Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné GOLDFIELD s. r. o., se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 2433, identifikační číslo osoby 04155424, zastoupené Mgr. Alešem Teršem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1734/2, proti povinnému A. J., zastoupenému Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, za účasti manželky povinného P. J., zastoupené Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, pro 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 252/2021, o dovolání manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 72 Co 71/2024-754, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 54 EXE 252/2021-693, částečně zastavil exekuci ve vztahu k exekučním příkazům ze dne 9. 2. 2021, č. j. 120 EX 1173/21-31, ze dne 11. 2. 2021, č. j. 120 EX 1173/21-34, ze dne 16. 2. 2021, č. j. 120 EX 1173/21-42, ze dne 16. 2. 2021, č. j. 120 EX 1173/21-45, ze dne 16. 2. 2021, č. j. 120 EX 1173/21-46, a ze dne 19. 2. 2021, č. j. 120 EX 1173/21-59. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro to, aby se povinný a jeho manželka mohli odvolat na dohodu o zúžení společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) podle § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že exekučními příkazy postižený majetek tvoří výlučné vlastnictví manželky povinného, přičemž ta o dluhu svého manžela nevěděla a oprávněná byla o existenci dohody o zúžení SJM informována.
2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného a jeho manželky na částečné zastavení exekuce zamítl. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že povinný uzavřel manželství se svojí manželkou dne 24. 2. 1989 a manželství dosud trvá. Notářským zápisem ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. NZ 210/2001, N 239/2001, manželé uzavřeli smlouvu o zúžení SJM, která byla do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu zapsána dne 30. 3. 2021. Předmětem exekuce je vymožení směnečného ručitelského závazku povinného ze dne 13. 5. 2014. Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem manželky povinného a svědkyň A. K., L. R. a svědka J. J. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně oprávněné Česká spořitelna, a. s., nebyla nejpozději ke dni vzniku směnečného závazku seznámena s dohodou povinného a jeho manželky o zúžení SJM. Její vědomost o existenci dohody nelze dovozovat ze skutečnosti, že dohoda byla ode dne 9. 1. 2006 zveřejněna v obchodním rejstříku ve sbírce listin společnosti JEGI s. r. o. Bylo především na povinném, aby před vznikem směnečného závazku věřitelku (Českou spořitelnu, a. s.) s dohodou seznámil. Odvolací soud současně považoval tvrzení manželky povinného o nevědomosti o směnečném závazku manžela za účelové a nevěrohodné. Z toho, že svědci potvrdili její nezájem o podnikatelskou činnost povinného, nelze bez dalšího dovozovat absenci její vědomosti o vzniku závazku. Manželka povinného měla možnost získat informace o směnečném závazku svého manžela a sama mohla předchůdkyni oprávněné obsah dohody o zúžení SJM oznámit.
3. Protože exekučními příkazy postižený majetek byl nabyt za trvání manželství, odvolací soud uzavřel, že se jedná o majetek, ze kterého lze vymáhanou pohledávku oprávněné uspokojit. Pokud jde o nemovitosti v katastrálním území XY u XY, konkrétně pozemek st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. e. XY, a pozemek parc. č. XY, odvolací soud s odkazem na výpis z katastru nemovitostí uzavřel, že manželka povinného nabyla do vlastnictví shora uvedené pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 11. 7. 2008 s tím, že právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 21. 7. 2008. Současně z obsahu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 10. 1994, sp. zn. 27 D 1124/98, vyplynulo, že manželka povinného nabyla děděním veškerý majetek svého otce, zůstavitele Z. B., zemřelého, včetně rekreační chaty č. e. XY (po přečíslování č. e. XY) na cizím pozemku parc. č. XY (nyní st. p. č. XY) a garáž a kolnu na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY u XY. Manželka povinného tedy děděním nabyla pouze stavbu č. e. XY na cizím pozemku, přičemž pozemky st. p. č. XY a parc. č. XY nabyla za trvání manželství s povinným na základě kupní smlouvy ze dne 11. 7. 2008 a jejím výlučným majetkem se staly pouze v důsledku modifikace SJM (dohodou ze dne 18. 7. 2001). Vzhledem k tomu, že ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), měla manželka povinného vlastnické právo ke stavbě i k pozemku, na němž se stavba nachází, stala se ve smyslu § 3054 o. z. uvedená stavba č. e. XY součástí pozemku st. p. č. XY. Z uvedeného plyne, že stavba č. e. XY sdílí právní charakter pozemku st. p. č. XY, jehož je součástí (§ 505 a násl. o. z.). Proto také z uvedeného nemovitého majetku lze vymáhanou pohledávku uspokojit.
4. Manželka povinného napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spojuje s řešením otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu:
a) zda v případě dluhu povinného, jenž není součástí SJM proto, že do 31. 12. 2013 (tedy před účinností o. z.) došlo k zúžení SJM, lze oprávněného uspokojit z výlučného majetku manželky povinného, jen pokud to s ohledem na toto zúžení připouští právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (odvolací soud se podle dovolatelky při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu),
b) zda je přípustné, aby šlo k tíži manžela (manželky), pokud si banka (ve smyslu zákona č. 21/1992 Sb., o bankách) jako profesionál v oboru, jsouc si vědoma existence manželství, nevyžádá souhlas manžela (manželky) s právním jednáním druhého manžela, nebo předložení notářského zápisu o zúžení SJM (tato otázka podle dovolatelky dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, resp. byla řešena okrajově a má být dovolacím soudem vyřešena jinak),
c) zda jeden z manželů, pokud se zúžení SJM ex post ukáže vůči věřiteli jednoho manžela jako neúčinné, může namítat relativní neplatnost takového jednání, nebo s takovým jednáním vyslovit nesouhlas poté, co se o něm dozví (tato otázka podle dovolatelky nebyla dovolacím soudem dosud řešena),
d) odvolací soud zcela rezignoval na vypořádání vznesené námitky relativní neplatnosti jednání učiněného druhým z manželů, které nelze pokládat za běžné, a námitky nesouhlasu manželky s jednáním manžela, čímž porušil ústavně garantované právo dovolatelky na spravedlivý proces (odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu),
e) odvolací soud zcela neprovedl a nevyžádal účastnicí řízení navržený důkaz, byť tento byl zásadně relevantní pro věc samou, čímž porušil ústavně garantované právo dovolatelky na spravedlivý proces (odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).
5. K otázce ad a) dovolatelka uvedla, že podle judikatury Nejvyššího soudu v případě, že dluh povinného není součástí SJM proto, že do 31. 12. 2013 (tedy před účinností o. z.) došlo ke zúžení SJM, lze oprávněného uspokojit z výlučného majetku manželky povinného jen tehdy, připouští-li to s ohledem na toto zúžení právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019). Odvolací soud tak měl na případ aplikovat obč. zák., namísto toho aplikoval o. z. (tj. právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014). Pokud by odvolací soud aplikoval obč. zák., musel by podle dovolatelky v souladu s § 120 odst. 2 obč. zák. (stavba není součástí pozemku) dojít k závěru, že stavba č. e. XY je samostatná věc (odlišná od pozemku st. p. č. XY) ve výlučném vlastnictví manželky povinného z důvodu jejího nabytí v dědickém řízení, a nemůže tedy být postižena výkonem rozhodnutí proti povinnému. Dovolatelka dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, podle kterého stavbu zbudovanou na pozemku ve vlastnictví manžela povinného, která byla výlučným vlastnictvím manžela povinného jen proto, že byl změněn zákonný režim SJM, je nutno pro účely probíhající exekuce bez ohledu na to, že se od účinnosti o. z. stala součástí pozemku, posuzovat nadále jako věc samostatnou.
6. K otázce ad b) má dovolatelka za to, že odvolací soud chybně vyhodnotil, k čí tíži má jít pochybení banky (původní věřitelky), pokud nežádala souhlas manželky povinného s exekvovaným závazkem, byť tak učinit měla a mohla. Dovolatelka poukázala na povinnosti bank stanovené v § 8b odst. 1 písm. b) zákona o bankách, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru, týkající se postupů pro posuzování rizik (běžným postupem je zjišťování majetkoprávních poměrů manželů) a v § 9 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru (banka byla povinna provést kontrolu klienta, která zahrnuje také získání informací potřebných pro provádění průběžného sledování obchodního vztahu, včetně přezkoumávání obchodů prováděných v průběhu daného vztahu za účelem zjištění, zda uskutečňované obchody jsou v souladu s tím, co povinná osoba ví o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu, a přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků). Dovolatelka rovněž poukázala na ustanovení § 4 odst. 2 o. z. a § 5 o. z. s tím, že podle komentářové literatury právo spojuje s postavením profesionála vyšší míru odpovědnosti, nižší míru ochrany a poskytuje mu zpravidla zvláštní nástroje zvyšující flexibilitu jeho vztahů zejména s ostatním profesionály. Dovolatelka dále zdůraznila, že povinný byl klientem banky jako jednatel společnosti HIC & Co. s. r. o. a aval směnky a banka byla ze zákona povinna za účelem zjištění, zda je povinný politicky exponovanou osobou ve smyslu § 4 odst. 5 písm. b) bodu 1 zákona č. 253/2008 Sb., též zjistit údaje o jeho manželce; pokud tak neučinila, nelze to přičítat k tíži manželky povinného. Dovolatelka uzavřela, že není přípustné, aby šlo k tíži manžela povinného, pokud si banka ve smyslu zákona o bankách jako profesionál v oboru, jsouc si vědoma existence manželství, nevyžádá souhlas manžela s právním jednáním druhého manžela nebo předložení notářského zápisu o zúžení SJM. Tato námitka je zachována i vůči nabyvateli pohledávky od banky, tj. vůči oprávněné.
7. K otázce ad c) dovolatelka uvedla, že byť bylo zúžení SJM odvolacím soudem určeno za neúčinné vůči oprávněné, mělo by být zachováno právo manželky povinného na namítání relativní neplatnosti jednání povinného ve smyslu § 714 odst. 2 o. z. a § 145 odst. 2 obč. zák. Neplatnost jednání povinného spočívajícího v podepsání směnky v pozici avala bez jejího souhlasu dovolatelka včas namítala již ve svých prvních podáních vůči soudnímu exekutorovi a projevila nesouhlas s jednáním povinného ve smyslu § 732 o. z. Odvolací soud se s těmito námitkami vůbec nevypořádal.
8. K otázce ad d) dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů zcela rezignovaly na vypořádání námitek dovolatelky stran relativní neplatnosti exekvovaného dluhu, čímž je řízení před odvolacím soudem zatíženo zásadní procesní vadou a též vadou nepřezkoumatelnosti.
9. K otázce ad e) dovolatelka pokládá za stěžejní provedení důkazu dotazem na Českou spořitelnu, a. s., za účelem zjištění vnitřních závazných pravidel banky ohledně obligatorních podkladů k čerpání úvěrů v roce 2014, a to s ohledem na problematiku zvýšených požadavků na opatrnost a obezřetnost bank a profesionálů v oboru a též vzhledem k tomu, že pokud by se ukázalo, že právní předchůdkyně oprávněné jednala v rozporu s těmito úvěrovými pravidly a v rozporu s kontrolním systémem podle zákona o bankách, těžila by oprávněná a její předchůdkyně ze svého protiprávního činu, resp. stavu, který vyvolaly. Odvolací soud tento důkaz odmítl provést s tím, že pro rozhodnutí ve věci nejsou rozhodná obecná vnitřní pravidla banky, ale to, zda banka v pozici věřitele byla skutečně povinným seznámena s dohodou o zúžení SJM. Dovolatelka tento postup považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu stran tzv. opomenutých důkazů a pokládá za zřejmé, že vzhledem k důkazní náročnosti řízení před soudy nižších stupňů a k důkazní tísni dovolatelky je doklad o standardních postupech právní předchůdkyně oprávněné relevantní k předmětu řízení a tento důkaz by potvrdil či vyvrátil tvrzenou skutečnost, že právní předchůdkyně oprávněné si měla notářský zápis o zúžení SJM vyžádat; důkaz ani není nadbytečný.
10. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
11. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a zákonné. K dovolací otázce pod písm. a) považuje za nepřiléhavý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, neboť skutková situace je odlišná. V citovaném rozhodnutí byla exekuce nařízena prodejem nemovitých věcí – staveb, které byly v době zahájení exekuce samostatnými věcmi, a pro účely probíhající exekuce je proto bylo nutné posuzovat jako věci samostatné. V nyní řešené věci byla exekuce zahájena až poté, kdy se stavba stala součástí pozemku, a to za situace, kdy manželka povinného nabyla děděním pouze stavbu č. e. XY na cizím pozemku, přičemž pozemky parc. č. XY a XY nabyla za trvání manželství s povinným na základě kupní smlouvy a jejím výlučným majetkem se staly pouze v důsledku modifikace SJM dohodou. Vzhledem k tomu, že ke dni 1. 1. 2014 měla dovolatelka vlastnické právo ke stavbě i k pozemku, sdílí tato stavba charakter pozemku, jehož je součástí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4827/2017).
12. K dovolací otázce pod písm. b) oprávněná argumentaci dovolatelky považuje za účelovou a nepřiléhavou. Dovolatelka opomíjí ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., které vymezuje podmínky, za kterých se manželé mohou dovolávat účinnosti dohody o zúžení SJM. Povinný ani jeho manželka neprokázali, že by banka byla seznámena se zúžením SJM. V dovolání se manželka povinného snaží účelově přenést odpovědnost za své jednání na třetí osobu, což odvolací soud správně konstatoval. Ostatně zákon o bankách ani AML legislativa nestanovují povinnost banky vyžadovat souhlas manžela s převzetím závazku nebo předložení notářského zápisu o zúžení SJM. Dovolatelka argumentuje aplikací § 714 odst. 2 o. z., přitom podle jejího názoru tato zákonná úprava není aplikovatelná, protože odvolací soud měl užít právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013. Přiléhavý není ani odkaz na ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., tj. že k převzetí závazku povinným bylo nutné obdržet souhlas jeho manželky. Oprávněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 398/2005, podle kterého k převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není potřebný souhlas druhého manžela, neboť nejde o dispozici se společnou věci ani o výkon správy společných věcí obou manželů. Pokud by bylo možné na tento případ aplikovat ustanovení § 4 odst. 2 o. z., byla by to naopak dovolatelka, které muselo být ze všech okolností zřejmé, že povinný převzal ručitelský závazek. Účelovou argumentací je i dovozování závěrů, že předchozí věřitelka jako profesionálka v oboru nese právní odpovědnost za to, že ji ani povinný, ani jeho manželka neseznámili se zúžením SJM. V řízení naopak bylo prokázáno, že sama dovolatelka se rozhodla nezajímat se o činnost manžela. Pro dané řízení je relevantní, že povinný ani jeho manželka neseznámili věřitele se zúžením SJM.
13. K otázce opomenutého důkazu oprávněná uvedla, že se nejedná o důvodnou námitku způsobilou založit přípustnost dovolání. Odvolací soud podle jejího názoru náležitě vyložil a odůvodnil, proč důkaznímu návrhu nevyhověl, čímž dostál povinnosti rozhodnout o navržených důkazech a vysvětlit, proč je neprovedl. Námitku nepoctivosti jednání předchozí věřitelky považuje oprávněná za nepodstatnou a účelovou, s cílem vyhnout se vlastní odpovědnosti. Byli to naopak povinný a jeho manželka, kteří společně podnikali a jejich SJM bylo rozděleno tak, že povinný nevlastnil žádný majetek a jeho manželka vlastnila majetek v hodnotě několika desítek milionů korun, jehož původ nebyla schopna v řízení doložit a nemohla jej nabýt z vlastních prostředků. Zúžení SJM tak je třeba hodnotit jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Povinný a jeho manželka spoléhali na to, že je zúžení SJM, aniž by jej oznámili věřitelce, ochrání před případnou exekucí.
14. Argumentaci týkající se údajného nevypořádání se s námitkami stran relativní neplatnosti ve smyslu § 714 odst. 2 a § 732 o. z. oprávněná považuje za nelogickou a poukázala na to, že soud prvního stupně se jimi zabýval v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2022, které bylo následně zrušeno odvolacím soudem s tím, že možnost a rozsah postižení majetku je třeba posuzovat podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tj. podle § 143 a násl. obč. zák. V navazujícím řízení po zrušení prvního rozhodnutí ve věci ostatně ani povinný, ani jeho manželka logicky nenamítali aplikaci o. z. Ani po případné aplikaci o. z. by však námitky dovolatelky nemohly být úspěšné, protože v řízení bylo prokázáno, že manželka povinného neprojevila bezodkladně nesouhlas vůči věřitelce poté, co se o dluhu dozvěděla, resp. její souhlas s převzetím ručitelského závazku nebyl s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu potřebný.
15. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
16. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
17. V projednávané věci z obsahu spisu a zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že povinný a dovolatelka dne 24. 2. 1989 uzavřeli manželství, které doposud trvá. Dne 18. 7. 2001 povinný a jeho manželka uzavřeli smlouvu o zúžení SJM ve formě notářského zápisu; tato dohoda byla do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu zapsána dne 30. 3. 2021. Předmětem exekuce je vymožení směnečného ručitelského závazku povinného ze dne 13. 5. 2014, exekuční řízení bylo zahájeno dne 26. 1. 2021. V exekuci byly mj. postiženy nemovité věci ve výlučném vlastnictví manželky povinného.
18. Dovolatelka se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019 (tj. že v případě dluhu povinného, jenž není součástí SJM proto, že do 31. 12. 2013 došlo ke zúžení SJM, lze oprávněného uspokojit z výlučného majetku manželky povinného jen v případě, že to s ohledem na toto zúžení připouští právní úprava účinná do 31. 12. 2013), ve vztahu ke stavbě č. e. XY v katastrálním území XY u XY, která byla v exekuci postižena. Dovolatelka má za to, že tuto stavbu měly soudy vzhledem k § 120 odst. 2 obč. zák. posuzovat jako samostatnou věc odlišnou od pozemku st. p. č. XY, jehož je od 1. 1. 2014 součástí, a jelikož ji dovolatelka nabyla děděním, nelze ji v exekuci postihnout.
19. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že stala-li se stavba podle ustanovení § 3054 o. z. součástí pozemku, na němž je zřízena, za situace, kdy jeden z manželů – výlučný vlastník pozemku – nabyl stavbu rovněž do svého výlučného vlastnictví na základě smlouvy o zúžení SJM, jež však nebyla pro neznalost jejího obsahu (§ 143a odst. 4 obč. zák.) účinná vůči oprávněnému, který vede exekuci prodejem nemovitých věcí (stavby) proti druhému z manželů, lze v exekuci prodejem stavby pokračovat i za účinnosti o. z., přičemž pro účely probíhající exekuce je nutné takovou stavbu posuzovat jako věc samostatnou, a dojde-li v důsledku exekučního zpeněžení stavby ke změně jejího vlastníka, samostatnou věcí se opět stane. Jak ale Nejvyšší soud v rámci své další rozhodovací činnosti zdůraznil, pouze pro tento velmi specifický případ – z důvodu zamezení výkladu představujícího nepřijatelný rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jakož i se zásadou legitimního očekávání a tím i s obecným principem právní jistoty – Nejvyšší soud dovodil uvedenou výjimku z obecného pravidla a citované rozhodnutí rozhodně nezavádí obecné pravidlo, podle něhož by bylo i přes zákonné sloučení stavby s pozemkem nutné pro účely exekuce hledět na stavbu dále jako na samostatnou věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 396/2022). Nepřiléhavost dovolatelkou citované judikatury je patrná tím spíše, kdy v projednávané věci závazek, který je předmětem exekuce, vznikl až dne 13. 5. 2014 a exekuční řízení bylo zahájeno až dne 26. 1. 2021, tj. poté, kdy se v souladu s § 3054 o. z. stavba stala součástí pozemku. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4827/2017, dovodil, že v exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle § 3054 o. z., případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena.
20. Dovolatelka se podle § 262b odst. 1 o. s. ř. domáhala zastavení exekuce, neboť měla za to, že exekucí byl postižen její výlučný majetek ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu jako tento zvláštní právní předpis aplikoval obč. zák., neboť vymáhaný závazek sice vznikl za účinnosti o. z., dohoda o zúžení SJM však byla uzavřena před účinností o. z. a tato dohoda nepozbývá svých účinků po účinnosti o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019). Konkrétně tedy soud posuzoval, zda je možné k této dohodě o zúžení SJM přihlédnout ve smyslu § 143a odst. 4 obč. zák., pro což je podstatné, zda byl věřitel nejpozději do vzniku závazkového vztahu seznámen s obsahem smlouvy o zúžení SJM. Při posuzování znalosti obsahu smlouvy o zúžení SJM věřitelem je nutné zohlednit nejen to, zda sám povinný nejpozději v době vzniku pohledávky věřitele s obsahem smlouvy o zúžení SJM seznámil, ale v případech, kdy je třeba mít za nesporné, že tak neučinil, také to, zda manžel povinného věděl o budoucím závazku svého manžela (povinného) za trvání manželství, a zda tedy měl možnost nejpozději do vzniku závazku manžela věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sám oznámit. Jinak řečeno, jestliže manžel povinného o budoucím závazku svého manžela (povinného) vůči věřiteli (oprávněnému) věděl, a přesto věřiteli do jeho vzniku existenci smlouvy o zúžení SJM neoznámil, resp. jej neseznámil s obsahem smlouvy o zúžení SJM, nemůže být se svou obranou ve smyslu § 262b odst. 1 o. s. ř. úspěšný; jestliže o vzniku závazku povinného manžel povinného nevěděl (a nemohl z uvedeného důvodu věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sdělit), nemůže se věřitel úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci z jeho výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání SJM [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013 (uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 354/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1442/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3038/2021].
21. Pokud by tedy manželka povinného o (budoucím) směnečném závazku svého manžela nevěděla (a tím ani nemohla věřitele upozornit na existenci smlouvy o zúžení SJM), nebylo by možné její výlučný majetek v exekuci postihnout. V souzené věci je proto podstatné, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že povinný věřitelku nejpozději ke dni vzniku svého směnečného ručitelského závazku s obsahem smlouvy o zúžení SJM neseznámil a současně že manželka povinného měla možnost nejpozději do vzniku předmětného závazku obsah dohody o zúžení SJM věřitelce oznámit sama, ale neučinila tak. Odvolací soud konstatoval, že manželka povinného neprokázala, že o dluhu manžela nevěděla, a její tvrzení, že o směnečném závazku manžela nevěděla, vyhodnotil jako účelové a nevěrohodné. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a jimi zjištěný skutkový stav (a tím ani hodnocení důkazů odvolacím soudem) není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu následně dovodil, že pro účely probíhající exekuce není smlouva o zúžení SJM účinná, a předmětný pozemek, který dovolatelka nabyla s ohledem na zúžení SJM za trvání manželství na základě kupní smlouvy do svého výlučného vlastnictví a jehož součástí se s účinností o. z. následně stala též stavba č. e. XY, proto bylo možné v exekuci postihnout, je jeho právní závěr zcela správný a v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
23. Pokud se týče dovolací otázky pod písm. b), tj. zda je přípustné, aby šlo k tíži manžela povinného, pokud si banka, jsouc si vědoma existence manželství, nevyžádala souhlas manžela s právním jednáním druhého manžela nebo předložení notářského zápisu o zúžení SJM, na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka jí totiž fakticky rozporuje soudem zjištěný skutkový stav, který (jak bylo výše uvedeno) předmětem dovolacího přezkumu být nemůže. Odvolací soud na základě jím doplněného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že právní předchůdkyně oprávněné Česká spořitelna, a. s., nebyla nejpozději ke dni vzniku směnečného závazku povinného seznámena s dohodou o zúžení SJM (povinný neprokázal, že by ji s obsahem dohody seznámil) a že dovolatelce bylo známo, že jejímu manželovi (povinnému) má vzniknout směnečný závazek, a věřitelku s existencí a obsahem smlouvy o zúžení SJM neseznámila, přestože tak před vznikem závazku učinit mohla. Není proto relevantní tvrzení, že se věřitelka hypoteticky mohla vlastním přičiněním o smlouvě dozvědět, jestliže bylo v řízení prokázáno, že se tak ve skutečnosti nestalo.
24. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na otázce možnosti uplatnění námitky relativní neplatnosti jednání (resp. vyslovení nesouhlasu s tímto jednáním) manžela (povinného) z důvodu, že podepsal směnku v pozici avala bez souhlasu druhého manžela, jestliže se zúžení SJM ukáže vůči věřiteli jako neúčinné. Dovolatelkou zmiňovaná ustanovení § 714 odst. 2 o. z. a § 145 odst. 2 obč. zák. se týkají správy majetku náležejícího do SJM. V souzené věci je předmětem exekuce výlučný závazek jednoho z manželů a podstatou řízení o (částečném) zastavení exekuce je otázka možnosti či vyloučení exekučního postižení majetku druhého z manželů, který je v jeho výlučném vlastnictví proto, že společné jmění manželů bylo před vznikem exekvovaného závazku smluvně zúženo. Tuto námitku dovolatelka ostatně v odvolacím řízení ani nevznesla (ať již v rámci vyjádření k podanému odvolání či při jednání před odvolacím soudem). Aplikace ustanovení § 732 o. z. je pak v souzené věci vyloučena, neboť je – jak bylo výše vysvětleno – nutné užít právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013.
25. Namítá-li dovolatelka, že soud k jejímu návrhu neprovedl důkaz dotazem na Českou spořitelnu, a. s., za účelem zjištění vnitřních závazných pravidel banky ohledně obligatorních podkladů k čerpání úvěrů v roce 2014, vytýká odvolacímu soudu případnou vadu řízení, kterou však lze v dovolacím řízení projednat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.) – tak tomu v projednávané věci není. Povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je ovšem jedním z principů řádného a spravedlivého procesu a soud se musí v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). V souzené věci odvolací soud srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, proč dovolatelkou navržený důkaz neprovedl – pro rozhodnutí ve věci totiž nepovažoval za rozhodná obecná vnitřní pravidla banky, ale skutečnost, zda banka v pozici věřitelky byla skutečně povinným s dohodou o zúžení SJM seznámena. Z hlediska odůvodnění neprovedení důkazu odvolací soud dostál shora vymezeným nárokům kladeným na přezkoumatelnost rozhodnutí a Nejvyšší soud ani mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledává extrémní rozpor, přičemž hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
26. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Dovolatelka v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem manželky povinného na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu