Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Aura Credit s. r. o., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1531/9, identifikační číslo osoby 09290231, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 572/63, proti povinné Precis Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1403/28, identifikační číslo osoby 25283570, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, pro 3 166 767,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1154/2024, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025, č. j. 55 Co 339/2024-124, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025, č. j. 55 Co 339/2024-124, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2024, č. j. 49 EXE 1154/2024-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřil dne 9. července 2024, č. j. 49 EXE 1154/2024-56, soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera, Exekutorský úřad Praha 7, provedením exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví povinné k zajištění pohledávky oprávněné proti povinné na peněžité plnění ve výši jistiny 3 166 767,13 Kč, jednorázové smluvní pokuty, nákladů exekuce a nákladů oprávněných, podle vykonatelného exekučního titulu – notářského zápisu č. NZ 1195/2022, N 830/2022, sepsaného dne 6. prosince 2022 JUDr. Ing. Ondřejem Kličkou, notářem se sídlem v Praze.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. září 2024, č. j. 49 EXE 1154/2024-89, zamítl návrh povinné ze dne 19. července 2024 na zastavení exekuce (výrok I) a oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že nelze souhlasit s námitkou povinné, že shora označený exekuční titul je nevykonatelný. Oprávněná kvalifikovaným způsobem prokázala, že smlouva o zápůjčce ze dne 6. prosince 2022, jež je hmotněprávním podkladem předmětného notářského zápisu, byla v době jeho sepisu platně uzavřena, neboť předmět zápůjčky (peněžní prostředky) převedla na účty určené v dané smlouvě o zápůjčce ke dni a v čase předtím, než byl exekuční titul sepsán (uložen do sbírky dokumentů). K tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023, sp. zn. 20 Cdo 2789/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4761/2015, z nichž vyplývá, že „pro posouzení, zda má oprávněná podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok, je podstatná okolnost, zda finanční prostředky (zápůjčku) povinnému skutečně poskytla, tj. že peníze zaslala na účet označený ve smlouvě o zápůjčce.“
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. února 2025, č. j. 55 Co 339/2024-124, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II zrušil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a mimo jiné doplnil, že podle § 1957 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, ke splnění dluhu a vzniku zápůjčky postačí, aby zapůjčované peněžní prostředky byly připsány na účet poskytovatele platebních služeb věřitele. Oprávněná prokázala, že platby byly z jejího účtu odepsány dne 6. prosince 2022, z exekučního titulu vyplývá, že zápůjčka byla poskytnuta a převzetí zápůjčky navíc povinná sama potvrdila listinou ze dne 6. prosince 2022 nazvanou Potvrzení o převzetí zápůjčky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, zda je rozhodným okamžikem splnění povinnosti podle § 1957 odst. 1 o. z. okamžik odepsání prostředků z banky zapůjčitele či okamžik připsání prostředků bankou vydlužitele, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (rozsudek velkého senátu občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněný pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. III. ÚS 996/2017), jakož i od samotné textace § 1957 odst. 1 o. z, a na otázce, zda lze platně uznat závazek, který dosud nevznikl, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018. Odvolací soud nadto rozhodl zcela opačně než ve svém usnesení ze dne 19. února 2025, č. j. 16 Co 409/2024-175, kde bylo rozhodováno o totožné věci, aniž by se s tímto odchýlením uspokojivě vypořádal. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná s podaným dovoláním nesouhlasila a považovala jej za nepřípustné, poněvadž povinná se pouze snažila zpochybnit skutkové závěry odvolacího soudu, nikoliv právní. K podpoře svých argumentů přitom povinná citovala nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od nichž se měl odvolací soud ve svém usnesení odchýlit. Navrhla tak, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl a přiznal oprávněné náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání je důvodné.
Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
Podle § 1957 odst. 1 o. z. plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele.
Ke vzniku zápůjčky jakožto smlouvy s reálnou povahou je třeba nejen dohoda stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o zápůjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti, avšak teprve odevzdáním předmětu zápůjčky dlužníkovi se tento vztah mezi nimi stává právním vztahem ze zápůjčky. Zápůjčka se řadí k tzv. reálným kontraktům, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě další právní jednání, a to předání předmětu zápůjčky dlužníkovi. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale až předáním předmětu zápůjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo zapůjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení zápůjčky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).
V rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení zapůjčených peněz, musí splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o zápůjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně zapůjčil – přenechal mu je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019). V intencích vykonávacího (exekučního) řízení je pak nezbytné, aby věřitel (zde oprávněná) prokázal, že k poskytnutí zápůjčky došlo ještě před sepisem exekučního titulu, případně podle odkládací podmínky uvedené přímo v exekučním titulu, na jejímž splnění je pak vázána jeho vykonatelnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4761/2015).
Plní-li dlužník peněžitý dluh formou bezhotovostního platebního styku, je okamžikem splnění dluhu připsání částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele (§ 1957 odst. 1 o. z.). V případech, v nichž není podstatné, kdy přesně došlo ke splnění dluhu, není třeba určovat přesný okamžik připsání peněžních prostředků (k rozdílu mezi „účtem poskytovatele platebních služeb věřitele“ a samotným „účtem věřitele vedeným tímto poskytovatelem“ např. viz bod č. 70 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 1497/2023) a postačí, že věřitel požadovanou platbu ze svého účtu provedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. III. ÚS 996/2017). Pak lze ve smyslu § 169 odst. 1 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, předpokládat, že částka platební transakce byla připsána na účet poskytovatele příjemce nejpozději do konce následujícího pracovního dne po přijetí platebního příkazu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je zároveň ustálena v závěru, že nelze platně uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne (srov. rozsudek ze dne 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, usnesení ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011, rozsudek ze dne 30. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 475/2012, či usnesení ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018).
V projednávané věci na přesném určení okamžiku splnění dluhu ve smyslu § 1957 odst. 1 o. z. záleželo, resp. na zjištění, zda se tak stalo před sepisem exekučního titulu. Ze skutkových zjištění soudů (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) vyplynulo, že exekuční titul byl sepsán dne 6. prosince 2022 mezi 11 až 12 hodinou, do sbírky dokumentů byl uložen v čase 11:44:59. Skutečností, na níž se pohledávka oprávněné zakládala, byla smlouva o zápůjčce ze dne 6. prosince 2022. V exekučním titulu nebyla obsažena žádná odkládací podmínka. Oprávněná k prokázání přenechání předmětu zápůjčky předložila potvrzení poskytovatele platebních služeb, z něhož se podává, že provedla platby na účty označené v předmětné smlouvě o zápůjčce dne 6. prosince 2022 v 11:38 hodin ve výši 3 060 000 Kč a v 11:40 hodin ve výši 180 000 Kč. Vyšel-li odvolací soud v napadeném usnesení pouze ze skutečnosti, že platby představující předmět zápůjčky byly z účtu oprávněné odepsány před sepisem exekučního titulu (uložením do sbírky dokumentů) a povinná převzetí předmětu zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce ze dne 6. prosince 2022 písemně téhož dne potvrdila (v Potvrzení o převzetí zápůjčky i v samotném exekučním titulu), a dospěl-li na základě toho k závěru, že k sepsání a podpisu exekučního titulu došlo až po vzniku zápůjčky, aniž by se zároveň zabýval okamžikem vzniku zápůjčky (kdy byly peněžní částky připsány na účet poskytovatele platebních služeb věřitele), odchýlil se od shora popsané ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K námitce oprávněné, že povinná ve svém dovolání neformulovala právní otázky, dovolací soud podotýká, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, je možné pouze v případech, kdy je tato skutečnost zcela jednoznačná (srov. bod 20 nálezu ze dne 27. dubna 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19).
Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu