Plný text
21 Cdo 2149/2025-406
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní č. 46, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem krajského úřadu v Praze 5, Zborovská č. 81/11, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 119/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. 23 Co 12/2025-365, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 23 Co 12/2025-365, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatel namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se základními principy pracovního práva ve smyslu § 1a zákoníku práce, podle nichž je třeba na zaměstnance nahlížet jako na slabší stranu. Tyto principy se podle jeho názoru musí projevit nejen v oblasti práva hmotného, ale i v oblasti práva procesního. Podle dovolatele soudy při hodnocení důkazů v souladu s uvedenými principy nepostupovaly, neboť „veškeré důkazy a nejasnosti byly vyloženy ve prospěch zaměstnavatele“, čímž se soudy měly odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2453/2019, a ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3151/2017, pak dovolací soud uvádí, že tato dovolatelem citovaná judikatura se projevem zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (ve smyslu § 1a zákoníku práce) ve vztahu k hodnocení důkazů nezabývá a v projednávané věci tak není přiléhavá (tato rozhodnutí pouze poukazují na existenci uvedené zásady v souvislosti s právy a povinnostmi zaměstnance před uzavřením smlouvy, respektive v souvislosti s pracovním posudkem). Z judikatury Nejvyššího soudu naopak vyplývá závěr, že základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce] na rozložení důkazního břemene nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1957/2022).
3. Dovolatel dále namítá, že soudy se od judikatury Nejvyššího soudu odchýlily i tím, že opomenuly diskriminační jednání, kterému byl dovolatel jako zaměstnanec žalovaného vystavován, a v neposlední řadě namítá, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, čímž se měly opět odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2754/2014, pak dovolací soud uvádí, že citovaná judikatura je v projednávané věci nepřiléhavá, neboť vychází z jiného skutkového stavu, v němž byl rozlišovacím diskriminačním kritériem věk. K námitce dovolatele, že jiným dvěma zaměstnancům, kteří rovněž nesplnili úkol spočívající ve vyplnění osobního ohodnocení, na rozdíl od žalobce nebyla doručena výtka ani vůči nim nebyly činěny jiné personalistické kroky, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí, a nemůže přitom spoléhat na to, že k porušování povinností dochází také u jiných zaměstnanců. Z žádného ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v případě, že pracovní kázeň (povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) porušuje. Tento jednostranný úkon (jednání) je zcela na uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel (žalovaný) k závěru, že se žalobcem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením, že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 596/2007, nebo ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022).
4. Namítá-li pak dovolatel, že úkol týkající se osobního ohodnocení splnil včas nebo že kompetence nebyly vyjasněny, předkládá tím dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
5. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci se soudy zabývaly každým jednotlivým uvedeným porušením povinností žalobce a na základě rozsáhlého dokazování dospěly k závěru, že žalobce věděl, kteří zaměstnanci žalovaného jsou jemu nadřízeni, a rovněž k závěru, že žalobce v systému nevyplnil sebehodnocení v zadaném termínu. Soudy tak učinily na základě zjištění, která vyplynula z výpovědí svědků a z provedených listinných důkazů. Nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
6. Vytýká-li dovolatel v této souvislosti, že žalovaný závěr o nevyplnění osobního hodnocení žalobcem „založil na nezákonném sledování žalobce“, neformuluje v tomto směru žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a ani neuvádí, v čem zde spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); v této části tak dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. V závěru svého dovolání namítá dovolatel, že skutkové zjištění soudů nemá oporu v provedeném dokazování, a v této souvislosti poukazuje na závěr odvolacího soudu o předchozích upozorňováních žalobce na porušování pracovních povinností před upozorněním na porušení pracovních povinností, které byly předmětem tohoto řízení (viz bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud však své rozhodnutí založil primárně na tom, že v řízení bylo žalobci prokázáno porušení pracovních povinností, pro které byla dána výpověď z pracovního poměru. Nepodařilo-li se žalobci dovoláním zpochybnit tento závěr odvolacího soudu, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby žalobce, nemůže věcný přezkum posouzení těchto předchozích upozorňování žalobce ovlivnit výsledek sporu a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
8. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu