Plný text
20 Cdo 1532/2025-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. S., zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 730/59, proti povinnému J. K., zastoupenému Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí č. 10, pro 25 463 614,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 6841/2020, o dovolání oprávněného a dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2024, č. j. 18 Co 102/2023-471, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2024, č. j. 18 Co 102/2023-471, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřením ze dne 28. prosince 2020, č. j. 206 EXE 6841/2020-13, pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta, Exekutorský úřad Praha-východ, vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 21 247 309,61 Kč podle exekučního titulu - notářského zápisu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. N 166/2013, NZ 121/2013, sepsaného notářkou JUDr. Danielou Hofmannovou (dále též jen „notářský zápis“). Soud prvního stupně dále pověřením ze dne 4. března 2021, č. j. 206 EXE 5251/2021-14, pověřil téhož soudního exekutora k vymožení pohledávky úroku ve výši 13,2 % ročně z částky 25 751 161 Kč od 1. ledna 2020 do 31. ledna 2020 (ve výši 287 906,42 Kč), úroku z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 29 047 309,61 od 1. února 2020 do 21. září 2020 (ve výši 3 008 539,38 Kč) a úroku z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 21 247 309,61 Kč od 22. září 2020 do 31. prosince 2020 (ve výši 949 859,23 Kč) dle téhož notářského zápisu. Vzhledem k tomu, že obě exekuční řízení vycházela ze stejného exekučního titulu, přičemž proti těmto exekucím vznášel povinný obdobné námitky, soud prvního stupně usnesením ze dne 2. května 2022, č. j. 206 EXE 6841/2020-98, obě řízení spojil ke společnému projednání. Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. prosince 2022, č. j. 206 EXE 6841/2020-285, exekuci zastavil v rozsahu povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 3 296 148,61 Kč představující nezaplacený úrok za rok 2019 od 1. února 2020 do 21. září 2020 (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu zamítl návrhy povinného na zastavení exekuce (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v notářském zápisu (exekučním titulu) povinný v čl. „Za prvé“ prohlásil, že je dlužníkem oprávněného z titulu výslovně vyjmenovaných úvěrů a půjček (blíže specifikovaných v exekučním titulu), předmětné smlouvy jsou splatné podle data u nich přímo uvedených a dále jsou i úročeny. Účastníci si rovněž dohodli, že úrok naběhlý do 31. prosince se stal součástí jistiny dluhu, a prohlásili, že ke dni sepsání exekučního titulu činí dluh povinného částku 29 909 748,72 Kč. V čl. „Za druhé“ povinný prohlásil, že dluh ve výši 29 909 748,72 Kč uznává co do důvodu i výše. V čl. „Za čtvrté“ bylo sjednáno úročení dluhu podle čl. „Za prvé“ (stanoveny dvě různé výše úroku – do doby splatnosti dluhu a ode dne následujícího po splatnosti dluhu) a splatnost tohoto příslušenství tak, že je splatné za příslušný kalendářní rok vždy k 31. lednu roku následujícího počínaje 31. ledna 2015, kdy nastane splatnost příslušenství naběhlého od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2014. V čl. „Za páté“ se povinný zavázal, že mj. dluh specifikovaný v čl. „Za prvé“ oprávněnému nejpozději do 31. ledna 2024 uhradí, a to ve výročních splátkách příslušenství podle čl. „Za čtvrté“ splatných počínaje 31. ledna 2015 a v pravidelných ročních splátkách jistiny ve výši minimálně 1 000 000 Kč každá, splatných vždy nejpozději do 31. ledna následujícího kalendářního roku počínaje 31. ledna 2014, přičemž byla sjednána možnost dluh splácet i prostřednictvím libovolného počtu mimořádných splátek jistiny na specifikovaný účet oprávněného. Účastníci se dále dohodli, že nesplacením jedné z výročních splátek příslušenství nebo jedné z pravidelných ročních splátek jistiny se stává okamžitě splatný celý zbývající dluh. Tato ztráta výhody splátek se neuplatní v případě, že povinný řádně a včas uhradí výroční splátku příslušenství a na pravidelnou roční splátku jistiny uhradí včas alespoň částku rovnající se 20 % příslušné výroční splátky příslušenství. V čl. „Za sedmé“ povinný svolil, aby podle tohoto notářského zápisu byla nařízena a provedena exekuce, pokud nebude řádně a včas splacena celá dlužná částka spolu s příslušenstvím. V čl. „Za deváté“ bylo dohodnuto, že skutečností, na níž se nárok zakládá, jsou výše uvedené smlouvy o úvěru a půjčce. Předmětem plnění je částka 33 309 748,72 Kč s příslušenstvím. Dobou plnění je lhůta nejpozději do 31. ledna 2024, a to ve výročních splátkách příslušenství, v pravidelných ročních splátkách jistiny a v libovolném počtu mimořádných splátek jistiny. Částečné zastavení exekuce soud prvního stupně odůvodnil tím, že oprávněný požadoval po povinném úroky z prodlení z úroků, což tehdejší právní úprava neumožňovala. Ohledně zamítnutí návrhů povinného na zastavení exekuce ve zbylém rozsahu soud dospěl k závěru, že notářský zápis je formálně i materiálně vykonatelným exekučním titulem a zároveň jsou návrhy povinného na zastavení exekuce nepoctivým jednáním. Účastníci v souladu s judikaturou sjednali tzv. smíšený notářský zápis obsahující procesněprávní i hmotněprávní složku. Hmotněprávní složka je podle soudu prvního stupně jednoznačně a úplně bez pochyb v notářském zápisu formulována. Soud tak neměl pochyb o obsahu závazku a byl mu zřejmý i sjednaný způsob plnění a splatnost. Hmotněprávním titulem jsou úvěry a půjčky vymezené v notářském zápisu, přičemž je zde i jednoznačně uvedena specifikace narovnání mezi účastníky, v níž je dohodnuto úročení i splatnost a rovněž podmínky ztráty výhody splátek. Soud uzavřel, že z notářského zápisu jednoznačně plyne, že účastníci měli úmysl exekučním titulem modifikovat výslovně vyjmenované smlouvy o úvěrech a půjčkách a k tomu si upravili i jejich úročení a splácení. Dluh není promlčený a vymáhaná pohledávka byla oprávněným správně vyčíslena. Soud vzal dále za prokázané, že povinný dlouhodobě splácel dluh pouze v minimální výši tak, aby podle dohody nemohlo dojít k automatickému zesplatnění dluhu; když se povinný dostal do finančních obtíží a žádal oprávněného, aby byla splatnost dluhu z notářského zápisu odložena, oprávněný mu opakovaně vyhověl. Povinný přitom po celou dobu těchto jednání svůj dluh z notářského zápisu bez dalšího akceptoval. Když poté povinný ve lhůtě neuhradil splátku za rok 2019, sdělil oprávněnému, že na uhrazení splátky nemá finanční prostředky. Na mimořádnou splátku podle dohody o odložení splatnosti splátky zaplatil pouze část dohodnuté splátky a následně sdělil, že žádné další finanční prostředky nemá a rovněž nemá žádný majetek, který by mohl nabídnout k zajištění svého dluhu vůči oprávněnému. Soud však vzal za prokázané rovněž to, že povinný převedl na třetí osoby obchodní podíly v několika obchodních společnostech, přičemž hodnota těchto podílů byla způsobilá zajistit jeho dluh. Povinný tak v situaci, kdy již věděl, že nemá dostatečné finanční prostředky na uhrazení svého dluhu vůči oprávněnému, činil úkony, kdy ze své dispozice dostával majetek způsobilý alespoň částečně dluh uhradit. Uvedené podíly byly v krátkém časovém horizontu dále převáděny na další subjekty. Dle předkupní smlouvy měl nadto povinný povinnost jeden z podílů nejdříve nabídnout oprávněnému, což v rozporu s tímto ujednání neučinil. Povinný dále převedl vlastnické právo ke své nemovitosti na dceru, přičemž od kupní smlouvy bylo odstoupeno teprve ve chvíli, kdy před soudem probíhalo řízení o určení relativní neúčinnosti převodu této nemovitosti iniciované oprávněným. I přes převody podílů v obchodních společnostech neměl povinný ke dni zahájení exekuce na svých bankovních účtech téměř žádné finanční prostředky. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že jednání povinného je třeba hodnotit jako nepoctivé, a rovněž z tohoto důvodu tak nelze jeho návrhu na zastavení exekuce vyhovět. Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 14. srpna 2023, č. j. 18 Co 102/2023-339, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že exekuce se zastavuje (první výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech exekuce (druhý až čtvrtý výrok). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z obsahu notářského zápisu zjistil, že existoval předpoklad pro sepis notářského zápisu dle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „n. ř.“, neboť mezi oprávněným a povinným existovaly závazkové právní vztahy, smlouvy o úvěru a půjčkách a dosud neuhrazené dluhy povinného z těchto smluv ve výši 29 909 748,72 Kč, a že obdobně existoval předpoklad pro sepis notářského zápisu dle § 71a odst. 2 n. ř. z důvodu existence závazkových právních vztahů mezi oprávněným a povinným, specifikovaných v čl. „Za prvé“, jakož existovaly i zde neuhrazené dluhy povinného z těchto smluv ve výši 29 909 748,72 Kč (skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že exekuční titul je formálně vykonatelný, nicméně oproti soudu prvního stupně jej neshledal vykonatelným materiálně. Povinný v notářském zápisu prohlásil, že pokud nezaplatí celou dlužnou částku s příslušenstvím (podle čl. „Za deváté) nejpozději do 31. ledna 2024, svoluje, aby byl podle notářského zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) na nesplacenou část dluhu a notářský zápis byl exekučním titulem. V čl. „Za deváté“ podle odvolacího soudu není uvedena žádná konkrétní dohoda účastníků o plnění ve splátkách a prohlášení povinného o vykonatelnosti notářského zápisu neobsahuje žádný konkrétní odkaz, z něhož by bylo možné dovodit plnění v konkrétních splátkách, tak jak jsou uvedeny v čl. „Za páté“, či možnost zesplatnění dluhu před datem 31. ledna 2024. Jelikož den 31. ledna 2024 (v době zahájení exekuce) ještě nenastal, odvolací soud uzavřel, že exekuční návrhy byly podány předčasně, a dodal, že nelze zaměňovat dobu plnění dohodnutou v notářském zápisu a vykonatelnost notářského zápisu. Nejvyšší soud následně k dovolání oprávněného usnesením ze dne 5. března 2024, č. j. 20 Cdo 421/2024-383, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že z exekučního titulu zcela jasně vyplývá, že oprávněný s povinným si dohodli dobu plnění jednotlivých splátek dluhu s uvedením nejzazšího možného termínu splnění celého dluhu. Tvrzení odvolacího soudu, že „doba plnění obsažená v čl. „Za deváté“ neobsahuje žádnou konkrétní dohodu účastníků o plnění v splátkách a prohlášení povinného o vykonatelnosti notářského zápisu neobsahuje žádný konkrétní odkaz, z něhož by bylo možné dovodit plnění v konkrétních splátkách, tak jak jsou uvedeny v čl. „Za páté“, či možnost zesplatnění dluhu před datem 31. ledna 2024“, nemůže obstát. Nejvyšší soud dále uzavřel, že notářský zápis v této věci se stává vykonatelným okamžikem prodlení povinného se zaplacením některé ze splátek. Odvolací soud poté usnesením ze dne 13. prosince 2024, č. j. 18 Co 102/2023-471 (dále též jen „napadené usnesení“), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Ivo Erbertem, Exekutorský úřad Praha – západ, na základě pověření Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. prosince 2020, č. j. 206 EXE 6841/2020-13, se v části pro vymožení pohledávky ve výši 14 142 715,61 Kč zastavuje a exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Ivo Erbertem, Exekutorský úřad Praha – západ, na základě pověření Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. března 2021, č. j. 206 EXE 5251/2021-14 v rozsahu povinnosti povinného zaplatit oprávněnému úrok ve výši 13,2 % ročně z částky 12 566 885,61 Kč od 1. ledna 2020 do 31. ledna 2020, úrok z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 12 566 885,61 Kč od 1. února 2020 do 20. září 2020, úrok z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 20 356 885,61 Kč za den 21. září 2020 a úrok z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 15 853 033,61 Kč od 22. září 2020 do 31. prosince 2020 se zastavuje; ve zbytku se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá (první výrok), a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 113 664,50 Kč (druhý výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 36 255,50 Kč (třetí výrok). Odvolací soud předně zdůraznil, že výrok I. usnesení soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a již samostatně nabyl právní moci. Dále odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování notářským zápisem, úvěrovými smlouvami, bankovním dokladem o složení částky, směnkou a e-mailovou komunikací mezi účastníky řízení a učinil následující z hlediska projednávaných dovolání relevantní závěry: Oprávněný povinnému poskytl na základě 4 smluv o úvěru a 3 smluv o půjčce celkem 23 900 000 Kč. Oprávněnému se však nepodařilo prokázat, že v rámci smlouvy o půjčce byla uzavřena konkrétní dohoda o úrocích či úrocích z prodlení, která by byla podepsána oběma účastníky. Rovněž nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli na době, do kdy měly být půjčky uhrazeny. Notářský zápis v čl. „Za prvé“ podle odvolacího soudu neobsahuje výslovný a nezaměnitelný projev vůle stran změnit smlouvy o úvěrech a o půjčkách a z nich plynoucí práva a povinnosti, pokud jde o úročení jistin a závazek povinného k jejich úhradě. Nelze tak akceptovat, že by mezi účastníky došlo k uzavření dohody o změně výše úroků, které by se staly součástí jistiny, a že by se tato dohoda měla vztahovat i na úroky nabíhající ode dne sepisu notářského zápisu. Uzavření dohody se nepodařilo prokázat ani při zjišťování skutečné vůle účastníků při sepisování notářského zápisu. Oprávněný tvrdil, že se na změně úročení strany dohodly a povinný to popřel. Skutečnost, že by mezi účastníky byla v čl. „Za prvé“ notářského zápisu taková dohoda uzavřena nebyla prokázána ani oprávněným navrženými a provedenými důkazy, tj. e-mailovou komunikací mezi účastníky. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tato část notářského zápisu neobsahuje řádnou dohodu účastníků o výši úroků a jejich splatnosti, a povinný se tak nemohl zavázat k jejich úhradě. Na základě uvedeného závěru odvolací soud upravil započítávání částečných úhrad dluhu tak, že byly započítávány na jistinu, a nikoli na úrok. Tímto způsobem vypočetl, že ke dni sepisu notářského zápisu činil dluh fakticky „pouze“ 22 400 000 Kč (oproti údaji uvedeném v notářském zápisu, zjištění soudu prvního stupně a rovněž i odvolacího soudu uvedeném v usnesení ze dne 14. srpna 2023, č. j. 18 Co 102/2023-339, které bylo následně zrušeno dovolacím soudem, že dluh ke dni sepisu notářského zápisu činil 29 909 748,72 Kč). Odvolací soud dále uvedl, že povinný prokázal, že „v době uznání dluhu neměl oprávněný nárok na úroky ve výši 7 529 748,72 Kč (29 909 748,72 Kč - 22 400 000 Kč)“, povinnému se podle odvolacího soudu „podařilo vyvrátit domněnku uznání dluhu ve výši 7 509 748,70 Kč, neboť v této výši dluh v době podpisu notářského zápisu neexistoval.“ Otázka, zda má oprávněný v okamžiku zahájení exekuce na vymáhané plnění od povinné osoby hmotněprávní nárok, nemá vliv na formální nebo materiální vykonatelnost notářského zápisu, ale absence takového nároku je důvodem pro úplné či částečné zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř.“). V souladu se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že v čl. „Za čtvrté“ účastnici naprosto jasně projevili svou vůli ke sjednání úroků v nově stanovené výši (úprava úročení dluhu od 1. ledna 2014), přičemž taková hmotněprávní dohoda není vyloučena, je-li z notářského zápisu zcela jednoznačně a bez pochyb patrné, že jde o hmotněprávní ujednání ve smyslu § 71a n. ř., což je v daném případě splněno. Odvolací soud vzal dále za prokázané částečné úhrady dluhu (zaplacené po sepisu notářského zápisu), přičemž po jejich započtení na jistinu a od 1. ledna 2014 i na úrok dle čl. „Za čtvrté“ notářského zápisu, vyčíslil dluh ke dni podání prvního exekučního návrhu (15. prosince 2020) na částku 7 104 594,301 Kč. Jelikož se oprávněný exekučním návrhem domáhal úhrady pohledávky ve výši 21 247 309,51 Kč, odvolací soud exekuci co do částky 14 142 715,21 Kč (21 247 309,51 Kč - 7 104 594,301 Kč) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Odvolací soud dále uvedl, že druhým exekučním návrhem podaným dne 3. února 2021 se oprávněný domáhal úhrady úroku ve výši 13,2 % ročně z částky 25 751 161 Kč od 1. ledna 2020 do 31. ledna 2020 ve výši 287 906,42 Kč, úroku z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 29 047 309,61 Kč (z nezaplacené jistiny ve výši 25 751 161 Kč a z nezaplacených úroků za rok 2019 ve výši 3 296 148,61 Kč od 1. ledna 2020 do 21. září 2020), celkem úroku z prodlení ve výši 3 008 539,38 Kč a úroku z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 21 247 309,61 Kč od 22. září 2020 do 31. prosince 2020 ve výši 949 859,23 Kč. V rozsahu povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 16,2 % ročně z částky 3 296 148,61 Kč, představující nezaplacený úrok za rok 2019 od 1. února 2020 do 21. září 2020 již byla exekuce zastavena výrokem II. shora uvedeného usnesení soudu prvního stupně č. j. 206 EXE 6841/2020-285, jenž nebyl odvoláním napaden. Co se týče zbývající části uvedeného nároku, odvolací soud vzhledem ke svému shora uvedenému závěru o výši jistiny, jež tvoří základ pro výpočet uvedených úroků a která je oproti závěru soudu prvního stupně nižší, exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. částečně zastavil i v rozsahu úroků a úroků z prodlení vypočtených z rozdílů výše jistiny zjištěné odvolacím soudem a soudem prvního stupně k rozhodným datům. V závěru svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dluh není promlčený. Usnesení odvolacího soudu napadli povinný i oprávněný dovoláním. Povinný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, neboť se podle jeho názoru odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že v důsledku svého závěru o absolutní neplatnosti hmotněprávního úkonu obsaženého v notářském zápisu, měl exekuci zastavit v celém rozsahu. Podle dovolatele není možné, aby se ukázalo, že notářský zápis není vykonatelný na v něm uvedenou částku z důvodu, že hmotněprávní jednání je neplatné, ale přitom je notářský zápis platný na jinou částku vycházející z původního právního jednání. Dále podle povinného nemohlo dojít k platnému uznání dluhu či změně úročení nebo dohodě o splátkách, neboť uznání dluhu, dohoda o úročení i dohoda o splatnosti - vše obsažené v notářském zápisu - se vztahovalo k částce 29 909 748,22 Kč, odvolací soud však dospěl k závěru, že dluh v této částce ke dni sepisu notářského zápisu neexistoval, napadené rozhodnutí je podle povinného i z tohoto důvodu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nadto podle povinného v notářském zápisu sepsaném podle ustanovení § 71b n. ř. podle judikatury Nejvyššího soudu nelze zakládat ani měnit závazkové vztahy mezi účastníky. Dále povinný v dovolání uvedl, že konstatoval-li odvolací soud, že k okamžiku sepisu notářského zápisu činil dluh 22 400 000 Kč, nebyl by povinný ani v případě platně sjednaných splátek ke dni podání exekučního návrhu v prodlení, neboť ke dni zesplatnění dluhu by dluh musel činit 29 909 748,22 Kč. Povinný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zcela zastavuje, a přiznal povinnému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněný ve vyjádření k dovolání povinného uvedl, že povinný zcela dezinterpretuje závěry odvolacího soudu, čímž zkresluje obsah napadeného rozhodnutí. K námitce, že odvolací soud částečně zastavil exekuci z důvodu částečné nevykonatelnosti notářského zápisu, oprávněný uvedl, že podle odvolacího soudu neměl oprávněný na zaplacení dluhu v celém rozsahu právo, neboť shledal, že ke změně úročení půjček a úvěrů nedošlo. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na vykonatelnost notářského zápisu. Oproti tvrzení povinného odvolací soud dále neuzavřel, že ujednání čl. „Za prvé“ notářského zápisu je absolutně neplatné. K námitce uznání dluhu v nesprávné výši oprávněný uvedl, že ani neexistence uznaného dluhu nečiní uznání dluhu neplatným. K námitce, že se účastníci nemohli dohodnout na změně úročení a splatnosti částky 29 909 748,72 Kč, neboť tato částka nevychází z žádného hmotněprávního ujednání, oprávněný uvedl, že povinný řádně nevymezil přípustnost dovolání. Totéž platí i pro námitku, že ke dni 1. února 2016 nedošlo k zesplatnění dluhu. Oprávněný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků. Při řešení otázky, jaká byla výše dluhu ke dni sepsání notářského zápisu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť nerespektoval svůj vlastní závěr vyslovený v rozhodnutí ze dne 14. srpna 2023, č. j. 18 Co 102/2023-339 (které bylo zrušeno dovolacím soudem), že výše dluhu ke dni sepsání notářského zápisu činila 29 909 748,22 Kč. Podle § 170 o. s. ř. je totiž soud svým usnesením vázán, jakmile je vyhlášeno, což se projevuje mimo jiné v tom, že je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem pro odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna skutkového základu, která by zapříčinila neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru. Odvolací soud však v dovoláním napadeném usnesení nepřípustně doplnil dokazování a změnil svůj předchozí závěr o výši dluhu, který měl ke dni podpisu notářského zápisu činit „pouze“ 22 400 000 Kč, čímž se bez odůvodnění odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a nevypořádal se ani s námitkami oprávněného, že změna právního názoru není přípustná. Napadené usnesení je zároveň podle názoru oprávněného překvapivé, nesprávné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud dále podle oprávněného nepřípustně přenesl na oprávněného důkazní břemeno o správnosti notářského zápisu a existenci (výši) dluhu, neboť důkazní břemeno o tom, že notářský zápis není správný a dluh nevznikl nebo zanikl, měl nést povinný. Odvolací soud zejména nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 118a odst. 1 a 3, § 133 a § 134 o. s. ř. Měl-li odvolací soud za to, že je možno dospět k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl soud prvního stupně, byl podle oprávněného v souladu se zásadou koncentrace řízení povinen zopakovat dokazování úvěrovými smlouvami již v rámci předchozího řízení, které vedlo k vydání zrušeného rozhodnutí. Pokud tak neučinil, aproboval tím skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolatel dále uvádí, že odvolací soud při jednání dne 4. října 2024 vyzval oprávněného podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů, že v čl. „Za prvé“ notářského zápisu byla změněna dohoda o úrocích, a aby rozklíčoval skladbu částky 29 909 748,72 Kč. Uvedená výzva je podle oprávněného neopodstatněná, neboť byla učiněna v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. a prolamuje principy neúplné apelace a koncentrace řízení. Oprávněnému nadto ohledně skutečností, k nimž výzva směřovala, svědčila domněnka správnosti notářského zápisu podle § 134 o. s. ř. a domněnka existence dluhu z důvodu jeho uznání podle § 133 o. s. ř., důkazní břemeno tak tížilo povinného, a nikoliv oprávněného. Pokud odvolací soud uzavřel, že se oprávněnému nepodařilo prokázat, že nebyly uzavřeny konkrétní dohody o úrocích či úrocích z prodlení, že se účastníci dohodli na době splatnosti půjček, ani že byla uzavřena dohoda o změně úročení a přirůstání úroku k jistině, porušil tím presumpci správnosti veřejné listiny a tomu odpovídající přenos důkazního břemene na povinného, který popírá správnost notářského zápisu, když zpochybňuje v notářském zápisu ujednané úročení, aniž by k tomu však předložil důkazy. Krom toho oprávněný poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného usnesení. Odvolací soud totiž uvedl: „V daném případě povinný prokázal, že v době uznání dluhu neměl oprávněný nárok na úroky ve výši 7 529 748,72 Kč (29 909 748,72 Kč – 22 400 000 Kč), úroky vyčíslené v odstavci prvním na druhé straně notářského zápisu, když k dohodě o změně úročení a přirůstání k dluhu k jistině dle této části notářského zápisu nedošlo. Povinnému se tak podařilo vyvrátit domněnku uznání dluhu ve výši 7 509 748,70 Kč, neboť v této výši dluh v době podpisu notářského zápisu neexistoval.“ Oprávněnému z toho není zřejmé, v jakém rozsahu neměl mít na úroky nárok, neboť odvolacím soudem uvedené částky se podstatně liší. Přinejmenším ohledně některých smluv jsou skutková zjištění o jejich úročení a splatnosti v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dále pak skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil, že dohoda o změně smlouvy o půjčce musí být uzavřena písemně, neboť nedodržení (smluvené) písemné formy mělo za následek pouze relativní neplatnost dohody, jíž se povinný v promlčecí době nedovolal, tedy ústní dohodu o změně půjček a úvěrů je nutno považovat za platně uzavřenou. Ohledně presumpce existence dluhu oprávněný v dovolání uvedl, že povinný v notářském zápisu prohlásil, že dluh ke dni sepsání notářského zápisu činí 29 909 748,72 Kč a tuto částku jako svůj dluh vůči oprávněnému uznal co do důvodu a výše. Pro existenci dluhu v uvedené výši tak svědčí domněnka, jíž lze vyvrátit pouze důkazem opaku. Důkazní břemeno k vyvrácení takové domněnky tíží povinného. V žádném případě nelze uzavřít, že oprávněný neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka. Povinný se však omezil na to, že existenci dohody o změně (splatnosti a úročení) smluv popřel, důkaz opaku však nepředložil. Odvolací soud v tomto ohledu v rozporu s judikaturou nehodnotil věrohodnost účastnické výpovědi povinného a neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazu řídil. Důkazům předloženým oprávněným nepřiznal žádnou důkazní relevanci, když pouze uvedl, že z těchto důkazů existence dohody nebyla prokázána a povinný existenci dohody popřel. Samotná výpověď povinného však není způsobilá vyvrátit právní domněnku existence dluhu. Hodnocení důkazů odvolacím soudem je proto podle oprávněného založeno na libovůli. Oprávněný v dovolání dále namítá nesprávný rozsah, v němž odvolací soud exekuci zastavil. V první řadě odvolací soud použil nesprávný výpočet úroků a úroků z prodlení, neboť v rozporu s judikaturou nezapočítal dané úroky za den, kdy došlo k plnění, ale pouze do dne plnění předcházejícímu, navíc odvolací soud za den plnění (úhrady) nesprávně považoval den, kdy banka platbu provedla, přičemž tento den se nemusí vždy shodovat se dnem, kdy byla platba připsána na účet oprávněného, který je pro správný výpočet relevantní. Dále výpočty odvolacího soudu obsahují i další nesprávnosti, které mají vliv na výši částky, v níž byla exekuce nesprávně zastavena. Co se týče úroků z prodlení, odvolací soud podle oprávněného v rozporu s judikaturou nepřiznal oprávněnému v případě půjček alespoň úrok z prodlení v zákonné výši. Dále oprávněný ve svém dovolání uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe je soud povinen zkoumat, zda ve věci existují zvláštní okolnosti, na jejichž základě má nemusí soud podle § 150 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení. Oprávněný v řešené věci takové okolnosti shledává, odvolací soud podle jeho názoru nevzal v potaz, že odvolací soud již v předchozím (zrušeném) usnesení jednou o náhradě nákladů pravomocně rozhodl a oprávněný je povinnému zaplatil, přičemž napadeným usnesením odvolacího soudu byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena znovu. V závěru dovolání oprávněný namítá, že se odvolací soud nezabýval námitkou, že návrh na zastavení exekuce představuje zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ačkoliv soud prvního stupně uzavřel, že návrh na zastavení exekuce je ze strany povinného zneužitím práva, odvolací soud, který jeho usnesení změnil, se s uvedenou námitkou nijak nevypořádal, čímž se nepřípustně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Oprávněný k argumentaci obsažené v usnesení soudu prvního stupně dodal, že rovněž insolvenční soud po vydání napadeného usnesení uzavřel, že úkony povinného došlo ke znemožnění uspokojení pohledávek jeho věřitelů, a proto z důvodu nepoctivého záměru zamítl návrh na povolení oddlužení povinného. Z uvedených důvodů oprávněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje a oprávněnému se přiznává právo na náhradu nákladů celého řízení, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný ve stručném vyjádření k dovolání oprávněného uvedl, že odvolací soud se v předcházejícím (zrušeném) usnesení existencí a výší dluhu vůbec nezabýval a nevyslovil tak žádný právní názor, od něhož by se mohl v napadeném rozhodnutí odchýlit. Ohledně námitky neoprávněného přenesení důkazního břemene povinný zastává názor, že v řízení mimo jiné i svou účastnickou výpovědí prokázal, že dluh ve výši uvedené v notářském zápisu vůbec nevznikl, čímž vyvrátil právní domněnku existence dluhu. Argumentace oprávněného ohledně námitky nezohlednění § 150 o. s. ř. podle povinného nedává smysl, neboť předcházející usnesení ukládající oprávněnému povinnost k náhradě nákladů řízení bylo zrušeno. Smysl postrádá rovněž argumentace, že podání návrhu na zastavení exekuce představuje zneužití práva, neboť exekuci částečně zastavil již soud prvního stupně a oprávněný se v tomto rozsahu proti jeho rozhodnutí ani neodvolal. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že obě podaná dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovoláním povinného a dospěl k závěru, že jeho dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Povinný dovozuje, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020, ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, a ze dne 18. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 2294/2020), neboť při zjištění, že hmotněprávní úkon, který je obsahem notářského zápisu, je absolutně neplatný, měl odvolací soud podle uvedené judikatury exekuci v celém rozsahu zastavit. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že se dovolatel mýlí, neboť odvolací soud v napadeném usnesení k závěru o absolutní neplatnosti hmotněprávního úkonu nedospěl, nýbrž uzavřel, že ujednání čl. „Za prvé“ notářského zápisu neobsahuje řádnou dohodu účastníků o výši úroků a jejich splatnosti pro roky 2011 až 2013, a povinný se tak nemohl zavázat k jejich úhradě. O existenci zbylé části dluhu však neměl odvolací soud pochybnosti. Odvolací soud se proto od uvedené judikatury neodchýlil a tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Povinný dále namítá, že v notářském zápisu nemohlo dojít k platnému uznání dluhu, změně úročení či dohodě o splátkách, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žádný dluh ve výši 29 909 748,72 Kč ke dni sepisu notářského zápisu neexistoval, nebylo tak možné jej v notářském zápisu uznat. Povinný však opomíjí, že, ač předmětný dluh podle odvolacího soudu ke dni sepisu notářského zápisu skutečně nedosahoval výše 29 909 748,72 Kč, ale „pouze“ výše 22 400 000 Kč, jedná se o tentýž dluh, pouze ponížený o částku odpovídající části úroků či úroků z prodlení, jejichž existenci odvolací soud nepovažoval za prokázanou. Jinými slovy, jde o část dluhu, který povinný v notářském zápisu uznal, přičemž na platnost uznání nemá vliv to, že existence jiné části uznaného dluhu nebyla prokázána. Stejný závěr platí též pro změnu splatnosti či úročení. Odvolací soud nadto v této souvislosti výslovně uvedl, že v čl. „Za čtvté“ účastníci naprosto jasně projevili svou vůli ke sjednání úroků v nově stanovené výši. Ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od dovolatelem citované judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018, a ze dne 24. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019) a přípustnost dovolání není založena. K námitce povinného že v notářském zápisu sepsaném podle § 71b n. ř. nelze podle judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013) zakládat ani měnit závazkové vztahy mezi účastníky, nezbývá než podotknout, že z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (zejm. bod. 40), jakož i z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně (též zejm. bod 40) je zjevné, že v nyní řešené věci jde, na rozdíl od situace popsané v povinným citované judikatuře, o tzv. smíšený notářský zápis obsahující procesněprávní i hmotněprávní složku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019). Ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od dovolatelem citované rozhodovací praxe dovolacího soudu a přípustnost dovolání není založena. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Ohledně zbývajících dovolacích námitek povinný uvedenému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť zejména neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. uplatňuje. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodu dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a dále se zabýval dovoláním oprávněného. Odvolací soud se podle oprávněného odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, a ze dne 3. května 2021, sp. zn. 24 Cdo 411/2021, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. června 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22, v otázce vázanosti již vyhlášeným usnesením, neboť po zrušení svého původního rozhodnutí dovolacím soudem v dalším řízení doplnil dokazování, na základě čehož změnil svůj původní závěr o výši dluhu ke dni sepisu notářského zápisu. Oprávněný však přehlíží, že jím citovaná judikatura se oproti nyní řešené věci netýká situace, kdy bylo původní rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a pozbylo účinků. Závěrem učiněným ve zrušeném rozhodnutí není soud v dalším řízení vázán. Odvolací soud se proto od citovaných rozhodnutí neodchýlil a tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Odkazuje-li oprávněný na shora zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3285/22 s argumentací, že napadené usnesení odvolacího soudu je podle uvedeného rozhodnutí tzv. překvapivým rozhodnutím, nezbývá než uzavřít, že ani v tomto ohledu není uvedený odkaz na judikaturu Ústavního soudu případný. I pokud by Nejvyšší soud pominul závěr obsažený v předchozím odstavci, v nyní řešené věci se nejedná o extrémní případ, kdy by soudní řízení trvalo téměř 15 let, kdy by odvolací soud rozhodoval čtyřikrát, přičemž by až v posledním z těchto rozhodnutí svévolně a bez dostatečného odůvodnění zcela přehodnotil svůj předchozí dlouhodobý konstantní právní názor. V nyní řešené věci odvolací soud dospěl oproti svému předchozímu (zrušenému) rozhodnutí k odlišnému závěru o výši dluhu ke dni sepisu notářského zápisu nikoliv svévolně, ale na základě doplněného dokazování. Povinný nadto existenci a výši dluhu ve svých podáních zpochybňoval. O překvapivé rozhodnutí se proto v nyní řešené věci nejedná. Nejvyšší soud neshledal v této části napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Co se týče otázky prolomení principu koncentrace řízení a neúplné apelace, oprávněný uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe nemůže poučení odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř. vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s § 205a o. s. ř. Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23, když po kasačním zásahu dovolacího soudu prováděl dokazování a vyzval oprávněného k doplnění tvrzení a navržení důkazů. Oprávněný však přehlíží, že oproti uvedenému rozhodnutí Ústavního soudu, v němž obsažená argumentace i závěry se týkají nalézacího sporného řízení, jde v nyní řešené věci o řízení vykonávací (exekuční), ve kterém je uplatňován princip úplné apelace (viz § 254 odst. 5, 6 o. s. ř.). Odvolací soud proto svou výzvou k doplnění tvrzení a návrhu důkazů nemohl porušit princip neúplné apelace. V řízení nedošlo ani ke koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od dovolatelem uvedené judikatury, a tato otázka tak nezakládá přípustnost dovolání. Oprávněnému je však třeba přisvědčit ohledně námitky presumpce existence (výše) dluhu ke dni sepisu notářského zápisu. Podle § 558 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Obdobně podle § 323 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. prosince 2013, uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je podstatou uznání dluhu (coby zajišťovacího institutu) podle § 558 obč. zák. založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl (popř. že byl splněn, zanikl jinak, byl převeden na jiného nebo vznikl v jiné výši), aby to prokázal. Právní domněnku existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše lze vyvrátit důkazem, že dluh vůbec nevznikl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004, nebo ze dne 30. dubna 2025, sp. zn. 33 Cdo 837/2023). Pakliže povinný v čl. „Za druhé“ notářského zápisu uznal co do důvodu i výše svůj dluh vůči oprávněnému ve výši 29 909 748,72 Kč, přičemž uvedená výše nadto odpovídá výpočtu dle čl. „Za prvé“ notářského zápisu obsahujícího povinným odsouhlasený mechanismus úročení, oprávněnému svědčí vyvratitelná domněnka existence dluhu v uvedené výši a je na povinném, aby případně tvrdil a prokázal, že dluh v uvedené výši ke dni sepisu notářského zápisu neexistoval. Odvolací soud dokazováním dospěl k závěru, že na základě specifikovaných smluv o úvěrech a smluv o půjčkách byla povinnému poskytnuta částka 23 900 000 Kč. Po odečtení splacené částky 1 500 000 Kč činil podle závěru odvolacího soudu ke dni sepisu notářského zápisu dluh 22 400 000 Kč. Rozdíl oproti povinným uznané částce 29 909 748,72 Kč představují úroky a úroky z prodlení, k jejichž existenci podle odvolacího soudu oprávněný neunesl důkazní břemeno, neboť se mu nepodařilo prokázat, že v rámci smluv o půjčkách byla sjednána též konkrétní dohoda o úrocích či úrocích z prodlení, která by byla podepsána oběma účastníky. Mechanismus úročení obsažený v čl. „Za prvé“ notářského zápisu podle odvolacího soudu neobsahuje výslovný a nezaměnitelný projev vůle stran změnit uzavřené smlouvy o úvěrech a o půjčkách a z nich plynoucí práva a povinnosti, pokud jde o úročení jistin a závazek povinného k jejich úhradě. Odvolací soud uvedl, že v daném případě je pouze konstatována výše úroků pro kalendářní roky 2010 až 2013 s tím, že úrok naběhlý ke dni 31. prosince každého roku by se měl stát součástí jistiny dluhu ke dni 31. prosince téhož roku stejně jako úrok naběhlý od 1. ledna 2013 do dne sepisu notářského zápisu. Podle odvolacího soudu tak nelze akceptovat, že by mezi účastníky došlo k uzavření dohody o změně výše úroků. Odvolací soud uvedl, že uzavření dohody se nepodařilo prokázat ani při zjišťování skutečné vůle účastníků v době sepisu notářského zápisu. Oprávněný tvrdil, že se na změně úročení dluhu strany dohodly a povinný to popřel. Povinný se proto podle odvolacího soudu nemohl zavázat k úhradě úroků a úroků z prodlení, k čemuž odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019. V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že není vyloučeno, že v rámci jednoho a téhož notářského zápisu účastníci projeví vůli ke sjednání jiných hmotněprávních pravidel, jimiž se má řídit splatnost dosud nezaplaceného a již existujícího závazku, který je v notářském zápisu identifikován. Z notářského zápisu však za takových okolností musí být zcela jednoznačné a úplně bez pochyb, že nová dohoda účastníků o splatnosti závazku popsaného v notářském zápisu je hmotněprávním ujednáním ve smyslu ustanovení § 71a n. ř. Za takovou jednoznačnou formulaci však nelze pokládat případ, kdy ujednání účastníků ohledně splatnosti dluhu je uvedeno až v rámci textu, jenž je uvozen formulací, že „Věřitel, Dlužník a Ručitelé vědomi si svých práv a povinností dle hmotněprávního ujednání obsaženého ve Smlouvě o úvěru, Smlouvě o převzetí ručení 1 a Smlouvě o převzetí ručení 2 uzavírají tuto procesní dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zcela zřejmé, z jakého konkrétního důvodu odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) nepovažoval obsah čl. „Za prvé“ (na rozdíl od čl. „Za čtvrté“) notářského zápisu za hmotněprávní dohodu o změně výše úroků a úroků z prodlení, resp. kterou konkrétní náležitost čl. „Za prvé“ postrádá, aby mohl být za hmotněprávní dohodu považován. Odvolací soud se však ani řádně nevypořádal s tvrzením oprávněného (které podporoval navrženými důkazy), že i kdyby obsah čl. „Za prvé“ notářského zápisu nebylo možné považovat za hmotněprávní dohodu o změně úroků a úroků z prodlení, tato dohoda byla uzavřena jinak (e-maily, ústně). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, ze které právní normy odvolací soud dovodil nutnost podpisu hmotněprávní dohody o změně úročení oběma účastníky (tedy požadavek písemné formy takové dohody). Uznal-li však povinný v čl. „Za druhé“ notářského zápisu svůj dluh co do důvodu a výše odpovídající oprávněným tvrzené hmotněprávní dohodě o změně úročení, bylo na povinném, aby případně existenci takové dohody vyvrátil. Pakliže odvolací soud vyzval oprávněného podle ustanovení § 118a o. s. ř. k navržení důkazů k prokázání tvrzení svého tvrzení, že v čl. „Za prvé“ notářského zápisu byla obsažena hmotněprávní dohoda o úrocích, a poté uzavřel, že oprávněnému se uzavření dohody nepodařilo prokázat, jednak na oprávněného, kterému v tomto ohledu svědčí vyvratitelná právní domněnka, nesprávně přenesl důkazní břemeno a nadto opomněl, že k uzavření dohody mohlo dojít i mimo notářský zápis (i v takovém případě by důkazní břemeno ohledně vyvrácení uzavření dohody tížilo povinného). Nejvyšší soud již ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že v řízení mohou nastat jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li povinný (dlužník) takovou skutečnost negativními tvrzeními (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, či ze dne 28. března 2024, sp. zn. 33 Cdo 2882/2023). Nejvyšší soud již rovněž vysvětlil, že pouhá, třeba i závažná, pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003). Uvádí-li odvolací soud v následující části odůvodnění napadeného usnesení, že povinný prokázal, že při sepisu notářského zápisu neměl oprávněný nárok na úroky ve výši 7 529 748,72 Kč (29 909 748,72 Kč – 22 400 000 Kč), činí tím své rozhodnutí vnitřně rozporným, neboť z takového odůvodnění není zřejmé, zda podle odvolacího soudu oprávněný ohledně existence úroků neunesl důkazní břemeno, jak je uvedeno shora, nebo zda existenci úroků povinný vyvrátil, přičemž tyto dvě možnosti se navzájem vylučují. Odvolací soud nadto ani neuvedl, na základě kterých konkrétních důkazů dospěl k závěru, že existenci úroků povinný vyvrátil. K vyvrácení právní domněnky existence dluhu podle shora citované judikatury v žádném případě nestačí pouhé popření této skutečností povinným. Nejvyšší soud proto shledal v tomto bodě dovolání důvodným. Dále je třeba dodat, že byť jde patrně pouze o chybu v psaní, oprávněný správně namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmá výše úroků, které odvolací soud oprávněnému „nepřiznal“, neboť odvolací soud v závěru bodu 39 odůvodnění napadeného usnesení uvádí: „V daném případě povinný prokázal, že v době uznání dluhu neměl oprávněný nárok na úroky ve výši 7 529 748,72 Kč (29 909 748,72 Kč – 22 400 000 Kč), úroky vyčíslené v odstavci prvním na druhé straně notářského zápisu, když k dohodě o změně úročení a přirůstání dluhu k jistině dle této části notářského zápisu nedošlo. Povinnému se tak podařilo vyvrátit domněnku uznání dluhu ve výši 7 509 748,70 Kč, neboť v této výši dluh v době podpisu notářského zápisu neexistoval.“ Obě zvýrazněné částky se liší, přičemž rozdílu částek uvedených v závorce neodpovídá ani jedna z nich. Oprávněnému je rovněž nutno přisvědčit ohledně námitky, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací soudu prvního stupně stran zneužití práva (resp. nepoctivého jednání) ze strany povinného. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, uzavřel, že požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je kladen jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud přistoupí k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci změní rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci soudem prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala nejen argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu posouzení věci, ale též (alespoň) stručné zdůvodnění, proč odvolací soud nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení, aniž by se vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový rozsudek prakticky nepřezkoumatelným. Za situace, kdy soud prvního stupně odůvodnil svůj výrok o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce dvěma důvody, z nichž prvním byl závěr, že notářský zápis je materiálně i formálně vykonatelným exekučním titulem, a druhým byl závěr, že návrhy na zastavení exekuce jsou ze strany povinného nepoctivým jednáním, přičemž soud prvního stupně tento svůj závěr podrobně odůvodnil, byl odvolací soud při změně odvoláním napadeného rozhodnutí povinen se vypořádat s oběma uvedenými důvody. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí úvahy soudu prvního stupně ohledně nepoctivosti jednání ze strany povinného vůbec nezmínil. Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem tak znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost. Rovněž v této otázce je proto dovolání oprávněného důvodné. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu