Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné AD IN, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Hubálce 707/10, identifikační číslo osoby 27096785, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, proti povinné K. T., pro 61 898,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 EXE 102/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, č. j. 26 Co 675/2024-617, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
1. Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 10. 9. 2024, č. j. 19 EXE 102/2013-604, kterým Okresní soud Brno-venkov (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 12. 11. 2023, nařízené usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 3. 2013, č. j. 19 EXE 102/2013-72.
2. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze zjištění, že k exekučnímu návrhu původní oprávněné Komerční banky, a. s. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 20. 3. 2013, č. j. 19 EXE 102/2013-72, nařídil exekuci na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 61 898,63 Kč s příslušenstvím, a to podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009, č. j. 13 Cm 62/2009-11, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 13 Cm 62/2009-31 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, č. j. 5 Cmo 235/2010-63. Vedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Peroutku, Exekutorský úřad Chomutov. V průběhu řízení bylo usnesením soudního exekutora ze dne 15. 11. 2022, č. j. 135 EX 1370/11-501, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 26 Co 627/2022, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2291/2023, rozhodnuto o vstupu nového účastníka (AD IN, s. r. o.) do řízení na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s. Povinná se návrhem ze dne 12. 11. 2023 domáhala zastavení a odkladu exekuce s tím, že pohledávka ze směnečného platebního rozkazu pozbyla pouhou indosací směnky, bez její současné tradice, svůj směnečněprávní, tedy hmotněprávní charakter (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3880/2013-142). Původní oprávněná Komerční banka, a. s. již nebyla po datu 9. 2. 2019 oprávněna tradovat společnosti AD IN, s. r. o. s tím, že by postoupená pohledávka ze směnečného platebního rozkazu opět nabyla směnečněprávních účinků. Odvolací soud k těmto námitkám povinné odkázal na jeho usnesení ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 26 Co 627/2022 (ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2291/2023, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I ÚS 3465/23), v nichž soud uzavřel, že k tradici směnky došlo dne 21. 1. 2019, když byla směnka rubopisována a téhož dne předána zaměstnancem původní oprávněné Komerční banky, a. s. advokátnímu koncipientovi JUDr. Josefa Kešnera (právní zástupce oprávněné AD IN, s. r. o.), Mgr. Patriku Jandovi. Tento následně na základě požadavku soudu v řízení o procesním nástupnictví směnku předal zaměstnancům Komerční banky, a. s., k zajištění uznání podpisů rubopisujících osob za vlastní. Po zajištění těchto podpisů byla směnka po popsané ose opět navrácena oprávněné. Oprávněná AD IN, s. r. o., tedy měla předmětnou směnku v nepřetržitém držení, a to ode dne 21. 1. 2019, a nadále jí disponuje. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že „pokud odvolací soud námitku dovolatelky, že původní oprávněná na výzvu exekutora předložila směnku opatřenou úředně ověřeným podpisem indosanta, označil za nezpůsobilou k rozhodování o procesním nástupnictví v exekučním řízení, nemohl dospět ke správnému právnímu závěru, neboť uvedenou námitkou (která již byla uplatněna v odvolacím řízení) dovolatelka zjevně hodlala demonstrovat skutečnost, že k předání (indosované) směnky z původního oprávněného na nabyvatele exekvované pohledávky (tj. na novou oprávněnou) nedošlo. Rezignací na zkoumání tradice směnky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která s předáním směnky na řad spojuje převodní účinky, což má nepochybný význam pro řešení otázky procesního nástupnictví v posuzovaném exekučním řízení.“ Odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1200/2021, usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, rozsudek ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, rozsudek ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018, usnesení ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1414/2022, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08. Jelikož dle dovolatelky zcela absentuje protokol o provedení úkonu předání krycí směnky ke smlouvě č. 861517430227/010, který je exekutor povinen sepsat, nelze postavit najisto, kdo krycí směnku soudnímu exekutorovi skutečně předal, a tedy ani to, zda byla směnka řádně tradována. K tomuto odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015, ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1875/2018, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1678/2020 a ze dne 30.3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3728/2022 a další. Současně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III ÚS 772/13, 30. 6. 2022, sp. zn. III ÚS 2373/21, ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV ÚS 410/20, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II ÚS 3643/15 či ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV ÚS 332/24, týkající se porušování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, nutnosti posoudit obsah dovolání ve všech jeho částech a v jejich vzájemných souvislostech, vypořádání se s judikaturou či názory právní vědy a přípustnosti dovolání v případě námitky, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž je dovolatel povinen ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikovat důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2166/2022).
6. Uvedenému požadavku dovolatelka v projednávané věci nedostála. Z obsahu dovolání je zřejmé, že její námitky spočívají v rozporovaní hodnocení důkazů ohledně tradice směnky (kritizuje, že odvolací soud neprovedl žádné nové důkazy, poukazuje na neexistenci protokolu o předání směnky v exekutorském spise), tedy ve své podstatě zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, přičemž odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil (s odkazem na jeho předchozí rozhodnutí, kde již dospěl k závěru, že 21. 1. 2019 došlo k tradici směnky, kterou má od té doby oprávněná v nepřetržitém držení). Jediným dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž k označovaným vadám předchozího řízení, byť by existovaly, dovolací soud v případě nepřípustného dovolání nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
7. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu