Plný text
20 Cdo 3317/2025-1019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné JUSTIKON s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní č. 869/32, identifikační číslo osoby 64573192, zastoupené JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 8, proti povinnému K. B., zastoupenému Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G. Masaryka č. 142, pro 30 620 872,12 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 EXE 2391/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2025, č. j. 17 Co 286/2024-988, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 10. října 2017, č. j. 22 EXE 2391/2017-15, nařídil exekuci proti povinnému podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 40 K 7/2006 (pořadové číslo přihlášky 4) ze dne 19. září 2017 k uspokojení pohledávky původního oprávněného P. W., (dále též jen „původní oprávněný“), ve výši 301 680,69 Kč (dále též jen „pohledávka 1“) a podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 40 K 7/2006 (pořadové číslo přihlášky 5) ze dne 19. září 2017 k uspokojení pohledávky původního oprávněného ve výši 30 319 191,43 Kč (dále též jen „pohledávka 2“); jejím vedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Evu Jablonskou, Exekutorský úřad Praha 6 (dále též jen „soudní exekutorka“).
Soudní exekutorka usnesením ze dne 16. května 2022, č. j. 34 EX 2000/17-30, rozhodla o vstupu nynější oprávněné na místo původního oprávněného.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. září 2023, č. j. 22 EXE 2391/2017-188, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 25. dubna 2023. K odvolání povinného Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. listopadu 2023, č. j. 17 Co 245/2023–207, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. května 2024, č. j. 22 EXE 2391/2017-368, opětovně rozhodl o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 25. dubna 2023 tak, že výrokem I shora uvedenou exekuci co do částky 24 242 810,14 Kč zastavil a výrokem II zamítl návrh povinného na zastavení exekuce co do částky 6 378 061,98 Kč. V závěrech podstatných pro nyní projednávané dovolání uvedl, že pohledávka 2 byla založena dohodou mezi původním oprávněným a povinným o novaci a půjčce ze dne 8. dubna 2002 (dále též jen „dohoda o novaci a půjčce“). Rozhodující skutečností pro určení právního režimu této pohledávky je její hospodářský účel (kauza), čímž se rozumí bezprostřední hospodářský cíl, pro který pohledávka vznikla. Nezáleží přitom na motivu či pohnutce, jež vedla k uzavření smlouvy, pokud se motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je však nutno odlišit od právního důvodu (titulu) závazku, jímž je smlouva či jiná právní skutečnost, na základě které závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007). U pohledávky 2 shledal soud prvního stupně dvě odlišné kauzy. Účelem pohledávky s jistinou 18 761 823 Kč bylo nahradit původní pohledávku ve výši 37 523 646,75 Kč (vzniklou v souvislosti s investiční dohodou ze dne 30. srpna 1999, jejímž cílem bylo upravit právní vztah mezi investory při nákupu akcií společnosti Metrostav a. s.) vyplývající z náhrady škody způsobené zmařením sjednané investice novou pohledávkou v nižší výši s jiným datem splatnosti, nikoliv však změnit kauzu původní pohledávky. Tento vymáhaný závazek tak souvisí s úplatným nabytím cenných papírů a v souladu s § 261 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 2003, dále též jen „obch. zák.“, se řídí obch. zák. Nadto si strany užití obch. zák. písemně v investiční dohodě ujednaly. Na tom ničeho nemění fakt, že původní oprávněný pohledávku 2 přihlásil do konkursu „z titulu půjčky“, jelikož exekuční soud je vázán toliko skutkem vymezeným v přihlášce pohledávky. Pohledávka s jistinou 18 761 823 Kč se stala podle dohody o novaci a půjčce splatnou dne 31. 12. 2005 a nejpozději dne 31. 12. 2015 promlčela (§ 392 a 408 obch. zák.). Uvedené dopadá i na příslušenství této pohledávky a smluvní pokutu. Kauzou druhé části pohledávky 2 s jistinou ve výši 5 000 000 Kč byla půjčka, neboť si smluvní strany výslovně v dohodě o novaci a půjčce sjednaly, že původní oprávněný poskytuje peníze, které je povinný povinen vrátit, přičemž zde zároveň potvrdily, že povinný peníze přijal. Půjčka není smluvním typem v § 261 obch. zák. a její právní režim upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 8. dubna 2002, dále též jen „obč. zák.“. V tomto rozsahu (včetně příslušenství a smluvní pokuty) k promlčení pohledávky nedošlo, jelikož desetiletá promlčecí doba počala běžet od právní moci usnesení o zrušení konkursu a v této lhůtě původní oprávněný podal exekuční návrh.
Odvolací soud usnesením ze dne 29. července 2025, č. j. 17 Co 286/2024-988, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že částka, do níž se exekuce zastavuje, činí 27 771 124,06 Kč, ve výroku II tak, že částka, do níž se návrh na zastavení exekuce zamítá, činí 2 849 748,06 Kč; ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudní exekutorkou (výrok II). Mimo jiné vysvětlil, že seznam přihlášek nezakládá právní důvod vzniku pohledávky a jako exekuční titul má obdobnou povahu jako notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti. Proto platí (stejně jako u notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti), že nařídí-li soud podle seznamu přihlášených pohledávek exekuci, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Odvolací soud tak považoval za správný postup soudu prvního stupně, který zkoumal vlastní existenci každé z vymáhaných pohledávek. Shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že závazkový vztah mezi původním oprávněným a povinným založený investiční dohodou ze dne 30. srpna 1999 se řídil obchodněprávním režimem, nikoliv však jako tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. (nešlo o úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů, protože tu uzavřeli až dne 24. ledna 2000 s vlastníky akcií), nýbrž jako tzv. dohodový obchod ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák., tedy dva nepodnikatelé výslovně podřídili svůj právní vztah režimu obch. zák. Navazující příslib odškodnění obsahoval výslovný závazek povinného odškodnit dotčeného spoluinvestora (původního oprávněného) do výše 100 % jím skutečně vynaložených finančních prostředků, nikoliv pro případ ušlého zisku. Proto se odvolací soud zabýval tím, kolik peněžních prostředků původní oprávněný skutečně vynaložil a po provedeném dokazování uzavřel, že šlo o částku ve výši 3 000 000 Kč. Následně se zabýval vznesenou námitkou promlčení. První část pohledávky 2 (ve výši 3 000 000 Kč, které původní oprávněný skutečně vynaložil, a podílel se tak na neúspěšném obchodním záměru) shodně jako soud prvního stupně považoval za podřízenou obch. zák. (záměrem účastníků nebylo novací změnit právní režim původního závazku) a ke dni podání exekučního návrhu již promlčenou (včetně jejího příslušenství a smluvní pokuty). Odvolací soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že na druhou část pohledávky 2 je třeba pohlížet jako na samostatný závazkový vztah (byť byl pojat do jednoho právního úkonu spolu s dohodou o novaci). Původní oprávněný s povinným uzavřeli smlouvu o půjčce a k předání peněz došlo téhož dne. Tento smluvní typ spadal mezi tzv. absolutní neobchody podle § 261 odst. 4 obch. zák., přičemž jej uzavřeli dvě fyzické osoby – nepodnikatelé, proto šlo o závazkový vztah podřízený obč. zák. Odvolací soud k tomu podotkl, že na určení právní režimu nemá vliv skutečnost, že půjčka bezprostředně souvisela s investiční dohodou. Po provedeném dokazování následně odvolací soud započítal na vymáhanou pohledávku platby v celkové výši 3 500 000 Kč a dospěl k závěru, že povinnému zbývá uhradit částku ve výši 2 849 748,06 Kč na jistině z titulu půjčky. K námitce promlčení co do této části pohledávky 2 uvedl, že s ohledem na její občanskoprávní režim počala běžet dne 2. listopadu 2007 (okamžik nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu) nová desetiletá promlčecí doba ve smyslu § 110 obč. zák., a jelikož exekuční návrh byl podán dne 5. října 2017, došlo k uplatnění pohledávky před uplynutím této promlčecí doby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku právního režimu sjednané půjčky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Uvedl, že poskytnuté peníze v původní výši 5 000 000 Kč byly účelově určeny na úhradu nákladů řízení ze sporu opřeného o nároky z titulu neúspěšného úplatného nabytí akcií, půjčka tak bezprostředně souvisela s původním obchodněprávním závazkem. Vůlí účastníků nebylo, aby obě dílčí pohledávky založené dohodou o novaci a půjčce měly odlišné právní režimy. Správně by se proto i na půjčku ve výši 5 000 000 Kč měl aplikovat obch. zák. Dále povinný uvedl, že se odvolací soud odchýlil od závěru Nejvyššího soudu učiněného v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, z něhož plyne, že od nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu neběží nová promlčecí doba podle § 110 obč. zák. Ze žádného ustanovení obč. zák. nelze dovodit, že by promlčecí doba, která podle § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“, resp. podle § 102 obč. zák., přestala běžet přihláškou do konkursu, měla po zrušení konkursu začít znovu celá běžet. Po skončení konkursu by měl doběhnout jen zbytek dosud trvající promlčecí doby. Povinný k tomu doplnil, že je mu známa i celá řada jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5803/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 20 Cdo 2784/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, č. j. 20 Cdo 1637/2010), které se vyslovují pro opačný názor (shodný s vyjádřeným v napadeném usnesení odvolacího soudu), proto je tato otázka případně přípustná i z důvodu, že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že exekuci zcela zastaví a oprávněnému uloží povinnost nahradit povinnému náklady řízení před soudy všech stupňů v plné výši.
Oprávněná s podaným dovoláním nesouhlasila. Usnesení odvolacího soudu považovala za správné a navrhla, aby jej odvolací soud potvrdil.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V judikatuře Nejvyššího soudu je dlouhodobě zastáván názor, že právo vymáhat v konkursu zjištěnou pohledávku, úpadcem výslovně nepopřenou, na základě seznamu přihlášek podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ač ten sám rozhodnutím není, se promlčí ve stejné lhůtě jako právo přiznané pravomocným rozhodnutím; tato lhůta pak běží ode dne právní moci usnesení o zrušení konkursu. Není přitom významné, zda je vymáhána pohledávka již dříve přiznaná rozhodnutím soudu; podstatné je, že je vymáhána na základě seznamu přihlášek [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010 (uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3332/2016].
Nejvyšší soud dále v rámci své rozhodovací činnosti uzavřel, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004). Délka promlčecí lhůty pohledávky vymáhané na základě seznamu přihlášených pohledávek podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání se pak odvíjí od právního režimu promlčecí lhůty, jíž se řídí sama přihlášená pohledávka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3332/2016). Exekuční soud je přitom při posouzení otázky promlčení práva přiznaného exekučním titulem oprávněn charakter právního vztahu mezi účastníky posoudit sám pouze tehdy, jestliže z exekučního titulu nevyplývá právní posouzení vztahu mezi účastníky nalézacím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010 (uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že v případě, že ze seznamu přihlášek není zřejmé, podle jakého právního předpisu správce konkursní podstaty posoudil právní vztah mezi účastníky, posuzuje charakter tohoto právního vztahu exekuční soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 667/2014).
V projednávané věci jsou exekučními tituly výpisy ze seznamu přihlášek pro zjištěné a úpadcem nepopřené pohledávky vyplývající z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. srpna 2004, č. j. 11 C 33/2003-113, ve výši 302 037,50 Kč (pohledávka 1) a z dohody o novaci a půjčce ze dne 8. dubna 2002 ve výši 30 355 051 Kč (pohledávka 2) přihlášené do konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod. sp. zn. 40 K 7/2006. Z obsahu exekučních titulů se podává, že právním důvodem pohledávky 1 bylo plnění solidárního závazku, právním důvodem pohledávky 2 byla nesplacená půjčka a úrok. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 40 K 7/2006-161, pravomocným ke dni 2. listopadu 2007, byl konkurs na majetek úpadce (povinného) zrušen po splnění rozvrhového usnesení.
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se v souladu se shora citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu správně zabýval povahou právního vztahu mezi účastníky, neboť z exekučních titulů (seznamu přihlášek) nebylo zřejmé, podle jakého právního předpisu konkursní správce posoudil právní vztah mezi účastníky. Jeho závěru, že dohoda o novaci a půjčce představovala tzv. smíšenou smlouvu, v jejímž rámci došlo nejen k uzavření novace (podřízené dohodou obchodněprávnímu režimu), ale rovněž k půjčce ve výši 5 000 000 Kč, nelze ničeho vytknout a plně koresponduje s principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1. Odvolací soud dostatečně a v souladu s hmotným právem odůvodnil, proč půjčku ve výši 5 000 000 Kč považoval za samostatný závazkový vztah (posuzovaný nezávisle na novaci) podřízený obč. zák. Účel půjčky je pro určení právního režimu v takovém případě nerozhodný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005).
Povinný dále namítal, že odvolací soud rozhodl při řešení otázky promlčení půjčky ve výši 5 000 000 Kč v rozporu s právní závěrem nastíněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005. K tomu rovněž poznamenal, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je v tomto ohledu protichůdná. Dovolateli v popsaných výtkách ovšem nelze přisvědčit, jelikož odvolací soud rozhodl předestřenou otázku zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz již výše citovanou), která přitom není dovolacím soudem posuzována rozdílně. Závěr, který učinil odvolací soud v napadeném usnesení (konkrétně že promlčecí doba v délce 10 let počíná běžet podle § 110 obč. zák. od právní moci usnesení o zrušení konkursu), s rozsudkem citovaným dovolatelem nijak nekoliduje. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, Nejvyšší soud uzavřel, že v nalézacím řízení probíhajícím po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení o pohledávce z obchodního závazkového vztahu, zjištěné v konkursu, se její promlčení řídí ustanovením § 405 obch. zák. Dovolatelka v dovolání naopak zastávala názor, že se zrušením konkursu přetrhne původní promlčecí doba a začne běžet ohledně zjištěné pohledávky (obecná) promlčecí doba nová. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že takový závěr ze žádného ustanovení obchodního zákoníku nelze dovodit, což platí i pro občanskoprávní závazky (srov. § 112 obč. zák.). Na nyní projednávanou věc tak závěry z citovaného rozsudku nedopadají, neboť se vztahují k nalézacímu řízení, nikoliv řízení exekučnímu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu