Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 20 Cdo 1931/2024 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2025 Spisová značka:20 Cdo 1931/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.1931.2024.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Uznání cizích rozhodnutí Doručování Veřejný pořádek (o. z.) Dotčené předpisy:§ 64 písm. c), d) předpisu č. 97/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.08.2025II.ÚS 2502/25 Pavel Šámal Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1931/2024-1067 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) A. A. B., b) M. T. J. T., c) R. K. E. T., zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinným 1) D. T., a 2) P. A. T., zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, o uznání cizozemských rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 38/2022, I. o dovolání oprávněných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, a II. o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024, č. j. 17 Co 90/2024-971, takto: I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1931/2024 a 20 Cdo 3486/2024 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. 20 Cdo 1931/2024. II. Dovolání oprávněných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767, se odmítá. III. Dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024, č. j. 17 Co 90/2024-971, se odmítá. IV. Oprávnění jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení povinnému 1) částku 1 815 Kč a povinnému 2) rovněž částku 1 815 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Aleny Bányaiové, CSc. Odůvodnění: K dovolání oprávněných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767: 1/ Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 48 EXE 38/2022-577, rozhodl, že Příkaz Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz 2018“), se uznává na území České republiky (výrok I), Rozhodnutí Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. [2021] HCA 15 (M111/2020), dále též jen „Rozhodnutí 2021“, se uznává na území České republiky (výrok II), Příkaz Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (dále též jen „Příkaz 2021“), se uznává na území České republiky (výrok III), a že oprávnění jsou povinni zaplatit České republice soudní poplatek 2 000 Kč (výrok IV). Rozsudek vydal poté, co Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) k odvolání povinných usnesením ze dne 16. 1. 2023, č. j. 17 Co 23/2022-481, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 48 EXE 38/2022-179. 2/ V předmětném řízení jsou exekučními tituly Příkaz 2018, Rozhodnutí 2021 a Příkaz 2021 (dále též „australská rozhodnutí“), která oprávnění předložili s úředním překladem do českého jazyka a potvrzeními pro(to)notáře Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii a z nichž vyplývá, že australská rozhodnutí jsou pravomocná, nezměnitelná, vykonatelná a závazná. 3/ Námitky povinných, že australská rozhodnutí nelze uznat z důvodu odnětí možnosti účastnit se řízení před australskými soudy, neboť řízení bylo zahájeno v roce 2009 a teprve v lednu 2014 jim byly doručeny kusé informace o probíhajícím řízení, jakož i z důvodu, že jim nebyly exekuční tituly řádně doručeny, soud prvního stupně neuznal; ztotožnil se názorem protistrany, že absence doručení rozhodnutí není podle judikatury Nejvyššího soudu takovou okolností, která by měla znamenat odnětí práva účastnit se řízení. 4/ Po právním posouzení věci v souladu s ustanovení § 15 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), soud prvního stupně dospěl k závěru, že australská rozhodnutí jsou vykonatelná na území České republiky, neboť ve věci není dána překážka výlučné pravomoci, překážka věci zahájené a věci rozsouzené, překážka rozporu australských rozhodnutí s veřejným pořádkem České republiky a překážka vzájemnosti mezi Českou republikou a Australským společenstvím (jež byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012). 5/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinných rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 17 Co 191/2023-767 (dále „rozsudek I“), rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, II a III změnil tak, že návrh na uznání australských rozhodnutí na území České republiky zamítl a oprávněným uložil povinnost zaplatit povinným náklady řízení před soudy obou stupňů. Za předmět přezkumu označil otázky, zda k vydání australských rozhodnutí byla dána pravomoc australských soudů (§ 15 odst. 1 písm. a/ ZMPS), zda povinným byla postupem australských soudů odňata možnost řádně se účastnit řízení (§ 15 odst. 1 písm. d/ ZMPS), zda by se uznání australských rozhodnutí příčilo českému veřejnému pořádku (§ 15 odst. 1 písm. e/ ZMPS) a zda je zachována vzájemnost (§ 15 odst. 1 písm. f/ ZMPS). Pro potřebu řešení uvedených otázek citoval krom § 15 odst. 1 ZMPS rovněž ustanovení § 15 odst. 2 ZMPS, § 16 odst. 3 a 4 ZMPS, dále § 35 odst. 6 a § 37 odst. 4 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“). 6/ K nedostatku pravomoci australských soudů odvolací soud zdůraznil, že před australskými soudy nebyla od roku 2009 „řešena restituce majetku, ale náhrada škody - způsobené spolčením J. E. (T.), jeho manželky J. a povinných, uzavřením darovacích smluv, v jejichž důsledku se oprávnění nemohou domoci plnění dle australských rozhodnutí z roku 2009 (z řízení zahájeného v roce 1998), v nichž se jednalo o náhradu za porušení dohody o narovnání“. Příslušnost australských soudů se podle názoru odvolacího soudu odvíjela od bydliště J. T., která byla řádnou účastnicí řízení, proti níž směřovala australská rozhodnutí a která využila možnosti podat proti rozhodnutím opravné prostředky. 7/ K nedostatku vzájemnosti odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) konstatoval, že uvedená otázka již byla řešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, se závěrem, že vzájemnost (mezi Českou republikou a Australským společenstvím) je zaručena. Postačuje totiž australská právní úprava, podle níž by k recipročnímu aktu došlo v souladu s mezinárodním soukromým právem (jak dopisem ze dne 5. 10. 2017 potvrdil Úřad ministerstva spravedlnosti Austrálie). 8/ K námitce, že povinným byla odňata možnost jednat před australským soudem, odvolací soud uzavřel, že tuto možnost měli povinní již od roku 2014, „tedy s velkým časovým odstupem od data vydání rozhodnutí, která jsou předmětem uznání“. Odmítl v dané souvislosti tvrzení, že by povinní byli po celou dobu řízení australským soudem „zcela opomenuti“. 9/ K souladu uznání australských rozhodnutí s veřejným pořádkem odvolací soud citoval relevantní australské právní předpisy, a to Zákon o Nejvyšším soudu z roku 1986 (dále „Zákon 1986“) a Pravidla Nejvyššího soudu státu Victoria z roku 2015 (dále „Pravidla 2015“), zprávu Rosse Robsona, penzionovaného bývalého advokáta a vedoucího obchodního rejstříku Nejvyššího soudu státu Victoria, a znalecký posudek JUDr. Jana Brodce, LL.M., Ph.D., znalce v oboru právní vztahy k cizině. Dovodil následně, že povinným podle australského procesního práva svědčila možnost napadnout Příkaz 2018 opravným prostředkem. Odvolací řízení je v australském procesním právu upraveno jako dvoufázové, musí-li odvolatel nejprve podat žádost o povolení odvolání a teprve poté odvolání (případně obojí současně). Z dvoufázového odvolacího řízení se stane třífázové, je-li nejprve zapotřebí žádat o povolení učinit oznámení o úmyslu vystoupit před soudem; následuje žádost o povolení odvolání a podání samotného odvolání. Otázka, zda a za jakých podmínek by australský soud příslušná povolení udělil, je pro řízení o uznání australských rozhodnutí bez významu. 10/ Povinní byli v přezkoumávané věci poučeni o zahájení soudního řízení pouze žalobním předvoláním (tzv. „Writ“), v němž byli zpraveni, že hodlají-li se obhajovat, musí podat oznámení o úmyslu vystoupit před soudem v uvedeném termínu, a jestliže oznámení o úmyslu vystoupit před soudem nepodají v patřičném termínu, žalobci mohou svého nároku dosáhnout rozsudkem v neprospěch žalovaných (povinných), a to bez jejich dalšího vyrozumění. Podle názoru odvolacího soudu (a oproti závěrům soudu prvního stupně) nelze uvedené poučení vázat jen na vydání rozsudku pro zmeškání a rovněž z něj neplyne poučení povinných o tom, že jim nebude doručováno rozhodnutí či oznámena skutečnost vydání rozhodnutí a že by měli pozbýt možnost podat odvolání. Podání žádosti o povolení odvolání a samotné odvolání přitom není vázáno na doručení rozhodnutí, neboť lhůta k podání žádosti o povolení odvolání (v délce 28 dnů) běží od vydání rozhodnutí, pročež se účastník musí dozvědět, že bylo rozhodnuto, aby mohl žádost o povolení odvolání vůbec podat. Za situace, kdy povinným rozhodnutí nebylo doručeno a nebyli ani vyrozuměni o vydání rozhodnutí, nebyli současně poučeni o tom, že jim rozhodnutí nebude doručeno, pokud neučiní úmysl vystoupit před soudem, a že lhůta k podání žádosti o povolení odvolání běží od vydání rozhodnutí, přičemž možnost podat odvolání jim svědčila, nedošlo (v rozporu s článkem 8.07 Pravidel 2015) k naplnění minimálních standardů pro zacházení s účastníky řízení, což uznání australských rozhodnutí na území České republiky brání. 11/ Proti rozsudku I podali oprávnění dovolání s primární námitkou, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Napadený rozsudek I závisí na vyřešení následujících otázek: A/ zda „může nedostatek poučení (z pohledu českých standardů) cizozemského soudu o tom, že účastníku nebude v případě jeho procesní pasivity doručováno cizozemské rozhodnutí a že lhůta k podání opravného prostředku běží od vydání cizozemského rozhodnutí, zakládat překážku uznání cizozemského rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem podle § 15 odst. 1 písm. e) ZMPS“, přičemž u této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 7. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, či v rozsudku ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022; B/ zda „může nedostatek poučení (z pohledu českých standardů) cizozemského soudu o tom, že účastníku nebude v případě jeho procesní pasivity doručováno cizozemské rozhodnutí a že lhůta k podání opravného prostředku běží od vydání cizozemského rozhodnutí, zakládat překážku uznání cizozemského rozhodnutí pro odnětí možnosti řádně se účastnit řízení podle § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS, je-li v řízení prokázáno, že účastník měl vědomost o cizozemském řízení, mohl se jej účastnit, avšak přesto zůstal po celou dobu řízení záměrně nečinný“, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena; C/ zda „může soud uzavřít, že cizozemské rozhodnutí nebylo účastníku doručeno ani jinak oznámeno, aniž si sám ex offo prošetří, zda se tak stalo, případně kdy a jakým způsobem“, byla-li tato otázka odvolacím soudem vyřešena v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 2455/09; D/ zda „lze uzavřít, že účastník měl k dispozici opravný prostředek proti cizozemskému rozhodnutí, jestliže v důsledku své procesní pasivity nebyl oprávněn podat opravný prostředek bez dalšího, ale musel nejprve učinit procesní úkon, jehož povolení či nepovolení záleželo čistě na diskreci cizozemského soudu“, přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena; E/ zda „může soud dospět k závěru o nedostatku poučení (z pohledu českých standardů) cizozemského soudu o tom, že účastníku nebude v případě jeho procesní pasivity doručováno cizozemské rozhodnutí, ačkoli tento závěr je v příkrém rozporu s textem poučení cizozemského soudu“; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil jak od judikatury Nejvyššího soudu (ve znění usnesení ze dne 13. srpna 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, a ze dne 16. listopadu 2022, sp. zn. 33 Cdo 2799/2022), tak od judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16), a F/ zda „lze námitce účastníka řízení podle § 15 odst. 2 (věty první) ZMPS odepřít ochranu s odkazem na to, že se jedná o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které nepožívá právní ochrany“; uvedená otázka nebyla podle dovolatelů dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 12/ V podrobnostech dovolatelé uvedli, že účinky uznání australských rozhodnutí nemohou být v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem, jelikož neukládají nic jiného než zaplacení peněžitých částek, což je ve znění judikatury Nejvyššího soudu standardní. Rovněž je pojmově vyloučena existence překážky uznání cizozemského rozhodnutí podle § 15 odst. 1 písm. d) ZMPS, pokud „se účastník o své vůli projednávání věci neúčastnil nebo své povinnosti zanedbával jeho zástupce“. Není v dané souvislosti především patrné, z čeho odvolací soud dovodil, že povinným nebyl Příkaz 2018 doručen, jestliže soud neprovedl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ohledně této skutečnosti sám šetření (Příkaz 2018 byl povinným několikrát doručen, o čemž dovolatelé předložili důkazy). Nadto z australské právní úpravy neplyne, že by povinným opravný prostředek proti Příkazu 2018 svědčil. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, je zcela nepřípadný, jestliže v posuzované věci odvolací soud uzavřel, že povinní byli o australském řízení opakovaně (v lednu 2014 a v srpnu a září 2014) vyrozuměni a vyzváni ke vstupu do australského řízení. Této možnosti záměrně nevyužili, ač byli poučeni o následcích „neučinění oznámení o úmyslu vystoupit před soudem“. Je rovněž „zcela iracionální“, aby měl odvolací soud za prokázaný úmysl povinných vyhýbat se řízení, o kterém dobře věděli, a zároveň dovodil, že povinným byla odňata možnost se řádně účastnit řízení. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2021, sp. zn. III. ÚS 1911/21, dovolatelé zdůraznili, že nedostatek poučení o následcích pasivity účastníka v cizozemském řízení může být relevantní teprve tehdy, nemusí-li účastník o těchto následcích vědět. Povinný 2) však vystudoval australská práva na univerzitě v Melbourne a absolvoval koncipienturu u advokátní kanceláře v Austrálii (jako advokát pak několik let pracoval v Anglii), takže on, a tudíž i povinný 1), si byl dobře vědom všech následků své pasivity v australském řízení, tj. že Příkaz 2018 nemusí být doručován a že lhůta k odvolání běží od vydání rozhodnutí. 13/ K dovolání se vyjádřili povinní relativně obsáhlým podáním ze dne 6. 9. 2024, v němž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 709/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007, sp. zn. Ncu 290/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, které se zabývaly rozporem s veřejným pořádkem. Podle jejich názoru se odvolací soud od označené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Poznamenali, že jedním ze zásadních pochybení posuzovaného australského řízení je nedoručení předvolání k žádnému jednání před australským soudem (§ 15 odst. 1 písm. d/ ZMPS). Australské řízení přitom bylo zahájeno již v roce 2009 a teprve v průběhu roku 2014 obdrželi povinní předvolání k jednání přeloženého z 8. 10. 2013 na 10. 12. 2013, přičemž z téhož dokumentu bylo patrné, že jednání probíhala již dříve, aniž o nich byli povinní informováni. Povinným byl až v roce 2014 doručen pouze „Writ“ ze dne 17. 7. 2009, což je sdělení o zahájení soudního řízení, až druhé doplněné vyjádření žalobců (oprávněných) k uplatňovanému nároku ze dne 21. 12. 2009 (předchozí vyjádření tedy povinní neobdrželi vůbec) a ex post předvolání k prošlému jednání (viz shora). Sousloví „bez dalšího vyrozumění“ obsažené ve sdělení o zahájení soudního řízení („Writ“) dovolatelé patrně záměrně vykládají izolovaně od ostatního textu sdělení, váže-li se tato část (sousloví) k poučení o procesu „získání rozsudku“, nikoli ke skutečnosti, že rozsudek již byl vydán, resp. že skutečně existuje a povinným ukládá povinnost. Uzavřel-li odvolací soud, že australská rozhodnutí nebyla povinným doručena, činil tak po nesplnění výzvy adresované oprávněným, kteří za způsob doručení označovali skutečnost, že oprávnění se o Příkazu 2018 měli dozvědět z e-mailových zpráv (takový postup nepatří mezi způsoby doručování, byť způsoby méně formální, stanovené mezinárodní /bilaterální/ smlouvou č. 70/1926 Sb.). K dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 90/2024-971: 14/ Ve věci shodných účastníků řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 12. 2023, č. j. 48 EXE 38/2022-851, zamítl návrh oprávněných ze dne 14. 11. 2023 na rozhodnutí „v nevypořádané části předmětu řízení“, kterým oprávnění navrhovali uznat částečným rozsudkem Příkaz Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. S CI 7819 r. 2009 (sestávající z pěti výroků - dále opět jen „Příkaz o pěti výrocích 2018“), a Příkaz Nejvyššího soudu státu Victoria, Australské společenství, ze dne 25. května 2021, sp. zn. S CI 2009 07819 (dále „Příkaz z května 2021“), na území České republiky (výrok I); soud prvního stupně zároveň zastavil exekuci vedenou na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 48 EXE 38/2022-183 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení resp. exekuce (výroky III až VI), s odůvodněním, že oba specifikované příkazy nebyly na území České republiky uznány, tudíž nejde „o řádné exekuční tituly ve smyslu § 40 odst. 1 ex. řádu, na jejichž základě by mohla být exekuce vedena“. Z tohoto důvodu soud návrhu oprávněných nevyhověl a exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“) ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu. 15/ Odvolací soud k odvolání oprávněných usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 90/2024-971 (dále „usnesení II“), usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neuznal argumentaci oprávněných, že o zastavení exekuce nemá být rozhodováno, bylo-li proti rozsudku I podáno dovolání; tato skutečnost žádnou překážku pro zastavení exekuce nepředstavuje. 16/ Proti usnesení II podali oprávnění dovolání s námitkou, že napadené rozhodnutí je závislé na rozsudku I, jenž oprávnění napadli dovoláním (s odkazem na § 243d odst. 2 a § 243e odst. 2 o. s. ř., jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2017, sp. zn. 32 Cdo 1999/2015), a proto jsou otázky přípustnosti a důvody nesprávnosti usnesení II shodné jako v případě rozsudku I (tyto otázky dovolatelé v dovolání pouze zopakovali). 17/ Nejvyšší soud veden principem hospodárnosti spojil dovolací řízení vedená pod sp. zn. 20 Cdo 1931/2024 a 20 Cdo 3486/2024 se zřetelem ke shodným účastníkům a souvisejícím věcem ke společnému řízení (§ 112 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.). 18/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněných proti rozsudku I a usnesení II podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozsudku a usnesení odvolacího soudu podali k tomu legitimovaní účastníci řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání oprávněných nejsou přípustná (§ 237 o. s. ř.). 19/ Primárně je nutno předznamenat, že mezi Českou republikou a Australským společenstvím nebyly uzavřeny jakékoli dohody týkající se otázek vzájemnosti, uznání či výkonu rozhodnutí jednoho státu na území druhého státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012). Za uvedené situace se na otázky spojené s uznáním australských rozhodnutí použijí zákonné normy mezinárodního práva procesního. Ve věcech zahájených u australských soudů před 1. 1. 2014 se aplikují ustanovení dosavadních právních předpisů, tedy u norem upravujících podmínky pro uznání australských rozhodnutí ustanovení § 63 až 65 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů - dále „z. m. p. s.“ (viz § 123 odst. 2 ZMPS, podle něhož se použijí pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon). 20/ Podle § 64 písm. c) a písm. d) z. m. p. s. cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou (písm. c/), či uznání by se příčilo československému veřejnému pořádku (písm. d/). 21/ Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, vysvětlil, že nedoručení rozsudku pro zmeškání povinnému nevede automaticky k závěru, že rozsudek nelze uznat, tj. že doručení představuje skutečnost, na které lze bezpodmínečně trvat. Rozhodující pro zodpovězení shora vytyčené otázky je procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže totiž podle této procesní úpravy není proti tzv. kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, jehož podání je odvislé od doručení daného rozsudku (typicky z hlediska počítání běhu lhůty pro uplatnění opravného prostředku), nelze uvažovat o tom, že by nedoručením takového rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení, neboť jeho vydáním je řízení skončeno a dále již nemůže pokračovat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, v němž byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání, počítá-li právní úprava s takovou možností, vede k porušení práva účastníka řádně se zúčastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) z. m. p. s. 22/ V usnesení ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 1852/2020, Nejvyšší soud uzavřel, že nedostatek poučení o nedoručení rozsudku pro zmeškání a o odvolání proti němu brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit ve smyslu § 64 písm. c) z. m. p. s. Základem pro citovanou právní větu bylo zjištění, že Nejvyšší soud státu Arizona (Spojené státy americké) vydal v roce 2011 rozsudek pro zmeškání, proti němuž bylo možné podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho vydání, aniž by rozsudek pro zmeškání musel být doručován procesní straně, která se dopustila porušení procesních pravidel tím, že se nedostavila k jednání soudu a zůstala nečinná. Povinný v judikované věci nebyl poučen o tom, že mu rozsudek pro zmeškání nebude doručován v případě, že se nedostaví ve lhůtě 30 dnů od doručení předvolání a nebude se „obhajovat“, stejně tak nebyl poučen o tom, že lhůta k podání odvolání běží od vydání rozsudku, což dovolací soud považoval za zásadní odlišnou praxi (amerického) soudu bránící tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit a odporující představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení (srov. KUČERA, Zdeněk, TICHÝ, Luboš. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: komentář. 1. vydání. Praha: Panorama, 1989, s. 310–311, VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 438); rozsudek amerického soudu proto neuznal. 23/ Ve shora citované věci rozhodoval k ústavní stížnosti oprávněného Ústavní soud, který usnesením ze dne 17. srpna 2021, sp. zn. III. ÚS 1911/21, stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Mimo jiné zdůraznil, že zákon v § 64 písm. c) z. m. p. s. uváděl podmínku doručení žaloby nebo předvolání pouze demonstrativně. Jestliže v judikované věci Nejvyšší soud zákon vyložil přiměřeně v širším smyslu tak, že uvedené následky tzv. kontumačního rozsudku „byly z pouhého doručení žaloby a předvolání zjevně nepřiměřeně přísné“, Ústavní soud takový závěr aproboval, aniž zároveň dovodil jakýkoli ústavněprávní deficit předmětného rozhodnutí dovolacího soudu. 24/ Jestliže v nyní posuzovaném případu odvolací soud zjistil, že podání žádosti o povolení odvolání a samotné odvolání nebylo vázáno na doručení rozhodnutí, neboť lhůta k podání žádosti o povolení odvolání (zde v délce 28 dnů) běžela od vydání rozhodnutí, takže účastník se musel dozvědět, že bylo rozhodnuto, aby mohl žádost o povolení odvolání vůbec podat, jde o situaci obdobnou případu ve věci pod sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Za situace, kdy povinným rozhodnutí nebylo doručeno, nebyli vyrozuměni o vydání rozhodnutí ani poučeni o tom, že jim rozhodnutí nebude doručeno, pokud neučiní úmysl vystoupit před soudem, přičemž lhůta k podání žádosti o povolení odvolání běžela od vydání rozhodnutí a možnost podat odvolání povinným zásadně svědčila, nedošlo k naplnění minimálních standardů pro zacházení s účastníky řízení, což je závěr odvolacího soudu, který s vylíčenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zcela koresponduje. Není přitom s ohledem na skutkovou podstatu řešené věci významné, že odvolací soud výrok o odepření uznání australských rozhodnutí formálně chybně podřadil podmínce rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. e) ZMPS, konstrukcí obdobné předchozímu znění § 64 písm. d) z. m. p. s., a nikoli ustanovení § 64 písm. c) z. m. p. s. (na věcném výsledku řízení to totiž nic nemůže změnit). 25/ Z uvedeného plyne, že prostřednictvím otázek ad A), B) a D) až F) dovolateli zvolené hledisko přípustnosti neobstojí (právní otázky byly dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi řešeny a odvolací soud se při jejich řešení s judikaturou dovolacího soudu nedostal do rozporu) a otázka ad C) označuje ve své podstatě vadu řízení, k níž u nepřípustného dovolání nelze přihlédnout (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 26/ Nejvyšší soud proto dovolání oprávněných proti rozsudku I podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a stejným způsobem rozhodl o dovolání oprávněných proti usnesení II, neboť dovolatelé toliko replikovali právní otázky předestřené v dovolání proti rozsudku I, tj. otázky týkající se podmínek uznání či odepření uznání vykonatelnosti cizích rozhodnutí, na nichž usnesení II ve smyslu § 237 o. s. ř. přímo nezávisí. 27/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud na základě výsledku dovolacího řízení podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., zahrnují-li účelně vynaložené náklady povinných o 20 % sníženou mimosmluvní odměnu jejich advokátky za každého z povinných v rozsahu jednoho společného úkonu právní služby (sepisu vyjádření k dovolání), tj. 1 200 Kč (§ 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), s připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 AT) a 21% daně z přidané hodnoty ve výši. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2025 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu