Plný text
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tak, že podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování závažného důvodu pro omluvu zástupce účastníka z jednání a žádosti o jeho odročení. Namítla, že odvolací soud rozhodl v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř. i přes to, že žalobkyně řádně a včas požádala o odročení jednání ze závažných důvodů. Tímto postupem tak byla žalobkyni odňata možnost osobně se hájit v řízení před soudem a doplnit dokazování.
Dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení dovolatelkou předložené otázky. V napadeném rozhodnutí posuzoval, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení ve smyslu § 9 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dovolatelka však svými námitkami (tytéž uplatnila rovněž ve svém odvolání ze dne 13. února 2025) brojila proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 10. října 2024, č. j. 9 C 82/2023-136, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, nikoliv proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci.
Dovolatelka dále v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu