Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. Z., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, proti povinnému V. T., zastoupenému JUDr. Barborou Bretlovou, advokátkou se sídlem v Liberci, nám. Sokolovské 306/ 7, pro 4 274 878,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 20 EXE 4193/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2023, č. j. 18 Co 120/2023-415, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 30. 10. 2023, č. j. 18 Co 120/2023-415, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2023, č. j. 20 EXE 4193/2019-324, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, pod sp. zn. 124 EX 5869/19, a dále vyslovil, že o výši náhrady nákladů státu, které je povinný povinen v plném rozsahu zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně, bude rozhodnuto samostatným usnesením.
2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v dané věci vykonatelný notářský zápis sepsaný dne 22. 6. 2016 jménem Mgr. Václava Vody, notáře v Praze, jeho zástupkyní Mgr. Evou Královou, pod NZ 1183/2016, N 943/2016 (dále „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“). S odkazem na ustanovení § 2395 až § 2400 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, aproboval závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy se úvěrující zavazuje poskytnout úvěrovanému finanční prostředky na jeho požádání, tudíž není-li v okamžiku uzavření smlouvy o úvěru zřejmé, kdy bude úvěrující o poskytnutí prostředků požádán, je stanovení doby splatnosti k 181. dni od okamžiku poskytnutí jistiny jednoznačné, určité a dostatečně srozumitelné i pro třetí osoby. Dále pak dovodil, že příslib dlužníků k dodatečné úhradě dluhu do 31. 1. 2017 obsažený ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k akciím ze dne 2. 1. 2017 není změnou ujednání o době plnění podle smlouvy o úvěru. Ve shodě s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k zániku zajištěného dluhu došlo pouze v rozsahu, ve kterém byl kryt hodnotou převedené věci
3) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že „dovoláním napadené rozhodnutí je usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, když byly řešeny otázky hmotného a procesního práva, dílem odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem nebyly dovolacím soudem dosud řešeny či byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“.
4) Dovolatel v podrobnostech uvedl, že odvolací soud nerozlišoval institut hmotněprávní splatnosti dluhu a dobu plnění jako obligatorní náležitost notářského zápisu podle ustanovení § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jestliže uzavřel, že doba plnění je v exekučním titulu sjednána určitě. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 309/2019, sice nelze striktně trvat na tom, aby náležitosti notářského zápisu podle ustanovení § 71b odst. 2 notářského řádu byly v notářském zápisu detailně popsány, tyto náležitosti však musí být z notářského zápisu objektivně, tj. jednoznačně a určitě, a to i z pohledu třetích od smluvních stran notářského zápisu odlišných osob, zřejmé. Citoval rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 3556/2006, s poukazem na skutečnost, že soukromá dohoda účastníků o změně splatnosti pohledávek přiznaných exekučním titulem zakládá naplnění důvodů pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolatel je toho názoru, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k akciím ze dne 2. 1. 2017 byla mezi stranami sjednána nová doba splatnosti úvěru. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2022, sp. zn. 33 Cdo 1006/2022 pak dovolatel dovozuje zánik zajištěného dluhu v celé výši, neboť za spravedlivou nelze označit situaci, v níž by se věřitel stal řádným (nepodmíněným) vlastníkem předmětu zajištění, avšak dluh dlužníka by nadále trval (a tedy nezanikl okamžikem změny podmíněného převodu vlastnického práva na nepodmíněný).
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6) Dovolání povinného předně trpí již samotným vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, neboť dovolatel tvrzením, že otázky hmotného a procesního práva byly řešeny „dílem odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem nebyly dovolacím soudem dosud řešeny či byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“, předkládá tři hlediska přípustnosti dovolání, která ve vztahu k jednotlivé rozhodné právní otázce nemohou platit současně, resp. vzájemně se vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Zároveň musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje či jaká rozhodnutí dovolacího soudu jsou svými závěry kontradiktorní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
7) Dalším nezbytným předpokladem pro vymezení přípustnosti dovolání je formulace právní otázky, kterou odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil a na jejímž vyřešení rozhodnutí závisí (tj. pro výsledek řízení se jeví rozhodnou). Z obsahu posuzovaného dovolání taková právní otázka není zřejmá, neboť dovolatel převážně polemizuje se závěry odvolacího soudu, k čemuž prosazuje svůj odlišný názor (ve vztahu k neurčitosti notářského zápisu ohledně doby splatnosti pohledávky, ke změně splatnosti pohledávky ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k akciím ze dne 2. 1. 2017 a k částečnému zániku dluhu); prostřednictvím takto zvolené argumentace přípustnost dovolání a způsobilý dovolací důvod bez dalšího založit nelze, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním - § 241a odst. 1 o. s. ř. (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2017, sp. zn. 32 Cdo 176/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 16. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 3004/17, odmítl, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 289/2022). Dovolací soud si právní otázku nemůže vymezit sám, neboť by tím porušil esenciální procesní zásady, na nichž je dovolací řízení založeno, především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, nebo ze dne 25. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 591/2022).
8) Pro označené nedostatky dovolání zásadně platí, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání či v dovolání chybějící náležitosti jakkoli dotvářel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1700/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. 20 Cdo 2785/2022), neboť by těmito ingerencemi (opět) porušil výše uvedené principy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se dopustit přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
9) Ačkoli dovolatel v dovolání zmínil některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz shora), zjištěné vady dovolání brání tomu, aby ke konkrétnímu rozhodnutí mohla být přiřazena právní otázka (jež není zřejmá) a aby takové rozhodnutí mohlo být spjato s určitým hlediskem přípustnosti dovolání (jež nebylo jednoznačným způsobem zvoleno).
10) Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu