Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o., identifikační číslo osoby 27221971, se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému M. K., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, pro 32 781,18 Kč, smluvní pokutu a příslušenství, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 2495/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2024, č. j. 26 Co 231/2023-325, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné částku 2 226,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena MBA.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 29. 6. 2023, č. j. 53 EXE 2495/2015-263, jímž Okresní soud v Břeclavi (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Jeseník Mgr. Alanem Havlicem pod sp. zn. 197 EX 11850/15. Odvolací soud připomněl, že se věcí zabýval již ve svém dřívějším usnesení ze dne 8. 3. 2023, č. j. 26 Co 225/2022-220, a na jeho odůvodnění nyní odkázal zejména ohledně závěrů týkajících se jednání účastníků ze dne 8. 8. 2014, zachyceného v písemné podobě a označené jako Dohoda o uznání dluhu č. 1048075148 se splátkovým kalendářem (dále též jen „Dohoda ze dne 8. 8. 2014“), jež se stalo podkladem pro vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (nález Mgr. Jana Fišera ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 403 Rozh 1304/2015-7). Odvolací soud neshledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Podrobně vyložil, proč na tuto věc nedopadají závěry věci řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, a uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti povinného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v souvislosti s kumulativní novací Dohodou ze dne 8. 8. 2014 nebylo třeba. Uzavřením Dohody ze dne 8. 8, 2014 totiž nebyl navýšen již dříve trvající dluh (jistina 32 950,69 Kč a úrok z prodlení 0,0224 % denně z částky 24 754,91 Kč od postoupení pohledávky), ale nově byla založena povinnost platit smluvní pokutu, avšak pouze pro případ nesplnění jinak reálně možného plnění. Dohodou bylo poskytnuto „dobrodiní“ hradit již dříve splatný dluh v režimu splátkového kalendáře po dobu přibližně dva a třičtvrtě roku, a to bez navýšení dluhu. Podle odvolacího soudu nebylo nepřiměřené nebo povinného poškozující, že takové plnění bylo zajištěno smluvní pokutou při současném sjednání rozhodčí smlouvy. Předmětná ujednání nezaloží takovou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by bránila provedení exekuce.
2. K námitce, že rozhodčí nález nebyl fakticky vydán rozhodcem Mgr. Janem Fišerem, ale Rozhodčí společností Pardubice, s. r. o., soud dovodil, že jmenovaná společnost poskytovala rozhodcům servisní činnost (mezi oprávněnou, rozhodcem a servisní společností byla uzavřena smlouva nezjištěného obsahu). Nebylo zjištěno, že by exekuční titul fakticky vydal někdo jiný než rozhodce Mgr. Jan Fišer, jehož vlastnoruční podpis se nachází na originálu rozhodnutí v rozhodčím spisu. Zákon nestanoví, že by dílčí úkony směřující k přijetí nálezu v rozhodčím řízení nemohla provádět jiná osoba. Rozhodce byl dříve slyšen jako svědek v jiné věci téže oprávněné k otázkám výkonu své rozhodčí činnosti, jeho výpověď byla v této věci čtena a novou výpověď nepovažoval soud za účelnou. Okolnosti úhrady poplatku za rozhodčí řízení nemohou vést k závěru o nedostatku pravomoci rozhodce či o rozporu prováděné exekuce s principy právního státu. Bez vlivu na závěr, že písemné vyhotovení exekučního titulu bylo povinnému řádně doručeno, zůstává okolnost, že odesílatelem zásilky s nálezem byla servisní společnost a nikoli rozhodce. Soud neshledal ani žádné okolnosti odůvodňující závěr o podjatosti rozhodce.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Vytýká, že usnesení není přezkoumatelné, neboť odvolací soud neprovedl povinným navrhované důkazy ke skutečnostem, které zůstaly neobjasněny. Současně namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny (A-G), nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, případně nebyly v daném kontextu ještě zcela vyřešeny (H-K):
A) Vznikne rozhodci pravomoc projednávat žalobu a vydat rozhodčí nález, pokud nebyl zaplacen rozhodčí poplatek, jehož zaplacení je podle rozhodčí smlouvy podmínkou projednání žaloby?
B) Pokud je odpověď na otázku A záporná, je takový rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem?
C) Lze považovat za řádně doručený a vykonatelný rozhodčí nález nedoručovaný rozhodcem, ale třetím subjektem nepověřeným stranami rozhodčí smlouvy?
D) Pokud je odpověď na otázku B záporná, je takový rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem?
E) Je rozhodce povinen vykonávat rozhodčí činnost osobně?
F) Je osobním výkonem rozhodčí činnosti pouhá autorizace rozhodčího nálezu podpisem rozhodce za předpokladu, že právní posouzení námitek, tvorbu právních názorů i další úkony vykonává v rozhodčím řízení osoba, která není zaměstnancem rozhodce a není ani rozhodčí smlouvou k tomu povolaná?
G) Pokud je odpověď na otázku E kladná a F záporná, je rozhodčí nález vydaný způsobem, jako je uveden v otázce F, způsobilým exekučním titulem?
H) Je transparentní rozhodčí smlouva, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, ale třetí subjekt, rozhodce a oprávněná uzavřeli dohodu o zajištění služeb rozhodců, se kterou nebyl povinný spotřebitel seznámen a která v podstatných rysech týkajících se rozhodčího řízení a odměňování rozhodce mění rozhodčí smlouvu?
I) Je-li odpověď na otázku H záporná, je rozhodčí nález vydaný na základě takové rozhodčí smlouvy způsobilým exekučním titulem?
J) Je nezávislý a nestranný rozhodce, který rozhodčí činnost vykonává v rámci své koncipientské praxe u zaměstnavatele (tedy v rámci závislé činnosti), který je současně společníkem společnosti podílející se na výkonu rozhodčího řízení, přičemž tato společnost je ekonomicky závislá na účastníku, jenž zahájil řízení?
K) Je-li odpověď na otázku J záporná, je rozhodčí nález vydaný za podmínky jako v případě otázky J způsobilým exekučním titulem?
4. S otázkami A a B dovolatel prosazuje názor, že rozhodce neměl pravomoc k vydání nálezu a neměl řízení zahájit, protože oprávněná rozhodci neuhradila poplatek za rozhodčí řízení. Úhrada poplatku byla podmínkou zahájení řízení podle rozhodčí smlouvy (podle projevené vůle stran), která má aplikační přednost před zákonem (srov. čl. 3.2. rozhodčí smlouvy stanovící, že „…podmínkou pro projednání žaloby je zaplacení sjednaného poplatku a paušální náhrady nákladů řízení rozhodce…“; či čl. 3.5 ad a/ rozhodčí smlouvy stanovící, že „…dokud není poplatek zaplacen, žaloba se neprojednává. Není-li poplatek zaplacen ani v dodatečné lhůtě, řízení se zastaví.“). Pokud nedošlo k zaplacení poplatku, jediná pravomoc rozhodce spočívala v zastavení řízení. Je totiž vázán rozhodčí smlouvou, a to všemi jejími ustanoveními, nikoliv pouze ustanovením, kterým byl určen jako rozhodce.
5. S otázkami C a D dovolatel prosazuje názor, že rozhodčí nález není vykonatelným exekučním titulem, protože jej povinnému doručovala Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o., a nikoli rozhodce sám (nebyl tedy řádně doručen). Z § 50g odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (jenž se na věc užije v návaznosti na § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ZRŘ“) totiž plyne, že doručenka musí obsahovat označení soudu nebo jiného orgánu, který věc předal k doručení. Nelze připustit, aby stranám rozhodčího řízení doručovala jakákoliv osoba neurčená rozhodčí smlouvou. Pokud doručenka neobsahuje zákonné náležitosti, má soud provést a hodnotit jiné důkazy prokazující řádné doručení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2828/2015). V tomto případě se tak měl soud zabývat tím, zda nález vůbec doručoval rozhodce, který k tomu jako jediný měl pravomoc.
6. Dovolatel dále rozvíjí úvahu, které úkony v rozhodčím řízení musí či nemusí konat výhradně rozhodce, případně osoba, která je jeho zaměstnancem, aby rozhodčí nález byl způsobilým exekučním titulem (otázky E, F a G). Uvedl, že rozhodčí činnost nemůže spočívat pouze v podpisu rozhodčího nálezu, ale je třeba, aby rozhodce sám posoudil všechny aspekty věci a formuloval rozhodnutí, nikoliv zaměstnanci třetího subjektu, kteří nejsou s rozhodcem v žádném pracovním vztahu (nemají ani povinnost mlčenlivosti). Ve věci přitom bylo prokázáno, že Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o., měla v pracovním poměru zaměstnance, jejichž náplní práce nebyla pouhá administrativa, ale jednotlivé úkony v rámci rozhodčího řízení, a to včetně právního posouzení námitek a tvorby právních názorů, tedy činnosti, v nichž spočívá přijetí rozhodnutí. Dovolatel má zato, že podkladový rozhodčí nález z tohoto důvodu není způsobilým titulem k vedení exekuce.
7. Dovolatel prosazuje rovněž názor (viz otázka H a I), že rozhodčí smlouva v této věci není transparentní, protože její obsah byl modifikován bez účasti a vědomí povinného dohodou o zajištění služeb rozhodců, sjednanou mezi rozhodcem, oprávněnou a servisní společností (konkrétně způsob zahájení a vedení rozhodčího řízení a otázka úhrady poplatku za rozhodčí řízení), přičemž tato smlouva nebyla ani doložena. Rozhodčí smlouvu tak nelze považovat za kompletní a transparentní. Jakékoliv dohody mezi rozhodcem a jedním z účastníků řízení o rozhodčím poplatku je třeba odmítnout jako nepřípustné. Podmínky odměny rozhodce jsou totiž garancí jeho nezávislosti a nestrannosti. Požadavek transparentnosti nelze obcházet sjednáním další smlouvy, kterou se upraví rozhodčí řízení odlišně od rozhodčí smlouvy, aniž by o tom byl spotřebitel informován, případně vůbec nebyl jejím účastníkem. Dovolatel tuto situaci přirovnává k té, kterou Nejvyšší soud posuzoval v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V něm Nejvyšší soud odmítl akceptovat způsob určení ad hoc rozhodce odkazem na rozhodčí řád vydaný obchodní společností, která nemá charakter stálého rozhodčího soudu. Dodal k tomu také, že taková obchodní společnost není oprávněna vydávat statuty a řády, které by mimo jiné upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Dovolatel v návaznosti na řešení otázky H a I rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, rozsudek ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10.
8. Konečně s otázkami J a K dovolatel prosazuje názor, že ve věci nerozhodoval nezávislý a nestranný rozhodce. Z výslechu rozhodce plyne, že za činnost pobíral pevnou mzdu jako advokátní koncipient zaměstnaný v pracovním poměru u společníka Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., jejímž jediným příjmem byly dotace a rozhodčí poplatky od oprávněné a její sesterské společnosti. Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o., tak byla finančně závislá na oprávněné a její sesterské společnosti. Současně nelze akceptovat výkon rozhodčího řízení v rámci závislé práce, kdy zaměstnanec musí plnit příkazy zaměstnavatele. Vylučuje to jeho nezávislost. Povinný v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19. V něm Ústavní soud vyslovil, že z důvodu opakovaného a nezanedbatelného využívání jednoho a téhož rozhodce (tzv. repeat player) lze uvažovat o jeho podjatosti, neboť nelze vyloučit, že v těchto situacích může vztah mezi rozhodcem a oprávněným přerůst až v ekonomickou závislost. Pak však bylo nutné vzájemné vztahy rozhodce a účastníků řízení posuzovat detailněji, což v poměrech dané věci znamenalo provést též důkaz výslechem rozhodce. Došlo-li k opomenutí tohoto důkazu, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolatel opakovaně navrhoval výslech rozhodce. Nebylo mu však vyhověno s tím, že rozhodce byl již ve vztahu k oprávněné vyslýchán. Bylo to ale v době, kdy nebyla známá existence smlouvy o zajištění služeb rozhodců. Pokud se soudu nepodařilo tuto smlouvu opatřit, měl rozhodce vyslechnout. Protože tak neučinil, zatížil řízení vadou. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Oprávněná vyjádřila nesouhlas s dovolací argumentací. Považuje napadené usnesení za věcně správné. Předkládané otázky byly již vyřešeny judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Konkrétně poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 1641/2018, 20 Cdo 1449/2018 a 20 Cdo 1463/2021, jakož i na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2703/18 nebo III. ÚS 1580/23. Poté obsáhle citovala z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021, v němž se řeší námitky téhož právního zástupce prosazující názor o ekonomické závislosti rozhodce. Povinný přehlíží, že problematiku ekonomické závislosti rozhodce Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně a konzistentně řešil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2014, nebo ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017). Případnou podjatost rozhodce je nezbytné namítat okamžitě, jakmile se vyskytnou pochybnosti o nepodjatosti rozhodce (§ 8 a § 12 ZRŘ), návrhem soudu, aby o vyloučení rozhodce rozhodl (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 48/2002, 23 Cdo 2317/2015, 23 Cdo 2327/2015 nebo 23 Cdo 3022/2016). Povinný i jako spotřebitel musel vědět, že rozhodce opakovaně rozhoduje spory, jejichž účastníkem je oprávněná. Přesto námitku podjatosti rozhodce uplatnil až v exekuci (kdy po celou dobu byl zcela pasivní a nevyužil žádný z prostředků k ochraně svých práv), jeho námitka je účelová ve snaze „napravit“ své předchozí chování ignorující základní zásadu, že práva náležejí bdělým. Rozhodčí společnost zajišťovala pro rozhodce servisní (administrativní) činnost. V rozhodčí smlouvě je výslovně uvedeno, že rozhodčí řízení v případě rozhodce Fišera se bude konat v sídle rozhodčí společnosti, a že veškerá podání určená rozhodci budou účastníci zasílat na adresu této společnosti. Je standardní, že je s rozhodci odsouhlaseno uvádění jejich osob jako rozhodců v rozhodčí smlouvě a že v případě vyvolaného rozhodčího řízení přijmou funkci. S rozhodci musí být také předem projednána některá důležitá procesní pravidla. Tvrzení, že ve věci rozhodovala fakticky společnost jako zastřený stálý rozhodčí soud, jsou mylná. Nadto ani zákon nestanoví, že si rozhodce musí všechno napsat sám. Oprávněná rozhodcům ani rozhodčí společnosti nehradila žádné jiné služby ani poplatky, vyjma poplatků za návrh na zahájení rozhodčího řízení ve výši sjednané v rozhodčí smlouvě. Nejsou zde žádné nestandardní vazby, z ničeho nevyplývá a nelze žádným způsobem dovodit, že by kdokoli (včetně zaměstnavatele) zasahoval do rozhodovací činnosti rozhodce. Rozhodčí poplatek uhradila oprávněná na účet, který jí byl v této souvislosti při podání rozhodčí žaloby sdělen. Skutečnost, že to nebyl účet ve vlastnictví rozhodce, je podružná, jde o pouhé platební místo. Otázka úhrady rozhodčích poplatků by v tomto řízení fakticky neměla být vůbec přezkoumávána (srov. a contrario rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3844/2018). Pokud by pak bylo v nějakém soudním řízení dodatečně zjištěno, že nebyl uhrazen soudní poplatek, jistě by to nemělo žádný vliv na vydané rozhodnutí. Oprávněná navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
10. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
11. Povinný předně prosazuje jako otázku dosud neřešenou, zda měl rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález, pokud nebyl zaplacen rozhodčí poplatek (viz dovolací otázky pod písm. A a B). Reaguje tím na dílčí závěr vyslovený odvolacím soudem, že ať již byl poplatek uhrazen či nikoliv, jeho případné neuhrazení nemůže vést k závěru o nedostatku pravomoci rozhodce rozhodnout věc. Odvolací soud vysvětlil, že pravomoc rozhodce se odvíjí od vůle smluvních stran, vyjádřené v rozhodčí smlouvě, aby o právech a povinnostech účastníků namísto soudu rozhodl označený rozhodce. Do exekučního řízení nadto nelze přenášet případné vady nalézacího řízení nepochybně postrádající ústavněprávní rozměr. Proto exekuční soud považoval objasňování okolností placení poplatku za nadbytečné.
12. Nejvyšší soud konstatuje, že úvahy odvolacího soudu jsou v souladu se stávající soudní praxí. Nejvyšší soud se již dříve zabýval otázkou, zda nedošlo neuhrazením poplatku za rozhodčí řízení k ohrožení nezávislosti a nestrannosti rozhodce (viz jeho usnesení ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021, či ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2576/2023, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 1484/24). Tentokrát dovolatel splněním poplatkové povinnosti podmiňuje vznik pravomoci rozhodce věc rozhodnout. Dovolatel přitom zcela pomíjí, že zaměňuje otázku pravomoci rozhodce rozhodnout spor s otázkou projednatelnosti žalobního návrhu, ač se jedná o rozdílné a svébytné skutečnosti (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněného pod číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1615/18; rozsudek se vyslovuje k poplatkové povinnosti za rozhodčí řízení, existující bez ohledu na závěr o nedostatku pravomoci rozhodnout věc v rozhodčím řízení). Protože uvedené pojmy nelze zaměňovat, není možné přisvědčit tvrzení dovolatele ani s přihlédnutím k citovaným ujednáním rozhodčí smlouvy (viz bod 42, 43 a 44 dovolání).
13. K otázce doručení exekučního titulu Rozhodčí společností Pardubice, s. r. o., vykonávající pro rozhodce servisní činnost (viz dovolací námitky pod písm. C a D dovolání), odvolací soud uzavřel, že bylo-li písemné vyhotovení rozhodčího nálezu povinnému fakticky doručeno (o čemž nebylo ve věci sporu), přičemž na doručence byla jako odesílatel označena jmenovaná společnost a nikoli sám rozhodce, nemělo to vliv na závěr, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen (a je tedy vykonatelný). Soud připomněl, že již rozhodčí smlouva uzavřená účastníky zmiňovala, že řízení se bude konat v sídle uvedené společnosti, kam také budou zasílána veškerá podání rozhodci. Nešlo tedy o povinnému neznámý subjekt, jak tvrdí právní zástupce povinného. Další dokazování nebylo zapotřebí, neboť doručení bylo průkazné. Dovolatelem tvrzené nedostatky doručenky nikterak neškodí údajům, které doručenka skutečně obsahovala. Uvedené závěry jsou výrazem standardní soudní praxe (k tomu viz z mnoha rozhodnutí například právě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2828/2015, jehož se dovolává právní zástupce povinného, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1617/2021).
14. Dovolací námitky formulované pod písm. E, F a G přípustnost dovolání nezaloží. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá na řešení otázky, zda je či není rozhodce povinen vykonávat rozhodčí činnost osobně, případně jaký je výčet konkrétních úkonů, které smí či naopak nesmí vykonávat sám rozhodce. Exekuční soud v projednávané věci učinil závěr, že vykonávaný nález fakticky vydal rozhodce Mgr. Jan Fišer, a že Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o., mu poskytovala servisní činnost. Soud vyšel z obsahu rozhodčího spisu zahrnujícího originál rozhodčího nálezu s vlastnoručním podpisem rozhodce a z výpovědí jednatele společnosti i jmenovaného rozhodce, učiněných v jiných soudních řízeních. Jmenovaný rozhodce byl slyšen jako svědek již dříve ve věci, v níž jako oprávněná vystupovala rovněž společnost Intrum Czech, s. r. o. Z protokolu, který byl čten k důkazu i v této věci, plyne, že rozhodce při výkonu rozhodčí činnosti využíval služeb zaměstnanců Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., pro zajišťování administrativy. Rozhodce potvrdil, že nálezy sám psal nebo diktoval. Opakování výslechu rozhodce v této věci soud považoval za neúčelné, mimo jiné i pro časový odstup od vydání posuzovaného exekučního titulu.
15. Ani dovolací otázky formulované pod písm. H a I (brojící proti „transparentnosti rozhodčí smlouvy“) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. V řízení totiž nebylo zjištěno, že Rozhodčí společnost Pardubice, s. r. o., rozhodce a oprávněná uzavřeli tajnou dohodu (smlouvu o zajištění služeb rozhodců), „…která v podstatných rysech týkajících se rozhodčího řízení a odměňování rozhodce mění rozhodčí smlouvu…“. Jak odvolací soud konstatoval, učinil úkony směřující k opatření smlouvy či smluv, avšak ty byly bezvýsledné. Byť z výpovědi jednatele Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., učiněné v jiném soudním řízení vyplynulo, že byla uzavřena nějaká třístranná smlouva o výkonu rozhodčích služeb, její obsah zjištěn nebyl. Sluší se dále připomenout, že rozhodčí smlouvou v nyní projednávané věci byl rozhodce konkrétně jmenovitě určen, tedy ani nebylo třeba zkoumat otázku transparentnosti výběru osoby rozhodce ad hoc ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3697/2013, či jeho usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněného pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; k otázce postupu rozhodce ad hoc nad rámec rozhodčí doložky, respektive k možnostem stanovení pravidel, jimiž bude rozhodčí řízení ovládáno, viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 180/2021.
16. K dovolacím otázkám týkajícím se nezávislosti a nestrannosti rozhodce (J a K) Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky půjde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením nebo jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti. Posledně uvedený případ judikatura ztotožňuje s bezprostředním a přímým ekonomickým vztahem a jako typické příklady zmiňuje situace, kdy rozhodce současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner jedné ze stran rozhodčí smlouvy či jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném vztahu. Naopak ekonomickou závislost vedoucí k podjatosti rozhodce nelze spatřovat jen v tom, že rozhodci vzniká v souvislosti s každou vyřízenou věcí nárok na odměnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2014, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021, či usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2576/2023, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 1484/24). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že z okolnosti, že rozhodce v této věci vykonával rozhodčí činnost jako advokátní koncipient společníka společnosti poskytující servisní činnost rozhodcům, nelze dovodit závěr o podjatosti rozhodce, bránící mu přijmout rozhodčí nález, je tento závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
17. Namítal-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezil totiž současně žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti jen odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 a násl. o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
18. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků na tom, aby se mohli náležitě bránit v opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí. Rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání (dovolání) na újmu uplatnění práv odvolatele nebo dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
20. Jelikož exekuce v mezidobí skončila provedením (viz vyrozumění soudního exekutora pod č.j. 197 EX 11850/15-132 ze dne 14. 2. 2025), rozhodl dovolací soud i o nákladech dovolacího řízení. Nákladový výrok se s odkazem na § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu