Plný text
20 Cdo 2287/2024-744
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. V., zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti povinnému J. K., zastoupenému Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, za účasti manželky povinného I. K., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, pro 5 153 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 6255/2017, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2024, č. j. 16 Co 47/2024-684, takto:
Dovolání povinného a manželky povinného se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl výrokem I návrh povinného na zastavení exekuce, vedené podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2017, č. j. 15 EXE 6255/2017-24, Mgr. Janem Vedralem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 3, a výrokem II vyloučil k samostatnému řízení návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce, vedené podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 11. 2018, č. j. 15 EXE 4945/2018-24, stejným exekutorem ohledně čtyř exekučních příkazů (příkazu ze dne 17. 10. 2017, č. j. 140 EX 00357/17-051, ze dne 7. 10. 2017, č. j. 140 EX 00357/17-040, ze dne 23. 11. 2018, č. j. 140 EX 00311/18-009, a ze dne 30. 11. 2018, č. j. 140 EX 00311/18-016).
2. Soud prvního stupně uvedl, že zjištění a prokázání aktivně započítávané pohledávky (pohledávky, kterou použil povinný k započtení) co do důvodu a výše vyžaduje (mimo již provedeného) další rozsáhlé a složité dokazování, které by vedlo k neúměrnému prodloužení exekučního řízení. Následně přijal závěr, že započítávaná pohledávka povinného je objektivně sporná (nejistá nebo neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“) a k započtení nezpůsobilá (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020). Soud vzal rovněž v úvahu, že námitka započtení sporné pohledávky na vymáhaný závazek je uplatněna jako obrana v exekuci, přičemž povinný svůj nárok již dříve uplatnil u soudu, avšak bez meritorního rozhodnutí. Domáhal se určení, že vymáhaný závazek zanikl započtením (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Cm 121/2017), přitom následně vzal svou žalobu zpět. Rovněž tak se povinný soudně domáhal po oprávněném zaplacení svých pohledávek (spisy Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 31 C 176/2017 a sp. zn. 28 C 29/2018), avšak obě tato řízení byla z jeho vůle v roce 2020 (za trvání exekuce) zastavena poté, co ve lhůtě jednoho roku po přerušení řízení nepodal žádost o pokračování v řízení. Soud dále konstatoval, že pohledávky povinného mají původ v jiném právním jednání (postoupená cena díla) než pohledávka oprávněného (pohledávka ze směnky zajišťující půjčky povinnému).
3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání povinného potvrdil usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I. Při přezkumu se zaměřil na skutečnost, že oprávněný již ve vyjádření k návrhu na zastavení exekuce mimo jiné poukazoval na neurčitost jednostranného zápočtu (že z něj není zřejmé, která z pohledávek povinného a v jaké výši byla započtena). Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně patrně považoval kompenzační projev povinného implicitně za určitý, přistoupil-li ke zkoumání způsobilosti pohledávek k započtení. Nato odvolací soud vyslovil závěr, že pohledávky nebyly v kompenzačním projevu dostatečně specifikovány (není z něj patrno, která z pohledávek povinného a v jaké výši zanikla). Takové neurčité jednání je absolutně neplatné, resp. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zdánlivé, a nelze k němu přihlížet. Zbývajícími námitkami (včetně otázky způsobilosti pohledávek k započtení) se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinný a jeho manželka dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že vydal překvapivé rozhodnutí, že neprovedl výklad kompenzačního projevu, ačkoliv jej označil za neurčitý, a že se nezabýval všemi námitkami povinného, čímž měl porušit jeho právo na spravedlivý proces. Podle dovolatelů odvolací soud sice zopakoval dokazování zápočtem vzájemných pohledávek ze dne 8. 6. 2015, ale již povinného nepoučil podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“) o právním názoru odlišném od názoru prvostupňového soudu, čímž mu znemožnil procesní obranu a odchýlil se od nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07, II. ÚS 3330/13 a I. ÚS 2502/09, případně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 573/2005 a 28 Cdo 4418/2014), podle níž lze za absolutně neplatný pro neurčitost prohlásit právní úkon jen tehdy, nelze-li jeho obsah vyjasnit ani výkladem, přičemž je třeba upřednostnit takovou interpretaci právního úkonu, jež jeho neplatnost nezakládá. Dovolatelé prosazují názor, že výkladem jednostranného zápočtu je třeba dospět k závěru, že s ohledem na výši dvou dílčích pohledávek povinného se zápočet nemohl týkat jeho pohledávky ve výši 245 732,09 Kč (pohledávka z faktury č. 15311026), ale musel se týkat výhradně pohledávky z faktury č. 15311025, resp. její části ve výši 5 153 000 Kč. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou týkající se požadavku na spravedlivé uspořádání právních vztahů mezi účastníky, otázkou vázanosti exekučního soudu právním názorem trestního soudu na existenci pohledávky povinného, námitkou jednání oprávněného v rozporu s dobrými mravy (který spatřují v tom, že oprávněný při realizaci stavebních prací nesnižoval dluh povinného, „jak by se dalo očekávat“, a nakonec ještě uplatnil zajišťovací směnku u soudu) a nezvážil případně aplikaci § 10 odst. 2 o. z. Závěrem navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud odložil právní moc usnesení odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání.
5. Oprávněný ve svém vyjádření důrazně odmítl, že by soud povinnému znemožnil procesní obranu ve vztahu k tvrzení o neurčitosti zápočtu. Oprávněný neurčitost zápočtu namítal již ve vyjádření z 16. 11. 2017 (viz čl. 64 spisu) včetně uvedení příslušné judikatury a povinný se k této otázce vyjadřoval v řízení v prvním stupni. Když odvolací soud při jednání znovu prováděl důkaz listinnou o jednostranném zápočtu, následně výslovně poskytl oběma stranám prostor k vyjádření. Zatímco právní zástupce oprávněného opět poukázal na neurčitost zápočtu, právní zástupce povinného nereagoval. Poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. navíc přichází v úvahu jen tam, kde uvedená tvrzení a důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci. Jde o poučení o procesních právech a povinnostech, nikoli o návod soudu, jak dosáhnout žádaného výsledku. Tím by byla porušena zásada rovnosti účastníků, a tedy i právo na spravedlivý proces. Odvolací soud se dostatečně věnoval i samotnému výkladu zápočtu. V souvislosti s tím oprávněný též připomněl, že výzvou ze dne 16. 1. 2018 (viz čl. 189 spisu) se společnost povinného domáhala úhrady obou fakturovaných částek v plné výši (výzva byla čtena jako důkaz při jednání dne 22. 9. 2021), ač pohledávky měly zčásti zaniknout oním zápočtem ze dne 8. 6. 2015. Závěr soudu o neurčitosti dotčeného kompenzačního projevu týkající se aktivně započítávaných pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku, se opírá o ustálenou judikaturní praxi vyjádřenou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1593/2023, ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, nebo rozsudku ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019. Argumentace povinného, že muselo být započítáváno jen proti větší z pohledávek, naprosto neodpovídá textaci zápočtu. Podle oprávněného nebylo ani povinností soudu reagovat na veškeré námitky povinného výslovně. Námitky totiž nemohly napravit zdánlivost zápočtu a přivodit povinnému úspěch v řízení. Závěrem připomněl, že povinný vedl v průběhu exekuce několik nalézacích řízení týkajících se svých peněžních nároků vůči oprávněnému, avšak všechna byla z vůle povinného zastavena (pro zpětvzetí a nepodáním žádosti o pokračování). Není vůbec v rozporu s dobrými mravy, že jeho pohledávka nebude v exekučním řízení prokazována, neboť měl dostatek prostoru k jejímu projednání v nalézacích řízeních.
6. K otázce vázanosti exekučního soudu názorem trestního soudu vyjádřeným ve zprošťujícím rozsudku oprávněný uvedl, že soud není nikdy vázán odůvodněním rozhodnutí, ale toliko jeho výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), a nikoli výrokem rozhodnutí, kterým vina nebyla konstatována. Závěry trestního řízení nelze přenášet do exekučního řízení, neboť obě řízení stojí na protichůdných zásadách. Povinný byl odvolacím soudem osvobozen na podkladě principu v pochybnostech ve prospěch obviněného; naproti tomu v občanském soudním řízení je na povinném, aby tvrdil a prokazoval svoji aktivní pohledávku. Povinný závěry trestního soudu poněkud dezinterpretuje, když tvrdí, že podle něj oprávněnému nic nedluží. Závěr soudu v trestním řízení ve skutečnosti zněl, že finanční vztahy účastníků byly nepřehledné, a proto při aplikaci zásady in dubio pro reo nelze vyvrátit obhajobu povinného, že oprávněnému už nic nedluží (viz bod 44 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 71/2018).
7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
8. Dovolací soud se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání manželky povinného a dospěl k závěru, že k podání dovolání není subjektivně oprávněna, neboť usnesení o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, vydané dne 28. 12. 2023, napadl odvoláním pouze povinný (viz čl. 666 spisu). Dovolání manželky povinného proto odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
9. Co se týká dovolání povinného, vystihuje tři okruhy otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury (překvapivost rozhodnutí z důvodu absence poučení o odlišném právním názoru na řešení věci, nedostatečnost výkladu kompenzačního projevu soudem tak, aby se upřednostnila interpretace, jež nezakládá neplatnost právního úkonu, a opomenutí soudu zabývat se všemi námitkami povinného).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné nejen pro řešení otázek hmotného práva, ale i pro řešení otázek práva procesního. I procesní pochybení (nesprávné právní posouzení otázky procesního práva) tedy může být dovolacím důvodem, a to i v případě, že je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Podmínka přípustnosti zakotvená v § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, je v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Nelze-li přitom dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), bez ohledu na to, jak byla procesní otázka vyložena, není možné ani vyloučit, že její výklad nemohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé a uvedená podmínka bude splněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014).
11. Dovoláním předestřené otázky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť postup odvolacího soudu byl souladný s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, na které poukazuje dovolatel, není v projednávané věci použitelné, neboť reaguje na situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávných právních závěrech v důležitých otázkách hmotného práva).
12. K otázce překvapivosti rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil již mnohokrát. V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, vyložil, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud oproti soudu prvního stupně posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). Jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2830/19, dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, k otázce předvídatelnosti viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2461/23, nebo nález ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20).
13. Judikaturní praxe je též ustálena v tom směru, že k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 572/23, příp. nález ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3257/21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavnho soudu ČR ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II.ÚS 2380/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 745/2021).
14. V projednávané věci se oprávněný již ve vyjádření k návrhu na zastavení exekuce ze dne 16. 11. 2017 na čl. 64 spisu dovolával (vedle neplatnosti postoupení pohledávek a jejich nezpůsobilosti k započtení) neurčitosti samotného kompenzačního projevu, na niž povinný reagoval ve své replice z 3. 1. 2018 na čl. 84b spisu. Odvolací soud pak na tuto zcela konkrétní námitku oprávněného výslovně poukázal hned při zahájení jednání soudu, u něhož byl povinný osobně přítomen i se svým právním zástupcem. Poté, co zápočet ze dne 8. 6. 2015, založený na čl. 34 spisu, soud přečetl k důkazu, poskytl účastníkům prostor k vyjádření a uplatnění účinné argumentace. Ten ale povinný ani jeho zástupce nevyužili (a žádnou přesvědčivou argumentaci ve prospěch určitosti zápočtu neuvádí ani v dovolání). S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebylo nutné přistupovat, neboť odvolací soud neposuzoval skutečnost, kterou by žádný z účastníků řízení dosud nikdy netvrdil ani nepopíral. Platí také, že usnesení odvolacího soudu je založeno na odlišném právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 27/2013), jinými slovy odvolací soud měl dostatek skutkových zjištění pro přijetí závěru o neurčitosti kompenzačního projevu. Nadto ani není pochyb, že odvolací soud stranám v projednávané věci poskytl dostatek prostoru k případným tvrzením a návrhům ve vztahu ke všem relevantním otázkám.
15. Dovolatel rovněž vytýká, že odvolací soud neprovedl výklad kompenzačního projevu v souladu se základním výkladovým principem, jímž je priorita výkladu nezakládajícího neplatnost jednání před výkladem, který neplatnost zakládá. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Uvedený výkladový princip se totiž může prosadit tehdy, je-li výklad nezakládající neplatnost jednání vůbec možný. Za situace, kdy soud dovodil, že z kompenzačního projevu nelze zjistit, která ze dvou samostatně fakturovaných pohledávek povinného a v jaké její části byla započtena, a tedy zanikla, nemůže soud výkladem nahradit chybějící údaje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008). Povinný nyní považuje za logické, že započetl výhradně část pohledávky z faktury č. 15311025 ve výši 5 153 000 Kč. Neméně logické se však jeví i to, že započtením by mohla zaniknout celá pohledávka z faktury č. 15311026 a ve zbytku část pohledávky z faktury č. 15311025, takže by měl povinný za oprávněným nadále jen jednu pohledávku.
16. Přípustnost dovolání nezaloží ani procesní otázka nevypořádání všech námitek povinného (požadavek na spravedlivé uspořádání právních vztahů, vázanost exekučního soudu právním názorem trestního soudu na existenci pohledávky povinného, jednání oprávněného v rozporu s dobrými mravy, aplikace § 10 odst. 2 o. z.). Řešení pro věc nepřípadných či již spolehlivě vyvrácených námitek vzhledem k závěru odvolacího soudu ztrácí význam a jeví se zbytečným.
17. Protože povinný nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání povinného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Dovolatelé též navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Proto se Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezbýval.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu