Plný text
20 Cdo 110/2026-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného S. V. J. zastoupeného JUDr. Zdeňkem Havlem, advokátem se sídlem ve Strančicích, Rudé armády 407, proti povinné L. V., zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, pro vymožení nepeněžitého plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 2346/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 35 Co 428/2024-96, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 19. 8. 2024, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 147 EX 1328/23. Podle odvolacího soudu v posuzované věci nejsou dány podmínky pro zastavení exekuce, prosazované s tvrzením povinné, že danou povinnost plnila a plní. Povinnost uloženou exekučním titulem (strpět montáž zasklení lodžie) je třeba podle odvolacího soudu vykládat tak, že součástí srpení je i umožnění přístupu k lodžii bytem povinné. V řízení pak bylo prokázáno, že povinná dne 9. 10. 2023 a následně i dne 6. 5. 2024, na kdy bylo zasklení lodžie s jejím vědomím naplánováno, nezpřístupnila svou bytovou jednotku za účelem montáže.
2. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (konkrétně prezentované v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1693/2005, 20 Cdo 189/2024, 20 Cdo 4909/2010, 20 Cdo 4533/2007, 20 Cdo 965/2003, 20 Cdo 3285/2019) při řešení otázky, zda lze exekuční titul v exekučním řízení doplňovat, zda musí být z hlediska materiální vykonatelnosti natolik určitý, aby byl jednoznačně zřejmý a určitý rozsah a obsah uložených práv a povinností, a zda lze oprávněné přiznat právo, které není obsaženo ve výroku exekučního titulu. Podle dovolatelky není správný závěr, že součástí povinnosti strpět montáž zasklení lodžie u jejího bytu je i umožnění přístupu na lodžii přes její byt. Výrok exekučního titulu nelze nijak doplňovat a závěr odvolacího soudu nemá ve výroku oporu. Neplatí ani, že by přístup na lodžii byl možný pouze a jen přes byt povinné, neboť i veškeré dřívější práce na lodžiích probíhaly s přístupem z vnějšku.
3. Dovolatelka také namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, zda je oprávněný povinen sdělit povinnému, co konkrétně od něj žádá, je-li plnění závislé na výzvě oprávněného. Tvrdí, že nemohla předpokládat, že montáž nezbytně vyžaduje její přítomnost v bytě (umožnění vstupu na lodžii z bytu). To ostatně oprávněný ani od ní nežádal, jelikož vyžadoval pouze potvrzení termínu montáže. Pokud potřeboval jakoukoli aktivní součinnost povinné, měl ji k tomu vyzvat.
4. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení další otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda bylo povinností povinné být osobně přítomna při provádění montáže a zda povinnost strpět tuto činnost zahrnuje též poskytování aktivní součinnosti, lze-li činnost běžně provést bez takové součinnosti. Podle soudu povinná nemínila splnit svou povinnost, protože nebyla přítomna v bytě. Soud se přitom nijak nezabýval tvrzením a důkazy, že v bytě povinné byla v uvedenou dobu přítomna třetí osoba. Povinnost něco strpět neznamená aktivně poskytovat jakoukoli součinnost. V dané věci navíc žádná aktivní součinnost nebyla nezbytná. Odvolací soud však z pouhé nepřítomnosti povinné v bytě dovodil porušení vymáhané povinnosti.
5. Dovolatelka rovněž s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, 22 Cdo 3332/2015 a 28 Cdo 4118/2010, a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09 namítá, že se odvolací soud v rozporu s ustálenou praxí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami povinné (nepravost předávacího protokolu ze dne 9. 10. 2023 a nepravdivost tvrzení, že se v uvedenou dobu dostavili k jejímu bytu zástupci oprávněné) a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Navrhla, aby dovolací nejprve odložil právní moc napadeného rozhodnutí a poté zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, vysvětlil, že není-li možné dovodit náležitosti materiální vykonatelnosti exekučního titulu ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce, nelze takové rozhodnutí vykonat. Proto exekučnímu soudu přísluší posoudit, zda rozhodnutí ukládá povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce a zda je konkretizována dostatečně určitě. Při zkoumání povahy povinnosti na nepeněžité plnění soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí (z výroku a odůvodnění), avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere, omittere, pati). Tituly ukládající povinnost něco strpět či něčeho se zdržet se vykonávají způsobem uvedeným v § 351 odst. 1 o. s. ř.
8. V posuzované věci odvolací soud těmto požadavkům zjevně dostál. Ani dovolací soud totiž nemá pochyb, že povinnost strpět provedení zasklení lodžie přiléhající k bytu povinné zahrnuje také povinnost povinné k uvedenému účelu zpřístupnit lodžii ze svého bytu (je pak bez významu, zda tak učiní povinná výhradně osobně nebo prostřednictvím třetí důvěryhodné osoby či případně společně s ní). Vymáhaná povinnost byla ve výroku exekučního titulu formulována tak, že pomocí dostupných výkladových metod dovoluje dovodit její obsah a rozsah (povahu), jakož i určit způsob, jímž má být exekuce realizována. Exekuční soud výkladem pouze zjišťoval obsah uložené povinnosti. Neprováděl doplňování ani opravování výroku ve smyslu dovolatelkou označené judikatury.
9. Vzhledem k obsahu dovolacích otázek je též třeba zdůraznit, že oprávněnému exekuční titul žádnou povinnost neukládá. Na řešení otázky obsahu případných povinností oprávněného napadené rozhodnutí nespočívá.
10. Výtky povinné, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a dostatečně se nevypořádal s jejími námitkami ohledně nepravosti předávacího protokolu ze dne 9. 10. 2023 a nepravdivosti tvrzení, že se v uvedenou dobu zástupci oprávněné dostavili k bytu povinné, představují námitku vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 850/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2244/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 870/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2189/24).
11. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Dovolatelka též navrhla, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek. Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se tedy návrhem na odklad vykonatelnosti ze dne 11. 11. 2025 nezbýval.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2026
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu