Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova č. 1217/2b, proti žalovanému M. S., o 752 213,74 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 221/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. září 2023, č. j. 18 Co 76/2023-213, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 11 C 221/2020-155, Okresní soud v Pardubicích žalobě co do částky 741 909,44 Kč vyhověl (výrok I), co do částky 10 304, 30 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok promlčen není, neboť žalovaná se dostala do prodlení dne 8. 1. 2016, v únoru 2017 zahájila právní předchůdkyně žalobkyně exekuční řízení soudním prodejem zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 1 307 128,11 Kč s příslušenstvím, exekuční řízení doposud běží a toto exekuční řízení „staví běh promlčecí lhůty“, která je s ohledem na ustanovení § 397 obchodního zákoníku čtyřletá.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 18 Co 76/2023-213, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok je promlčen; oproti soudu prvního stupně uzavřel, že „… zahájením řízení o soudním prodeji zástavy a vedením exekučního řízení na základě usnesení o soudním prodeji zástavy …“ nedochází „… ke stavení běhu promlčecí doby …“. Zároveň poznamenal, že sjednání promlčecí doby v délce deseti let ve smlouvě o hypotéčním úvěru „je v rozporu se spotřebitelským zákonodárstvím“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Dovolání odůvodnila tak, že dílčí otázky v dovolání nadnesené nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jde o následující otázky:
[1] zda v případě, kdy po právní moci usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy pokračuje zástavní věřitel v řízení tak, že podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, dochází jen ke stavení promlčení zástavního práva, či též ke stavení promlčení zajištěné pohledávky;
[2] zda je významné, že zástavní a obligační dlužník je totožná osoba;
[3] zda zánik zástavy a s ním spojené zastavení exekuce prodejem zástavy na podkladě pravomocného usnesení o nařízení soudního podeje zástavy může přivodit promlčení zajištěné pohledávky, pokud ta nebyla v obecné promlčecí lhůtě uplatněna žalobou.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Dne 15. 1. 2024 zemřela žalovaná K. S. a soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 11 C 221/2020-239, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2024, rozhodl tak, že v řízení bude pokračováno s M. S. (dále jen „žalovaný“).
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 17. 5. 2005 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně eBanka, a. s. (dále jen „banka“) s J. S. a původní žalovanou smlouvu o úvěru, na základě níž jim banka poskytla úvěr ve výši 2 000 000 Kč, který byl zajištěn zástavním právem podle zástavní smlouvy ze dne 6. 5. 2005, že dne 14. 8. 2015 zemřel pan J. S., že banka dluh (pro neplnění úvěrových podmínek) dne 8. 12. 2015 zesplatnila, že původní žalovaná se dostala do prodlení s plněním dluhu dne 8. 1. 2016, že dne 6. 5. 2016 podala právní předchůdkyně žalobkyně návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 23 C 109/2016-140, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017, č. j. 27 Co 168/2017-170, které nabylo právní moci 10. 10. 2017, byl podle tohoto návrhu nařízen soudní prodej zástavy k uspokojení uvedené úvěrové pohledávky a že dne 23. 2. 2018 byl podán právní předchůdkyní žalobkyně návrh na exekuci prodejem zástavy podle výše uvedeného usnesení, exekuční řízení doposud probíhá.
9. Za této skutkové situace však dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud dovolatelkou přednesené otázky vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není zde důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby byly řešeny jinak.
10. Právní předpisy a jejich zkratky používané v odůvodnění tohoto rozhodnutí:
– zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“);
– zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“);
– zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
11. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti obč. zák., řeší ustanovení §3036 o. z. Z tohoto ustanovení potom vyplývá (a to ze spojení „… až do svého zakončení …“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení – § 112 obč. zák., resp. § 402 obch. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, který byl uveřejněn pod číslem 47/2023 Sb. rozh. obč.).
12. Promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu činí (není-li stanoveno jinak) čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.).
13. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod číslem 13/2006 Sb. rozh. obč., uzavřel, že za úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák. je třeba považovat návrh, resp. žalobu, jímž je zahájeno nalézací řízení.
14. Uvedený závěr byl odůvodněn tak, že systematický výklad zařazení ustanovení § 391 a § 397 do téhož (totiž třetího) oddílu jedenáctého dílu první hlavy třetí části obchodního zákoníku nemůže vést k závěru jinému, než že čtyřletá obecná promlčecí doba je dobou, v níž je třeba právo uplatnit u soudu, tedy v nalézacím řízení. Tomu také odpovídá ustálená soudní praxe, jež za „úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení“ (§ 402 obch. zák.) pokládá návrh, resp. žalobu (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), nikoli tedy návrh na výkon rozhodnutí.
15. K uvedeným závěrům se přihlásila i recentní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2928/2021).
16. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně (i přesto, že byl podán návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy) je promlčen, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; námitky pod body VI/1 a 2 obsahu dovolání (viz bod 3 obsahu tohoto odůvodnění) tak přípustnost dovolání nezakládají.
17. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka pod bodem VI/3 obsahu dovolání, neboť na řešení této otázky nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu založeno; jak vyplývá z předchozího přehledu (viz bod 8 tohoto odůvodnění), exekuční řízení doposud probíhá a není ukončeno.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil otázku promlčení zástavního práva ve vazbě na ustanovení § 112 obč. zák., tedy problematiku odlišnou, než je řešena v tomto řízení.
19. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu