Plný text
20 Cdo 3284/2025-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 20, se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Jívanská 647/10, identifikační číslo osoby 00240192, proti povinnému Z. L., zastoupenému Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33, pro nepeněžitou povinnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE 3848/2023, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2025, č. j. 91 Co 220/2025-146, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1/ Ve shora specifikované exekuci Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 78 EXE 3848/2023-124, zastavil řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 3690/23, podle rozhodnutí Úřadu městské části Praha 20, odboru výstavby, ze dne 13. 9. 2010, č. j. P20/OV/15250/904/2007/22/Kr., rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. S-MHMP 1014109/2010/OST/Ca/Zá, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 62 Co 84/2022-178 (dále „exekuční tituly“), za účelem odstranění změny stavby - přístavby a stavebních úprav objektu č. p. XY v XY.
2/ Soud prvního stupně konstatoval, že povinný v návrhu na zastavení exekuce ze dne 8. 11. 2024 uvedl shodné důvody jako ve svém předchozím návrhu na zastavení exekuce ze dne 25. 9. 2023, o němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 19. 8. 2024, č. j. 78 EXE 3848/2023-92. Projednání návrhu tudíž brání překážka věci pravomocně rozsouzené coby neodstranitelná podmínka řízení ve smyslu § 159a odst. 4 ve spojení s § 103 a 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a dále ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“).
3/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 7. 2025, č. j. 91 Co 220/2025-146, k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze svého dřívějšího závěru obsaženého v usnesení ze dne 1. 6. 2022, č. j. 62 Co 84/2022-178, podle něhož právo vymáhat nepeněžité plnění podle exekučních titulů nebylo prekludováno, neboť „oprávněná vydala dne 22. 1. 2019 exekuční výzvu“ podle § 109 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“), „kterou povinnému určila náhradní lhůtu k dobrovolnému plnění exekuované povinnosti do 30. 4. 2019“. S ohledem na den zahájení posuzovaného exekučního řízení (26. 6. 2023) proto pětiletá prekluzivní lhůta podle § 108 odst. 4 správního řádu neuplynula. Při nezměněných skutkových okolnostech usnesení obvodního soudu ze dne 19. 8. 2024, č. j. 78 EXE 3848/2023-92, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, jak správně dovodil soud prvního stupně. Na tom nic nemění povinným „nově“ předložené odborné vyjádření společnosti Kraso-požárně technický servis, s. r. o.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007 (uveřejněném pod číslem 83/2009 Sb. rozh. obč.), ze dne 20. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 416/2012, a ze dne 16. října 2024, sp. zn 20 Cdo 2543/2024. K uvedené judikatuře dovolatel přiřadil dvě otázky: a/ „zda je soud v řízení o soudním výkonu rozhodnutí (exekuci) povinen posuzovat, zda právo oprávněného na výkon rozhodnutí zaniklo v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty stanovené ve správním řádu“, a b/ zda aplikace překážky věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) může vyloučit povinnost soudu zkoumat zánik práva prekluzí z úřední povinnosti“. V dané souvislosti povinný odkázal na pětiletou prekluzivní lhůtu podle § 108 odst. 4 správního řádu a zdůraznil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nemůže být nadřazena zániku samotného práva, které „nelze v právním státě vykonat“. Navrhl proto zrušení napadeného usnesení a usnesení soudu prvního stupně při vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení; navrhl rovněž odklad vykonatelnosti exekučních titulů.
5/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání akcentovala, že podle závěrů soudů nižších stupňů byla „otázka odstranění schodiště již pravomocně vyřešena a nelze se k ní opakovaně vracet (res iudicata)“. Dovolání včetně návrhu „na odklad vykonatelnosti“ jsou zjevně nedůvodné.
6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7/ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel svou argumentaci a předestřené otázky založil na tvrzení, že v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty podle § 108 odst. 4 správního řádu předmětnou nepeněžitou povinnost nelze vykonat, což je exekuční soud povinen kdykoli zkoumat. Dovolatel tím přehlíží skutečnost, že v posuzované věci soudy obou stupňů neřešily otázku „zániku práva prekluzí“ coby důvodu pro navrhované zastavení exekuce, ale zabývaly se - s negativním výsledkem pro povinného - (pouze) otázkou neodstranitelné podmínky řízení (§ 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu) v podobě překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu). Ohlášené námitky dovolatele existenci uvedenou procesní překážku nezpochybňují, což z hlediska předpokladů dovolacího řízení znamená, že na řešení právních otázek obsažených v dovolání napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
8/ K předchozímu závěru je namístě doplnit, že odvolací soud prekluzi vymáhané nepeněžité povinnosti nemohl revidovat, neboť mu v tom bránila právě absence uvedené neodstranitelné podmínky řízení, tj. skutečnost, že o opakovaně uplatněném důvodu k zastavení exekuce již bylo v předchozím exekučním řízení pravomocně rozhodnuto (viz shora). Z formulace otázky ad b) je tedy minimálně patrné nepochopení uvedeného procesního postupu, protože exekuční soud se důvodem dovolatele pro zastavení exekuce v předešlém řízení zabýval (v rozporu s námitkou dovolatele, že nedostál povinnosti „zkoumat zánik práva prekluzí“ ex officio), avšak procesní předpisy zapovídají, aby o totožném důvodu (při setrvalých skutkových okolnostech) rozhodoval v pozdějším řízení znovu.
9/ Se zřetelem k chybějící rozhodné otázce posuzovaného dovolání povinný nemohl jím označená judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu za účelem podpory zvoleného hlediska přípustnosti dovolání prosadit (tato usnesení sice řešila otázku prekluze vymáhání povinností přiznaných v poměrech správního práva, pochopitelně však nikoli za situace, kdy by takovému řešení bránila překážka rei iudicatae).
10/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11/ Návrhem povinného na odklad „vykonatelnosti“ (avšak pouze napadeného usnesení odvolacího soudu, u něhož lze z podstaty věci odložit toliko právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jenž vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický; Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález).
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu