Plný text
20 Cdo 3228/2025-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly právní věci žalobkyně JVS GROUP s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 2137/8b, identifikační číslo osoby 25865005, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1104/13, proti žalované R. Porat Ingatlanfejlesztö és Ingatlanforgalmazó Kft., zahraniční osobě registrované pod č. 13-09-142179, se sídlem v Budapešti, Király u. 26, Maďarská republika, zastoupené JUDr. Monikou Rutlandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, o odepření uznání cizího rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 210/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025, č. j. 12 Co 133/2025-50, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2025, č. j. 13 C 210/2024-19, zamítl návrh žalobkyně na odepření uznání ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), rozsudku Krajského soudu v Budapešti ze dne 12. října 2023, č. 18.G.40.564/2021/66-I., a rozsudku Metropolitního odvolacího soudu v Budapešti ze dne 20. března 2024, č. 13.Gf.40.302/2023/8-II. (dále též „předmětná cizí rozhodnutí“), v České republice. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že oba rozsudky jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a rozsudek odvolacího soudu jí nebyl doručen. Dále namítala, že nároky žalované jsou v rozporu s dobrými mravy, protože se po žalobkyni domáhala zaplacení plné výše nájemného za užívání prostor, které žalobkyně nemohla bez své viny řádně užívat.
Soud prvního stupně neshledal návrh žalobkyně důvodným, jelikož její námitky směřují zejména k věci samé a žalobkyně je měla použít v nalézacím řízení před maďarskými soudy. Soud v uznávacím řízení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí ve věci samé. Připomněl dále, že výhrada veřejného pořádku jako překážka uznání a výkonu se může uplatnit pouze ve výjimečných případech, ve kterých by uznání cizího rozhodnutí bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž má k uznání dojít. Nemůže se proto uplatnit v projednávané věci, jelikož účinkem posuzovaných cizích rozhodnutí je zaplacení jimi přisouzené pohledávky, což je účinek v právním řádu České republiky zcela standardní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. června 2025, č. j. 12 Co 133/2025-50, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zcela zastavil a výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že na základě předmětných cizích rozhodnutí již bylo zahájeno exekuční řízení a při pověření soudního exekutora prováděním exekuce soud k předmětným cizím rozhodnutím přihlédl ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZMPS“), a tak byly „účinky tohoto uznání na území České republiky již uznány tímto přihlédnutím, jinak by exekuční řízení nemohlo být vůbec vedeno“. Odvolací soud uzavřel, že pro překážku věci pravomocně rozsouzené se nelze domáhat v jiném separátním řízení odepření uznání předmětného cizího rozhodnutí za současného paralelního vedení exekučního řízení, neboť otázka uznání předmětného rozhodnutí již byla vyřešena v rámci exekučního řízení při vydání usnesení o nařízení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení pravomocně skončeno, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení ze dne 1. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, a ze dne 15. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021), a to zda, „představuje rozhodnutí soudu o nařízení exekuce k vymožení rozhodnutí jiného státu a pověření soudního exekutora jejím provedením podle o. s. ř. a exekučního řádu, při kterém soud toliko přihlédl k rozhodnutí jiného státu ve smyslu § 16 odst. 1 ZMPS, překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o návrhu na odepření uznání cizího rozhodnutí dle čl. 45 nařízení Brusel I bis“?
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nařízením exekuce a pověřením soudního exekutora jejím provedením dochází zároveň i k uznání cizího rozhodnutí ze strany českých orgánů a zdůraznil, že exekuce se nezahajuje usnesením o nařízení exekuce, ale na základě pověření soudního exekutora, což není v souladu s § 43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), soudní rozhodnutí, a není proto způsobilé založit překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Povinnému musí být zároveň poskytnut prostor vznášet tvrzení a předkládat důkazy prokazující důvody pro odepření uznání cizího rozhodnutí, což by v případě uznání cizího rozhodnutí toliko přihlédnutím při nařízení exekuce nebylo možné, protože o zahájení exekuce se povinný dozvídá ex post a nemá předtím možnost uplatnit argumenty pro případné odepření uznání cizího rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v napadeném usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 43a odst. 1 ex. řádu exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi.
Podle ustanovení § 43a odst. 5 ex. řádu pověření není soudním rozhodnutím a jeho doručení účastníkům řízení, případně podání opravného prostředku, je proto obligatorně vyloučeno. Účastníkům exekuce oznámí soudní exekutor zahájení exekuce doručením vyrozumění o zahájení exekuce v souladu s ustanovením § 44 ex. řádu. Povinný pak má v případě nesouhlasu s vedením exekuce proti jeho majetku možnost podat návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 55 ex. řádu.
Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:
a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu;
b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost;
c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami;
d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a v téže věci, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v dožádaném členském státě, nebo
e) je-li rozhodnutí v rozporu s:
i) kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo
ii) kapitolou II oddílem 6.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Nejvyšší soud se již opakovaně zabýval překážkou věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), která brání opětovnému projednání totožné věci, a vyložil, že je dána tehdy, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). O stejný předmět řízení tak jde i tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srovnej např. usnesení ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 22 Cdo 615/2020, rozsudek ze dne 10. května 2022, sp. zn. 24 Cdo 23/2022, či usnesení ze dne 18. června 2024, sp. zn. 22 Cdo 1280/2024).
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že na rozdíl od nařízení soudního výkonu rozhodnutí není pověření soudního exekutora vedením exekuce rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění a nelze proti němu podat opravný prostředek (srov. například usnesení ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, usnesení ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. 20 Cdo 2155/2020, nebo usnesení ze dne 19. února 2025, sp. zn. 20 Cdo 30/2025).
Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021, podle kterého rozhodnutí o odepření uznání cizího rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání tohoto rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě téhož rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor vedením exekuce. Odvolací soud dovodil, že stejný princip platí i obráceně, tzn. bylo-li již dříve zahájeno exekuční řízení na základě cizího exekučního titulu, k němuž exekuční soud přihlédl ve smyslu ust. § 16 odst. 1 ZMPS a pověřil soudní exekutora prováděním exekuce, byly účinky tohoto uznání na území České republiky již uznány tímto přihlédnutím, a pro následně zahájené řízení o odepření uznání je dána překážka věci pravomocně rozsouzené.
Uvedený závěr je nesprávný ze dvou důvodů. Jednak je třeba dát za pravdu dovolatelce v tom, že pověření soudního exekutora vedením exekuce není rozhodnutím a jako takové není způsobilé založit překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 4 o. s. ř. Zároveň je třeba připomenout, že podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis může návrh na odepření uznání cizího rozhodnutí podat kterákoli dotčená strana, aniž by uvedené nařízení jakkoli limitovalo možnost podat tento návrh po zahájení exekučního řízení.
Zároveň je však třeba doplnit, že z úřední činnosti je dovolacímu soudu známo, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne je pod sp. zn. 49 EXE 2151/2021 vedeno exekuční řízení s týmiž účastníky (pouze s rozdílným procesním postavením) podle exekučních titulů, které jsou totožné se zde projednávanými cizími rozhodnutími. V rámci uvedeného exekučního řízení dovolatelka již dříve podala návrh na odepření výkonu předmětných cizích rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. října 2024, č. j. 49 EXE 2151/2024-101, návrh povinné (zde žalobkyně) zamítl, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2025, č. j. 25 Co 427/2024-152, zamítnutí návrhu povinné potvrdil a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. srpna 2025, č. j. 20 Cdo 1073/2025-214, dovolání povinné zamítl.
Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že Nařízení Brusel I bis zavedlo instituty odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, přičemž – jak vyplývá z preambule nařízení Brusel I bis – smyslem těchto řízení je zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí již nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti (čl. 39). Jak vyplývá z čl. 45 a 46 Nařízení Brusel i bis, důvody pro odepření výkonu cizího rozhodnutí jsou shodné s důvody pro odepření uznání.
Dovolatelka se v dříve vedeném řízení domáhala odepření výkonu předmětných cizích rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu nedoručení exekučního titulu (rozsudku odvolacího maďarského soudu) a osvědčení ve smyslu čl. 53 Nařízení Brusel I bis a rovněž nesouhlasila s plněním přisouzeným žalované. Tvrdila tedy totožné důvody vycházející ze stejných skutkových okolností, jako tvrdí v projednávané věci, přičemž o těchto námitkách již bylo v předchozím řízení rozhodnuto. Právě uvedená rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odepření výkonu předmětných cizích rozhodnutí (a nikoli pověření soudního exekutora provedením exekuce) tvoří v projednávané věci překážku věci pravomocně rozhodnuté pro nyní projednávaný návrh na odepření uznání předmětných cizích rozhodnutí v České republice. Jinými slovy jestliže soud dříve neshledal důvody pro odepření výkonu cizího rozhodnutí, nelze se již ze stejných důvodů domáhat odepření uznání téhož cizího rozhodnutí, jelikož je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to (mimo jiné) vzhledem k tomu, že instituty odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě vychází z posouzení týchž důvodů pro odepření.
Jelikož dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, že ve věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté je (ve výsledku) správný a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 3. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu