Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. O., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, proti žalovanému Arcibiskupství pražskému se sídlem v Praze 1 – Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16, IČO 00445100, zastoupenému JUDr. JCLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/4, o zaplacení 539 956 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 162/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 30 Co 317/2023-489, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 2023, č. j. 17 C 162/2015-426, opravenému usnesením ze dne 29. června 2023, č. j. 17 C 162/2015-441, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2023, č. j. 17 C 162/2015-426, opravenému usnesením ze dne 29. 6. 2023, č. j. 17 C 162/2015-441, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 30 Co 317/2023-489, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Vyskočila, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2023, č. j. 17 C 162/2015-426, opravenému usnesením ze dne 29. 6. 2023, č. j. 17 C 162/2015-441 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
2. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 30 Co 317/2023-489, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka [za jakých podmínek a v jakém rozsahu lze přistoupit k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) podle § 69 odst. 2 zákoníku práce] byla posouzena jinak.
4. K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena. Za kritérium pro rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy (platu) podle § 69 odst. 2 zákoníku práce naproti tomu nelze považovat okolnost, jaká byla délka řízení, v němž byla pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3032/2011).
5. Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy (platu), přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do výkonu samostatné výdělečné činnosti), by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele (do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy (platu) nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa – vedle případných dalších zájemců – ucházel a snažil se je získat (srov. například odůvodnění již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021).
6. „Zmírňovací“ ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce nemá zabránit tomu, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26/2003 v časopise Soudní judikatura).
7. V projednávané věci odvolací soud z uvedených zásad vycházel (viz zejména body 20 až 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jeho právní závěr, že „v období 5/2013 až 12/2014 nejsou dány důvody, které by odůvodňovaly přiměřené snížení náhrady mzdy žalobkyně podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a žalobkyni tak náleží náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce v plném rozsahu“, má oporu ve skutkovém závěru (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „po zhodnocení všech okolností daného případu nelze … dovodit, že by žalobkyně měla konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný jako zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat jí tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužila“. Nespojuje-li zákon možnost snížení náhrady mzdy (platu) se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, odvolací soud též správně poukázal, že „skutečnost, že žalobkyně v tomto období sama nepožádala VFN o navýšení pracovního úvazku na pozici pastorační asistent, resp. že se nepokusila zapojit do práce jako kaplan či lékař v jiné nemocnici, sama o sobě důvodem pro moderaci náhrady mzdy být nemůže“; bezpředmětné jsou tedy námitky dovolatele, že „k zapojení dojít mohlo, jak požádáním o zvýšení úvazku, tak přijetím jiné práce, na kterou měla žalobkyně kvalifikaci a možnost uplatnění“.
8. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že „v období 1/2015 až 8/2018 je … ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu dán prostor pro moderaci náhrady mzdy žalobkyně podle § 69 odst. 2 zákoníku práce“, jestliže žalobkyně v uvedeném období začala na částečný pracovní úvazek na „Onkologické klinice VFN“ vykonávat práci „lékařky bez specializované způsobilosti na nenádorové radioterapii“, která byla „výhodnější z hlediska společenské prestiže, z hlediska samotné povahy práce“, na druhé straně „nebyla až tak psychicky náročná, nebyla tak psychicky vyčerpávající jako práce onkologa“ a žalobkyně při jejím výkonu „dosahovala až čtyřnásobně vyšší mzdy“.
9. Výši moderace v rozsahu 50 % dovolatel především vytýká, že odvolací soud dostatečně nezohlednil, že po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Přitom přehlíží, že uvedená povaha náhrady mzdy (jak sám uvádí) pouze „ustupuje do pozadí“, zcela se však nevytrácí (tomu též odpovídá samotná úprava § 69 odst. 2 zákoníku práce, která umožňuje jen přiměřené snížení náhrady mzdy, nikoliv již její nepřiznání). Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že při rozhodnutí o výši moderace vzal v úvahu, že žalovaný opakovaně (v případě neplatné výpovědi z pracovního poměru zákládající uplatněný nárok již potřetí) s žalobkyní neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí (byly-li tyto výpovědi soudem prohlášeny za neplatné, nelze sdílet argumentaci dovolatele, že se nejednalo o protiprávní jednání).
10. V této souvislosti dovolatel dále namítal, že smyslem zmírňovacího ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je zabránit neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance, a to s poukazem na skutečnost, že žalobkyně „si vydělala mnohonásobně více, než kdyby zůstala u dovolatele“. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobkyně poté, co začala vykonávat práci lékařky, dosahovala „až čtyřnásobně vyšší mzdy, než by dosahovala u žalovaného“; v roce 2015 si žalobkyně celkem vydělala 307 271 Kč, v roce 2016 celkem 349 667 Kč, v roce 2017 celkem 354 357 Kč a v roce 2018 celkem 348 758 Kč (viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což v průměru za měsíc v jednotlivých letech činí 25 606 Kč, 29 139 Kč, 29 530 Kč a 29 063 Kč, tedy částku přibližně ve výši průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství. Pro závěr o rozsahu moderace zde potom není (nemůže být) významný jen samotný poměr mezi výdělkem, jehož žalobkyně dosahovala u žalovaného před neplatným rozvázáním pracovního poměru, a výdělkem, jehož dosahovala poté, co začala vykonávat práci lékařky, ale též výše takto dosahované mzdy. Při jejím zohlednění potom náhrada mzdy, jejíž výše byla za použití moderačního oprávnění podle § 69 odst. 2 zákoníku práce snížena o 50 %, nemůže představovat neodůvodněné zvýhodnění žalobkyně na úkor žalovaného.
11. Za těchto okolností lze odvolacím soudem provedené snížení náhrady mzdy v rozsahu 50 % považovat za souladné se shora uvedenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu.
12. Nelze sdílet námitku dovolatele, že hlediskem pro přiměřené snížení náhrady mzdy není povaha práce vykonávaná v době sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru (tj. práce lékařky), neboť ta odpovídá zákonnému hledisku § 69 odst. 2 zákoníku práce „jakou práci tam konal“; ze shora uvedeného bodu 8 potom vyplývá i nedůvodnost námitky, že úvaha odvolacího soudu o povaze práce je „nesrozumitelná a nepřezkoumatelná“. Při posuzování tohoto hlediska není též vyloučeno, aby soud přihlížel ke zdravotnímu stavu zaměstnance.
13. Je-li závěr o přiměřenosti provedeného snížení náhrady mzdy v rozsahu 50 % dostatečně odůvodněn již hledisky zvažovanými shora v bodech 8 až 10, nemohou být z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí významné dovolací námitky o tom, že ke zdravotnímu stavu žalobkyně se „nevedlo žádné dokazování“ a že „naopak … se žalobkyni zdraví zlepšovalo“, které současně představují nepřípustné uplatnění skutkových námitek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
14. Na uvedeném závěru pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud při snížení náhrady mzdy bral v úvahu hledisko, které nelze podřadit pod zákonná hlediska pro přiměřené snížení náhrady mzdy uvedená v § 69 odst. 2 zákoníku práce, tj. skutečnost, že žalovaný „následně ani v průběhu sporu o platnost výpovědi nevyužil svou možnost umožnit žalobkyni, aby nadále vykonávala práci“ (jedná se o skutečnost, která má vliv na délku doby, za niž náhrada mzdy zaměstnanci přísluší).
15. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1746/2001 a sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, pak přehlíží, že napadené rozhodnutí je se závěry uvedenými v těchto rozhodnutích v souladu, pouze vychází z jiného skutkového stavu. Odkazované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2025/2020 je pak odmítacím usnesením, v němž otázka přiměřeného snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce nebyla řešena, protože bylo vydáno ve věci, v níž k neplatnému rozvázání pracovního poměru došlo v době před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., kdy uvedený postup nepřipadal v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1708/2017).
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu