Plný text
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 379/2016, podle jehož závěru při souběhu žaloby o určení vlastnictví a vylučovací žaloby, jejímž základem je spor o vlastnické právo, je namístě zvažovat, zda řízení o vylučovací žalobě nemá být přerušeno. V nyní řešené věci však odvolací soud podle dovolatelky takovou právní úvahu nepřipustil, čímž se od uvedeného závěru odchýlil, a pokud by tuto úvahu připustil soud prvního stupně, odvolací soud ji nepodrobil odvolacímu přezkumu, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl dále odvolací soud odchýlit, když uvedl, že vyloučení věci z exekuce se může oprávněně domáhat pouze vlastník, za kterého se v případě věcí nemovitých považuje ten, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání není přípustné, a nadto trpí vadami. Žalobkyni vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem nesvědčí, neboť návrh na vklad do katastru nemovitostí byl již katastrálním úřadem pravomocně zamítnut. Povinná se po zahájení exekuce pokusila v úzké součinnosti a vzájemné spolupráci s žalobkyní antedatovanými smlouvami převést nemovité věci na žalobkyni a tím je vyvést z exekuce v úmyslu poškodit žalovanou (oprávněnou v exekuci). Pouze v důsledku uplatněného předběžného opatření, kterým bylo povinné i žalované zakázáno nakládat s nemovitými věcmi, nebyl katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž tarifní hodnotu má představovat cena nemovitých věcí, o jejichž vyloučení se vede řízení, a nikoliv částka 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 379/2016, se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy byla podána žaloba o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. prosince 2007, a uvedl, že při souběhu žaloby o určení vlastnictví a vylučovací žaloby, jejímž základem je spor o vlastnické právo, je namístě zvažovat, zda řízení o vylučovací žalobě nemá být přerušeno dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto, že probíhá řízení o určení vlastnictví, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud ovšem v citovaném rozhodnutí v žádném případě nedovodil povinnost soudu řízení přerušit. Z hlediska dovolací námitky spočívající v určení, kdo má být považován za vlastníka nemovité věci, potom Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neučinil žádný relevantní závěr, od něhož by se mohl odvolací soud v nyní řešené věci odchýlit.
Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší. Soud řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale nemusí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017). Při úvaze o tom, zda řízení přeruší by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo rozsudek ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodne-li soud tak, že se řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nepřerušuje, jde o (dílčí) závěr, ze kterého lze vyvozovat pouze to, že soud měl v daném okamžiku za hospodárnější posoudit si danou otázku sám; jde tedy o postup soudu, který je v souladu se zákonem, a proto nemůže jít o vadu, která (by) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018).
V nyní řešené věci si byl soud prvního stupně (ze své činnosti) vědom paralelně probíhajícího řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem, přičemž uvedl, že rozhodnutí ve věci nelze v brzké době očekávat. Proto se rozhodl řízení nepřerušit a takovému postupu nelze nic vytknout. Rovněž odvolací soud se námitkou žalobkyně v tomto ohledu (byť stručně) zabýval a se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil, když uvedl, že z žádné právní úpravy neplyne povinnost soudu čekat, jak dopadne jiné řízení o určení.
Odvolací soud se tak od dovolatelkou odkazované judikatury neodchýlil, naopak rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Co se týče výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení, Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014). Je-li předmětem vylučovací žaloby nemovitá věc, považuje se za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, obdobně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2014, sp. zn. 5 Co 211/2014, publikované pod číslem 70/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016). S ohledem na novelizaci advokátního tarifu účinnou ode dne 1. ledna 2025, se podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v tomto případě za tarifní hodnotu považuje částka 113 000 Kč.
Dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v dovolacím řízení vůči žalobkyni plný úspěch, a má proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí žalobkyně nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 7 345 Kč. Tato částka zahrnuje jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu při tarifní hodnotě 113 000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu], tedy 5 620 Kč, a dále paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 450 Kč, dále daň z přidané hodnoty z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tedy 7 345 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu