Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. F. Č., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, proti žalovanému Sociální a ošetřovatelské služby Praha 8 – SOS Praha 8 se sídlem v Praze 8 – Libni, Bulovka č. 1462/10, IČO 70871213, zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1046/24, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o uložení povinnosti přidělovat práci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 174/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 62 Co 309/2024-516, 62 Co 314/2024-516, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 473,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Urbance, advokáta se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1046/24.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 62 Co 309/2024-516, 62 Co 314/2024-516, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného jako vedoucí sestra a vedoucí Domu sociálních služeb – odlehčovací služby, porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tím, že dne 30. 4. 2021 (poté, co byla téhož dne odvolána z pracovního místa vedoucí Domu sociálních služeb – odlehčovací služby) zamezila přístupu k lékům klientů Domova sociálních služeb, když „zcela úmyslně“ uzamkla skříňku, v níž byly léky skladovány, a znemožnila tím jejich užití některým klientům (seniorům), a naopak některým klientům (seniorům) rozdala jejich veškeré dostupné léky k nekontrolovanému užití, aniž by o tomto svém jednání informovala zaměstnavatele] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 497/2019) vychází z toho, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zákoníku práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitého stupně intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce].
4. Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) současného zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
5. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo ve vztahu k současné právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).
6. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012). Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011).
7. Zamezila-li žalobkyně dne 30. 4. 2021 přístupu k lékům klientů Domova sociálních služeb uzamčením skříňky, v níž byly léky skladovány, nejen neodbornému personálu žalovaného (což podle svých tvrzení sledovala), ale i komukoli dalšímu, tedy i odborně způsobilým osobám (lékařům, zdravotním sestrám), popř. samotným klientům, a naopak, rozdala-li některým klientům jejich veškeré dostupné léky k nekontrolovanému užití, je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně tímto jednáním porušila prevenční povinnost zaměstnance stanovenou v § 249 odst. 1 zákoníku práce a že se tohoto porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyni vykonávané práci dopustila zvlášť hrubým způsobem, zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobkyně zvyšuje na tuto úroveň zejména zjištěná forma a míra jejího zavinění (přímý úmysl), funkce (pozice) jí zastávaná (vedoucí zdravotní sestra v odborném zařízení zaměřeném na práci se seniory jako osobami zranitelnými, které je třeba chránit a předcházet poškození jejich zdraví a kteří jednáním žalobkyně mohli být ohroženi na zdraví) a skutečnost, že žalobkyně o situaci neinformovala svého zaměstnavatele, ale napsala e-mailové sdělení předsedovi vlády, volala na tísňové linky 155 a 158, kontaktovala rodinné příslušníky klientů a o situaci byli informováni rovněž samotní klienti, které tato informace rozrušila. Jednání žalobkyně, ke kterému ji neopravňovala ani „nečinnost“ žalovaného „spočívající v neřešení nedostatku obsazení domova odborným personálem“, působí dojmem odvety za odvolání z jí zastávaného pracovního místa, k níž jako „rukojmí“ zneužila klienty (seniory) Domova sociálních služeb. Uvedené okolnosti nepochybně musely vést k takovému narušení důvěry mezi žalobkyní a žalovaným, že po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
8. Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelkou kladené otázky (dosud v judikatuře dovolacího soudu podle ní neřešené) „zda vyhláška č. 55/2011 Sb., zejména pak její § 4 odst. 3 písm. b), a to ve spojení s § 11 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., je předpisem kogentním, který musí zaměstnanec vždy respektovat, a to i za cenu toho, že by postupoval proti pokynu zaměstnavatele“, „zda lze za porušení pracovních povinností považovat postup zaměstnance, který zabrání osobám, které k tomu nemají potřebnou odbornou způsobilost, v nakládání s léčivými přípravky“, „zda postup zaměstnance, kterým zabrání neoprávněným osobám v nakládání s léčivými přípravky za situace, kdy u zaměstnavatele není přítomna jiná odborně způsobilá osoba (její přítomnost není plánována), představuje naplnění zmíněné prevenční povinnosti“, „zda je porušením povinností zdravotní sestry, pokud vydá pacientům léčivé přípravky, jestliže ji k takovému postupu opravňuje § 4 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 55/2011 Sb., přičemž zdravotní sestra postupuje dle pokynů (rozhodnutí) ošetřujícího lékaře“, a „zda porušení prevenční povinnosti je neinformování zaměstnavatele o skutečnosti, o které musí vědět, resp. nemůže nevědět“ (že „v určitých časových úsecích není přítomna osoba odborně způsobilá k podávání léčivých přípravků“), neboť na vyřešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
9. Při formulaci prvních dvou otázek a otázky páté dovolatelka zjevně přehlédla, že odvolací soud jednak přisvědčil její námitce, že podávat léky klientům může pouze všeobecná zdravotní sestra a nikoli jiný neodborný personál Domova sociálních služeb, ale především shledal porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (prevenční povinnosti zaměstnance) v tom, že uzamčením skříňky s léky při svém odchodu z práce dne 30. 4. 2021 v 15:30 hod., aby se do ní nedostal neodborný personál, žalobkyně zamezila přístupu k lékům i odborně způsobilým osobám (lékař, zdravotní sestra) a že „sama rozhodla, kterým klientům je možné rozdat léky k jejich nekontrolovanému užití a které naopak ohrozila tím, že jim léky nebudou včas podány“, aniž by o tomto svém jednání informovala zaměstnavatele. Třetí otázka vychází ze skutkového předpokladu, že po odchodu žalobkyně nebyla v Domově sociálních služeb přítomna jiná odborně způsobilá osoba (její přítomnost nebyla plánována), který se však nenaplnil, neboť podle zjištění soudů se do Domova sociálních služeb v podvečerních hodinách dne 30. 4. 2021 po kontaktování ředitelky žalovaného pracovnicí tohoto zařízení dostavila kromě ředitelky žalovaného a dalších osob též zdravotní sestra, která po rozbití uzamčené skříňky zajistila podání léků klientům. Čtvrtá otázka je založena na skutkových okolnostech, které nebyly v řízení zjištěny (že žalobkyně „sama neurčila, komu z klientů dát léky mohla a komu ne, nýbrž respektovala v tomto ohledu pokyny ošetřujících lékařů“).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem však nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve výroku o zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci, dovolání postrádá vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a důvodu dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze v této části pro uvedené vady pokračovat.
12. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu