Plný text
21 Cdo 1762/2024-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné Oberbank AG se sídlem v Linci, Untere Donaulände č. 28, Rakouská republika, reg. č. FN 79063w, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 4/3, proti povinné SMART TRADING COMPANY s. r. o. se sídlem v Ostravě, U Statku č. 218/24, IČO 25894242, zastoupené Mgr. Pavlem Říhou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 3159/29, pro 38 565 284,82 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 EXE 12563/2021, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2023, č. j. 10 Co 997/2022-241, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Říhy, advokáta se sídlem v Ostravě, 28. října č. 3159/29.
Odůvodnění:
1. Návrhem ze dne 21. 12. 2021, doplněným podáním ze dne 1. 7. 2022, se povinná domáhala zastavení a odkladu exekuce vedené na základě pověření Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2021, č. j. 48 EXE 12563/2021-25, soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, se sídlem v Plzni, Dominikánská č. 8/13, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, č. j. 30 C 219/2020-29, jímž byl k uspokojení pohledávky oprávněné za dlužníkem ze smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru č. 16/11/600, ve znění dodatku č. 1 ze dne 19. 5. 2011, ve výši 38 656 284,82 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce nařízen soudní prodej zástavy – nemovitých věcí, a to parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Návrh na zastavení exekuce odůvodnila tím, že exekuce je nepřípustná pro existenci zákonných důvodů pro její zastavení, kterými jsou jednak zánik pohledávky v insolvenčním řízení povinné a jednak neexistence zástavního práva oprávněné na předmětných nemovitostech. Uvedla, že zástavní právo nevzniklo, a pokud by i vzniklo, zaniklo akcesoricky se zánikem pohledávky, kterou mělo zajišťovat.
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 Co 190/2022-140, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2022, č. j. 48 EXE 12563/2021-38, kterým byla exekuce odložena.
3. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 10. 2022, č. j. 48 EXE 12563/2021-193, exekuci zastavil (výrok I), rozhodl, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává náhrada nákladů exekuce (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Aniž ve věci nařídil ústní jednání, dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla na základě reorganizačního plánu v rámci insolvenčního řízení povinné. Pohledávka byla přihlášena a zahrnuta do reorganizačního plánu, který byl splněn. Pohledávka oprávněné tak zanikla ve smyslu ustanovení § 356 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), splněním reorganizačního plánu, resp. dohodou o zániku závazku, nejpozději ke dni 17. 6. 2014, kdy bylo rozhodnutím insolvenčního soudu vzato na vědomí splnění reorganizačního plánu v rámci insolvenčního řízení povinné. Zástavní právo zaniklo akcesoricky spolu se zánikem zajištěné pohledávky. Námitky o zneužití práva povinnou v rámci reorganizace vyhodnotil jako právně irelevantní, uvedl, že exekuční soud je oprávněn zkoumat pouze zákonné předpoklady pro vedení exekuce.
4. K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 11. 2023, č. j. 10 Co 997/2022-241, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a II (výrok I), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ve věci nařídil ústní jednání, u kterého provedl dokazování. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s reorganizačním plánem došlo k zániku pohledávky a v souvislosti s tím i k zániku zástavního práva. Nadto uvedl, že nelze dospět k závěru, že zástavní smlouva byla uzavřena platně, neboť nebyla uzavřena s faktickým vlastníkem předmětných nemovitostí, a to bez ohledu na skutečnost, že v úvěrové smlouvě vzala povinná na vědomí, že pohledávka z této smlouvy bude zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem. S odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 2647/22, odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit zneužití práva na straně povinné, důvodnost návrhu na zastavení exekuce nelze odepřít z toho důvodu, že by se jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
5. Proti výroku I usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázek a) „zda mohl soud prvního stupně rozhodnout o zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) a odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání“, b) „zda soud musí konkrétně rozhodnout o všech důkazních návrzích a zda musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč některé důkazy neprovedl“, c) „zda je odvolací soud povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s jednotlivými argumentačními tvrzeními (právní hodnocením) účastníků“, d) „zda mohlo zástavní právo k nemovitostem vzniknout i tehdy, byla-li zástavní smlouva uzavřena osobou odlišnou od účastníka“, dále otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, a to otázek e) „zda mohl odvolací soud pochybení soudu prvního stupně ohledně nenařízení jednání napravit nařízením ústního jednání“, f) „zda může protiprávní či nepoctivé jednání povinného, které vedlo k tomu, že nemovitosti nebyly zpeněženy v rámci jeho reorganizace, představovat důvod pro zamítnutí návrhu na zastavení exekuce soudním prodejem zástavy s odkazem na § 579 odst. 1 OZ ve spojení s § 6 odst. 1 OZ, popř. s odkazem na korektiv dobrých mravů, popř. s odkazem na zjevné zneužití práva“ a g) „zda dle ustanovení § 356 IZ ve znění do 31. 12. 2013 mohlo dojít účinností reorganizačního plánu k zániku zajištěné pohledávky oprávněného, která nebyla jako zajištěná přihlášena do insolvenčního řízení“, a otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to h) „zda výčet zajišťovacích institutů, které podle § 356 odst. 3 IZ zůstávají nedotčeny reorganizačním plánem, zahrnuje rovněž zástavní právo“.
6. K otázce zániku pohledávky [otázka uvedená pod písmenem g)] dovolatelka zejména namítá, že dle ustanovení § 365 insolvenčního zákona nemohlo dojít k zániku zajištěné pohledávky oprávněné, a to i přes účinnost reorganizačního plánu, neboť v době provádění reorganizace nebyly předmětné nemovitosti v důsledku protiprávního jednání povinné zahrnuty do majetkové podstaty povinné, když jejich zaknihovaným vlastníkem v rozhodné době byl R. B., a tudíž oprávněná nemohla svou pohledávku přihlásit jako zajištěnou; insolvenční zákon v té době neobsahoval pravidlo o tom, že pohledávka zaniká i v případě, že věřitel svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil.
7. K otázce zániku zajištění [uvedené pod písmenem h)] dovolatelka namítá, že v okamžiku nabytí účinnosti reorganizačního plánu byla pohledávka insolvenčního věřitele zajištěna zástavním dlužníkem k majetku třetí osoby (odlišné od dlužníka), a to bez ohledu na to, že v následném řízení vyšlo najevo, že se tato třetí osoba nikdy vlastníkem stát neměla, a že má být aplikováno ustanovení § 356 odst. 3 insolvenčního zákona. Namítá, že otázka, zda lze účinky uvedeného ustanovení vztahovat rovněž na právo věřitele vůči zástavnímu dlužníku, která byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 567/2019, má být posouzena jinak, neboť jazykový výklad, na němž založit dovolací soud svůj závěr, je „příliš formalistický a vede k doslovnému a restriktivnímu výkladu“, jedná se o opomenutí zákonodárce, neboť neexistuje rozumný důvod, proč dělat mezi způsoby zajištění rozdíl; naopak ekonomická podstata, jakož i uhrazovací a zajišťovací funkce daných institutů, je v zásadě totožná.
8. K otázce možnosti zamítnutí návrhu na zastavení exekuce [uvedené pod písmenem f)] uvádí, že absolutní neplatnost kupní smlouvy, jejímž předmětem jsou předmětné nemovitosti, způsobila výhradně povinná, neboť povinnost vyplývající z ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku dopadala na povinnou. Protiprávního jednání se povinná dopustila i tím, že v rámci insolvenčního řízení zamlčela, že do majetkové podstaty náleží i předmětné nemovitosti. Pokud by povinná jednala v souladu s ustanovením § 104 insolvenčního zákona, došlo by k jejich sepsání do majetkové podstaty a z jejich zpeněžení by došlo k úplnému uspokojení pohledávky oprávněné. Uvádí, že povinná „nemůže nyní těžit z vlastního protiprávního jednání tím, že se v rámci reorganizace jednoduše zbaví dluhů, nabude zpět majetek … a navíc docílí toho, že tento majetek nebude použit na úhradu dluhů za oprávněnou“.
9. Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, případně zamítl, a aby uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání oprávněné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovolatelkou vymezené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly vyřešeny jinak.
14. Dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu ve „výroku I“, jehož součástí je potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů soudního exekutora; dovolání proti usnesení odvolacího soudu v této části není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že exekuce byla zahájena dne 15. 11. 2021, jejím předmětem je vymožení nákladů exekučního řízení a pohledávky oprávněné ve výši 38 565 284,82 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru č. 16/11/600 ze dne 19. 5. 2011 (dále jen „smlouva o úvěru“), která byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19. 5. 2011, jejímiž stranami jsou oprávněná jako zástavní věřitelka, pan R. B. jako zástavní dlužník a povinná jako vedlejší účastník. Dne 9. 9. 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení povinné, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2011 byl zjištěn úpadek povinné. Oprávněná přihlásila svou nezajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru do insolvenčního řízení dlužníka – povinné. Do soupisu majetkové podstaty nebyly sepsány předmětné nemovitosti. Usnesením ze dne 18. 1. 2012 bylo rozhodnuto o povolení reorganizace dlužníka, usnesením ze dne 5. 8. 2013 byl schválen reorganizační plán dlužníka. Z čl. 10.3 reorganizačního plánu vyplývá, že ke dni účinnosti reorganizačního plánu se výše každé z nezajištěných pohledávek snižuje o 89 %; zjištěné pohledávky věřitelů zařazených do této skupiny v rozsahu snížení (89 %) zanikají ke dni účinnosti reorganizačního plánu. Dne 17. 4. 2014 bylo vydáno usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo vzato na vědomí splnění reorganizačního plánu povinné. Následně bylo zahájeno insolvenční řízení vedené proti R. B., v průběhu něhož bylo Krajským soudem v Ostravě, rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 45 ICm 1328/2017-128, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020, č. j. 45 ICm 1328/2014, 14 VSOL 44/2020-178, zjištěno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je povinná, neboť kupní smlouva uzavřená mezi povinnou jako prodávající a R. B. (který byl v té době jediným jednatelem povinné) jako kupujícím je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a předmětné nemovitosti byly vyjmuty z majetkové podstaty dlužníka – R. B. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu i ústavní stížnost byly odmítnuty. K žalobě povinné na určení (ne)existence zástavního práva k předmětným nemovitostem Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 22 C 93/2021-183, určil, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 15 Co 73/2022-226, žalobu zamítl, neboť za stavu, kdy probíhá exekuční řízení o soudním prodeji zástavy, nemá povinná naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
16. Projednávanou věc je vzhledem k době, kdy došlo k účinnosti reorganizačního plánu, nutno posuzovat podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
A) k otázce zániku pohledávky oprávněné
17. Dle ustanovení § 356 odst. 1 insolvenčního zákona není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi; za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv.
Dle § 356 odst. 2 insolvenčního zákona účinností reorganizačního plánu zanikají práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, není-li v tomto zákoně nebo v reorganizačním plánu stanoveno jinak. To platí i pro majetek, který podle reorganizačního plánu má připadnout osobě odlišné od dlužníka. Právo třetích osob na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty tím není dotčeno.
Dle § 356 odst. 3 insolvenčního zákona práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka zůstávají reorganizačním plánem nedotčena.
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013, uveřejněném pod č. 12/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 12/2017“), k problematice zániku pohledávek dle § 356 odst. 1 insolvenčního zákona přijal následující závěry:
1/ Věřitelé jsou v reorganizaci rozděleni do skupin, přičemž toto rozdělení má význam jak pro hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu (věřitelé hlasují „ve skupinách“) [§ 344 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona], tak i pro určení rozsahu uspokojení pohledávek (§ 337 odst. 1 insolvenčního zákona). Rozdělení věřitelů do skupin s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách, určení způsobu reorganizace a údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace, patří mezi základní náležitosti reorganizačního plánu [§ 340 odst. 1 písm. a), b) a g) insolvenčního zákona]. Odůvodněnost a vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin podléhá přezkumu insolvenčního soudu jak z úřední povinnosti, tak i k námitce dotčeného věřitele (§ 337 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona). Nesouhlasí-li věřitel s reorganizačním plánem, který byl přijat, přestože věřitel hlasoval pro jeho odmítnutí, má možnost napadnout rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu odvoláním (§ 350 odst. 1 insolvenčního zákona).
2/ Samostatnou skupinu věřitelů tvoří v reorganizaci věřitelé, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny. Těmi jsou pohledávky, jejichž výši, splatnost ani další jejich vlastnosti a práva s nimi spojená reorganizační plán nemění, nebo pohledávky, o kterých věřitel písemně uznal, že nejsou reorganizačním plánem dotčeny [§ 337 odst. 2 písm. c) a odst. 3 insolvenčního zákona], a dále pohledávky uvedené v § 337 odst. 4 insolvenčního zákona. Podle § 356 odst. 1 insolvenčního zákona pak platí, že není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu (k tomu srov. § 352 odst. 1 insolvenčního zákona) práva všech věřitelů vůči dlužníku, přičemž za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanových, včetně rozsahu jejich práv.
3/ Schválený reorganizační plán je podstatou reorganizace. Určuje, které pohledávky a v jakém rozsahu budou reorganizací dotčeny. Reorganizační plán je pro dlužníka i jeho věřitele závazný a po jeho schválení (a splnění) již nelze obsah reorganizačního plánu měnit či důsledky z něj pro věřitele plynoucí obcházet (srov. § 352 odst. 2 insolvenčního zákona). Jestliže věřitel nesouhlasí se zařazením do skupiny věřitelů, je na něm, aby proti tomu brojil. Má možnost zpochybnit zařazení pohledávky do této skupiny, hlasovat proti přijetí reorganizačního plánu a domoci se přezkoumání splnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu [včetně podmínky dle § 348 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona], a to i v odvolacím řízení.
4/ Nelze připustit dodatečné zpochybňování reorganizačního plánu. Připuštění možnosti dodatečného zpochybnění zařazení věřitelů do jednotlivých skupin věřitelů by vedlo k tomu, že by věřitelé po nabytí účinnosti reorganizačního plánu vznášeli vůči dlužníku nové požadavky. Závěr, že měli být zařazeni do jiné skupiny věřitelů, event. že jejich pohledávka neměla být dotčena reorganizací (§ 337 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), by pak mohl vést až k tomu, že dlužník nebude schopen splnit přijatý reorganizační plán. Takto nově se objevivší nároky by totiž mohly překročit možnosti dlužníka, s nimiž počítal předkladatel reorganizačního plánu. Dalším důsledkem by bylo zkreslení výsledků hlasování o přijetí reorganizačního plánu. Až po jeho schválení insolvenčním soudem by se totiž dodatečně ukázalo, že někteří věřitelé hlasovali o přijetí reorganizačního plánu v rámci určité skupiny věřitelů, ač správně jejich pohledávka patřila do skupiny jiné (a měla by být uspokojena podle podmínek určených reorganizačním plánem pro tuto jinou skupinu věřitelů).
19. V usnesení ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4076/2015, Nejvyšší soud doplnil, že § 356 odst. 1 insolvenčního zákona upravuje (pro případ, že nestanoví jinak insolvenční zákon nebo reorganizační plán) již jako důsledek účinnosti reorganizačního plánu zánik pohledávek, které je nutné uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou, i pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení (v tomto srov. i § 359 insolvenčního zákona).
20. Dovolatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ze smlouvy o úvěru jako nezajištěnou, byla zařazena do třetí skupiny – nezajištěných věřitelů. Oprávněná otázkou, zda mohlo dle ustanovení § 356 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění do 31. 12. 2013 dojít účinností reorganizačního plánu k zániku pohledávky, která nebyla jako zajištěná přihlášena do insolvenčního řízení povinného, v podstatě zpochybňuje zařazení do skupiny nezajištěných věřitelů (v důsledku „protiprávního jednání povinné“). Ze závěrů R 12/2017 však jednoznačně vyplývá, že dodatečné zpochybnění zařazení věřitelů do jednotlivých skupin věřitelů nelze připustit, reorganizační plán je pro dlužníka i jeho věřitele závazný a po jeho schválení (a splnění) již nelze obsah reorganizačního plánu měnit či důsledky z něj pro věřitele plynoucí obcházet (srov. § 352 odst. 2 insolvenčního zákona).
21. Oprávněná namítá, že pohledávku nemohla přihlásit jako zajištěnou, neboť předmětné nemovitosti nebyly zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka – povinné.
22. Podle ustanovení § 205 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1). Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí (odstavec 2).
23. Kupní smlouva uzavřená mezi povinnou jako prodávající a R. B. jako kupujícím, jejímž předmětem jsou předmětné nemovitosti, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (viz bod 14 tohoto usnesení). Jak vyplývá z četné judikatury dovolacího soudu, absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1983/2010, nebo unesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5220/2009). Platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. Odon 53/96/Fa, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2214/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3714/2018, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05).
24. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, dovolací soud uvedl, že „zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí … spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí – v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka – náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy…“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 21 ICdo 50/2024).
25. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětné nemovitosti byly součástí majetkové podstaty, ačkoliv nebyly uvedeny v soupisu majetkové podstaty dlužníka – povinné. Oprávněná si měla být vědoma skutečnosti, že kupní smlouva, jejímž předmětem byly předmětné nemovitosti, byla absolutně neplatná (srov. bod 22 tohoto usnesení) a že předmětné nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty. Oprávněná měla možnost svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení jako zajištěnou, pokud tak neučinila, v souladu s R 12/2017 nemá v tuto chvíli možnost zpochybňovat zařazení do jednotlivých skupin věřitelů, obsah reorganizačního plánu nelze měnit a obcházet důsledky z něj plynoucí.
26. Pohledávka oprávněné byla do insolvenčního řízení přihlášena jako nezajištěná, v rámci insolvenčního řízení byl, se souhlasem oprávněné, schválen reorganizační plán, jehož splnění bylo vzato insolvenčním soudem na vědomí, čímž bylo insolvenční řízení skončeno. Závěr odvolacího soudu, že v důsledku insolvenčního řízení pohledávka zanikla, je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, námitka dovolatelky proto přípustnost dovolání nezakládá.
B) k otázce zániku zástavního práva
27. Oprávněná namítá, že otázka, zda lze ustanovení § 356 odst. 3 insolvenčního zákona aplikovat rovněž na právo věřitele vůči zástavnímu dlužníku, která byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 567/2019, má být posouzena jinak, neboť jazykový výklad, na němž založil dovolací soud svůj závěr, že aplikace ustanovení § 356 odst. 3 insolvenčního zákona rovněž na zástavní dlužníky, kteří zajišťují reorganizačním plánem dotčenou pohledávku věřitele za insolvenčním dlužníkem, je vyloučena, je příliš formalistický a vede k doslovnému a restriktivnímu výkladu.
28. Dle dovolacího soudu není důvod posoudit otázku aplikace ustanovení § 356 odst. 3 insolvenčního zákona rovněž na zástavní dlužníky, kteří zajišťují reorganizačním plánem dotčenou pohledávku věřitele za insolvenčním dlužníkem, jinak, než jak ji rozhodl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 567/2019.
29. Ustanovení § 356 odst. 3 insolvenčního zákona je výjimkou z obecného pravidla (z obecné úpravy). Z povahy výjimky plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. Tento závěr je přijímaný v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Ustálenost judikatury Ústavního soudu v této otázce lze doložit např. těmito rozhodnutími: usnesením ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/02, nálezem ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 27, svazku 13, str. 203, usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 544/02, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 33, svazku 28, str. 429, nálezem ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 57, svazku 36, str. 605, či nálezem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 184, svazku 38, str. 471. V judikatuře Nejvyššího soudu demonstrují ustálenost judikatury k výjimce z pravidla zejména tato rozhodnutí: rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 6/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, rozsudek ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, rozsudek ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, usnesení ze dne 24. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013.
30. Ústavní soud připomíná, že „judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.“ (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10; tyto nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
31. Námitka oprávněné tak přípustnost dovolání nezakládá.
C) k otázce možnosti zamítnutí návrhu na zastavení exekuce
32. Dle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Dle odst. 3 bude výkon rozhodnutí prodejem zástavy zastaven také tehdy, jestliže zaniklo zástavní právo.
33. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že namítá-li dlužník, že zástavní právo zaniklo, nejde o způsobilou obranu proti žalobě na nařízení prodeje zástavy (v první fázi soudního prodeje zástavy), ale o důvod pro zastavení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř. nebo podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. řádu) [srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5995/2016]. V usnesení ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, Nejvyšší soud dovodil, že v případě, že zajištěná pohledávka zanikla, soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř.
34. Soudy tak ve druhé fázi řízení zkoumají, zda jsou splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), nebo zda nastaly skutečnosti, které neodůvodňují další provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy, resp. zda jsou naplněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) dle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř. nebo § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že exekuce musí být zastavena, neboť došlo k zániku zajištěné pohledávky a spolu s ní akcesoricky i k zániku zástavního práva. Dovolatelce se nepodařilo zpochybnit tento závěr odvolacího soudu, návrh na zastavení exekuce proto není možné zamítnout, a to ani z dovolatelkou namítaných důvodů, neboť tyto důvody (že povinná uzavřela smlouvu o koupi s R. B. protiprávně a že povinná následně zamlčela, že předmětné nemovitosti náleží do majetkové podstaty povinné) nezpochybňují závěr o zániku pohledávky a neexistenci zástavního práva. Jinak řečeno – soud zastavil exekuční řízení z důvodu, že zajištěná pohledávka zanikla a že zaniklo i zástavní právo, a to v důsledku přijetí reorganizačního plánu, nabytí účinnosti tohoto reorganizačního plánu a jeho splnění povinnou. Uvedené skutečnosti, které vedly soud odvolací i soud prvního stupně k závěru, že je vedení exekuce nepřípustné, nemají základ v namítaném nepoctivém či protiprávním jednání povinné.
D) k otázce vzniku zástavního práva
35. Odvolací soud založil závěr o důvodnosti návrhu na zastavení exekuce na skutečnosti, že došlo k zániku pohledávky a v souvislosti s tím i k zániku zástavního práva. Nadto, jak sám uvedl, „vyjádřil svůj názor“, že nelze dospět k závěru, že zástavní smlouva byla uzavřena platně.
36. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
37. Za této situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zastavení exekuce (zánik vymáhané pohledávky a zástavního práva), nebyl dovoláním oprávněné relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani dovolatelkou předložená otázka, zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla exekuce zastavena (otázka, zda mohlo zástavní právo k nemovitostem vzniknout i tehdy, byla-li zástavní smlouva uzavřena osobou odlišnou od vlastníka, avšak s jeho souhlasem). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
E) k vadám řízení
38. Závěr o přípustnosti dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, že soud prvního stupně nemohl o zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rozhodnout bez nařízení jednání, že odvolací soud nemohl pochybení soudu prvního stupně ohledně nenařízení jednání napravit nařízením ústního jednání, ani námitka nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož je dle dovolatelky napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byla důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
39. K výtce povinné, že soud prvního stupně nenařídil k projednání návrhu na zastavení exekuce jednání, je třeba uvést, že v případě důvodného vznesení námitky zániku pohledávky a neexistence zástavního práva přiznaného exekučním titulem soud zastaví exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h). Podle § 269 odst. 2 o. s. ř. soud o zastavení exekuce v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Nejvyšší soud v usnesení z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64), vysvětlil, že předchozí jednání není nutné především tam, kde tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.
40. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že vymáhaná pohledávka i zástavní právo zanikly v rámci insolvenčního řízení, tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž spatřoval důvod k zastavení exekuce, byla shodná, rovněž tak rozhodné skutečnosti vyplývají ze spisu. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout, že by postupoval v rozporu s § 269 odst. 2 o. s. ř., pokud jednání nenařídil.
41. Ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nemohl pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že nenařídil jednání, napravit nařízením jednání, tak neobstojí, neboť jak je výše uvedeno, soud prvního stupně nepochybil, jestliže jednání nenařídil.
42. Nad uvedené lze doplnit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 371/2019, uvedl, že smyslem ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. je, aby účastníci exekuce měli v průběhu řízení o návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. prostor k tomu, aby zpravidla osobně a přímo při jednání soudu měli možnost uvádět skutkové a právní argumenty ve svůj prospěch. Jedná se totiž o tzv. opoziční nebo tzv. impugnační spory, v němž se pravidelně projednávají skutkové okolnosti, jež jsou mezi účastníky pochybné nebo sporné. Jestliže jednání v případech prověřování takových skutečností nenařídil soud prvního stupně, může být takový nedostatek řízení napraven postupem odvolacího soudu, který jednání ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. nařídí a provede při něm důkazní prostředky, které v napadeném rozhodnutí posoudil bez nařízení jednání soud prvého stupně, a případně i dokazování doplní. Takový postup odvolacího soudu zásadně vede k nápravě možného pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v nenařízení jednání.
43. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí lze uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
44. Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, jež vedly k zastavení exekuce. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
45. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
46. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu