Plný text
20 Cdo 97/2026-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné MORAVSKÉ VODÁRENSKÉ, a. s., se sídlem v Olomouci, Tovární č. 1059/41, identifikační číslo osoby 61859575, proti povinnému P. P., zastoupenému Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31, pro 8 734 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 EXE 1305/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 10. března 2025, č. j. 60 Co 57/2025-93, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Oprávněná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. června 2011, č. j. 22 EXE 1305/2011-10, jenž nabylo právní moci dne 27. července 2011, nařídil exekuci podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 36 C 249/2010-24, k uspokojení pohledávky oprávněné a vedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Iva Dědka, Exekutorský úřad Zlín. JUDr. Ivu Dědkovi zanikl výkon funkce soudního exekutora ke dni 22. června 2012 a do uvolněného Exekutorského úřadu Zlín byl dne 1. 1. 2013 jmenován soudní exekutor Mgr. Marek Jenerál, který exekuci nadále vedl.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 25. října 2024, č. j. 22 EXE 1305/2011-70, zastavil řízení o návrhu povinného ze dne 28. července 2023 doplněném podáním ze dne 1. září 2024 na zastavení shora označené exekuce (výrok I) a oprávněné nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Vysvětlil, že zvláštní podmínkou řízení o návrhu na zastavení exekuce je existence probíhající exekuce. Pokud v této věci byla exekuce již provedena (skončena), nelze se návrhem na zastavení exekuce zabývat a je třeba takové řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 3513/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 2071/2012). K tomu poznamenal, že připuštěním rozhodování o návrhu povinného na zastavení provedené exekuce by došlo k porušení zásady procesní ekonomie, jelikož uvedení v předešlý stav je podle § 57 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“, vyloučeno. Soud prvního stupně zároveň připustil, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze výjimečně zastavit i skončenou exekuci, nicméně v projednávané věci se o takový případ nejedná. Připomněl, že exekuční řízení je ovládáno zásadou zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu; exekuční soud je obsahem vykonávaného rozhodnutí vázán, je povinen z něj vycházet a prolomit tuto zásadu lze jen tehdy, pokud by exekuce vedle ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo by byla v rozporu s principy právního státu. Zde je exekučním titulem pravomocné a vykonatelné rozhodnutí nezávislého soudu (nikoliv např. rozhodčí nález ve věcech spotřebitelů), proto exekuční soud nemůže jakkoliv přihlížet ke skutečnostem, které nastaly před jeho vydáním. Povinný byl v době vydání exekučního titulu již několik let zletilý, mohl tak námitku, že v době uzavření smlouvy o dodávce vody a odpadních vod s právním předchůdcem oprávněné mu bylo pouze 15 let, uplatnit v nalézacím řízení, případně po vydání usnesení o nařízení exekuce prostřednictvím odvolání proti tomuto usnesení či návrhem na zastavení exekuce po dobu jejího provádění. Povinný se ovšem začal bránit až po více než 10 letech po skončení exekuce.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. března 2025, č. j. 60 Co 57/2025-93, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nejsou naplněny podmínky pro mimořádné zastavení exekuce, která již dříve byla skončena. Uvedl, že věcný přezkum nalézacího titulu je v exekučním řízení zásadně nepřípustný. Výjimkou z tohoto pravidla dochází k narušení právní jistoty, a je proto třeba přistupovat k jejímu povolení ve zcela ojedinělých případech, kdy nelze využít jiné prostředky nápravy, kdy jejich nevyužití nelze účastníkovi důvodně přikládat k tíži a kdy je v exekučním řízení požadované plnění hrubě nemravné či v rozporu s hodnotami demokratického právního státu. Zde je exekučním titulem rozhodnutí soudu, nelze tak na něj vztáhnout judikaturu Ústavního soudu utvořenou v souvislosti s nedostatkem pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských sporech. V exekuci vymáhaná peněžitá částka vycházela ze spotřebitelské smlouvy o dodávce pitné vody a odvádění odpadních vod a sestávala z jistiny za dlužné vodné a stočné v konkrétním období a příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Z obsahu spisu soud neshledal, že by exekučním titulem přiznané plnění mělo být z jakéhokoliv důvodu nemravné či rozporné s hodnotami demokratického právního státu. Skutečnost, že povinný nebyl pasivně věcně legitimován, měl uplatnit právě v nalézacím řízení. Rovněž jde o plnění bagatelního rozsahu, proto lze dovodit v souladu s judikaturou Ústavního soudu, že k zásahu do ústavně zaručených práv by mohlo dojít v takovém případě pouze ve výjimečných případech. Odvolací soud dále doplnil, že ve vedení nalézacího řízení soudem prvního stupně pod sp. zn. 36 C 249/2010 neshledal žádný extrémní deficit. Povinnému (žalovanému) bylo doručeno předvolání k jednání, žaloba i výzva k vyjádření k žalobě do vlastních rukou (fikcí) na jeho tehdejší adresu trvalého pobytu. K přípravě na jednání měl necelý měsíc. Exekuční titul, jenž byl vydán po provedeném dokazování sdělením obsahu listin ve spise a který byl dostatečně odůvodněn, byl povinnému následně opět doručen fikcí na adresu jeho tehdejšího trvalého pobytu. Pravomocným se stal dne 13. prosince 2010 a vykonatelným dne 17. prosince 2010, přičemž exekuční návrh ve věci byl podán až dne 16. května 2011. Povinný (resp. jeho obecná zmocněnkyně – matka) se prokazatelně s jeho obsahem seznámil dne 15. června 2017, opětovně pak dne 24. srpna 2023. Pasivní věcná legitimace je otázkou důvodnosti podané žaloby, nikoliv podmínek řízení, přičemž povinný měl v době podání žaloby více než 25 let, zároveň nebylo zjištěno, že by byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům či dokonce této způsobilosti zbaven. Povinný ani netvrdí žádné mimořádné okolnosti, pro něž se nemohl účastnit nalézacího řízení, proč nemohl využít zvláštních prostředků nápravy (obnovy řízení či žaloby pro zmatečnost), případně podat ústavní stížnost, jakož ani to, proč podal návrh na zastavení exekuce po takové době od jejího skončení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítl, že odvolací soud se při řešení otázky možnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekuci, jež již byla skončena, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedl, že exekuční titul byl vydán zcela formalisticky v jeho nepřítomnosti, doručen fikcí a jeho podkladem byla smlouva o dodávce pitné vody a odvádění odpadních vod, jež měl povinný údajně uzavřít jako nezletilý. Ačkoliv byl povinný v době vydání exekučního titulu již zletilý, nemůže tato skutečnost zhojit pochybení nalézacího soudu při obecném přezkumu náležitostí uvedených v žalobě spočívající v záměně osoby otce povinného jakožto dřívějšího vlastníka nemovitosti a kontrahenta předmětné smlouvy a povinného, jenž byl pozdějším vlastníkem nemovitosti. Nalézací soud měl správně dospět k závěru, že povinný v té době nemohl platně smlouvu uzavřít. I z rejstříku osob muselo zřejmě vyplývat, že na uvedené adrese jsou evidovány dvě osoby s totožným jménem, proto se nalézací soud měl ujistit, že je žaloba podána proti správné osobě. Pokud tak neučinil (nezkoumal, zda byl žalovaný pasivně legitimován), zatížil tímto postupem následná řízení zásadní vadou, která je v rozporu s principy demokratického právního státu. Nelze se pak odvolávat na dobu, která uplynula od skončení exekuce či princip právní jistoty. Dále dovolacímu soudu předložil otázku k řešení, zda lze závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, vztáhnout i na rozhodnutí v klasickém nalézacím řízení, pokud jejich vydáním došlo ke vzniku zjevné nespravedlnosti. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž tak lze učinit rovněž i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. V takovém případě exekuční soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu přiměřeným krokem či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013). Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Je proto třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Exekuční titul v nyní řešené věci je soudním rozhodnutím vydaným na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, který cituje povinný ve svém dovolání nebo např. ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně se těmito ústavněprávními hledisky zabývaly a Nejvyšší soud se ztotožnil s jejich závěrem, že v projednávaném případě se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu, nepodávají. Exekuční soudy vzaly v potaz veškeré rozhodné (ustálenou judikaturou vyžadované) skutečnosti, mezi které se rovněž řadí doba, jež uplynula od skončení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1011/2021, proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. července 2023, sp. zn. I. ÚS 1962/22, odmítnuta). Povinnému jako účastníku nalézacího řízení náležely opravné prostředky, jimiž se mohl přezkumu věcné správnosti domáhat. Pokud jich nevyužil, přičemž z ničeho se nepodává důvod této pasivity, nelze exekuční řízení zaměňovat s řízením přezkumným.
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu), přičemž není žádný důvod, aby byla daná právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že oprávněná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť jí žádné nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu