Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 20 Cdo 286/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 7. 2025 Spisová značka:20 Cdo 286/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.286.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Smír Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 286/2025-130 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) J. S., a b) J. S., obou bytem v Mníšku, Slovákov 200, proti povinnému P. H., zastoupenému Mgr. Janem Matznerem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, pro 18 090 Kč a vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 EXE 59014/2022, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2024, č. j. 29 Co 105/2023-90, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 31. 3. 2023, č. j. 20 EXE 59014/2022-27, kterým Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 29. 11. 2022. Exekuce je vedena k vymožení pohledávky oprávněných ve výši 18 090 Kč a pro vyklizení bytu č. 2 na základě exekučního titulu, jímž je usnesení Okresního soudu v Liberci o schválení smíru v řízení o vyklizení nemovitosti ze dne 21. 1. 2022, č. j. 18 C 313/2021-18. Schváleným smírem se povinný zavázal zaplatit oprávněným dluh z nájemního vztahu a z užívání bytu č. 2 v 1. nadzemním podlaží bytového domu v XY, vzniklý za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 ve výši 70 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách minimálně 4 000 Kč, vždy do 15. dne v měsíci, počínaje 15. 2. 2022 až do úplného splacení a pod ztrátou výhody splátek. Dále se povinný zavázal platit za užívání bytu počínaje 1. 1. 2022 měsíčně 9 045 Kč, nejpozději do každého 25. dne v měsíci a současně se zavázal vyklidit uvedený byt, pokud tyto závazky nedodrží. Před uzavřením smíru si povinný u Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem objednal stěry pro stanovení mikrobiální kontaminace předmětného bytu a následně dne 29. 8. 2022 podal žalobu, jíž se po oprávněných domáhal slevy na nájemném ve výši 3 100 Kč měsíčně; žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 2. 2023, č. j. 18 C 239/2022-24, zamítnuta a odvolací řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí odvolání povinným. Povinný hradil soudním smírem schválené závazky pouze do června 2022, poté dva měsíce částku za užívání bytu jednostranně snižoval a od září 2022 již za užívání neplatil ničeho. 2. Odvolací soud konstatoval, že je zde pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu (usnesení o schválení smíru), které nebylo změněno, zrušeno ani konzumováno, přičemž povinný toto rozhodnutí svévolně a jednostranně nerespektuje z důvodů, které nastaly ještě před vydáním exekučního titulu. Exekuční řízení však k přezkumu nalézacího řízení neslouží a exekuční soud není povolán přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu ani to, zda nedošlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek. V dané věci se nejedná o natolik výjimečný případ, kdy by výkon rozhodnutí znamenal zjevnou nespravedlnost. Výše platby za užívání bytu nebyla stanovena autoritativně, ale byla povinným v podobě smíru akceptována, a to při znalosti stavu bytu (výskytu plísní), zároveň nejde o výši zjevně nepřiměřenou, povinný ostatně po dobu šesti měsíců platbu za užívání bytu hradil. Povinný porušil povinnost hradit částku 9 045 Kč (dne 25. 7. 2022 uhradil pouze 5 170 Kč a dne 25. 8. 2022 uhradil pouze 3 875 Kč, částku 9 045 Kč splatnou dne 25. 9. 2022 neuhradil vůbec) a vznikl mu dluh 18 090 Kč a zároveň byla splněna podmínka pro vznik povinnosti byt vyklidit. Skutečnost, že před uzavřením smíru byl uzavřen dodatek č. 2 nájemní smlouvy, v němž byla dohodnuta nižší výše nájemného, nemá žádný vliv na posouzení exekučního titulu, protože v nalézacím řízení povinným ničeho takového tvrzeno nebylo a povinný listinu nepředložil. Smír upravující tehdejší vzájemné vtahy z nájemního vztahu a užívání bytu byl uzavřen až následně. Odvolací soud neshledal jiné důvody, které by bránily vyklizení bytu. 3. K námitce započtení odvolací soud vzal za prokázané, že povinný vůči oprávněným uplatnil nárok na pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, z důvodu nevyúčtování nákladů a záloh za jednotlivé služby za roky 2019 až 2021, a to dopisem ze dne 16. 4. 2024 a ze dne 17. 5. 2024, a že tuto pokutu následně jednostranně započetl dopisem ze dne 17. 5. 2024 a ze dne 17. 6. 2024. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že smír byl uzavřen na podkladě tvrzení, že nájemní smlouva zanikla a je dán důvod pro vyklizení, nelze dovodit, že by vztah účastníků v době uzavření smíru byl vztahem pronajímatele a nájemce. Konstatoval, že i pokud by přihlédl k tomu, že v období po zániku nájemního vztahu do vyklizení nemovitosti mají oprávnění dodržovat povinnosti pronajímatele, část plateb měla zálohový charakter, a oprávnění tak měli provést vyúčtování, a současně odhlédl od námitky, že řádnému vyúčtování bránily okolnosti na straně povinného, nelze než uzavřít, že k řádnému započtení nemohlo dojít, protože smír v sobě zahrnul narovnání vzájemných vztahů z užívání bytu k datu vydání usnesení o schválení smíru (21. 1. 2022). Chybějící vyúčtování však měla odpovídat službám za roky 2019 až 2021, tedy za období předcházející, na němž se účastníci dohodli tak, že dluh představuje částku 70 000 Kč. Nebylo tak důvodu rozlišovat charakter dlužných plateb a provádět jejich vyúčtování, když povaha plnění byla narovnáním v rámci smíru upravena na konečnou výši dluhu a tímto narovnáním byla ve smyslu § 1905 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a contrario konzumována možnost uplatňovat ve vztahu k těmto platbám pokuty pro jejich nevyúčtování. 4. Povinný v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda lze uvedený soudní smír považovat za narovnání veškerých vztahů mezi oprávněnými a povinným, a zda je tím vyloučena obrana povinného (započtení pokuty). Povinný uvedl, že v nalézacím řízení nebylo žalováno o dlužné nájemné ani dlužné zálohy za služby či vyúčtování, ale pouze na vyklizení. Oprávněný b) sám v průběhu odvolacího řízení uváděl, že vyúčtování neprováděl a že naopak povinný neumožňoval odečty měřidel, povinný toto tvrzení rozporoval, ovšem odvolací soud uvedená tvrzení nepovažoval za významná pro své rozhodnutí, a neprováděl tedy k nim dokazování. Povinný se domnívá, že pokud odvolací soud uzavřel, že schválením soudního smíru došlo k vypořádání veškerých vzájemných vztahů mezi oprávněnými a povinným, měla být předmětem dokazování učiněna otázka, co představuje peněžitá částka v exekučním titulu uvedená. Odvolací soud posoudil uzavřený smír podle ustanovení o narovnání podle § 1903 a násl. o. z. Podle § 1905 o. z. nelze narovnání vztahovat k právům, která strany zřejmě nemohly mít na mysli. Povinným uplatněná pokuta nebyla v žádném smyslu zmíněna v nalézacím řízení a strany zjevně hodlaly řešit dluhy povinného, a nikoli případné dluhy oprávněných vůči povinnému – ty tudíž nemohly být smírem vyřešeny. Povinný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020 (uveřejněný pod číslem 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého se při posuzování účinků smíru v oblasti hmotného práva aplikují ustanovení o právních úkonech (právních jednáních) obsažená v předpisech hmotného práva, včetně ustanovení upravujících výkladová pravidla. Podle povinného nahlíženo optikou výkladových pravidel podle § 555 a násl. o. z. nelze dospět k závěru, že by uzavřený smír řešil jakékoli povinnosti oprávněných. Povinný má za to, že vedle soudního smíru dále trvají ta práva a povinnosti, které mohou vedle soudního smíru obstát (kterých se soudní smír netýká), tedy i právo na vyúčtování a právo uplatnit pokutu za nevyhotovení a nedoručení vyúčtování. Odvolací soud tedy měl připustit obranu povinného a exekuci v části, jež se týkala peněžité povinnosti, zastavit. 5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. 6. Povinný k dovolacímu přezkumu výslovně předkládá otázku, zda lze soudní smír, jenž je v předmětné věci exekučním titulem, považovat za narovnání veškerých vztahů mezi oprávněnými a povinným, neuvádí však již, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (tj. zda se při řešení uvedené otázky odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Povinný tak nedostál své povinnosti vymezit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), která zahrnuje nejen uvedení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, ale též formulaci některého ze zákonných případů přípustnosti dovolání. 7. Z obsahu dovolání (viz odstavec V) lze dále usuzovat, že podle názoru povinného odvolací soud postupoval v rozporu se závěry rozsudku ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020 (uveřejněného pod číslem 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování účinků smíru v oblasti hmotného práva se aplikují ustanovení o právních úkonech (právních jednáních) obsažená v předpisech hmotného práva, včetně ustanovení upravujících výkladová pravidla. Podle dovolatele za použití výkladových pravidel podle § 555 a násl. o. z. nelze dospět k závěru, že by uzavřený smír řešil jakékoli povinnosti oprávněných, kdy je naopak zřejmé, že strany měly na mysli pouze řešení dluhů povinného. Odvolací soud však své rozhodnutí na takovém závěru nezaložil (tj. že by smír řešil povinnosti oprávněných). Odvolací soud uzavřel, že smír spočíval v narovnání vztahů z užívání bytu, a to k datu vydání usnesení o schválení smíru (21. 1. 2022), účastníci se v rámci soudního smíru dohodli, že dluh povinného je představován částkou 70 000 Kč a vzhledem k tomu, že chybějící vyúčtování (za něž povinný nyní uplatňuje pokutu) měla odpovídat službám za roky 2019 až 2021, nebylo důvodu rozlišovat charakter dlužných plateb a provádět jejich vyúčtování, neboť povaha plnění byla narovnáním v rámci smíru upravena na konečnou výši dluhu. Odvolací soud proto konstatoval, že povinný nemůže uplatňovat ve vztahu k těmto platbám pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., neboť ve smyslu § 1905 o. z. (a contrario) byla konzumována možnost uplatňovat ve vztahu k těmto platbám pokuty pro jejich nevyúčtování. Jinak řečeno odvolací soud dovodil, že ze soudního smíru je zřejmé, že se povinný zavázal zaplatit oprávněným svůj dluh vzniklý z nájemního vztahu a z užívání bytu za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 ve výši 70 000 Kč, tj. smír se týkal nejen nájemného, ale logicky též plateb za služby související s užíváním bytu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na závěru, že povinný nemůže být v exekučním řízení úspěšný se svou námitkou započtení případné pokuty za neprovedení vyúčtování, neboť jeho dluh, který se zavázal ve smíru plnit, zahrnoval též platby za služby, a oprávnění tedy nemohou být v prodlení s jejich vyúčtováním. 8. Protože povinný nevymezil přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., resp. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na otázce, jež se z obsahu dovolání podává, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 9. Vzhledem k tomu, že exekuce již byla skončena vymožením pohledávky, včetně příslušenství a nákladů exekuce, Nejvyšší soud rozhodl též o nákladech dovolacího řízení, a to v souladu s ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy oprávněným žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 7. 2025 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu