Plný text
20 Cdo 180/2026-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Alexis Prag s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Slivenci, K Cikánce 1056/16, identifikační číslo osoby 64946100, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti povinné M. M., dříve T., zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, pro 77 249 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4441/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2025, č. j. 17 Co 226/2025-89, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené exekuční věci Okresní soud v Děčíně (dále „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Nc 4441/2008-55, zamítl návrh povinné ze dne 22. 5. 2024 na zastavení exekuce. Ta je vedena pod sp. zn. 099 EX 8242/08 soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1 (dále „exekutor“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné společnosti ve výši 77 249 Kč, jakož i pro náklady předcházejícího (nalézacího) řízení ve výši 26 134,30 Kč a náklady exekuce, jež budou v průběhu řízení stanoveny. Exekučním titulem je v posuzované věci vykonatelný rozsudek okresního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 8 C 21/2007-92 (dále „exekuční titul“ nebo „rozsudek“).
2/ Soud prvního stupně v důvodech usnesení nevyhověl námitce povinné, podle níž jí nebyl exekuční titul řádně doručen (povinnou v nalézacím řízení zastupovala soudem ustanovená opatrovnice P. B., zaměstnankyně okresního soudu, které byl rozsudek doručován), neboť (případné) vady předcházejícího řízení se do řízení exekučního nepřenášejí. Posuzovaná exekuce rovněž není ve smyslu § 55 odst. 7 až 13 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), bezvýsledná, probíhá-li od 23. 5. 2024 řízení o návrhu na zastavení exekuce a odklad exekuce, postihl-li exekutor nemovitost povinné a složila-li oprávněná dne 5. 6. 2024 zálohu na další vedení exekuce.
3/ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 17 Co 226/2025-89, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil „s výjimkou části, v níž byl zamítnut návrh povinné ze dne 22. 5. 2024 na zastavení exekuce z důvodu, že po vyznačení doložky provedení exekuce nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané pohledávky“ (výrok I), zároveň usnesení soudu prvního stupně zrušil „v části, v níž byl zamítnut návrh povinné ze dne 22. 5. 2024 na zastavení exekuce z důvodu, že po vyznačení doložky provedení exekuce nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané pohledávky“, a „věc v tomto rozsahu“ postoupil exekutorovi (výrok II).
4/ Odvolací soud na základě obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 8 C 21/2007 (tj. spisu vedeného pro nalézací řízení, v němž byl vydán exekuční titul) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v nalézacím řízení byl vykonávaný rozsudek doručen okresním soudem ustanovené opatrovnici povinné pro řízení a nabyl právní moci, jakož i vykonatelnosti, takže důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), není dán (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3403/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 2361/2017, proti němž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. května 2018, sp. zn. III. ÚS 674/18, odmítl).
5/ Důvodem k zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 až 13 ex. řádu se odvolací soud pro vadu řízení nezabýval, neboť dovodil, že k rozhodnutí o této části návrhu povinné na zastavení exekuce „pro bezvýslednost“ je „funkčně příslušný exekutor“, jemuž věc po zrušení usnesení soudu prvního stupně postoupil (§ 219a odst. 1 písm. a/ a § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
6/ Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že „je zde otázka hmotného i procesního práva“, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání dále založila na „důvodu porušení práva povinné na spravedlivý proces“ a zároveň namítala, že se soudy obou stupňů nezabývaly jí uváděnými důvody a neposoudily, „proč se nejedná o zásadní vady exekučního titulu“; napadené usnesení odvolacího soudu je v důsledku uvedených skutečností „zmatečné a nepřezkoumatelné“.
7/ V podrobnostech dovolatelka argumentovala tím, že rozsudek nemůže být řádným exekučním titulem, nebylo-li „zjišťováno bydliště povinné jako žalované“, současně „když povinná jako žalovaná byla zastoupena zcela nečinným opatrovníkem“ a „když usnesení o jmenování opatrovníka není řádně podepsáno“. Odkázala a citovala v těchto souvislostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 27 Cdo 1706/2017 (ohledně povinnosti soudu provést před ustanovením opatrovníka za účelem ochrany práv účastníka řádné šetření), k čemuž zdůraznila soudem opomenutou okolnost, že povinná (žalovaná) bydliště zrušila. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, označila za zcela nepřípustný formalismus, kterým popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 3269/07, ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. IV. ÚS 450/09, a ze dne 31. března 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04). V posuzované věci se přitom povinné (žalované) ustanovená opatrovnice nezúčastnila ani jednoho ze dvou ústních jednání soudu (z prvního se ani neomluvila), „není patrné“, že by se seznámila se spisem, rozhodně však nepodala jakékoli vyjádření k žalobě či k provedenému dokazování a proti vydanému rozsudku se neodvolala. Tímto postupem bylo povinné v nalézacím řízení odňato právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K formální vadě nepodepsaného usnesení o ustanovení opatrovnice označila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016, sp. zn. 25 Cdo 1594/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3578/2017, a zmínila rovněž, že její návrh na zastavení exekuce nemůže být z pohledu judikatury Nejvyššího soudu opožděný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017). Zásadními vadami exekučního titulu je exekuční soud povinen se zabývat ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jak připouští usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 926/2021, k tomu rovněž viz nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Ke kritizovanému požadavku řádného odůvodnění napadeného usnesení připojila citaci odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, a závěrem dovolání navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se „exekuční řízení zastavuje“, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhla rovněž, aby Nejvyšší soud právní moc usnesení odvolacího soudu v napadené části odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání.
8/ K dovolání protistrany se oprávněná vyjádřila podáním ze dne 18. 12. 2025 tak, že exekuční soud okolnosti ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení nepřezkoumává, což odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, své skutkové výhrady známé již z odvolacího řízení „v zásadě recykluje“ a polemika se závěry usnesení odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání by proto Nejvyšší soud měl podle názoru oprávněné odmítnout.
9/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání v rozsahu výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Usnesení odvolacího soudu zůstalo v kasačním výroku II dovoláním nedotčeno.
10/ Ačkoli dovolací soud nepřehlíží, že judikatura Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) přikazuje exekučním soudům ve zcela výjimečných případech zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nic to nemění na stále platné zásadě, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Je tudíž nadále nezbytné respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s dodatkem, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, je-li „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
11/ K samotné problematice ustanovení opatrovníka pro nalézací řízení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (exekuci) Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč. (dále „R 62/2004“), ozřejmil, že námitkou, že v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže.
12/ V mnoha dalších rozhodnutích Nejvyšší soud konzistentně s R 62/2004 vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí podotkl, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.
13/ Námitku, že nalézací soud postupoval nesprávně, když povinnému ustanovil opatrovníkem zaměstnankyni soudu, která zůstala v nalézacím řízení nečinná, je z hlediska založení přípustnosti dovolání bezcenná a dovolací soud k ní při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3026/2012). Pouze pro úplnost dovolací soud připomíná dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, nebo ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001), podle níž okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (vadu exekučního řízení). Tvrdí-li dovolatel, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky, a z toho důvodu s ním soud nejednal, nedoručil mu rozsudek a nesprávným postupem mu v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem, je uvedená námitka relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem, tj. v řízení nalézacím. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatelka v posuzované věci nevznesla (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, usnesení ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1173/2002, či usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 2361/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. května 2018, sp. zn. III. ÚS 674/18, odmítl).
14/ Výjimku v judikaturou řešené otázce eventuální vady řízení v důsledku (ne)ustanovení opatrovníka účastníku v řízení nalézacím Nejvyšší soud pro poměry exekuce nedovodil ani v případě nedostatku procesní způsobilosti účastníka stiženého duševní nebo jinou poruchou (srov. např. usnesení ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, či ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 243/2013), takže tím spíše nemůže obstát podstatou méně intenzivní (závažný) důvod založený na pasivitě ustanoveného opatrovníka či okolnosti, že opatrovník byl určen z řad administrativního aparátu soudu (k tomu dále srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3026/2012). V návaznosti na uvedené závěry proto není namístě zvažovat důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., případně spatřovat v dané konkrétní věci porušení ústavních práv a svobod povinné (porušení práva na spravedlivý proces) či jiný ústavněprávní deficit.
15/ Za stavu, kdy odvolací soud dovolatelkou předestřenou otázku řešil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, povinná zvolené hledisko přípustnosti nemohla prosadit (v dovolání označená judikaturní rozhodnutí tudíž nejsou přiléhavá, např. z důvodu, že řešila otázky spjaté s ustanovením opatrovníka v nalézacím řízení bez vazby na řízení exekuční), a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ Návrhem dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinné v Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
17/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na ustanovení § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu