Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněného R. Y. A., zastoupeného JUDr. Monikou Kotíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97, proti povinnému G. G., zastoupenému JUDr. Dmitry Rozhdestvenskiy, advokátem se sídlem v Horoměřících, Karla IV. č. 941, pro 1 002 176 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 3410/2021, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2024, č. j. 18 Co 230/2024-1138, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. ledna 2024, č. j. 64 EXE 3410/2021-1003, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce. Povinný namítal, že dle dohody s oprávněným na oprávněného za částku 719 181 EUR převedl specifikovaný pozemek ve Španělsku, což představovalo náhradní plnění dluhu, čímž měla v daném rozsahu vymáhaná pohledávka ještě před vydáním exekučního titulu zaniknout. Soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že tuto námitku povinný uplatňoval již v nalézacím řízení, v němž nalézací soudy uzavřely, že uvedeným způsobem dluh povinného nezanikl. Soud vysvětlil, že námitka stran zániku části dluhu ještě před vydáním exekučního titulu není relevantní, neboť exekučnímu soudu nepřísluší provádět kontrolu věcné správnosti exekučního titulu. Soud se rovněž zabýval možností prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu a dospěl k závěru, že v nyní řešené věci nejsou dány mimořádné okolnosti, které by podle judikatury Ústavního soudu byly způsobilé odůvodnit věcný přezkum exekučního titulu.
Městský soud v Praze, k odvolání povinného, usnesením ze dne 9. října 2024, č. j. 18 Co 229/2024-1138, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se s jeho odůvodněním zcela ztotožnil.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, které odůvodnil tím, že podle jeho názoru se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ačkoliv dovolatel výslovně žádnou otázku neformuloval, z obsahu dovolání je patrné, že podle povinného představuje vedení exekuce v této věci popření základních principů právního státu, popř. zjevnou nespravedlnost. Podle povinného je totiž oprávněný vlastníkem specifikovaného pozemku ve Španělsku, za který povinnému nezaplatil, a navíc se domáhá úhrady peněžitého plnění odpovídající ceně uvedeného pozemku, což znamená, že povinný je nucen zaplatit dluh dvakrát. Povinný dále uvádí, že ačkoliv v nalézacím řízení předložil všechny potřebné dokumenty, nalézací soudy z předložených důkazů nevycházely. Nepřihlédnutí k platným a účinným španělským veřejným listinám v nalézacím řízení podle povinného zakládá podstatnou vadu exekučního titulu, ke které jsou soudy povinny přihlédnout i v exekučním řízení. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Je proto třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Exekuční titul v nyní řešené věci je soudním rozhodnutím vydaným na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu.
V nyní řešené věci se soud prvního stupně i odvolací soud zabývaly námitkami povinného směřujícími k prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu z důvodu shora uvedených ústavněprávních hledisek, a podle názoru Nejvyššího soudu dospěly ke správnému závěru, že v nyní řešeném případě se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, nepodávají.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. dubna 2023, sp. zn. 20 Cdo 577/2023, v němž se zabýval dovoláním manželky povinného (ve stejné věci), přičemž její argumentace byla v dané části dovolání totožná s argumentací dovolatele v nyní projednávaném dovolání. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí o dovolání manželky povinného byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. června 2023, sp. zn. IV. ÚS 1527/23).
Uvedenou argumentací dovolatele se nadto již v nalézacím řízení zabývaly soudy všech stupňů včetně soudu dovolacího (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2022, sp. zn. 23 Cdo 2446/2022) a rovněž ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2023, sp. zn. II. ÚS 132/23). Nalézací soud prvního stupně v bodě 68. odůvodnění rozsudku ze dne 17. prosince 2020, č. j. 16 C 263/2013-1027, vysvětlil, že pozemek ve Španělsku je možno chápat jako formu jistoty, a tedy ačkoliv se žalobce (zde oprávněný) stal vlastníkem pozemku, dluh žalovaného (zde povinný) tím nezanikl. Tento závěr potvrdil i Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 14. září 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153 (exekuční tituly v této věci).
Dovolací soud z uvedených důvodů v nyní řešené věci neshledal důvod pro zastavení exekuce.
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu), přičemž není žádný důvod, aby byla daná právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu