Plný text
20 Cdo 2363/2024-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti povinnému P. M., zastoupenému Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, pro 51 313 063 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 Nc 5918/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2024, č. j. 24 Co 335/2024-513, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2024, č. j. 24 Co 335/2024-513, se v části, jíž bylo rozhodnuto o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením jiných majetkových práv – obchodního podílu – ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 30. 1. 2024, č. j. 43 Nc 5918/2009-493, kterým okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „okresní soud“) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce v rozsahu provádění srážkami ze mzdy, prodejem movitých věcí, prodejem nemovité věci a postižením obchodního podílu a zamítl též návrh povinného na zastavení exekuce zcela pro nemajetnost. Odvolací soud uzavřel, že do budoucna nelze vyloučit uspokojení pohledávky; povinný sice aktuálně nevlastní žádný postižitelný majetek, ale svou manažerskou účastí v obchodních společnostech se základním kapitálem v řádu milionů korun, ziskem v desítkách milionů korun a s více než 100 zaměstnanci (povinný je předsedou představenstva FOX DEVELOPER a. s., IČO 28066448, se základním kapitálem 8 000 000 Kč a předsedou představenstva BOHEMIA BIKE a. s., IČO 63910756, se základním kapitálem 60 100 000 Kč, podle sbírky listin veřejného rejstříku zaměstnávající 104 zaměstnanců a se ziskem v roce 2022 ve výši 36 980 000 Kč) osvědčuje předpoklad, že dojde k uspokojení vymáhané pohledávky. Odvolací soud dále uvedl, že jelikož je exekučně postižen příjem povinného a srážky byly prováděny ještě v únoru 2024, připadá v úvahu pouze zastavení exekuce při splnění předpokladů uvedených v § 290 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, což však nenastalo. Nenařízení jednání okresním soudem nepovažoval odvolací soud za vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť okresní soud vycházel z obsahu spisu a šetření soudního exekutora, který je k tomu přímo povolán (§ 253 odst. 2, § 254 odst. 8 a § 269 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení sp. zn. 20 Cdo 449/2018) tím, že nesprávně posoudil otázku postupu exekučního soudu při podání návrhu povinného na zastavení exekuce pro její bezvýslednost ve vztahu k posuzování zprávy soudního exekutora o průběhu exekuce a činění vlastních zjištění a provádění dalšího dokazování nad rámec této zprávy. Podle povinného zpráva neobsahovala dostatečně ucelený přehled o jeho majetkové situaci, avšak odvolací soud z ní vycházel, aniž by přihlédl k námitkám a dalším důkazním návrhům povinného. Je přitom věcí exekučního soudu zjistit a posoudit perspektivy vedení exekuce. Soud má rozhodné skutečnosti zjišťovat z úřední povinnosti. Dovolatel také namítá, že i v případě zastavení exekuce pro nemajetnost je soud povinen nařídit jednání, pokud existují sporné rozhodné skutečnosti, k jejichž vyjasnění je nutné dokazování, a pokud rozhodující skutečnosti nelze spolehlivě zjistit z obsahu spisu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1329/2023). V projednávané věci bylo třeba nařídit jednání a provést důkazy k tvrzení povinného, že již nebude zaměstnán a nebude pobírat ani invalidní důchod, že výkon jeho funkce člena statutárního orgánu je bezúplatný a též k objasnění povinným sporované výše dosud vymoženého plnění. Protože soud tak nepostupoval, odchýlil se od ustálené soudní praxe. Dovolatel také namítá, že exekuci je vždy třeba zastavit, pokud v budoucnu nelze očekávat vymožení dalšího plnění. Tato právní otázka nebyla podle něj dosud Nejvyšším soudem řešena. Dovolatel je přesvědčen, že probíhající exekuce měla být zastavena co do zbývající nevymožené částky. Nic dalšího totiž v exekuci zjevně vymoženo nebude, protože povinný žádný z postižitelných příjmů již nebude pobírat. Jediným zdrojem jeho příjmů je od 1. 1. 2024 starobní důchod, z nějž vzhledem k jeho výši nelze provádět srážky. Prodejem movitých věcí nebylo až na dvě drobné věci nic vymoženo. Bezvýsledné bylo i postižení obchodního podílu ve společnosti Müller Sport-Sporrer, s. r. o. Dovolatel trvá na tom, že nelze pokračovat v exekuci, protože očekávání změny jeho majetkových poměrů (konkrétně očekávání příjmu z výkonu funkcí předsedy představenstva obchodních společností, které však povinný vykonává po celou dobu exekuce bezúplatně) je jen hypotézou, v dostupné době nereálným předpokladem či nepodloženou spekulací. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1624/2001 požaduje zastavení exekuce prodejem movitých věcí. Pokud soud exekuci prodejem movitých věcí dosud nezastavil, odchýlil se podle dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4299/2019 není případný, protože v dané věci nejde o to, že srážky ze mzdy povinného nejsou prováděny, nýbrž o to, že povinný žádnou mzdu již pobírat nebude. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dospěl k závěru, že dovolání je v části, jíž bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením jiných majetkových práv – obchodního podílu, přípustné a důvodné. V ostatním shledal dovolání nepřípustným.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolatel se domáhá úplného zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti. Soudy v projednávané věci však dovodily, že povinný nadále vykonává lukrativní funkce předsedy představenstva dvou prosperujících akciových společností téhož akcionáře. I když po mnoho let vykonává tyto funkce bezúplatně, nelze vyloučit možný budoucí příjem. Dovolatel namítal, že očekávání příjmu z výkonu funkcí je jen nereálným předpokladem a nepodloženou spekulací; Nejvyšší soud je však toho názoru, že v tomto konkrétním případě je právě nutno zohlednit, že povinný tuto běžně výdělečnou činnost nadále vykonává a že více let nevyužívá tohoto svého nepřehlédnutelného výdělkového potenciálu a pouze poukazuje na sjednanou smlouvu o výkonu funkce bez úplaty, čímž z vlastní vůle přispívá k oddalování splnění svých povinností vůči oprávněné. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2519/2022, explicitně vyjádřil názor, že pokud se povinný bez zjevného důvodu vzdal exekučně postižitelného příjmu, nemůže mu být poskytnuta ochrana v podobě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
6. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též konstantní v závěru, že ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě; okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře, neboť přirozeným smyslem exekuce je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017, usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1622/2020, usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2074/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3313/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 129/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1194/20). Lze tedy konstatovat, že úvaha odvolacího soudu v projednávané věci se od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlila.
7. Odvolací soud založil nedůvodnost (částečného) zastavení exekuce též na skutečnosti, že byl exekučně postižen příjem povinného a srážky z příjmu byly prováděny ještě v únoru 2024. Jak správně uvedl, zastavení exekuce v takovém případě brání § 290 odst. 1 o. s. ř. (podle něhož soud exekuci srážkami ze mzdy zastaví, jestliže povinný po dobu 2 let nepobírá mzdu buď vůbec, nebo alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky prováděny). Tento závěr odvolacího soudu nepochybně obstojí. V projednávané věci totiž dochází k průběžné úhradě nákladů exekuce a částečně i vymáhané pohledávky. V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu nadto není namístě aplikace § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., protože tyto srážky se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1, § 299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady exekuce, zaplacena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008, usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, usnesení ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017, usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3232/2017, usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 178/2019, usnesení ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1578/2019, usnesení ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2485/2019, usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4299/2019).
8. K námitce týkající se částečného zastavení exekuce prodejem movitých věcí dovolací soud uvádí, že ačkoli nejsou v současné době postiženy žádné movité věci povinného, nelze vyloučit nabytí dalších věcí s ohledem na skutečnost, že není vyloučen možný budoucí příjem povinného (viz bod 5 výše). V tomto směru se úvaha odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlila.
9. Pokud se týká návrhu povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením obchodního podílu ve společnosti Müller sport - Sporrer spol. s r. o. v likvidaci, shledal dovolací soud v tomto rozsahu dovolání přípustným a současně i důvodným, neboť odvolací soud nevysvětlil, proč exekuce nebyla v tomto rozsahu zastavena, ačkoliv společnost byla po ukončení likvidace ke dni 28. 1. 2022 vymazána z obchodního rejstříku. Protože se odvolací soud těmito skutečnostmi dostatečně nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
10. Spojuje-li povinný přípustnost dovolání s otázkou zastavení exekuce co do zbývající nevymožené částky (viz str. 4 dovolání), pak přímo ze zákonné úpravy vyplývá, že exekuci či výkon rozhodnutí lze zastavit jen pro již vymoženou částku z důvodů stanovených zákonem (srov. § 268 o. s. ř.), nikoli pro částku, u níž lze hypoteticky uvažovat, že již nebude povinným uhrazena. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
11. Odvolací soud nepochybil ani tím, že ve věci nenařídil ústní jednání. Rozhodoval totiž o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. § 269 odst. 2 o. s. ř.) a veškeré relevantní skutečnosti, o něž své závěry opřel, jsou zřejmé z obsahu spisu. Dokazování nad rámec skutečností zjištěných ze spisu v projednávané věci nebylo třeba (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 661/2023, proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1932/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 20 Cdo 3287/2023). Pokud povinný odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 449/2018, nutno podotknout, že soud právě s ohledem na doloženou trvající účast povinného ve statutárním orgánu dvou obchodních společností nepovažoval za potřebné ve věci provádět další šetření.
12. Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud se dosud nevypořádal s posouzením důvodnosti návrhu na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění postižením obchodního podílu ve společnosti Müller sport – Sporrer spol. s r. o. v likvidaci. Proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř.). Ostatními námitkami však dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. Nejvyšší soud tedy dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
14. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu