Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou se sídlem v Praze, Fetrovská č. 893/29, proti žalované HÖDLMAYR Logistics Czech Republic a. s. se sídlem v Jenči, Nádražní č. 350, IČO 45806497, zastoupené Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Zámecké č. 574/7, o náhradu škody, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 140/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2025, č. j. 23 Co 245/2024-306, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 977,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Renaty Volákové, advokátky se sídlem v Praze, Na Zámecké č. 574/7
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 23 Co 245/2024-306, Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 4. 2024, č. j. 8 C 140/2022-266 (jímž tento soud rozhodl mezitímním rozsudkem, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný v nároku na bolestné, náhradu ztráty na výdělku po dobu části pracovní neschopnosti a na účelně vynaložené náklady spojené s léčením, a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí) tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 805 888 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 2. 3. 2022 do zaplacení a částky 18 800 Kč měsíčně od 1. 10. 2021 (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 138 569 Kč a za odvolací řízení ve výši 70 011 Kč (výrok II), že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč a odvolacího řízení 300 Kč (výrok III) a že žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení 5 768,35 Kč (výrok IV). Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že poté, co byl ze strany žalované úraz zapsán (25. 11. 2019) tak, jak byl žalobcem nahlášen, a následně nebylo provedeno žádné další šetření, byl tímto pracovní úraz ze strany žalované uznán. Jednalo se o pouhou evidenci úrazu, ke které je zaměstnavatel povinen. Žalobce následně po dobu několika dnů práci bez omezení vykonával, nebyl v pracovní neschopnosti. Práce neschopným byl uznán 6. 12. 2019, následně byl žalobce v pracovní neschopnosti i z jiného důvodu (plánovaná operace kolene). V následujících dvou letech přes opakované výzvy žalované nepředložil žádné lékařské zprávy, ani žalovanou neupozornil na trvající zdravotní obtíže s možnými dalšími následky. Žalobce měl uzavřen pracovní poměr na dobu určitou do 31. 12. 2019. Ze strany pojišťovny byl případ odložen. Závěr znalce MUDr. Luňáčka o tom, že zranění žalobce v podobě podvrtnutí pravého lokte, tak jak bylo prvotním ošetřením i následnými výsledky zobrazovacích metod žalobci diagnostikováno, odpovídá žalobcem popsanému mechanismu a úrazovému ději, sám o sobě nesvědčí, že tento děj nastal, bylo na žalobci, aby tuto skutečnost prokázal. Po doplněném dokazování odvolací soud dovodil, že jednoznačně bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že všichni tři, tedy svědci B. a L. a žalobce, pracovali dne 25. 11. 2019 na pokládání roštů stříkací kabiny společně, a to od 7 hodin. Žádný ze svědků pád ani náznak pádu u žalobce nezaregistroval. Úraz žalobce nahlásil v 7 hodin 19 minut s tím, že se stal v 7 hodin při pokládce roštů, beze svědků. Žalobce nepopíral tvrzení obou svědků, že pracoval po dobu dalších dnů, a to i bez omezení, kdy pracovní pozice žalobce předpokládala zvýšenou fyzickou námahu. Činil tak přesto, že již při prvním lékařském ošetření (26. 11. 2019) byla žalobci doporučena konzervativní léčba v podobě ledování a použití gelu a dodržování klidového režimu. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by jím popsaný úrazový děj, jehož následkem by byl pracovní úraz v podobě poranění lokte, nastal.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi vznikem zdravotních obtíží dovolatele a pracovním úrazem“, a to „i přes existenci odborného vyjádření MUDr. Václava Kameníčka a výsledky magnetické rezonance, které prokazují úrazové poškození vazivových a kloubních struktur pravého lokte“, „rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje vady řízení ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť není dostatečně odůvodněno“, „nezohlednil povinnost zaměstnavatele podle § 105 odst. 1 zákoníku práce provést šetření příčin pracovního úrazu a nesprávně interpretoval jeho nečinnost jako důkaz, že pracovní úraz nenastal“. Při řešení uvedených otázek hmotného práva se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy měly vyhodnotit vyjádření MUDr. Václava Kameníčka, magnetickou rezonanci i další lékařské podklady jako celek (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2861/2008 a sp. zn. 21 Cdo 4123/2017). Namítá, že lékařské důkazy podporují tvrzení dovolatele a současně vylučují alternativní příčiny vzniku jeho obtíží, že se soudy nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, opomenuly další zjištěná zranění pravého lokte, doložená odborným vyjádřením a potvrzená magnetickou rezonancí, že odvolací soud nevycházel z kompletních odborných posudků, některé opomněl, došlo tak k nesprávnému zjištění skutkového stavu, a že zaměstnavatel neprovedl řádné šetření příčin pracovního úrazu dovolatele. Uvedl, že předložil dostatečné důkazy, které mohly být základem pro šetření, lékařské zprávy a svědecké výpovědi, a že soudy měly při vyhodnocování důkazů věnovat větší pozornost svědeckým výpovědím a lékařským zprávám. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl odvolací soud na základě provedeného dokazování, a navrhla, aby dovolání žalobce dovolací soud zamítl, případně jako nedůvodné odmítl.
4. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť jím vymezené otázky se odvíjí od odlišného skutkového stavu věci, jak byl soudem zjištěn.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura).
10. V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Na řešení jím navržených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soudu dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by jím popsaný úrazový děj, jehož následkem by byl pracovní úraz v podobě poranění lokte, nastal. Nebyl tedy splněn předpoklad (pracovní úraz) odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem.
11. Dovolání žalobce je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalobce je nesouhlas s tím, jaké důkazy odvolací soud provedl, k jakým důkazům přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Namítá-li žalobce, že „soudy měly vyhodnotit vyjádření MUDr. Václava Kameníčka, magnetickou rezonanci i další lékařské podklady jako celek“, že „se nevypořádaly se všemi navrženými důkazy“, že „lékařské důkazy podporují tvrzení dovolatele a současně vylučují alternativní příčiny vzniku jeho obtíží“, že „odvolací soud nevycházel z kompletních odborných posudků, některé opomněl, došlo tak k nesprávnému zjištění skutkového stavu“, že „zaměstnavatel neprovedl řádné šetření příčin pracovního úrazu dovolatele“, jednak činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (tvrdí-li, že „lékařské důkazy podporují tvrzení dovolatele a současně vylučují alternativní příčiny vzniku jeho obtíží“), na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, a jednak namítá nedostatečné či nesprávné vyhodnocení provedených důkazů (vady v hodnotícím úsudku soudů).
12. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
13. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
14. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č 460/2017 Sbírky zákonů). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
15. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje vady řízení ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť není dostatečně odůvodněno“, resp. že „se nevypořádaly se všemi navrženými důkazy“, protože uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
16. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu