Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněného Z. B., zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti povinnému P. K., zastoupenému JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uznání cizího rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 24 EXE 338/2023, o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 135/2024-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 17 Co 135/2024-72, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 24 EXE 338/2023-18, zamítl návrh na uznání rozsudku soudu Spojených států amerických pro oblast Jižní Karolíny, pracoviště Beaufort, č. j. 9:18-cv-02590-DCN, ze dne 20. 9. 2021, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v souzené věci šlo o uznání kontumačního rozsudku, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku 3 297 340,01 USD z titulu náhrady škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO, ztrojnásobenou na částku 9 892 020,03 USD, dále částku 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a rovněž částku 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení vynaložených v nalézacím řízení. Dále jím bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému sankční náhradu škody ve výši 6 500 000 USD (tzv. „punitive damages“), avšak vymožení této částky se oprávněný nedomáhal s ohledem na problematičnost uznávání nároku mimo území USA. Původně byl povinný v řízení zastoupen advokáty, avšak následně zastoupení odvolal. Podle rozsudku je povinný státním občanem XY žijícím v České republice, oprávněný je státním občanem XY a České republiky a žije ve městě XY v XY. Žaloba byla podána v důsledku kampaně povinného, spočívající v obtěžování, pomluvách, zlovolném zasahování do rodinných poměrů oprávněného a jeho obchodních a filantropických vztahů, byla vedena v Evropě i USA a ukončení kampaně povinný podmiňoval zaplacením 23 000 000 USD ze strany oprávněného.
2. Soud prvního stupně uzavřel s odkazem na § 15 a § 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZMPS“), na § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, na čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, že podle kritérií právní úpravy soudní příslušnosti, jež je součástí českého práva (s přihlédnutím ke skutečnosti, že mezi ČR a USA neexistuje žádná smlouva, která by řešila uznání rozhodnutí), nebyl soud státu Jižní Karolína příslušný k projednání žaloby týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, protože žaloba nesměřovala proti osobě s bydlištěm na území Spojených států amerických, ale proti státnímu příslušníku XY. Svůj závěr opřel o názor, že i místní příslušnost na výběr daná ve smyslu § 87 občanského soudního řádu je podmíněna tím, že žalovaný má v České republice obecný soud.
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se dotčený cizí rozsudek na území České republiky uznává, pokud jde o nároky oprávněného vůči povinnému ve výši 9 892 020,03 USD z titulu náhrady škody, ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení (výrok I). Odvolací soud také uložil povinnému zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 804,50 Kč (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinný byl o řízení před soudem USA řádně informován, žaloba a předvolání k jednání mu byly doručeny prostřednictvím českého soudu, řízení v USA se zpočátku účastnil a zpočátku byl zastoupen advokátem. Soud prvního stupně přehlédl, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3157/2013 byl velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, vyložen výklad mezinárodní pravomoci českých soudů ve vazbě na otázku místní příslušnosti s opačným závěrem (akceptovaným následnou judikaturou - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1852/2020, usnesení ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, uveřejněné pod č. 46/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu postačí, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti, tedy i jen místní příslušnost podle § 87 písm. b) občanského soudního řádu, resp. čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. V této souvislosti odvolací soud dále poukázal na rozsudek SDEU ze dne 25. 10. 2011, C-509/09, eDate Advertising a další (a ve spojené věci C-161/10, Martinez a Martinez) a dovodil, že mezinárodní příslušnost amerického soudu k vydání rozsudku byla dána (odst. 17 a 18 odůvodnění). Zdůraznil dále, že žaloba nesměřovala jen proti P. K., ale i proti americkému občanovi a americké společnosti, kteří se škodného jednání na území USA dopouštěli společným konáním se žalovaným P. K., resp. podle jeho pokynů, a jejich jednání tak spolu úzce skutkově souvisí. Nabízí se tak aplikace čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis i ustanovení české procesní úpravy řešící otázku příslušnosti pro řízení, ve kterých vystupuje více žalovaných. Odvolací soud uzavřel, že americký soud měl k projednávané věci dostatečně úzkou vazbu, když společně s žalovaným P. K. byly žalovány americké subjekty a jednání zakládající právo na náhradu újmy probíhalo v dostatečné intenzitě i na území USA. Český soud tak může rozsudek amerického soudu uznat na svém území, kde se nachází majetek povinného. Mezinárodní pravomoc soudu v Jižní Karolíně k vydání rozsudku vůči povinnému byla dána v souladu s českým procesním právem a není tak dána podmínka k odepření jeho uznání ve smyslu dle § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně je třeba, aby je dovolací soud posoudil jinak. Jako dosud neřešenou vznáší otázku procesního práva, zda vůbec bylo možné v dané věci vydat napadené rozhodnutí. Tvrdí, že s odkazem na § 16 odst. 1 ZMPS nemělo být řízení o uznání vůbec vedeno. Protože se u rozhodnutí v majetkových věcech „samostatné uznání neprovádí,“ je třeba napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Dosud neřešená je podle něj i druhá otázka: posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) amerického soudu k rozhodování sporu vedeného vůči několika osobám, z nichž některé zjevně pravomoci daného soudu podléhají a jiné nikoli, přičemž v době rozhodování již zbývá v řízení pouze osoba pravomoci soudu nepodléhající. Dovolatel je přesvědčen, že v tomto případě byly současně s ním účelově žalovány i americké subjekty, aby se vytvořila zdánlivá situace umožňující volbu pro žalobce příznivějšího fóra (tzv. forum shopping). Americké subjekty v průběhu řízení uzavřely s oprávněným dohodu o narovnání a nadále byly fakticky v postavení svědků. Účelové umístění sporu do USA, navíc v době epidemie COVID 19, představovalo pro povinného omezení možnosti účastnit se projednání věci. Oprávněný tím také podstatně zlepšil svou hmotněprávní pozici, neboť americké soudy jsou známy ochotou přiznávat v těchto věcech astronomické částky. Založení mezinárodní příslušnosti zahraničního soudu takovým spojením věcí je podle dovolatele možné pouze tehdy, pokud účast dalších osob není jen formální, dočasná a není primárně motivována založením pravomoci soudu proti osobě, která jí samostatně nepodléhá. Dovolatel též (shodně se soudem prvního stupně) prosazuje názor, že k užití pravidla o příslušnosti dané na výběr v § 87 písm. b) občanského soudního řádu je zapotřebí, aby v dané zemi existoval současně i obecný soud žalovaného. Trvá na tom, že toto pravidlo nelze použít tam, kde se o žádný výběr nejedná. Protože následná praxe dovolacího soudu se od tohoto názoru odklonila, měl by dovolací soud nyní tuto otázku posoudit jinak (konkrétně totožně s názorem prezentovaným v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3157/2015). Podle dovolatele i použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vyžaduje, aby žalovaný měl bydliště v USA, což zde nebylo splněno. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil, případně aby zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné ani důvodné. Argumentace, že v dané věci nebylo možno rozhodnutí uznat ve zvláštním řízení, s ohledem na znění § 16 odst. 3 ZMPS nemůže obstát. Oprávněný vedle povinného žaloval ve stejném řízení ještě amerického občana A. S. a jeho společnost. Důvodem byla mj. skutečnost, že jim povinný zaplatil za to, aby podle jeho instrukcí společně vedli intenzivní pomlouvačnou kampaň k poškození a k vydírání oprávněného. Spočívala mimo jiné v organizaci fingovaných protestních akcí s najatými demonstranty před domem oprávněného v Jižní Karolíně a před školou navštěvovanou jeho dětmi či v rozesílání pomlouvačných emailů osobám, se kterými oprávněný v USA spolupracoval. Teprve pod tíhou důkazů se osoby žalované společně s povinným k jednání doznaly a potvrdily, že jednaly podle instrukcí povinného. Tvrzení o údajné účelovosti zapojení dalších žalovaných implicitně směřuje k věcnému přezkumu rozsudku, který však nespadá do kompetence českých soudů a nemůže vést k odepření uznání. Jakoukoli relevanci postrádají i úvahy ohledně výhodnosti řízení u amerického soudu. Občanský soudní řád v § 11 odst. 1 stanoví, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. V době zahájení nalézacího řízení byly vedle povinného právem žalovány další dvě osoby se sídlem v USA, kde docházelo k protiprávním jednáním zakládajícím škodu a nemajetkovou újmu oprávněnému. V otázce, zda je k užití pravidla o příslušnosti dané na výběr zapotřebí, aby zde existoval „obecný soud žalovaného“, povinný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, v němž obsažené závěry již byly překonány usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, a navazující soudní praxí. Z dovolání neplyne, proč by nyní měly obstát již překonané závěry. Podle oprávněného napadený rozsudek ani nezávisí na aplikaci čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Aplikace tohoto ustanovení je s ohledem na čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis namístě pro případ, kdy žalovaný nemá bydliště v některém členském státě EU (resp. v poměrech projednávané věci, kdy povinný nemá bydliště v některém ze států USA). Závěry napadeného rozsudku jsou založené na aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis, zakládajícího příslušnost soudu pro případ většího počtu žalovaných, ve spojení s čl. 6 odst. 1 téhož nařízení. Oprávněný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu v Jižní Karolíně, USA, k vydání rozhodnutí ukládajícího peněžitou povinnost z titulu náhrady škody a újmy na pověsti a citového strádání vycházejícího z pomluvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; současně Nejvyšší soud dosud neřešil otázku mezinárodní pravomoci soudu v případě více žalovaných ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové se však z obsahu spisu nepodávají.
10. Dovolatel předně nesprávně prosazuje, že v projednávané věci nebylo možné s odkazem na § 16 odst. 1 ZMPS vést zvláštní řízení o uznání cizího rozhodnutí. Zcela však pomíjí, že podle § 16 odst. 3 ZMPS lze cizí rozhodnutí na návrh uznat ve zvláštním řízení i v případě, kdy se toto rozhodnutí uznává bez dalšího řízení. Nadto nelze přehlédnout, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dříve dovodil, že podléhá-li výkon cizího rozhodnutí úpravě podle § 14 až § 16 ZMPS, lze jej bez dalšího provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, lze v takovém případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, jež bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle § 16 odst. 2 ZMPS, tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, uveřejněné pod číslem 110/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Povinný dále předkládá k dovolacímu přezkumu otázku určení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu státu Jižní Karolína, USA, za situace, kdy je občan členského státu EU žalován v USA z titulu náhrady škody, újmy na pověsti a citového strádání z důvodu pomluvy, a to společně se subjekty podléhajícími pravomoci amerického soudu, avšak tyto osoby v době vydání uznávaného rozhodnutí již účastníky řízení nebyly, neboť ještě v jeho průběhu uzavřely s žalobcem dohodu o narovnání.
12. Rozsudek pro zmeškání vydaný soudem Spojených států amerických pro oblast Jižní Karolíny, pracoviště Beaufort, č. j. 9:18-cv-02590-DCN, ze dne 20. 9. 2021, se týká povinnosti k náhradě škody uplatňované podle zákona RICO, k náhradě za újmu na pověsti a citové strádání z důvodu pomluvy a k sankční náhradě škody. Z exekučního titulu vyplývá, že žaloba původně směřovala vedle povinného současně také proti dvěma americkým subjektům, A. S. a jeho společnosti (nabízející „astroturfing“), které nakonec uzavřely s oprávněným dohodu o narovnání. Cizím soudem projednávaná škoda (újma) byla oprávněnému způsobena vyděračskou kampaní vedenou a financovanou povinným a spočívající v následujících akcích:
1) Zveřejňování mnoha nepravdivých tvrzení v Evropě a USA o tom, že oprávněný je zločinec a podvodník, že uplácel státní úředníky,
2) podněcování k výhružkám násilí vůči oprávněnému a jeho rodině včetně výhrůžek smrti,
3) organizování protestu před domem oprávněného ve Švýcarsku, kde žil s rodinou,
4) podání nepodložených trestních oznámení na oprávněného včetně falešných obvinění předložených mimo jiné britskému úřadu pro dohled nad finančním trhem (Financial Conduct Authority) a úřadu pro předcházení závažným podvodům (Serious Fraud Office) a organizování četných účelových občanskoprávních žalob proti oprávněnému; tato řízení získala pozornost médií a jejich zpravodajství následně přimělo švýcarskou banku, kde měl oprávněný a jeho švýcarská společnost zřízeny své bankovní účty, ke zmrazení účtů na více než dva roky,
5) využití probíhajícího trestního řízení a nepravdivých prohlášení o něm ve snaze přimět jiné osoby, aby s oprávněným ukončily obchodování a odvolaly jej z představenstva různých charitativních organizací,
6) zahlcování nejrůznějších s oprávněným spojených organizací v USA a v Evropě telefonáty a e-maily vyzývajícími, aby s oprávněným přerušily vztahy, a to pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, budou v jejich sídle organizovány protestní akce,
7) organizování protestů s využitím placených herců u domu oprávněného ve městě Hilton Head Island (Jižní Karolína) a před školou, kterou navštěvují jeho děti. Tyto protesty s obdobnými nepravdivými a pomlouvačnými obviněními se konaly i v blízkosti kanceláří dalších subjektů, s nimiž byl oprávněný spojen v USA (mimo jiné v Buffalu, v New Yorku a v Omaze ve státě Nebraska). Kampaň probíhala v Evropě i v USA s cílem poškodit oprávněného, a to zejména v České republice.
13. Podle čl. 6 nařízení Brusel I bis platí, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a čl. 24 a 25 (odst. 1). Vůči takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště v některém členském státě, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto členském státě, zejména na pravidla, která mají tyto členské státy oznámit Komisi podle čl. 76 odst. 1 písm. a), stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci (odst. 2).
14. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
15. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních.
16. Podle § 6 odst. 1 ZMPS je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.
17. Podle § 15 odst. odst. 1 písm. a) ZMPS není-li v dalších ustanoveních tohoto zákona stanoveno něco jiného, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže věc náleží do výlučné pravomoci českých soudců, nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného cizího orgánu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použilo na posouzení pravomoci cizího orgánu, ledaže se účastník řízení, proti němuž cizí rozhodnutí směřuje, pravomoci cizího orgánu dobrovolně podrobil.
18. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. platí, že vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
19. Jak správně připomněl již odvolací soud, Nejvyšší soud se otázkou pravomoci soudu v případě deliktní odpovědnosti opakovaně zabýval, byť v poměrech zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (jehož ustanovení § 64 písm. a/ však odpovídá současnému ustanovení § 15 odst. 1 písm. a/ ZMPS), a v poměrech nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“). Nejvyšší soud posuzoval, zda by některý orgán cizího státu byl příslušný k projednání věci, kdyby se uplatnila taková jurisdikční kritéria, která se uplatňují v České republice. Uvedl, že takovými jurisdikčními kritérii jsou nejen jurisdikční pravidla zakotvená v zákoně č. 97/1963 Sb., za použití občanského soudního řádu, ale i pravidla zakotvená v unijních předpisech, jež jsou nedílnou součástí českého práva, jakož i jurisdikční pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1852/2020).
20. Pokud se týká mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, v souvislosti se zkoumáním pravomoci amerického soudu ve věci deliktní odpovědnosti uvedl, že pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost arizonského soudu v projednávané věci, je obecně vzato použitelný i čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I (jehož znění je totožné se současným zněním čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), avšak součástí hypotézy v čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I není jen to, že jde o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, ale také to, že jde o žalobu směřující proti osobě s bydlištěm na území některého z členských států Evropské unie. Arizonský soud by tak byl na základě tohoto pravidla příslušný pouze tehdy, pokud by žaloba jím projednávaná směřovala proti osobě s bydlištěm v Arizoně, respektive s bydlištěm na území Spojených států amerických. Jinými slovy řečeno, pravidlo uvedené v čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I (resp. v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) nelze na řízení před soudem Spojených států amerických promítnout jinak než uvedeným způsobem, neboť jde o unijní normu vztahující se na osoby s bydlištěm na území Evropské unie.
21. Pokud se týká mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu k projednání sporu o náhradu škody s odkazem na ustanovení o místní příslušnosti na výběr dané (§ 87 o. s. ř.) odvolací soud správně zdůraznil, že Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněném pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v §§ 84 až 89a o. s. ř. (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1089/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1852/2020). Ani od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se v nyní projednávané věci odchýlit.
22. Protože povinný neměl bydliště v USA a jedná se o rozsudek vydaný ve věci deliktní odpovědnosti, kdy není dána výlučná pravomoc českých soudů, nemohla být pravomoc amerického soudu k rozhodování ve věci ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis založena. Ze stejného důvodu je vyloučeno i založení pravomoci amerického soudu ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis (pravidlo předpokládá bydliště všech žalovaných v některém z členských států EU a nepočítá s žalovanými z třetích zemí). Jedině pokud by povinný měl bydliště v USA, bylo by možné jej s odkazem na toto ustanovení žalovat společně s osobami, proti nimž uplatněné právní nároky jsou s nárokem vůči povinnému spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně.
23. Konečně je třeba uzavřít, že pravomoc amerického soudu dosud nelze bez dalšího dovodit ani z ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., neboť je zjevné, že přinejmenším ve vztahu k některým skutkům, které byly předmětem řízení před americkým soudem, skutečnost zakládající právo na náhradu újmy nastala mimo území Spojených států amerických, ačkoli pravomoc amerického soudu může být dána pouze v případě újmy vzniklé v důsledku skutečnosti, k níž došlo v obvodu amerického soudu (v USA). Z rozsudku plyne, že ke skutečnostem, které zakládají právo na náhradu újmy, nedocházelo jen v USA, ale rovněž v Evropě (zmíněno je Švýcarsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Česká republika), proto bude třeba v dalším řízení (v němž budou moci účastníci adekvátně reagovat) důsledně zkoumat, zda vůbec lze v cizozemském rozhodnutí rozlišit a dovodit výši přisouzeného plnění vztahujícího se výhradně k těm skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu. Jen ve vztahu k takovým povinnostem totiž může být podmínka uvedená v § 15 odst. 1 písm. a) ZMPS ve spojení s § 87 písm. b) o. s. ř. splněna. Nebude-li možné rozlišit výši plnění přisouzeného ve vztahu ke skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu, nebude ani možné rozhodnutí (částečně) uznat (§ 15 odst. 1 písm. a/ ZMPS).
24. Jelikož v kontextu těchto názorů nejsou dílčí závěry odvolacího soudu správné a současně nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.předsedkyně senátu