Plný text
21 Cdo 2130/2025-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova č. 866/27, proti žalované SV metal spol. s r. o. se sídlem v Divci č. 99, IČO 25257366, zastoupené Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 737/3, o 5 127 273,97 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 376/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2025, č. j. 17 Co 56/2025-429, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2025, č. j. 17 Co 56/2025-429, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil ve výrocích I, II a III rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2025, č. j. 8 C 376/2020-398 (výrok I) [jímž tento soud rozhodl tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení 510 035,10 Kč s příslušenstvím a pravidelné měsíční renty ve výši 19 677,72 Kč od 1. 10. 2021 (výrok I), že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 352 485,10 Kč (výrok II), že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení 2 400 Kč (výrok III), a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení 346 259,90 Kč (výrok IV)], ve výroku IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové náhradu nákladů řízení 11 344 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 18 815,50 Kč (výrok III) a že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobce nastala po pracovním úrazu ztráta na výdělku, protože byl jeho pracovní poměr dne 1. 9. 2020 ukončen ve zkušební době a žalobce následně žádného výdělku nedosahoval. Z dokazování (ze znaleckého i pracovně-lékařského posudku) jednoznačně vyplynulo, že příčinou ztráty na výdělku pracovní úraz nebyl, žalobcova pracovní schopnost byla následkem pracovního úrazu omezena jen nevýznamně, pokles pracovních schopností v důsledku pracovního úrazu nenastal, tedy mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku není vztah příčinné souvislosti. Žalovaná se důvodně zprostila zčásti (v nízkém rozsahu 5 %) své odpovědnosti za pracovní úraz, neboť jednou z příčin úrazu bylo též chování žalobce, který nedodržel pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a stanovené pracovní postupy, s nimiž byl řádně seznámen, sám přiznal, že nedával pozor a že si je vědom chyby, kterou udělal. Ztotožnil se též s tím, jak soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok na náhradu tzv. další nemajetkové újmy dle § 2958 o. z., že lze mít žalobcovy duševní útrapy pracovním úrazem vyvolané za odškodněné již poskytnutím náhrady za ztížení společenského uplatnění, s ohledem na žalobcova tvrzení, jimiž byl tento nárok odůvodněn, a se zřetelem k provedeným důkazům (zejména výslechem svědků).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „pochybil v posouzení existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a následnou ztrátou na výdělku žalobce“, že „soud přikládal váhu jiným okolnostem, které mohly ovlivnit výdělečnou schopnost žalobce po úraze – zejména poukazoval na nepřesvědčivý vztah zdravotních následků úrazu k pracovnímu uplatnění žalobce“. Uvedl, že takový náhled je v rozporu s judikaturou (viz „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3160/2024“). Soud měl správně dovodit, že všechny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele byly splněny již v okamžiku, kdy žalobci vznikla ztráta na výdělku následkem úrazu. Právní posouzení otázky příčinné souvislosti je proto nesprávné. Dále namítl, že nesprávné je rovněž právní posouzení nároku na náhradu tzv. další nemajetkové újmy podle občanského zákoníku (§ 2958 o. z.) ve formě duševních útrap a psychického strádání v důsledku pracovního úrazu. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/20, podle kterého pod pojem další nemajetkové újmy má být podřazeno vše, co nelze zahrnout pod ostatní druhy náhrad (bolestné a ztížení společenského uplatnění). „Duševní útrapy žalobce, které spočívají např. v dlouhodobém psychickém strádání, depresích, posttraumatických obtížích, pocitech ztráty životní perspektivy či omezení běžného rodinného a společenského života v důsledku úrazu, mohou představovat právě onu další nemajetkovou újmu, již je třeba odškodnit.“ Odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že vše podstatné již bylo zahrnuto v bolestném a ztížení společenského uplatnění. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura).
8. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (§ 271b odst. 1 věta první zákoníku práce). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena), nebo zanikla. Předpoklady vzniku uvedeného dílčího nároku práva na náhradu škody, které musí být kumulativně splněny, jsou existence pracovního úrazu (nemoci z povolání), ztráta na výdělku a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a ztrátou na výdělku, která od určitého data vzniká. Zkoumání příčinné souvislosti mezi škodou (ztrátou na výdělku) a pracovním úrazem představuje hodnocení následků pracovního úrazu z hlediska, zda byl příčinou škody (zda by škoda bez pracovního úrazu vznikla tak, jak vznikla). Pro zjištění příčinné souvislosti je rozhodující, zda trvalá nezpůsobilost zaměstnance vykonávat konkrétní práci od určitého data je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo s jeho následky, anebo zda tato nezpůsobilost je následkem příčiny jiné, s pracovním úrazem nesouvisející. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní potíže způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
9. V posuzovaném případě bylo z provedeného dokazování zjištěno, že žalobce (jako programátor ohraňovacích lisů) utrpěl dne 27. 5. 2020 pracovní úraz, když mu ohýbaný díl přiskřípnul články II. – III. prstu obou horních končetin ke hraně stroje (poté došlo k amputaci konečného článku ukazováku pravé ruky, k trvalé nehybnosti konečných článků prostředníčku pravé ruky, ukazováku a prostředníčku levé ruky), že žalobce u žalované pracoval i po skončení pracovní neschopnosti (9. 8. 2020) a byl schopen i nadále vykonávat sjednanou práci, ale jeho pracovní poměr byl ukončen ve zkušební době k 1. 9. 2020 a žalobce následně žádného výdělku nedosahoval. Žalobcův zdravotní stav je stabilizovaný, neodpovídá žádnému stupni invalidity a nijak významně neomezuje jeho pracovní schopnosti (je neschopen pouze prací vyžadujících manipulaci s drobnými součástkami typu hodinář, jemný mechanik). V průběhu řízení byla žalobci vyplacena částka 451 440 Kč (snížena o 5 % z důvodu spoluzavinění) jako náhrada za ztížení společenského uplatnění. Ve znaleckém posudku znalec MUDr. Jan Boháč nepotvrdil, že by pro následky úrazu byl velmi omezen jak v profesní sféře, tak v domácnosti i v intimním životě. Podle údajů ve zdravotnické dokumentaci měl žalobce významné psychické potíže již před úrazem, podle psychiatrického vyšetření v červnu 2017 uzavřeno jako porucha přizpůsobení v debaklové životní situaci + přinejmenším abusus alkoholu, uváděny i problémy v sexuální oblasti. Hra na hudební nástroje byla standartním koníčkem žalobce, provozovaným v obvyklém rozsahu, např. při příležitostném setkání s přáteli, znalec potvrdil, že úchop žalobce není podstatně omezen a hra na hudební nástroje znemožněna není, svědkyně K. vypověděla, že žalobce viděla hrát v roce 2021 na hudební nástroj ukulele. Ohledně pocitu nedostatečnosti při zastávání obvyklých činností v domácnosti ze znaleckého posudku vyplynulo, že žalobce sice nemůže manipulovat s drobnými součástkami, nicméně je schopen fyzické práce, znalec nevyloučil ani užívání sekačky, uplatnění v domácnosti i v jiných oblastech, jeho pracovní schopnost je ovlivněna pouze málo významným způsobem. Z výpovědi manželky žalobce vyplynulo, že intimní život mezi manželi i nadále probíhá, že nyní již není tak pestrý, že odbornou pomoc žalobce prozatím nevyhledal, ale že žalobce již nyní pracuje, pořídil si speciální vybavení tak, aby byl schopen ovládat počítač.
10. Odvolací soud se tedy neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že příčinou ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pracovní úraz nebyl, neboť žalobcova pracovní schopnost byla následkem pracovního úrazu omezena jen nevýznamně a pokles pracovních schopností v důsledku pracovního úrazu nenastal, tedy mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku není vztah příčinné souvislosti (žalobce, ačkoliv byl schopen i nadále vykonávat sjednanou práci, přestal ji vykovávat z důvodu ukončení pracovního poměru ve zkušební době a následně žádného výdělku nedosahoval).
11. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobce na náhradu další nemajetkové újmy – duševních útrap podle § 2958 občanského zákoníku spojených s tvrzeními žalobce o nemožnosti hry na hudební nástroje, o jeho pocitu nedostatečnosti při obvyklých činnostech v domácnosti a o zásahu do intimního života, byl odškodněn již poskytnutím náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2280/2017, nebo ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, a v nich vyjádřený právní závěr, že smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod., náhrada cílí k odčinění nemajetkové újmy vyvolané zásahem do zdraví, které je nejcennější složkou osobnostních práv každého člověka. Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je pak věcí právní kvalifikace, která náleží soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021). S ohledem na skutková tvrzení žalobce týkající se obtíží s hrou na hudební nástroje, v oblasti intimního života a pocitu nedostatečnosti při zastávání obvyklých činností v domácnosti, a se zřetelem k provedeným důkazům, dospěl dovolací soud k závěru, že se jedná o ztížení života po úraze (o kategorii ztížení společenského uplatnění).
12. Dovolání žalobce (jím navržené „právní otázky“) je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá-li žalobce, že „při posouzení existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a následnou ztrátou na výdělku soud přikládal váhu jiným okolnostem, které mohly ovlivnit výdělečnou schopnost žalobce po úraze – zejména poukazoval na nepřesvědčivý vztah zdravotních následků úrazu k pracovnímu uplatnění žalobce“, že „duševní útrapy žalobce, které spočívají např. v dlouhodobém psychickém strádání, depresích, posttraumatických obtížích, pocitech ztráty životní perspektivy či omezení běžného rodinného a společenského života v důsledku úrazu, mohou představovat právě onu další nemajetkovou újmu, již je třeba odškodnit“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
13. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
14. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
15. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2026
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu