Plný text
20 Cdo 2783/2025-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Evou Hubičkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, proti povinné K. V., zastoupené Mgr. Ing. et Ing. Markem Studničkou, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 42, pro 119 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 EXE 615/2024, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 5. 2025, č. j. 15 Co 141/2025-83, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 5. 2025, č. j. 15 Co 141/2025-83, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 2. 2025, č. j. 4 EXE 615/2024-50, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 2. 2025, č. j. 4 EXE 615/2024-50, kterým tento soud (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Pavlem Tintěrou, Exekutorský úřad Rakovník, pod sp. zn. 221 EX 1867/24, a to na základě pověření Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 1. 11. 2024, č. j. 4 EXE 615/2024-15.
2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že povinná uzavřela s oprávněným smlouvu o zápůjčce dne 22. 11. 2023, na základě níž ji oprávněný zapůjčil 300 000 Kč, které se oprávněnému zavázala vrátit spolu se sjednaným úrokem 150 000 Kč nejpozději do 30. 5. 2024. Pro případ prodlení byl sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Účet, ze kterého byla zápůjčka poskytnuta a na který měla být vrácena, byl osobním účtem oprávněného. Uzavření smlouvy předcházela e-mailová komunikace mezi oprávněným a povinnou, v níž povinná vysvětlila důvod poptávky po zápůjčce. Povinná svůj dluh nezaplatila. Dne 9. 7. 2024 pod sp. zn. NZ 222/2024 sepsala notářka Mgr. Šárka Matějčková notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je v dané věci exekučním titulem; uzavření notářského zápisu rovněž předcházela komunikace mezi povinnou a právní zástupkyní oprávněného o způsobu splácení zápůjčky. Okresní soud rovněž zjistil, že povinná podala dne 27. 5. 2022 insolvenční návrh a téhož dne Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o úpadku povinné a povolil jí oddlužení.
3. Okresní soud poté uzavřel, že oprávněný poskytl povinné půjčku jako fyzická osoba, že povinná, která ode dne 20. 9. 2023 do 19. 9. 2030 přerušila živnostenskou činnost, se začala poptávat na možnost zápůjčky pro svůj podnikatelský záměr – otevření erotického tantrického salonu. V tomto směru zaslala oprávněnému předpokládané náklady na provoz salonu a předpokládané výdělky a rovněž na základě žádosti oprávněného mu poslala před podpisem smlouvy potvrzení o bezdlužnosti, aniž by mu sdělila, že prochází oddlužením. Nepovažoval tak povinnou ve smluvním vztahu za slabší stranu vyžadující zvýšenou ochranu.
4. K smluvním úrokům okresní soud uvedl, že jejich výši 50 % (částka 150 000 Kč splatná ve lhůtě 6 měsíců od poskytnutí zápůjčky) navrhla ve smlouvě sama povinná, sama i návrh smlouvy o zápůjčce vypracovala a předložila oprávněnému. Protože se nejednalo o spotřebitelský úvěr, nelze přisvědčit argumentaci povinné týkající se přiměřenosti výše úroků ve spotřebitelských věcech. Povinná si musela být vědoma, že za situace, kdy prochází oddlužením v rámci insolvenčního řízení, jí žádný subjekt bankovního či nebankovního sektoru finanční prostředky na její podnikatelský záměr neposkytne. Soud současně nepovažoval sjednanou výši (de facto 100 % ročně z poskytnuté zápůjčky) za nemravnou a v rozporu s dobrými mravy.
5. V případě úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky (182,5 % ročně) soud připomněl, že Nejvyšší soud tento úrok připustil s tím, že je nutno zkoumat mravnost sjednaného úroku z prodlení ve vztahu ke všem okolnostem, které tu byly v době uzavření zápůjčky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019). Judikatura Ústavního soudu, na níž povinná odkazuje, se vztahuje ke spotřebitelským úvěrům.
6. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti proto okresní soud považoval za řádný exekuční titul, formálně i materiálně vykonatelný, neboť nepřiznává žádné nemravné plnění, které by bylo v rozporu s hmotným právem. Námitku povinné, že podepsala notářský zápis v tísni a že nevěděla, že bude přímo vykonatelný, považoval okresní soud za lichou.
7. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu týkajícího se vyhodnocení postavení účastníků smlouvy o zápůjčce. Oprávněný po celou dobu vystupoval jako fyzická osoba, nikoliv podnikatel, a tak se i celou dobu prezentoval. Z předsmluvní korespondence mezi účastníky je naopak zřejmé, že povinná zápůjčku poptávala pro konkrétní podnikatelský záměr, jako podnikatelka vystupovala, ačkoliv měla přerušenou podnikatelskou činnost; za nepodstatnou považoval odvolací soud skutečnost, že účel zápůjčky není specifikován ve smlouvě. Odvolací soud neuvěřil tvrzení povinné (se znalostí v korporátních financích), že si neutvořila dostatečnou představu o obsahu smlouvy a že k jejímu obsahu přistupovala lehkovážně. Námitka, že při uzavírání smlouvy nejednala pečlivě, nemůže jít k tíži oprávněného.
8. Krajský soud dodal, že při posuzování nemravnosti sjednaných úroků v intencích povinnou zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba přihlížet i ke konkrétním okolnostem daného případu, které tu byly v době uzavření smlouvy. Povinná jako podnikatelka, která se vyzná ve financích, si musela být plně vědoma důsledků spojených s nesplněním svých povinností. Proto ani odvolací soud neshledal výši úroků v rozporu s dobrými mravy.
9. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi podnikateli a posuzování váhy postavení smluvních stran a dále při hodnocení přiměřenosti úroků ze zápůjčky a úroků z prodlení.
10. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil, že povinná byla ve smluvním vztahu podnikatelkou, protože měla živnost přerušenou, což zákon i jurisprudence výslovně zohledňují jako faktický stav (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3165/2022). Odvolací soud kladl jen důraz na formální okolnosti, což neodpovídá realitě a nebere v úvahu její insolvenční řízení. Pokud by odvolací soud dále dostatečně vyhodnotil, kdo v daném vztahu vystupoval jako silnější a kdo jako slabší strana, musel by dojít k závěru, že slabší stranou je povinná. I když oprávněný uzavřel smlouvu jako fyzická osoba, jedná se zároveň o úspěšného podnikatele, který je jednatelem a jediným společníkem společnosti PVK Logistics, s. r. o., a zároveň jako osoba samostatně výdělečně činná vystupuje jako provozovatel stravování v restauracích, u stánků apod. Při uzavírání smlouvy o zápůjčce byla povinná těhotná, byla v insolvenci, nepodnikala a neměla podnikatelské zkušenosti jako oprávněný. Proto se lehkovážně zavázala k plnění, o jehož obsahu si neutvořila dostatečně přesnou představu. Smlouvu uzavřela jako fyzická osoba – nepodnikatel, což se také projevilo v notářském zápise.
11. Úrok 150 000 Kč na půjčku 300 000 Kč a smluvní úrok z prodlení 0,5 % denně jsou současně podle dovolatelky zjevně nepřiměřené. Připomněla, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, zdůraznil nutnost posuzovat mravnost ujednání o úrocích v kontextu všech okolností, včetně postavení stran, jejich znalostí a reálných schopností vypořádat se se závazkem. Byť Ústavní soud rozlišuje ochranu spotřebitelů a podnikatelů, je třeba v případech subjektů v insolvenčním řízení a zjevné nerovnováhy stran korigovat i právní vztahy mezi „podnikateli.“ Požadavek na vrácení zapůjčené částky navýšené o 50 % za půl roku považuje za lichvu podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Povinná si ve smlouvě vůbec nevšimla ujednání o úroku z prodlení, v notářském zápise si tohoto ujednání již byla vědoma, ale neuvědomila si, o jak vysoké částky se jedná. Poté, co vrátila oprávněnému 300 000 Kč, bude oprávněný požadovat dalších 500 000 Kč a každý den dluh narůstá o 597,75 Kč. Nesouhlasí se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že v případě podnikatelské zápůjčky neexistují jakékoliv mantinely, které by byly nepřekročitelné jak pro výši úroků z jistiny, tak pro výši úroků z prodlení. Postavení dlužníka jako podnikatele soud jejich ochrany nezbavuje (rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I ÚS 523/07). Zásada smluvní volnosti je modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu zmíněných institutů, jejich výše nemůže být bezbřehá.
12. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vyčítá, že odmítl návrh na doplnění dokazování, když i doklady o jejím oddlužení činí základ pro správné posouzení věci.
13. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zcela zastavuje.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je v posouzení otázky mravnosti sjednaného úroku z prodlení ve smlouvě o zápůjčce přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň je opodstatněné.
15. V souzené věci je exekučním titulem notářský zápis ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. NZ 222/2024 sepsaný notářkou Mgr. Šárkou Matějčkovou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, je titulem pro exekuci, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech (nyní právních jednáních) a uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, tj. obsahuje-li dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba, vyznačen právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění), doba plnění (určitým způsobem stanovená doba, do které se povinná osoba zavazuje poskytnout předmět plnění oprávněné osobě), a jestliže povinná osoba svolila k vykonatelnosti notářského zápisu (z mnoha rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněné pod číslem 55/2015 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5319/2017, nebo ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3007/2022).
16. Judikatura dovolacího soudu je rovněž sjednocena v závěru, že dohoda oprávněné a povinné osoby obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti nemá hmotněprávní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004). Představuje jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný, avšak tato dohoda nemá sama o sobě za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků právního vztahu. Platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro něho vyplývají z uzavřeného hmotněprávního úkonu (resp. jednání), který byl pro sepsání zápisu podkladem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013). Notář sepíše notářský zápis na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn či povinen zkoumat její podklad v hmotném právu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009).
17. Nařídí-li tedy soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, resp. exekuci, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, případně exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v posuzování postavení povinné ve smluvním vztahu s oprávněným. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že podle občanského zákoníku (zejména § 420 a 421 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) je při posuzování toho, zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, rozhodné zejména to, jak podnikatel v právním vztahu se spotřebitelem vystupuje navenek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3165/2022). Odvolací soud v tomto případě správně vyhodnotil, že oprávněný vůči povinné od samého počátku vystupoval jako fyzická osoba – je tak označen ve smlouvě o zápůjčce, zápůjčku poskytl ze svého soukromého účtu, z předsmluvní komunikace nenasvědčuje nic tomu, že by vystupoval jako podnikatel a smlouvu uzavíral v rámci své podnikatelské činnosti. Nelze dát za pravdu povinné, že je na ni v tomto smluvním vztahu potřeba nahlížet jako na spotřebitelku, resp. slabší smluvní stranu. Dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby, potažmo povaha a účel smlouvy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008; k vymezení spotřebitele a spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení občanského zákoníku viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017). Spotřebitelská ochrana je neodůvodněná v situaci, kdy daná osoba uzavře smlouvu za účelem své (byť až do budoucna plánované) profesionální nebo podnikatelské činnosti. Pojem spotřebitel má objektivní povahu, a proto je nezávislý na znalostech a informacích, které má dotyčná osoba k dispozici (k tomu srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 10. 2019 ve věci C-208/18, J. Petruchová versus FIBO Group Holdings Limited). Nehledě na to, že měla povinná v době uzavírání smlouvy o zápůjčce přerušenou živnostenskou činnost, poptávala zápůjčku pro svůj podnikatelský záměr spočívající v otevření erotického tantrického salonu, oprávněnému zaslala propočet předpokládaných nákladů na provoz, tvrdila, že má již zajištěny prostory, masérky a recepční a v návrhu smlouvy se označila identifikačním číslem. Na základě výše uvedených skutečností nelze považovat povinnou za spotřebitelku, jak správně dovodil odvolací soud.
19. Dále dovolatelka nesouhlasí s posouzením přiměřenosti úroků odvolacím soudem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 (vydaném ve věci, v níž byla mezi podnikateli sjednána sazba úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky), přijal a odůvodnil závěr, dle kterého i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019). Nejvyšší soud dále dovodil, že v případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, je třeba hodnotit ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Následně uzavřel, že nelze předem obecně určit veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, vymezil však určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům. Uvedl, že je třeba zabývat se například rizikovostí obchodu vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, rozsahem očekávatelných škod na straně věřitele, významem případného nesplaceného dluhu pro věřitele, dalším obsahem posuzované smlouvy, skutečností, zda na prodlení dlužníka byly vedle úroku z prodlení navázány i další smluvní sankce plnící obdobné funkce, obchodními zvyklostmi stran a dalšími relevantními okolnostmi (v podrobnostech srov. odkazovaný rozsudek).
20. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též vysvětlil, že uvedené závěry obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, neboť i v nich Ústavní soud závěr o neústavnosti ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. V nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně dodal, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení.
21. Sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi stranami sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy, je však potřeba přihlédnout k tomu, zda smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci směřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nikoliv šikanózní (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).
22. V daném případě povinná uzavřela s oprávněným smlouvu o zápůjčce dne 22. 11. 2023, na základě níž jí oprávněný zapůjčil 300 000 Kč, které se oprávněnému zavázala vrátit spolu se sjednaným úrokem 150 000 Kč nejpozději do 30. 5. 2024. Pro případ prodlení byl sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že dohodnuté úroky při poskytnutí peněžité půjčky, které představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, je třeba odlišovat od úroků z prodlení, které představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019). Smluvní úrok ve výši 50 % (tj. 150 000 Kč splatných ve lhůtě 6 měsíců od poskytnutí zápůjčky), tj. odměnu za zápůjčku, kterou navrhla ve smlouvě sama povinná, vzhledem k okolnostem nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. U sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky pro případ prodlení, který sice navrhla taky sama povinná, však odvolací soud dostatečně nezvážil funkci smluvního úroku z prodlení. Z výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu vyplývá, že se jedná již o krajně hraniční sazbu, u které je potřeba přihlédnout ke všem okolnostem případu, zejména k funkci takového úroku a také k tomu, zda je úrok ve výši 0,5 % denně z dlužné částky v souvislosti se sjednaným úrokem 150 000 Kč ještě odůvodnitelný plněním jeho sankčně-motivační a kompenzační funkce, či zda již šlo o úrok z prodlení, jehož výše byla jeho podstatě a smyslu zcela neadekvátní. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a proto nesprávné.
23. Dovolatelka také odvolacímu soudu vyčítá, že odmítl návrh na doplnění dokazování listinami o insolvenčním řízení. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu v otázce provádění důkazů a volby, které z navržených důkazů soud provede, je ustálena v tom, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Současně platí, že soud je povinen vypořádat se i s tím, proč nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a proč neprovedl i další, účastníky navrhované důkazy, popř. uvést, o které důkazy jde (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, usnesení ze dne 16. 9. 2021, sp. zn 33 Cdo 85/2021). Odvolací soud v daném případě podrobně vysvětlil, proč pro rozhodnutí nepovažoval za významné okolnosti týkající se insolvence povinné a proč tedy pro nadbytečnost neprovedl důkazy ohledně insolvenčního řízení.
24. Závěry odvolacího soudu nejsou správné a současně nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí okresního soudu, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 1, 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.