Plný text
21 Cdo 2263/2025-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, jako správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1080/2, IČO 25780590, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kukelská č. 919/2, proti žalovaným 1) SOUDEK s. r. o. se sídlem v Plzni, Foglarova č. 1400/4a, IČO 25222589, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 202/19, a 2) BOMBA drink a.s. (dříve FOBZ a. s.) se sídlem v Praze 1, Školská č. 660/3, IČO 26744881, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 207/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2025, č. j. 18 Co 8/2025-321, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Kyjovského, advokáta se sídlem v Brně, Jaselská č. 202/19.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2025, č. j. 18 Co 8/2025-321, zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, a zčásti neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty na určení neplatnosti zástavní smlouvy k nemovitostem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
4. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018). Naléhavý právní zájem na určení přitom zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
5. Žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4232/2019). Žaloba na určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sb. rozh. obč., ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč., či ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3962/2010). K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva, jež mají původ ve sporu o existenci zástavního práva, potom může vést určení, zda tu zástavní právo je či není (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
6. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu proto odvolací soud dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 29. 8. 2019. Za situace, kdy nemovité věci, které jsou ujednanou zástavou (předmětem zástavní smlouvy), byly rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019, č. j. 16 Cmo 3/2019-629, vyloučeny z konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o., by případné vyslovení neplatnosti zástavní smlouvy nemělo žádný dopad jak na konkursní podstatu, tak na možnost uspokojení konkursních věřitelů, a nemohlo by tedy poskytnout ani ochranu právnímu postavení žalobce coby konkursního správce, jenž naléhavý právní zájem na požadovaném určení v řízení odůvodňoval jen probíhajícím konkursním řízením (opakovaně jen uváděl, že naléhavý právní zájem je zde „definován přímo zákonem“ a že správce konkursní podstaty je „věcně legitimován k podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu nebo neexistence práva právě z důvodů – zásady co největšího uspokojení věřitelů“). Projevoval-li žalobce obavy, aby zástavní smlouva nebyla jako „platná“ v budoucnu „podstrčena“, pak přehlíží – a odvolací soud správně zohlednil –, že právo podle zástavní smlouvy nebylo vloženo do katastru nemovitostí, neboť návrh na jeho vklad do katastru nemovitostí byl Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm XY pravomocným rozhodnutím ze dne 6. 3. 2020 zamítnut; zástavní právo tedy nevzniklo (srov. § 1316 o. z.). Nepřipadá tedy ani v úvahu, aby zástavní smlouva (realizace zástavního práva) ohrozila uspokojení pohledávky ve výši 16 822 908,50 Kč (přiznané rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 6. 2021, č. j. 21 C 70/2006-1944, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2023, č. j. 25 Co 103/2023-2379), kterou je SOUDEK s. r. o. povinna zaplatit do konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o., jejíž uspokojení bylo v exekučním řízení zajištěno exekučním příkazem o zřízení exekutorského zástavního práva ke stejným nemovitostem, jež jsou podle zástavní smlouvy ze dne 29. 8. 2019 zástavou.
7. Namítá-li v řízení žalobce, že naléhavý právní zájem je zde „definován přímo zákonem“, pak přehlíží, že v případě jím požadovaného určení se nejedná o případ zákonem ustanovené určovací žaloby (jako například v případě žaloby podle § 72 zákoníku práce), u níž se nepředpokládá, že by žalobce musel prokazovat naléhavý právní zájem.
8. Dovolací argumentace ve prospěch závěru o neplatnosti zástavní smlouvy nezohledňuje, že touto otázkou se odvolací soud (vzhledem k absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) nezabýval. Námitky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou.
9. Přípustnost dovolání nezakládají žalobcem nastolené obecné právní otázky: „zda platí v územním prostoru České republiky – princip jednoty právního řádu a princip rovnosti osob zúčastněných na řízení při rozhodovacím procesu soudů“, „zda v právním řádu ČR existující zákon č. 182/2006Sb. (IZ) – je právním předpisem ze kterého vyplývá zákonem stanovený způsob uspořádání vztahů mezi účastníky a subjekty daného řízení, který jsou povinni jak účastníci, tak i rozhodující orgány respektovat“, a „zda v rámci právní úpravy úpadkového práva v ČR (existující zákon č. 182/2006Sb.) (IZ) je obdobně jako u z.č.328/91Sb. – zakotvena ‚fázovitost‘ jednotlivých ucelených částí řízení – kdy je řízení vymezeno jako jednotlivé fáze – kde každá z nich má svůj přesně stanovený zákonný rámec – od něhož se nelze odchýlit (a přeskakovat tam a zpět), aby byla jednak chráněna práva jednotlivých účastníků řízení a jednak, aby nebyly zpětně zpochybňovány výsledky předešlých fází a ve stádiích pozdějších nelze řešit otázky, které jsou předmětem stádií předcházejících a naopak“. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolací otázka musí být vymezena konkrétně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2750/2024). Tomuto požadavku takto nastolené otázky nevyhovují, neboť z jejich formulace ani ve spojení s odůvodněním podaného dovolání nevyplývá, zda a v jakých souvislostech na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Uvedený nedostatek potom brání pokračování v dovolacím řízení.
10. Obdobně v souvislosti s dalšími námitkami [že „rozhodnutí spočívají na zásadním nerespektování platné právní úpravy a mnohaleté judikatury úpadkového práva“, že nebyl „věcně projednán“ předmět řízení, že zásadním problémem soudů obou stupňů je „nesprávné pochopení systematiky právního řádu … přednosti speciálního zákona před obecnou právní úpravou“, že soudy „jednoznačně porušili jejich základní povinnost a to vázanosti zákonem a výsledky konkursního řízení“, že odvolací soud aproboval postupy, které žalobce učinil předmětem žaloby a které „jednoznačně nezákonně … zvýhodňují žalovaného a poškozují věřitele, čímž porušuje zákon“, že se soudy obou stupňů dopustily při rozhodování libovůle a svévole, čímž „jednoznačně napomáhaly v rozporu se zákonem žalovaným a ovlivnili tak výsledek sporu“, že „soud je vázán zákonem a není oprávněn – tak jako v tomto případě – podle účelu – který sleduje (zcela od počátku tamní soudy postupovaly jednoznačně tak, aby zvýhodnily žalované ) – působení zákona vyloučit a zúžit jej podle jeho představy – k zamítnutí žaloby – bez ohledu na skutkovou a právní realitu a důkazy a do tohoto konstrukčního rámce pak – bez ohledu na zákonnou úpravu řešení neplatnosti – si opět libovolně (svévolně) – podle své vlastní úvahy (a mj. sympatií či antipatií k účastníkům jejich zástupcům, postavení či funkci) dosadit – co sám považuje za vhodné (skutkový stav, důkazy, právní normy) a věc ještě (pro jistotu) 'nezávisle' rozhodnout“] žalobce nevymezuje žádnou další právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak (vymezení právní otázky zde nevyplývá ani z odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž svoji obecnou argumentaci podporuje). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky, že soud prvního stupně u ústního jednání žalobce nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že (na rozdíl od žalobce) naléhavý právní zájem neshledává, a nedal mu tak „prostor k doplnění“, čímž porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, že odvolací soud žalobci odňal možnost jednat před soudem, pokud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání z důvodu „kolize s insolvenčním řízením“, a že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, čímž bylo porušeno i ústavně garantované právo žalobce na zákonného soudce, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
12. Žalobce přehlíží, že poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Podstatou jeho dovolací argumentace však je, že nebyl soudem prvního stupně seznámen s jeho právním názorem na existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci nejedná.
13. K otázce vázanosti usnesením vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti ve smyslu ustanovení § 104a o. s. ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod č. 22/2001 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod č. 69/2014 Sb. rozh. obč., anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, uveřejněné pod č. 17/2016 Sb. rozh. obč. Z nich vyplývá závěr, že rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. je pro účastníky i soud závazné (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř.). Poté, co vrchní soud rozhodne postupem podle § 104a o. s. ř., tedy nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné.
14. K otázce možnosti projednat a rozhodnout věc v nepřítomnosti účastníka, který nepožádal včas z důležitého důvodu o odročení jednání, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. (upravující takovou možnost) je právní normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci „z důležitého důvodu“). Hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jelikož zákon přenechává řešení (posouzení důležitosti důvodů omluvy účastníka) úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje (či naopak považuje) neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení jen tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1312/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023).
15. V projednávané věci učiněná úvaha odvolacího soudu, který nepovažoval žádost žalobce o odročení odvolacího jednání za včasnou, není zjevně nepřiměřená za situace, kdy předvolání k jednání před odvolacím soudem (které se konalo dne 23. 4. 2025) bylo žalobci doručeno dne 26. 3. 2025, žalobce přesto až dne 22. 4. 2025 (aniž by tento časový odstup vysvětlil) požádal o odročení jednání z důvodu kolizního jednání u Městského soudu v Praze, k němuž byl obeslán předvoláním datovaným dnem 23. 1. 2025.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu