tedy vždy nezbytně nutné, aby soud každé odůvodnění rozšiřoval o nové poznatky, pokud k tomu není patřičný důvod. Přesně tak tomu bylo i v projednávaném případě, ve kterém je zcela vyloučeno, aby vrchní soud za výše rozvedených okolností přijal písemný slib obžalovaného M. S., neboť taková náhrada trvající vazby by byla jednak ve vztahu k trestu, kterým je stěžovatel reálně ohrožen, a současně v osobním poměrům tohoto obžalovaného zcela neadekvátní. V tomto směru tak nelze ničeho vytýkat závěrům vrchního soudu prezentovaným v napadeném usnesení, neboť ze všech zjištěných okolností lze mít důvodně za to, že by účel vazby mohl být v sebezáchovném pudu obžalovaného fakticky zmařen. 22. Rovněž v případě obžalovaného D. S. nelze při projednání jeho stížnosti přehlédnout, že i on na Ukrajině dlouhodobě žil, aniž by měl v úmyslu se do České republiky vrátit. Ostatně skutečnost, že se nyní nachází na území českého státu, byla dána pouze v tím, že byl (stejně jako M. S.) v rámci mezinárodní justiční spolupráce zadržen ukrajinskými policejními orgány a předán za účelem trestního stíhání do České republiky. K dotčenému usnesení Vrchního soudu v Praze o nepřijetí jím nabízených opatření nahrazujících vazbu přednesl obžalovaný D. S. v rámci odůvodnění jím podané stížnosti řadu výhrad. Předně jeho námitku, že vrchní soud svým usnesením porušil zásadu přiměřenosti a subsidiarity vazby, zejména že dostatečně neposoudil jeho osobu a poměry, by Nejvyšší soud byl nucen odmítnout jako nepravdivou. Identický závěr je pak namístě vztáhnout i na tvrzení stěžovatele, že vrchní soud neposoudil obsah každého jednotlivého institutu nahrazujícího vazbu, neboť se jedná toliko o polemickou připomínku, která je však v projednávaném případě zcela irelevantní, neboť žádné z navrhovaných opatření nahrazujících vazbu samo o sobě, ani ve vzájemných kombinacích, není schopno vyvážit zcela oprávněné obavy orgánů činných v trestním řízení ze zmaření probíhajícího trestního stíhání osoby obžalovaného. 23. Za zcela spekulativní je nutné označit poznámky stěžovatele o nemožnosti opětovně páchat trestnou činnost, pro kterou je v současné době důvodně trestně stíhán, pro údajnou neznalost know-how či chybějící hmotné a finanční prostředky, neboť existují i další možnosti zapojení se do jiné majetkové trestné činnosti, k níž nejsou žádné speciální nástroje či know-how potřebné. Ačkoliv obžalovaný D. S. doposud nebyl trestně stíhán, v současné době je v nyní posuzované věci (s ohledem na v obžalobě užitou právní kvalifikaci jeho jednání, jehož se měl dopouštět ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 tr. zákoníku) reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Je tedy logické, že by po svém případném propuštění z vazby na svobodu v instinktivní snaze o vyhnutí se hrozícímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody byl reálně schopen využít své kontakty v zahraničí, kterými jednoznačně disponuje, neboť v zahraničí dlouhodobě pobýval. Jestliže stěžovatel tvrdí, že neexistují žádné konkrétní indicie, které by naznačovaly jeho záměr uprchnout, skrývat se anebo se opětovně zapojit do páchání další majetkové či jiné trestné činnosti, je namístě upozornit na skutečnost, že v dané věci naopak neexistují žádné pádné záruky, které by spolehlivě vyvážily důvodné obavy orgánů činných v trestním řízení, konkrétně příslušného soudu, z možného zmaření dalších částí probíhajícího trestního stíhání. 24. Jelikož instalace monitorovacího elektronického zařízení umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. představuje jednou z možných forem faktické realizace dohledu nad osobou obžalovaného, nikoli samostatný zákonný institut ve smyslu § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř., jímž by bylo možné v případě existence některého z důvodů vazby uvedených v § 67 písm. a) nebo písm. c) tr. ř. nahradit vazbu obžalovaného, vrchní soud zcela správně jeho možnou instalaci v případě obžalovaného D. S. nezvažoval a rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí ji nikterak blíže nerozebíral. Využití elektronického kontrolního systému je totiž vždy podmíněno primárním nahrazením vazby některým ze zákonných opatření uvedených v taxativním výčtu § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. Pakliže soud v rámci svého posouzení dospěl k odůvodněnému závěru, že v jím posuzovaném případě nelze setrvání obžalovaného ve vazbě nahradit žádných ze zákonem nabízených alternativních opatření uvedených § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř. [tzn. zárukou zájmového sdružení občanů, zárukou důvěryhodné osoby, písemným slibem obžalovaného, dohledem probačního úředníka, kterýmkoli z předběžných opatření uvedených v § 88c tr. ř. nebo peněžitou zárukou], pak je zcela zřejmé, že účelu vazby nelze dosáhnout ani vzájemnou kombinací těchto opatření, popř. jejich doplněním o další fakultativní povinnosti či omezení v podobě jednak povinnosti obžalovaného zdržovat se po dobu výkonu probačního dohledu ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části ve smyslu § 73 odst. 3 tr. ř., dále povinnosti podrobit se (v souvislosti s nahrazením vazby některým z opatření uvedených v § 73 odst. 1 tr. ř.) výkonu elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s touto náhradou prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. či omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73 odst. 5 tr. ř. 25. Naproti tomu je třeba obžalovanému D. S. přisvědčit v tom směru, že mu nelze přičítat jakkoli k tíži, že v rámci vazebního zasedání nevyužil procesní možnost rozvést či doplnit argumenty svého obhájce o další případné okolnosti, které by mohly rozptýlit pochyby soudu o možnosti nahradit trvající vazbu některým z navrhovaných opatření. Pokud této zákonné možnosti obžalovaný nevyužil, pak se tak stalo v souladu s jedním z jeho základních procesních práv, a to práva na obhajobu, s nímž mimo jiné souvisí i možnost zvolit v rámci své obhajoby jakoukoli procesní taktiku, kterou (ve spolupráci se svým obhájcem) obžalovaný uzná za vhodnou. Nicméně i tato výhrada byla obžalovaným vznesena zcela nepřípadně, neboť vrchní soud tuto skutečnost k tíži stěžovatele v rámci své rozhodovací činnosti fakticky nikterak nepřičetl. 26. Lze tedy shrnout, že dosavadní trestní řízení disponuje celou řadu důkazů svědčících o dlouhodobém a závažném páchání trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny, a to za přímé aktivní účasti obou stěžovatelů. Tato skutková zjištění vyplývající z dosavadního průběhu trestního stíhání, jakož s nimi související hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody jednoznačně převažují nad všemi obžalovaným D. S. vznesenými námitkami, které jsou zčásti polemické, zčásti spekulativní a zčásti zavádějící nebo zcela nepravdivé. 27. Za této situace Vrchní soud v Praze oprávněně vyhodnotil návrhy obžalovaného D. S. na nahrazení stávající vazby jednak nabízenou zárukou jeho matky (za jeho další chování), dále jím učiněným písemným slibem či výkonem dohledu probačního úředníka za zcela nedostatečné, neboť jejich uložením by nebyly rozptýleny důvodné obavy soudu jednak z možného zmaření dalších fází probíhajícího trestního stíhání v důsledku možného útěku obžalovaného, resp. skrývání se na neznámém místě, a jednak z možného opakování trestné činnosti, tedy i důvodná obava z možného zmaření dosažení účelu samotného trestního řízení, což s přihlédnutím k okolnostem případu, jakož i osobním poměrům jmenovaného obžalovaného nelze považovat za riziko jakkoli únosné, resp. přípustné. Jinými slovy – obava soudu pramenící z přetrvávající existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. byla v době rozhodování vrchního soudu natolik závažná, že ani s ohledem na okolnosti případu, osobu obžalovaného D. S., jakož i celkovou dobu, kterou v této věci doposud strávil ve vazbě, nebyla oslabena natolik, aby bylo možné akceptovat návrhy jmenovaného obžalovaného na nahrazení jeho momentálního setrvání ve vazbě některým z alternativních opatření uvedených v § 73, popř. § 73a tr. ř., včetně jejich případné kombinace. 28. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud vyhodnotil závěry, které vrchní soud vedly k vydání napadeného usnesení, jako přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci relevantně zjištěným okolnostem. Za tohoto stavu byla stížnost obžalovaného M. S. podaná proti výroku uvedenému pod bodem IV., stejně jako stížnost obžalovaného D. S. podaná proti výroku uvedenému pod bodem III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 1. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu