Plný text
21 Cdo 2171/2025-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31, proti žalované STAPRO SERVIS, a. s., se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1142/168, IČO 45192707, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích č. 169, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 389/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2025, č. j. 11 Co 31/2025-116, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Raka, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2025, č. j. 11 Co 31/2025-116, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky „zda pokud žalobkyně vyčkala na promlčení soudcovského zástavního práva, aniž splnila příslib svojí matky, vynasnažit se působit na jejího (bývalého) manžela, aby dluh, jenž byl zajištěn soudcovským zástavním právem, splnil, a zneužila tak vstřícnosti žalované, je či není takové jednání v rozporu s dobrými mravy a žalobkyni tak svědčí či nesvědčí právo bránit se námitkou promlčení soudcovského zástavního práva“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010. Dovolatelka namítá, že soudcovské zástavní právo nerealizovala z důvodu, že ji matka žalobkyně přesvědčila, že zapůsobí na svého bývalého manžela, aby zástavním právem zajištěný závazek splnil, a dále proto, že matka žalobkyně dovolatelku přesvědčovala, že pokud by došlo k realizaci soudcovského zástavního práva, přišly by s její dcerou o „střechu nad hlavou“. Namítá, že zástavní právo nerealizovala nikoli z důvodu liknavosti, ale z důvodu sociálního cítění a snahy vyhovět prosbě matky žalobkyně.
Uvedené námitky však přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se od citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a na dovolatelkou předestřené otázce napadené rozhodnutí (výlučně) nezaložil. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč.).
V projednávané věci odvolací soud nerozporuje dovolatelkou tvrzené skutečnosti, že svědek L. N. matku žalobkyně navštívil, upozornil ji na neplnění závazků jejího manžela a vyzval ji, aby se snažila na něj nějakým způsobem působit, a rovněž soud v napadeném rozhodnutí reflektoval i skutečnost, že žalovaná příliš zájem na realizaci soudcovského zástavního práva neměla z důvodů morálních. V řízení však odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na časový sled událostí žalobkyně svého práva na vznesení námitky promlčení nezneužila. Učinil tak na základě zjištění, že námitka promlčení obsažená v žalobě byla vznesena až po 26 letech od pravomocně zřízeného soudcovského zástavního práva a 16 letech od jeho promlčení. Za dané situace podle odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by žalovaná byla dbalá svých práv a jejich uplatňování, a soud rovněž poukázal na zásadu, že práva náležejí bdělým. Uvedené závěry týkající se délky časového úseku, po jehož uplynutí byla námitka promlčení vznesena, ovšem dovolatelka ve svém dovolání nenapadá. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zánik nároku žalované na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nelze vyhodnotit jako nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu