Plný text
20 Cdo 2617/2024-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Real Security s.r.o., se sídlem v Praze 5, Za zámečkem 745/17, identifikační číslo osoby 28499387, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti povinnému Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie, se sídlem v Praze 6, Na Zátorce 622/32, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, pro 2 126 796,10 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 1892/2023, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 12 Co 119/2024-105, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na nákladech dovolacího řízení částku 10 539,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Martina Lukáše, advokáta.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání oprávněného potvrdil usnesení ze dne 20. 3. 2024, č. j. 38 EXE 1892/2023-89, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil exekuci vedenou Mgr. et Mgr. Lenkou Kozlovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Plzeň-jih (k vymožení povinnosti z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 9. 2021, č. j. 27 C 96/2014-239, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 18 Co 96/2022-374), a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Odvolací soud s poukazem na § 7 odst. 1 a 4 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), a na obsah Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku (dále též jen „Úmluva OSN ze dne 2. 12. 2004“), přijaté dne 2. 12. 2004 v New Yorku a ratifikované i Českou republikou (která však dosud nevstoupila v platnost), uzavřel, že bankovní účty a ostatní majetek povinného nacházející se na území našeho státu jsou vyňaty z donucovací pravomoci orgánů České republiky a nelze je exekučně postihnout, neboť jsou využívány pro výkon funkcí diplomatické mise, resp. pro státní neobchodní účely. Jak plyne z čestných prohlášení vystavených velvyslancem Království Saúdské Arábie v České republice (soud nevyhověl požadavku na provedení důkazu výpisem z exekučně postiženého bankovního účtu povinného s tím, že by tak zasáhl do vnitřních záležitostí cizího státu v rozporu s mezinárodním právem).
2. Odvolací soud podrobně vysvětlil, že ačkoli pohledávka vznikla na základě soukromoprávního sporu, majetek cizího státu používaný nebo určený k užívání pro státní neobchodní účely, včetně bankovního účtu diplomatické mise, je chráněn imunitou vůči exekuci a jakýmkoliv jiným donucovacím opatřením. Pokud cizí stát výslovně nesouhlasil nebo nevyčlenil či neoznačil konkrétní majetek k uspokojení nároku, který je předmětem příslušného soudního řízení, pak platí, že je chráněn jako celek (viz stanovisko Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 12. 2. 2024, č.j.: 103219-2/2024-MZV/MPO, založené na čl. 76 soudního spisu). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 43/2018, není použití donucovacího opatření vůči bankovnímu účtu cizího státu užívaného nebo určeného k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu přípustné v žádné fázi soudního řízení, nebyl-li k takovému opatření udělen souhlas státu nebo nebyla-li pohledávka z tohoto bankovního účtu státem vyčleněna (označena) k uspokojení nároku, který je předmětem řízení.
3. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl oprávněný dovoláním. Namítá, že účastníci řízení smluvně založili pravomoc českých soudů (do níž spadá také výkon rozhodnutí), a to v bodě 8.1. smlouvy o dílo ze dne 11. 12. 2012. Tímto ujednáním překlenuli mezinárodní právo obyčejové a podrobili se dobrovolně pravomoci českých soudů, včetně důsledků směřujících k vydobytí soudem deklarovaných práv. Závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud odkazuje, v projednávané věci nejsou přiléhavé, neboť se netýkají pravomoci soudů založené smluvním ujednáním. Dovolatel má zato, že tuto otázku dosud dovolací soud neřešil (případně ji má jako již řešenou otázku vyřešit jinak). Vyjádřil též názor, že čestné prohlášení velvyslance je jen účelové a že provedení důkazu výpisem z účtu povinného, pokud byl již soudním exekutorem zajištěn a vyplývá z něj opak prohlášení, není v rozporu s mezinárodním právem. Pokud se týká otázky náhrady nákladů exekučního řízení, soudy se podle dovolatele odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, protože povinnost k jejich úhradě uložili oprávněnému, který zastavení exekuce nezavinil. Byl to naopak povinný, kdo zavinil, že se na území České republiky nenachází žádný majetek, ze kterého se lze uspokojit. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu se závazným právním názorem k novému rozhodnutí.
4. Právní zástupce povinného ve svém vyjádření upozornil, že dne 31. 7. 2024 vydal Nejvyšší soud rozsudek sp. zn. 23 Cdo 540/2024, jímž zrušil exekuční titul v nyní posuzované věci a vrátil věc k dalšímu řízení. Povinný nadále odmítá nárok oprávněného. Závazný právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v nalézacím řízení umožňuje žalobu oprávněného zamítnout. Oprávněný v dovolání ani nespecifikoval otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá. Jeho dovolání není přípustné a není ani důvodné. Neexistuje žádný důvod, proč by se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 43/2018, týkající se exekuční imunity, neměly vztahovat i na projednávanou věc. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí na řešení otázky dosud neřešené a není ani důvod, aby dovolací soud přijaté závěry přehodnocoval. Správné je i rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce, neboť je souladné s usnesením Nejvyššího soudu z 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014. Oprávněný mohl neúspěch v exekuci předvídat, a tak nedostál požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
6. Dovolání není přípustné.
7. Rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že ve fázi výkonu rozhodnutí je vůči donucovací pravomoci státu soudu chráněn majetek cizího státu, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí tohoto státu (majetek sloužící vládním účelům). Mezi takový majetek je nutné zařadit i bankovní účty diplomatické mise cizího státu (pohledávky z těchto účtů), které jsou používány v souvislosti s výkonem funkcí této mise (srov § 7 odst. 1 a 4 ZMPS). Uvedený závěr je v souladu s obecným (obyčejovým) mezinárodním právem, jehož současný stav vyjadřuje Úmluva OSN ze dne 2. 12. 2004 (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 43/2018).
8. Úmluva OSN ze dne 2. 12. 2004 upravuje imunitu státu vůči donucovacím opatřením přijímaným před vynesením rozsudku (čl. 18) i po vynesení rozsudku (čl. 19). Možnost uplatnit donucovacích opatření vůči cizímu státu v době před vynesením rozsudku je omezenější, neboť vůči majetku státu nelze v souvislosti s řízením před soudem jiného státu uplatnit žádná donucovací opatření přijímaná před vynesením rozsudku, například obstavení či zabavení majetku, s výjimkou výslovného souhlasu státu s takovým opatřením (vyjádřeného v mezinárodní dohodě, rozhodčí dohodě nebo písemné smlouvě anebo v prohlášení učiněném před soudem či v písemném sdělení podaném po vzniku sporu mezi stranami) a s výjimkou případu, kdy stát vyčlenil či označil majetek k uspokojení nároku, který je předmětem řízení. V době po vynesení rozsudku je kromě těchto situací navíc možné použít donucovací opatření vůči majetku cizího státu, bylo-li prokázáno, že majetek je konkrétně užíván nebo určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely a nachází se na území státu soudu, přičemž donucovací opatření přijímaná po vynesení rozsudku mohou být uplatněna pouze vůči majetku, který je spojen se subjektem, proti němuž bylo řízení vedeno. Za majetek, který je konkrétně užíván nebo určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely, se nepovažuje (mimo jiné) majetek, včetně jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu nebo jeho konzulárních úřadů, zvláštních misí, misí při mezinárodních organizacích nebo delegací při orgánech mezinárodních organizací nebo na mezinárodních konferencích. Použití donucovacího opatření vůči bankovnímu účtu cizího státu užívaného nebo určeného k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu proto není přípustné v žádné fázi soudního řízení, nebyl-li k takovému opatření udělen souhlas státu nebo nebyla-li pohledávka z tohoto bankovního účtu státem vyčleněna (označena) k uspokojení nároku, který je předmětem řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti též konstatoval, že vyžadování konkrétních informací od povinné o existenci, účelu či použití finančních prostředků uložených na jejích bankovních účtech nebo o jednotlivých transakcích na těchto účtech by znamenalo zásah do vnitřních záležitostí cizího státu v rozporu s mezinárodním právem.
9. V posuzovaném případě soudy učinily na základě čestného prohlášení velvyslance Království Saúdské Arábie v České republice ze dne 9. 1. 2024 (čl. 51 soudního spisu) a zejména ze dne 15. 3. 2024 (čl. 86 soudního spisu) skutkové zjištění, že veškeré bankovní účty i ostatní majetek povinného v České republice je využíván pro výkon funkcí jeho diplomatické mise, tj pro státní neobchodní účely. Za těchto okolností je správný závěr, že takový majetek povinného nelze exekucí postihnout. Nezbylo tedy než zahájenou exekuci zcela zastavit.
10. Skutečnost, že po zahájení dovolacího řízení došlo ke zrušení exekučního titulu a vrácení věci odvolacímu nalézacímu soudu k dalšímu řízení, nemá na závěry soudu v této věci vliv. Ujednání ve smlouvě o dílo, na něž oprávněný v dovolání poukazuje, v žádném případě nelze považovat za výslovné vzdání se exekuční imunity ani za vyjádření souhlasu povinného s případným postihem jeho účtu (majetku) výkonem rozhodnutí či exekucí.
11. Oprávněný v dovolání brojil též proti nákladovému výroku. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.
12. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Dovolání oprávněného bylo odmítnuto, povinnému tedy vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 2 písm. e) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 8410 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1829,10 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), celkem tedy 10539,10 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.