Plný text
20 Cdo 142/2026-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné VYSOKÉ U PŘÍBRAMI s. r. o. v likvidaci, sídlem v Příbrami, Školní č. 124, identifikační číslo osoby 29051983, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová č. 3033/7, proti povinnému M. H., zastoupenému Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Grafická č. 3365/3a, za účasti soudního exekutora Mgr. Patrika Steinera, Exekutorský úřad Praha-východ, se sídlem v Praze 4, Michelská č. 1326/62, pro náklady exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 913/2017, o dovolání soudního exekutora a povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025, č. j. 58 Co 224/2024-480, takto: I. Dovolání soudního exekutora se odmítá. II. Dovolání povinného se odmítá. III. Soudní exekutor Mgr. Patrik Steiner je povinen zaplatit povinnému na nákladech dovolacího řízení částku 8 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Vladimíra Hrbka. IV. Oprávněná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřil dne 1. září 2017, č. j. 48 EXE 913/2017-78, soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha-východ, vedením exekuce pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 5 950 000 Kč, pro náklady oprávněné v exekučním řízení a náklady exekuce podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného JUDr. Marií Roubíkovou, notářkou v Příbrami, ze dne 19. června 2012, sp. zn. NZ 142/2012, N 173/2012. JUDr. Marcelu Smékalovi zanikl výkon funkce soudního exekutora ke dni 6. října 2024 a do uvolněného Exekutorského úřadu Praha-východ byl dne 7. listopadu 2025 jmenován soudní exekutor Mgr. Patrik Steiner (dále též jen „soudní exekutor“).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. září 2022, č. j. 48 EXE 913/2017-319, zastavil shora označenou exekuci k návrhu oprávněné ze dne 4. ledna 2022 (doplněném dne 9. ledna 2022) podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a nákladů exekuce (výrok III). Oprávněná v návrhu uvedla, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením ke dni 2. srpna 2018. Soud prvního stupně dále doplňujícím usnesením ze dne 18. října 2022, č. j. 48 EXE 913/2017-344, rozhodl o zrušení příkazů k náhradě nákladů exekuce ze dne 13. ledna 2022, č. j. 081 EX 01902/17-326, a ze dne 31. března 2022, č. j. 081 EX 01902/17-344 (dále též jen „předmětné příkazy k náhradě nákladů exekuce“). Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. dubna 2023, č. j. 58 Co 412, 414/2022-386, mimo jiné zrušil výrok III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech exekuce a výrok doplňujícího usnesení soudu prvního stupně o zrušení předmětných příkazů k náhradě nákladů exekuce. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 26. ledna 2024, č. j. 58 Co 277/2023-430, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. června 2023, č. j. 48 EXE 913/2017-416, jímž rozhodl o nákladech exekuce.
Soud prvního stupně opětovně rozhodl usnesením ze dne 21. března 2024, č. j. 48 EXE 913/2017-445, tak, že oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 591 219,93 Kč včetně DPH do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I) a návrh povinného ze dne 28. září 2022 na doplnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. září 2022, č. j. 48 EXE 913/2017-319, o výrok na zrušení předmětných příkazů k úhradě nákladů exekuce se zamítá (výrok II). Vysvětlil, že na započtení v průběhu nařízené exekuce je třeba nahlížet jako na vymožené plnění na exekvovanou pohledávku. Jelikož soudní exekutor exekuci prováděl bez vědomí o započtení pohledávky až do dne 9. ledna 2022, vzniklo mu právo na náhradu nákladů exekuce. Soud prvního stupně určil jejich výši a uložil, vázán právním názorem odvolacího soudu v předchozím kasačním rozhodnutí, povinnost k jejich náhradě oprávněné. Dále pak dospěl k závěru, že již vymožené náklady exekuce na povinném se mu nevracejí, jelikož v posuzované věci byla exekuce zastavena s účinky ex nunc v části dosud nevykonané. Soud prvního stupně zároveň neshledal důvod ke zrušení předmětných příkazů k úhradě nákladů exekuce, protože již nabyly právní moci a náklady exekuce na jejich základě byly na povinném vymoženy v rámci ještě probíhající exekuce před jejím zastavením, přičemž k zastavení nedošlo ex tunc.
Odvolací soud usnesením ze dne 24. dubna 2025, č. j. 58 Co 224/2024-480, odmítl odvolání oprávněné proti výroku II usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), přičemž zavázal oprávněnou k náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů částkou ve výši 49 050 Kč do tří od právní moci usnesení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. K námitce soudního exekutora, že na povinném byly do pravomocného zastavení exekuce vymoženy ještě další finanční prostředky, uvedl, že se o vymožené náklady exekuce nejedná, jelikož nebyl vydán další příkaz k úhradě nákladů exekuce, který by nabyl právní moci.
Proti výroku II a III usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Uvedl, že dovolání je přípustné, neboť exekuční soudy rozhodovaly nejen o nákladech exekuce, ale i o jeho návrhu na doplnění rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 27 Cdo 333/2022). Výrok II přitom tvoří nedílný celek, proto by přípustnost dovolání proti jeho částem měla být posuzována jednotně. Namítl, že odvolací soud se při řešení otázky účinků zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k nákladům exekuce, které byly na povinném v mezidobí již vymoženy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019. Odvolací soud měl správně rozhodnout, že oprávněná nese v důsledku zavinění zastavení exekuce náklady exekuce jako celek a již vymožené náklady exekuce na povinném by mu měly být vráceny. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud výrok II a III usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti výroku II usnesení odvolacího soudu podal soudní exekutor dovolání. Uvedl, že dovolání je přípustné, jelikož odměna soudního exekutora za provedení exekuce není svojí povahou nákladem řízení ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nýbrž hmotněprávním nárokem podnikatele na úplatu za jím vykonanou činnost. Podle tvrzení soudního exekutora napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze považovat plnění vymožené ve smyslu § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a započtené na náklady exekuce, za vymožené plnění i bez toho, aniž by o tomto bylo rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Soudní exekutor nesouhlasil s odvolacím soudem, který nad rámec zákonné definice vymoženého plnění a judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu požadoval existenci pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Navrhl proto, aby dovolací soud výrok II napadeného usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudní exekutor rovněž navrhl odklad vykonatelnosti tohoto výroku, protože v současné době disponuje vymoženým plněním ve výši 152 232 Kč, které by jinak musel vrátit.
Povinný k podanému dovolání soudního exekutora uvedl, že je třeba jej odmítnout, neboť není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Z tohoto důvodu pak nelze ani návrhu na odklad vykonatelnosti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu vyhovět.
Nejvyšší soud obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb).
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodováno výhradně o nákladech exekuce. Na tomto závěru nemění ničeho skutečnost, že odvolací soud rovněž přezkoumával výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na doplnění usnesení o výrok na zrušení předmětných příkazů k úhradě nákladů exekuce. Odkaz povinného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 27 Cdo 333/2022, je přitom nepřípadný, neboť to, že je dovolání obecně přípustné proti rozhodnutí o návrhu účastníka řízení na doplnění rozhodnutí podle § 166 o. s. ř., nevylučuje aplikaci § 238 odst. 1 o. s. ř., spadá-li napadený výrok svou povahou pod některý z případů vyjmenovaných v uvedeném ustanovení. Nelze přisvědčit ani argumentaci soudního exekutora, protože o tom, že odměna soudního exekutora je součástí nákladů exekuce, a dovolání je tak do této části nepřípustné, není v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu sporu (srov. např. bod č. 16 usnesení Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 2552/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. března 2020, sp. zn. I. ÚS 615/20, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2247/2022).
Jelikož dovolání povinného a soudního exekutora nejsou přípustná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 957/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1912/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1432/2023), jak ostatně účastníky poučil v napadeném usnesení odvolací soud, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž nařizoval ve věci jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Návrhem na odklad vykonatelnosti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání soudního exekutora v Ústavním soudem přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu