Plný text
21 Cdo 1090/2025-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Supermarket u Vávrů, s. r. o. se sídlem v Černošicích, Dobřichovická č. 1016, IČO 27253911, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova č. 378, proti žalovanému Z. V., o 1 116 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 247/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2024, č. j. 23 Co 181/2024-357, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 23 Co 181/2024-357, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 2. 2024, č. j. 16 C 247/2023-309, opravený usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 C 247/2023-324, ve výroku pod bodem I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelka má dovolání za přípustné proto, že odvolací soud se podle jejího mínění při řešení otázky, „zda se nedostavivšímu účastníku k jednání je možno odepřít povinnost poučit jej dle ust. § 118a o. s. ř., když (dle stanoviska soudu I. i II. stupně účastník přitom nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti nebo je uvedl neúplně resp. dosud nenavrhl důkazy k prokázání svých sporných tvrzení) účastník vycházel z výzvy soudu, aby proběhla mimosoudní jednání ve věci s protistranou a ta zřejmě záměrně nepřistoupila na žádost o odročení jednání, aby stanovisko protistrany bylo projednáno se všemi společníky“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, resp. Že „podobná otázka“ nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
3. Odvolací soud při posouzení postupu soudu prvního stupně stran žádosti žalobkyně o odročení jednání nařízeného na 5. 2. 2024, jíž nebylo vyhověno, vyšel ze skutečností patrných z obsahu soudního spisu, že jednání nařízené na 26. 10. 2023 bylo na žádost zástupce žalobkyně odročeno na 4. 12. 2023, na němž bylo jednání znovu odročeno, a to na 5. 2. 2024 za účelem mimosoudního jednání účastníků a pokusu o smírné vyřešení sporu, k čemuž jim soud poskytl dvouměsíční lhůtu (podle protokolu na č. l. 289 soudního spisu soud prvního stupně usnesením vyhlášeným dne 4. 12. 2023 stanovil účastníkům lhůtu do 29. 1. 2024 ke sdělení výsledku mimosoudního jednání mezi stranami soudu – pozn. Nejvyššího soudu), podáním ze dne 30. 1. 2024 zástupce žalovaného informoval soud, že mimosoudní jednání účastníků rozpory mezi účastníky neodstranila, zástupce žalobkyně podáním ze dne 2. 2. 2024 (pátek), došlým soudu téhož dne v 15:04 hodin, požádal o další odročení o jeden měsíc s odůvodněním, že mimosoudní jednání účastníků ještě nebylo ukončeno, a k jednání nařízenému na pondělí 5. 2. 2024 se dostavila pouze žalovaná strana. Za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, pokud jednostranné žádosti o odročení, odůvodněné pouze dosud neskončenými jednáními, nadto podané těsně před termínem jednání, nevyhověl.
4. Napadené rozhodnutí tak na řešení dovolatelkou předestřené otázky nezávisí, protože předpoklad, na kterém je tato otázka vystavěna, tj. že účastník (důvodně) vycházel z výzvy soudu, aby proběhla mimosoudní jednání ve věci s protistranou, nebyl naplněn, neboť prostor, který soud účastníkům ke smírnému vyřešení sporu poskytl, byl zcela jednoznačně časově vymezen a lhůta k tomuto účelu soudem stanovená uplynula před podáním žádosti žalobkyně o další odročení jednání.
5. Mimo to judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.). Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2578/2023).
6. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, Nejvyšší soud shodně dovodil, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu včas nepožádal o odročení jednání (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2762/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Na to Nejvyšší soud v usneseních ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, navázal závěrem, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí.
7. Jak je uvedeno shora, napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že v posuzované věci nebyla splněna žádná z obou podmínek pro to, aby účastník nepřítomný při jednání nepozbyl dobrodiní poučení soudu podle § 118a o. s. ř., tj. že žádost žalobkyně o odročení jednání nařízeného na 5. 2. 2024 nebyla podána ani včas, ani z důležitého důvodu. Odvolací soud navíc považoval za rozhodný ještě třetí důvod, který označuje jako „lehkomyslné“ jednání zástupce žalobkyně v situaci, kdy pokud „k odročení jednání předem … nedojde, … dříve stanovený termín ústního jednání stále platí a účastník, který se k němu nedostaví, se vystavuje riziku, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti“. Protože dovolatelka předestřenou otázkou míří toliko k posouzení žádosti žalobkyně z hlediska důležitosti uvedeného důvodu, ale k včasnosti své žádosti o odročení a k otázce „lehkomyslnosti“ jednání zástupce žalobkyně žádný předpoklad přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nevymezila, je její dovolání nepřípustné též ve smyslu shora uvedených (viz bod 5 odůvodnění tohoto usnesení) judikaturních závěrů.
8. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, stanovící povinnost soudu vyzvat žalobce k doplnění skutkových tvrzení v případě odlišného náhledu soudu na právní kvalifikaci uplatněného nároku, je nepřípadný, neboť o takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná.
9. Nepřiléhavé jsou i odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu obsažené v čl. III pod body 6. – 10. dovolání, neboť ani tato rozhodnutí předestřenou otázku neřeší. Nejvyšší soud se v těchto rozhodnutích sice vyjadřuje k poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., avšak nikoliv ve specifické situaci absence účastníka při jednání soudu, která byla řešena odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), námitky dovolatelky, týkající se rozsudku soudu prvního stupně či jeho postupu v řízení, jsou proto pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nevýznamné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3453/2017).
11. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu