Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 20 Cdo 337/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 4. 2025 Spisová značka:20 Cdo 337/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.337.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Exekuce Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 337/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného K. M., zastoupeného Mgr. Renatou Hrdličkovou Fíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Medunova 2947/1, proti povinnému R. M., zastoupenému Mgr. Janem Semíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, pro 320 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 140 EX 00399/16, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2024, č. j. 14 Co 49/2024-563, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované exekuční věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 5. 2024, č. j. 14 Co 49/2024-563, k odvolání povinného potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3 (dále „exekutor“), ze dne 8. 12. 2023, č. j. 140 EX 00399/16-503, ve výrocích I. až IV., jimiž exekutor určil výslednou cenu nemovitých věcí povinného (vždy jedné poloviny podílů na pozemku č. parc. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, jiná stavba, a na pozemcích č. parc. XY, č. parc. XY, č. parc. XY a č. parc. XY, všech v katastrálním území XY, obec XY, okres XY - dále jen „nemovité věci“) s jejich příslušenstvím ve výši 10 258 000 Kč, nebyla-li oznámena ani známa žádná věcná břemena, výměnky, nájemní, pachtovní či předkupní práva. 2/ Odvolací soud námitkám povinného směřujícím proti znaleckému posudku ze dne 7. 8. 2023, č. 6638-88/2023, vyhotoveného znalcem v oboru ekonomika Ing. Janem Melšem (dále „znalecký posudek“), nevyhověl. Citoval ustanovení § 336, § 336a odst. 1 a § 336e odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), § 52 odst. 1, § 66 odst. 5 a § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), jakož i ustanovení § 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2021 (dále „zákon o oceňování majetku“), ve spojení s § 1a odst. 1 vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku, k čemuž zdůraznil, že za účelem zjišťování obvyklé ceny věci je třeba vycházet z reálně uskutečněných obchodů v daném místě a čase u nemovitých věcí srovnatelných s oceňovanou, je-li to možné. V posuzované věci tímto způsobem znalec postupoval a znalecký posudek vypracoval v souladu s právními předpisy při dodržení stanovených náležitostí. Odvolací soud vycházel nejen z písemného znaleckého posudku, ale znalce rovněž vyslechl a konstatoval správnost jeho závěrů, které hodnotil jako přesvědčivé a řádně odůvodněné, přihlížející mimo jiné k aktuálnímu a účinném územnímu plánu. K obvyklé ceně nemovitých věcí znalec dospěl komparativně, přičemž realizované ceny z prodejů obdobných nemovitostí z let 2014, 2016 a 2017 „indexoval pomocí HB indexu na ceny k datu ocenění“. Rozdíly mezi vzorky a oceňovanými nemovitými věcmi zohlednil podle příslušných koeficientů. Znalecký posudek je zároveň v souladu s ostatními provedenými důkazy. 3/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V následujícím textu dovolatel předestřel otázky dvě, a to: a/ zda je naplněna dikce zákona o oceňování majetku, vycházel-li znalec při stanovení obvyklé ceny „toliko ze své vlastní databáze“ a porovnával-li prodejní ceny nemovitostí, „které nejsou srovnatelné, tedy ani stejné ani obdobné“, nenacházejí se „ve stejné či obdobné lokalitě“ a byly dosaženy „ve zcela jiném čase s odstupem až 10 let“; b/ v případě kladné odpovědi na otázku ad a) zda „je ústavně konformní klást k tíži povinného skutečnost, že objektivně nelze stanovit obvyklou cenu jeho nemovitostí porovnáním realizované ceny dosažené prodejem nemovitostí, které jsou srovnatelné“. 4/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 5/ Ve své konzistentní rozhodovací praxi Nejvyšší soud mnohokrát zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Z obsahu dovolání musí být dále patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 6/ Dovolatel v posuzované věci prostřednictvím citace zákona (textu § 237 o. s. ř.) předložil k posouzení všechny čtyři zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, což v následných částech dovolání volbou předpokladu přípustnosti dovolání nijak neupřesnil (např. odkazem na judikaturu dovolacího soudu), v důsledku čehož nemohl naplnit zákonný a současně judikaturní požadavek ohledně náležitostí dovolání, jestliže z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (ke každé ohlášené právní otázce) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno hledisko jiné (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018). 7/ Pro úplnost Nejvyšší soud ve vztahu k povinným předestřeným otázkám (zaměřeným na zpochybnění znaleckého posudku coby důkazu) dodává, že rozhodovací praxe dovolacího soudu byla a je ustálena v tom směru, že soud při hodnocení znaleckého posudku (tedy rovněž znaleckého posudku při oceňování nemovitých věcí v exekučním řízení) zkoumá, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel uložené zadání, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku. V usnesení o určení ceny nemovité věci (§ 336a o. s. ř.) se pak soud (soudní exekutor) musí vypořádat s námitkami a připomínkami k odhadu nemovité věci a musí uvést všechny rozhodující okolnosti, ke kterým přihlédl při určení odhadní ceny. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně nesplnil-li jej vůbec nebo nedostatečným způsobem, nebo pokud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, nebo aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3043/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 1921/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023, sp. zn. 20 Cdo 179/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2024, sp. zn. 20 Cdo 2075/2024). 8/ V posuzované věci se odvolací soud zmíněnou judikaturou velmi důsledně řídil. Z vylíčených důvodů napadeného usnesení (viz shora) je zřejmé, že se dotčeným znaleckým posudkem řádně zabýval, což dokumentuje i skutečnost, že písemnou podobu znaleckého posudku výslechem znalce doplnil, přičemž jím provedené hodnocení uvedeného důkazu (ve spojení s důkazy dalšími) není v žádné zjevné kolizi s procesními zásadami (viz § 132 o. s. ř.) a rovněž nevykazuje známky svévole či extrémního postupu soudu v rovině porušení ústavněprávních principů. Je třeba se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu zopakovat závěr, podle něhož určení ceny nemovité věci v exekučních poměrech sleduje specifický účel, jímž je zásadně vytvoření zatím jen předpokládaného parametru pro nejnižší podání v dražbě (viz § 336e odst. 1 ve spojení s § 336b odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), přičemž teprve dražební výsledek bude v daném místě a čase tržním ukazatelem ceny věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 606/2018), což na straně druhé neznamená, že určená cena ve smyslu § 336a odst. 1 o. s. ř. nemusí mít reálný, v první řadě skutkový, základ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2018/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2024, sp. zn. 20 Cdo 804/2024); to bylo v posuzovaném případě plně respektováno. 9/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 4. 2025 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu