Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) AIR DEVELOP Ruzyně s.r.o. se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 738/18, IČO 28169948, zastoupené JUDr. Danou Šebestovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, K Mohyle č. 476/3, b) J. Ř., a c) M. F., obou zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká č. 678/6, proti žalované LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. se sídlem 53 The Business Resource Network, Whateleys Drive, CV8 2GY Kenilworth, Warwickshire, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 04115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, advokátem se sídlem v Košicích, Zvonárska č. 8, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování v České republice Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 204/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2023, č. j. 19 Co 50/2023-588, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dany Šebestové, advokátky se sídlem v Praze 6, K Mohyle č. 476/3.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Kožíškové, advokátky se sídlem v Praze 6, Buzulucká č. 678/6.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Kožíškové, advokátky se sídlem v Praze 6, Buzulucká č. 678/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 19 Co 50/2023-588, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách (v otázce naléhavého právního zájmu na určení neexistence zástavního práva a v otázce výkladu projevu vůle) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce naléhavého právního zájmu
3. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč., nebo – přímo v této věci vydaný – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018).
4. Žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4232/2019). K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva, jež mají původ ve sporu o existenci zástavního práva, potom může vést určení, zda tu zástavní právo je či není (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
5. Z judikatury se dále podává, že zápis zástavního práva do veřejného seznamu (např. katastru nemovitostí) nebo do rejstříku zástav je zápisem konstitutivním, způsobuje vznik zástavního práva. Naproti tomu výmaz zástavního práva z uvedených evidencí takové hmotněprávní účinky nemá (srov. obdobně k významu zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009, uveřejněný pod č. 145/2011 v časopise Soudní judikatura); k zániku zástavního práva dochází přímo na základě určité právní skutečnosti a provedením výmazu se pouze uvádí do souladu stav zápisů ve veřejných evidencích s nastalými hmotněprávními poměry. Na základě uvedeného se výmazem zástavního práva z veřejných evidencí dostává publicity skutečnosti, že zástavní právo zaniklo, (výmaz) sám o sobě však zánik zástavního práva nezpůsobuje.
6. V projednávané věci odvolací soud z uvedených zásad důsledně vycházel a v bodu 22 odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil, že žalovaná svým nesouhlasem se zánikem zástavního práva žalobce „znejisťuje“ v jejich vlastnictví, a na straně žalobců správně shledal naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva. Nejistotu žalobců zde není možno spojovat jen se skutečností, že jim [podle tvrzení žalobkyně a)] vzniká v důsledku postupu žalované (která nerespektuje zánik zástavního práva) škoda, a nelze ji proto odstranit jen žalobou na plnění (náhradu škody), jak namítá dovolatelka.
7. Námitkami o nesprávnosti „závěrů“ odvolacího soudu o tom, že se snad žalovaný „rovněž pokoušel o obnovení vkladu těchto zástavních práv do katastru nemovitostí“, a o tom, že by snad „žalovaná opět iniciovala řízení vedené před Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu sp. zn. XY“, neboť uvedené řízení sp. zn. XY není žádným novým, žalovaným „opět“ iniciovaným řízením, ale jedná se o „prapůvodní řízení“ o návrhu na „vklad změny v osobě zástavního věřitele Zástavního práva v důsledku postoupení pohledávky za žalobcem a) z WPB Capital na žalovaného, zahájené již v roce 2014“, dovolatelka vyslovuje nepřípustný nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů. Přehlíží přitom, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
8. Právní otázka naléhavého právního zájmu na určení neexistence zástavního práva tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
K otázce výkladu projevu vůle
9. Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel [§ 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy též § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“)], která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Ústavní soud pak k tomu vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).
10. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů pak platí, že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
11. V souvislosti s nastolenou otázkou dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci § 565 obč. zák. K případům, ve kterých nelze § 565 obč. zák. uplatnit, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005. V něm dospěl k závěru, že pokud si účastníci smlouvy dojednali, že v případě nezaplacení některé ze splátek se stane zbývající část kupní ceny splatnou určitým dnem od splatnosti nezaplacené měsíční splátky, pak se nejedná o případ § 565 obč. zák. a věřitel není povinen vyzývat dlužníka ke splnění celého dluhu nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Smluvní strany se totiž konkrétně dohodly na okamžiku, kdy dochází ke splatnosti celého dluhu, proto se splatnost neváže k výzvě věřitele k zaplacení ve smyslu § 565 obč. zák. (k uvedenému dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod č. 104/2012 Sb. rozh. obč.).
12. V uvedených souvislostech odvolací soud podrobil výkladu článek V bod 8 smlouvy o úvěru ze dne 30. 11. 2012, podle kterého „[V] případě prodlení Dlužníka s úhradou kterékoli Splátky úvěru stávají se splatnými (ztráta dohody splátek) veškeré Splátky úvěru, a to bez ohledu na to, že Splátka Úvěru byla dodatečně ze strany Dlužníka uhrazena, pokud Věřitel neurčí jinak“. Prostřednictvím jazykového a logického výkladu správně dovodil, že z obsahu použitého vyjádření nevyplývá projev vůle věřitele WPB Capital, spotřební družstvo a dlužníků [žalobkyně a) a D. S.] sjednat okamžik, kdy dochází ke splatnosti celého dluhu [že „ve smlouvě není nijak upravena splatnost zbytku úvěru, přičemž toliko ji presumovat (respektive pohlížet na ni jako na tacitně ujednanou) s ohledem na možnou výši takto vzniklé dlužné částky v žádném případě není bez dalšího možné“], a nelze mu ani vytknout, že přihlédl k následnému chování smluvních stran [že „smluvní věřitel WPB Capital v rozhodnou dobu žádné prodlení nenamítal, respektive žalobkyni a) k zaplacení celého úvěru nevyzval, a naopak jí dne 26. 11. 2014 vystavil potvrzení, v němž uvádí, že na splátkách není dosud evidována žádná pohledávka po splatnosti, poté dne 29. 6. 2015 ‚potvrzení o splacení úvěru č. 3100002672‘, v němž má WPB Capital předmětný úvěr poskytnutý žalobkyni a) za splacený, a nakonec dne 3. 9. 2015 ‚potvrzení o neexistenci jakékoli pohledávky vyplývající z úvěru č. 3100002672‘, v němž výslovně stojí, že výše závazků žalobkyně a) vůči WPB Capital včetně příslušenství a případných smluvních pokut činí 0 Kč“], neboť dovolatelkou namítaná skutečnost, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla mezitím postoupena na žalovanou, tomuto zohlednění nebrání (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za zjevně nepřiměřené potom nelze považovat ani úvahy odvolacího soudu, pokud vykládané ustanovení článku V bod 8 smlouvy o úvěru dával do souvislosti s článkem VI body 3 a 4 téže smlouvy (bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
13. Shora uvedeným výkladovým pravidlům proto odpovídá odvolacím soudem učiněný závěr, že „jazykovým i logickým výkladem čl. V bodu 8 smlouvy o úvěru je nutné dospět k závěru, že režim § 565 zákona č. 40/1964 Sb. se v předmětné věci aplikuje“, neboť „smluvní strany ve zkoumaném článku výslovně projevily vůli dohodu o ztrátě splátek uzavřít, aniž by si současně upravily další postup v případě prodlení žalobkyně a) způsobem, jenž by umožňoval smluvnímu věřiteli ‚zesplatnit‘ a nárokovat si celý zbývající dluh na úvěru automaticky“.
14. Ani tato otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Dovolání rozsudek odvolacího soudu napadá „v rozsahu výroku I“, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a IV. Ve vztahu k části napadeného výroku, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I o částečném zastavení řízení (§ 96 odst. 2 o. s. ř.), dovolání neobsahuje žádné důvody a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu