Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Letenská č. 121/8, proti povinné I. L., zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Ke Stírce č. 490/16, pro 42 702 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 EXE 105/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2024, č. j. 13 Co 443/2024-48, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. února 2024, č. j. 19 EXE 105/2020-39, zamítl návrh povinné ze dne 29. listopadu 2023 na částečné zastavení exekuce. Povinná svým návrhem brojila proti exekučnímu příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále též jen „soudní exekutor“), ze dne 24. října 2023, č. j. 203 EX 43920/19-33, kterým soudní exekutor postihl pohledávku povinné vůči třetí osobě, společnosti Profi Credit Czech, a. s., z titulu náhrady nákladů řízení (dále též jen „předmětná pohledávka“). Povinná měla za to, že nárok na náhradu nákladů řízení přiznaný v jiném řízení nelze postihnout exekucí způsobem přikázáním pohledávky. Soud prvního stupně uvedl, že předmětná pohledávka splňuje náležitosti uvedené podle § 312 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a zároveň nejde o pohledávku nepodléhající výkonu rozhodnutí podle § 317 a násl. o. s. ř., neshledal proto žádný zákonný důvod, pro který by předmětnou pohledávku nebylo možné v exekuci postihnout.
Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. prosince 2024, č. j. 13 Co 443/2024-48, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry napadeného usnesení a doplnil, že ve smyslu § 312 o. s. ř. může mít jiná peněžitá pohledávka svůj základ v hmotněprávních vztazích soukromého práva, veřejného práva, jakož i ve vztazích založených procesním právem, například nárok na náhradu nákladů řízení, nároky na svědečné, znalečné a jiné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu doposud nebyla meritorně vyřešena a jestliže má dovolací soud za to, že ji vyřešil, tak dovolatelka shledává důvod přípustnosti v tom, že ji má dovolací soud právně posoudit jinak. Dovolací otázkou je, zda může být nárok na přiznané náklady řízení (splatné k rukám právního zástupce účastníka) předmětem exekuce v jiném řízení. Dovolatelka má zato, že na řešení dané otázky nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, ve kterém posuzoval, zda pohledávka z titulu náhrady za nemajetkovou újmu přiznaná povinnému je vyloučena z výkonu rozhodnutí (exekuce) a dospěl k závěru, že takový typ pohledávky pod taxativně vymezený okruh exekučně nepostižitelných pohledávek podle § 317 o. s. ř. nespadá. Podle dovolatelky se v předmětném řízení jedná o kvalitativně odlišný typ pohledávky, jehož prostřednictvím jsou realizována práva na právní pomoc a na spravedlivý proces. Nelze ji proto bez dalšího subsumovat pod režim § 312 o. s. ř., jelikož by došlo k vytvoření překážky realizace subjektivních práv a ohrožení práva na dostupnou právní pomoc, které nelze zajistit subsidiárními nástroji v podobě přiznání bezplatného právního zastoupení či určení advokáta k poskytnutí právní pomoci. Na základě výše uvedeného povinná navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že změní usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce zastavuje, a aby oprávněnou zavázal k úhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, nebo ze dne 3. září 2024, sp. zn. 20 Cdo 1313/2024) je dlouhodobě ustálena v závěru, že výčet nepostižitelných pohledávek podle § 317 a násl. o. s. ř. je výčtem taxativním, jenž nelze rozšiřovat. Peněžité pohledávky slouží svojí podstatou jako prostředek k získání jiné hodnoty bez ohledu na to, jaký je důvod jejich vzniku. V souladu s uvedeným dovolací soud v usnesení ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. 20 Cdo 3873/2023 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2024, sp. zn. III. ÚS 1149/24, odmítnuta), dovodil, že není-li pohledávka na náhradu nákladů řízení uvedena ve výčtu v § 317 a násl. o. s. ř., může podléhat výkonu rozhodnutí (exekuci). Je na zákonodárci, aby konkrétním způsobem ustanovil rovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného a možnost postihnout v exekuci tento typ pohledávky, dovolací soud neshledal z pohledu dobrých mravů zjevně neakceptovatelným.
Odvolací soud postupoval při řešení dovolatelkou předestřené dovolací otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ani není dán důvod, aby právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 7. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu