Plný text
20 Cdo 934/2025-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného K. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné MAGIC AS COMPANY s. r. o., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova č. 12, pro 160 000 EUR s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. prosince 2024, č. j. 60 Co 261/2024-395, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Uherské Hradišti usnesením ze dne 1. srpna 2024, č. j. 12 EXE 54/2015-362, zastavil exekuci a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, k odvolání oprávněného, usnesením ze dne 10. prosince 2024, č. j. 60 Co 261/2024-395, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti sepsaný podle ustanovení § 71b odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který je v této věci exekučním titulem, neobsahuje řádnou specifikaci skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Dokazováním bylo zjištěno, že tyto skutečnosti byly jiné, než jak jsou v notářském zápisu popsány, proto nemůže notářský zápis jako exekuční titul obstát.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda může exekuční soud přezkoumávat exekuční titul. Oprávněný se domnívá, že nikoliv, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, ze dne 30. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2328/2019, ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98). Dále oprávněný namítá, že povinný v řízení neprokázal, že byl notářský zápis založen na nepravdivých skutečnostech a celé řízení trpí vadou spočívající v tom, že soudy uvěřily tvrzení svědka, a nikoliv obsahu notářského zápisu. Proto oprávněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel předně přehlíží, že judikatura, na kterou odkazuje, se týká zásady zákazu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení, zatímco v nyní řešené věci byla exekuce zastavena z důvodu, že notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti neobsahuje řádnou specifikaci skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (viz § 71b odst. 2 notářského řádu), a není tak řádným exekučním titulem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se proto od závěrů přijatých v uvedené judikatuře neodchyluje. Naopak, odvolací soud rozhodl v souladu s relevantní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou sám hojně citoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009, usnesení ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5452/2017, usnesení ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3076/2018, nebo usnesení ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 2740/2020).
Pokud dále dovolatel rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně, když nesouhlasí s hodnocením jimi provedených důkazů, pomíjí, že v režimu dovolacího řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolatel v tomto ohledu netvrdí žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení. Podstata těchto námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění soudu, nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, a nemůže proto založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že soud prvního stupně v bodě 58. a odvolací soud v bodě 40. odůvodnění vysvětlily, že povinná vyvrátila právní domněnku existence dluhu vzniklou na základě uznání dluhu.
Protože odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu