Plný text
20 Cdo 111/2026-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného S. V. J. XY zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti povinnému P. R., zastoupenému Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, pro 62 575 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 83/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2025, č. j. 14 Co 504/2024-103, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 7. 2024, č. j. 14 EXE 83/2024-62, zamítl návrh povinného ze dne 26. 2. 2024 na zastavení exekuce vedené u tohoto soudu u JUDr. Moniky Elfmarkové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 4, pod sp. zn. 115 EX 00006/24.
2. Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v souzené věci rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2021, č. j. 8 C 11/2021-37 (rozsudek pro zmeškání), kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 62 575 Kč s úrokem z prodlení v částce 4 530 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 62 575 Kč od 27. 7. 2018 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále byl povinen zaplatit oprávněné náklady řízení 19 911,70 Kč.
3. K námitce nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí, se obvodní soud nejdříve podrobně zabýval způsobem doručení rozsudku povinnému a dospěl k závěru, že rozsudek nabyl právní moci dnem 22. 5. 2023 a je vykonatelný dnem 26. 5. 2023 (body 23 a 24 usnesení obvodního soudu). K další námitce povinného uvedl, že exekuční soud je vázán exekučním titulem, že mu nepřísluší přezkoumávat jeho věcnou správnost a že případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí a nepředstavují okolnost rozhodnou pro (ne)nařízení exekuce ani pro její zastavení. Současně s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), exekuční návrh nepovažoval ani za šikanózní. Podle obvodního soudu pak tvrzení povinného, že mu nebyly doručeny exekuční listiny (vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 2. 2. 2024, výzva ke splnění vymáhané povinnosti z téhož data) nezakládají žádný důvod k zastavení exekuce. Obvodní soud podrobně vyložil, jakým způsobem byly povinnému doručeny, přičemž neshledal, že by neměly zákonem stanovené náležitosti (bod 34 usnesení obvodního soudu).
4. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Po doplněném dokazování se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že není dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. a) ani písm. h) o. s. ř. Pokud jde o návrh na částečné zastavení exekuce, i v tomto případě se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že návrh není důvodný, neboť soudní exekutorka nemovité věci povinného exekučním příkazem nepostihla.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Podle jeho názoru závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak (v otázce možnosti meritorního přezkumu exekučního titulu – kontumačního rozsudku – ve vykonávacím řízení). Rovněž namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (ve vztahu k nevypořádání námitek povinného týkajících se doručení vyrozumění o zahájení exekuce a exekučního příkazu a absence zákonných náležitostí těchto dokumentů). Porušení práva na spravedlivý proces se z hlediska přípustnosti dovolání posuzuje jako odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4432/15, Pl. ÚS st.-45/16, nález ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16.
6. Dále podle povinného přípustnost dovolání zakládá porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nebylo meritorně rozhodnuto o jeho návrhu na částečné zastavení exekuce. Byť se oba soudy k tomuto návrhu vyjadřují v odůvodněních svých rozhodnutí, výrok o částečném zamítnutí návrhu na zastavení exekuce absentuje. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 858/14.
7. Pokud jde o návrh na zastavení exekuce, povinný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v exekučním řízení již nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu či případné vady nalézacího řízení. Podle něho by se měl dovolací soud odchýlit od své judikatury (usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98) a v případě kontumačních rozsudků byl měl exekuční titul přezkoumávat přinejmenším v části týkající se naplnění zákonných předpokladů pro jejich vydání. V dané věci dokonce nebylo rozhodnutí podrobeno přezkumu odvolacím soudem.
8. Odvolacímu soudu povinný vytýká, že se nevypořádal s tím, že mu nebylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce, exekuční příkaz a další listiny a že tyto dokumenty nemají zákonem předepsané náležitosti. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Pokud by se těmito námitkami zabýval, musel by dojít k jinému názoru než obvodní soud. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ – a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Od tohoto závěru nemá důvod se odchylovat ani v případě rozsudku pro zmeškání, v případě jehož vydání může účastník řízení podat odvolání, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 205b o. s. ř.), což také povinný učinil, odvolací řízení však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2567/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1036/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
11. Namítá-li povinný, že se odvolací soud nezabýval námitkou týkající se doručení některých listin a že tím bylo ve smyslu judikatury Ústavního soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přehlíží, že odvolací soud k tvrzení povinného, že rozhodnutí obvodního soudu je nepřezkoumatelné, uvedl, že se tento soud pečlivě vypořádal s veškerou argumentací uplatněnou povinným v návrhu na zastavení exekuce a objasnil, proč nejsou dány důvody pro její zastavení (bod 23 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se odvolací soud implicitně se závěry obvodního soudu ztotožňuje.
12. Pokud jde o návrh na částečné zastavení exekuce, o němž neměly soudy nižších stupňů rozhodnout, přičemž povinný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 858/14, opomíjí, že v souzené věci se nejedná o situaci v nálezu popsanou. Jak z návrhu na zastavení exekuce ze dne 26. 2. 2024 vyplývá, povinný podal návrh na zastavení exekuce a na částečné zastavení exekuce v rámci jednoho podání, což připomněl i obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 2 usnesení obvodního soudu). Byť obvodní soud ve výroku usnesení použil jednotné číslo a zamítl „návrh povinného ze dne 26. 2. 2024“, z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že se zabýval oběma návrhy, přičemž ani v jednom případě neshledal důvody pro zastavení exekuce (návrhu na částečné zastavení exekuce nebylo možné vyhovět, protože soudní exekutorka nevydala žádný exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí povinného).
13. Protože dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.