Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Urxova č. 430/4, proti žalované Niedax-Kleinhuis s. r. o. se sídlem ve Veltrusech, Palackého č. 701, IČO 27164888, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 454/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 36 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mojmíra Ježka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6.
III. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek za dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, který činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) sazebníku soudních poplatků 14 000 Kč, a to na účet Okresního soudu v Mělníku do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 31. 8. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť zaměstnavatel dne 31. 8. 2018 rozhodl o „restrukturalizaci své organizační struktury za účelem zvýšení efektivnosti práce“ a o zrušení pozice „ředitel obchodního zastoupení“ vykonávané žalobcem a žalobce se z těchto důvodů stal pro zaměstnavatele nadbytečným.
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 27. 12. 2018 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2005 jako „ředitel obchodního zastoupení“ a jeho práce spočívala v tom, že „řídil pobočku žalované v České republice“. Začátkem roku 2018 žalovaná představila žalobci svůj záměr najít za něj nástupce, který bude řídit pobočku v České republice, přičemž žalobce by nadále spravoval pouze významné klienty a spolupracující subjekty žalované. Žalovaná přijetím S. do pracovního poměru na pracovní místo „nástupce současného vedoucího pobočky“ v únoru 2018 uměle vytvořila organizační změnu s cílem rozvázání pracovního poměru s žalobcem. Dovozuje, že by se nestal nadbytečným, kdyby žalovaná „uměle nezvýšila počet zaměstnanců“.
3. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 6 C 454/2018-180, žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru doručená žalobci dne 31. 8. 2018 je neplatná, zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27 266,46 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované (výrok II) a rozhodl, že náhrada nákladů státu se České republice nepřiznává (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2005 žalobce vykonával u žalované práci „ředitele obchodního zastoupení“, že na základě organizačního opatření ze dne 1. 5. 2018 žalovaná rozhodla o rozšíření stávající funkce žalobce o péči o klíčové zákazníky („key account“) s tím, že běžnou agendu funkce dosavadního ředitele obchodního zastoupení, kterou žalobce „nestíhal“, a „další nové úkoly“ převezme I. S., kterého od 1. 5. 2018 přijala do pracovního poměru jako „nástupce současného vedoucího pobočky“, že dne 31. 8. 2018 žalovaná rozhodla o „restrukturalizaci organizační struktury za účelem zvýšení efektivnosti práce“, čímž došlo ke zrušení pracovní pozice žalobce, že jednatel žalované „dlouhodobě řešil to, že stav pobočky je v ČR neuspokojivý, kdy však byl přesvědčen, že situaci je možné prostřednictvím organizačních změn řešit tak, aby žalovaná mohla i nadále využívat odborný potenciál žalobce a zároveň změnit neuspokojivou situaci“, že k organizačnímu opatření ze dne 31. 8. 2018 žalovaná přistoupila poté, co po zhodnocení organizační změny ze dne 1. 5. 2018 se ukázalo, že nevedla ke zlepšení chodu žalované, a že tak bylo rozhodnuto, že „funkce ředitele zahrnující funkci dosavadního ředitele obchodního zastoupení a key account“ zanikne ke dni 1. 11. 2018, že tyto činnosti již nebudou samostatnou pracovní náplní, že „veškeré činnosti vykonávané žalobcem přebírá S.“ a že pracovní pozice žalobce bude zrušena. Soud dospěl k závěru, že cílem organizační změny ze dne 31. 8. 2018 nebylo ukončení pracovního poměru s žalobcem, nýbrž jejím „záměrem bylo reálné provedení změny“, když zejména přihlédl k tomu, že „byla provedena celková reorganizace fungování pobočky, s návazností na změny učiněné i u dalších poboček ve střední Evropě, byl zcela změněn způsob komunikace s klienty, zcela změněn způsob vyřizování objednávek“ („péče o klíčové klienty je nyní zajištěna zaměstnanci přímo z Rakouska“) a že na pozici manažera pro jednání s klíčovými zákazníky nebyl přijat žádný nový zaměstnanec. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobce se stal v důsledku provedené organizační změny nadbytečným.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak jej potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 651,50 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na jejich základě dovodil, že žalovaná se „otázkou zefektivnění své činnosti na území České republiky … zabývala dlouhodobě, kdy jednatel žalované vyjadřoval nespokojenost s fungováním žalované v České republice a docházelo v tomto směru mezi ním a žalobcem k názorovým sporům“, že uvedenou situaci se proto žalovaná rozhodla řešit posílením řídícího týmu v České republice o I. S. Protože tato změna nepřinesla „očekávaný efekt“, bylo přikročeno k další organizační změně ze dne 31. 8. 2018 – zrušení pozice žalobce. Odvolací soud proto považuje za prokázané, že cílem organizačních kroků žalované v roce 2018 bylo „zefektivnění práce žalované, a nikoliv ukončení žalobcova pracovního poměru“. K tomu došlo až ve chvíli, kdy „předchozí organizační opatření k vytýčenému cíli nevedla, a naopak se ukázalo, že objem pracovních úkolů výkonného vedení žalované není takový (jak bylo lze dovozovat z dřívějších informací od žalobce), že je v požadované kvalitě není schopna zajistit pouze jediná osoba“. Odvolací soud proto uzavřel, že „k organizační změně u žalované došlo a žalobce se v důsledku ní (v příčinné souvislosti) stal pro žalovanou nadbytečným“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující „proti všem výrokům“. Dovolatel namítá, že žalovaná dlouhodobě „indikovala“ zcela jiné důvody pro rozvázání pracovního poměru s žalobcem, tj. „opakované porušování pracovních povinností ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) ZP, neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) ZP, případně též vysoký věk žalobce a jeho předpokládaný odchod do důchodu nebo osobní neshody žalobce s S. nebo A. S.“. Pro výpověď z pracovního poměru podle „§ 52 písm. g) nebo f) ZP“ však v projednávané věci nebyla splněna podmínka, že by byl zaměstnanec na možnost výpovědi upozorněn, případně vyzván k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Z tohoto důvodu žalovaná přistoupila k „účelovým organizačním změnám“ a uměle navýšila počet zaměstnanců přijetím S. do pracovního poměru a následně rozhodla o nadbytečnosti žalobce. Odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nezkoumaly pravé důvody výpovědi z pracovního poměru a dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003). Při posouzení „celé situace ve své úplnosti, souvislostech a logické návaznosti“ je tedy zřejmé, že žalovaná měla zcela jiné důvody pro rozvázání pracovního poměru žalobce, a to „opakované neplnění pracovních povinností a též dlouhodobé neuspokojivé pracovní výsledky“. Jednání žalované, která nejprve žalobci „předložila“ dohodu o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu s tím, že „si má žalobce vybrat způsob ukončení pracovního poměru“ dohodou nebo výpovědí, považoval za rozporné s dobrými mravy. Dovolatel dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť „odvolací soud rozhodl o platnosti výpovědi a zároveň připustil nedostatky v postupu žalované“. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání žalobce.
7. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, dovolání žalobce v části směřující proti výrokům o nákladech řízení odmítl (výrok I) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 10. 2019, č. j. 6 C 454/2018-180, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení (výrok II). Poukázal na rozsudek ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4585/2015, podle kterého rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se měl stát zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, bylo-li přijato proto, že zaměstnavatel byl nespokojen s pracovními výsledky tohoto zaměstnance, jakož i na skutková zjištění, podle nichž k přijetí organizačních opatření ze dne 1. 5. 2018 a 31. 8. 2018 žalovanou vedla nespokojenost jednatele s fungováním žalované v České republice a s pracovními výsledky žalobce. V těchto souvislostech se proto nabízí závěr, že to byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobce, které byly důvodem jejich přijetí.
8. Okresní soud v Mělníku poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 6 C 454/2018-303, určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 31. 8. 2018 je neplatná (výrok I), a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok II) a k náhradě nákladů řízení státu (výrok III). Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dovodil, že přinejmenším u druhého organizačního opatření bylo možné dovodit, že primárním důvodem jeho přijetí byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobce, které však nemohou být důvodem k postupu podle § 52 písm. c) zák. práce.
9. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 21 Cdo 3393/2023-353, dovolání žalované podané proti (v pořadí druhému) rozsudku odvolacího soud odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že důvod výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl naplněn, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
10. Nálezem ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24, Ústavní soud k ústavní stížnosti žalované vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 21 Cdo 3393/2023-353, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2022, č. j. 6 C 454/2018-303, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, bylo porušeno základní právo stěžovatelky (žalované) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a uvedená rozhodnutí proto zrušil. Ústavní soud poukázal, že jádrem věci posuzované obecnými soudy byla otázka, zda skutečným důvodem výpovědi byly organizační změny, nebo zda stěžovatelka tyto organizační změny využila pouze jako záminku k ukončení pracovního poměru vedlejšího účastníka z důvodu jeho dlouhodobě neuspokojivých pracovních výsledků. Nejvyšší soud v napadeném kasačním rozsudku předestřel odlišné skutkové posouzení výše nastíněné otázky, než ke kterému dospěly nalézací soud a odvolací soud. Jejich rozhodnutí zrušil proto, že se „nabízel“ závěr, podle něhož důvodem přijetí organizačních změn byly neuspokojivé pracovní výsledky vedlejšího účastníka. Nešlo pouze o jiné právní hodnocení totožné skutkové situace. Právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu byl ve skutečnosti založen na přehodnocených skutečnostech. V souladu s § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedostatky skutkových zjištění obecně nejsou přípustným dovolacím důvodem. V dovolacím řízení tedy nelze revidovat skutková zjištění odvolacího soudu, Nejvyšší soud je jimi vázán. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy; z důvodu excesu, tj. extrémního rozporu s provedenými důkazy či vnitřní rozpornosti odůvodnění, však Nejvyšší soud do skutkových zjištění nezasáhl. Kasační rozsudek Nejvyššího soudu, který nižší soudy zavázal ohledně skutkových závěrů, vedl k nepřijatelným důsledkům. Po zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení soudy již nedoplnily dokazování, pouze vyhodnotily stejný skutkový stav zcela opačně. Okresní soud i krajský soud zcela pominuly skutečnosti, které v předchozím řízení považovaly za zásadní (zjištění o celkové reorganizaci společnosti), aniž by přesvědčivě vysvětlily, proč již nejsou pro posouzení věci relevantní. Jejich nové skutkové hodnocení proto vykazuje znaky nepřípustné libovůle a překvapivosti.
11. Zrušením napadených rozhodnutí Ústavním soudem se věc vrací do procesního stavu, v němž o ní naposledy rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229 (srov. bod 37 odůvodnění citovaného nálezu).
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] – jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) – po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobce podané dovolání založil (srov. shora bod 5) především na námitkách, z nichž dovozuje, že žalovaná měla zcela jiné důvody pro rozvázání pracovního poměru žalobce než „důvody organizační“, a to „opakované neplnění pracovních povinností a též dlouhodobé neuspokojivé pracovní výsledky“. Prostřednictvím takto formulovaných námitek žalobce toliko konstruuje vlastní verzi skutkového stavu, odlišnou od skutkových zjištění soudů [podle kterých cílem organizační změny ze dne 31. 8. 2018 nebylo ukončení pracovního poměru s žalobcem, nýbrž jejím „záměrem bylo reálné provedení změny“, resp. „zvýšení efektivity žalované“, když „byla provedena celková reorganizace fungování pobočky, s návazností na změny učiněné i u dalších poboček ve střední Evropě, byl zcela změněn způsob komunikace s klienty, zcela změněn způsob vyřizování objednávek“ („péče o klíčové klienty je nyní zajištěna zaměstnanci přímo z Rakouska“), z nichž rovněž vycházel odvolací soud – srov. body 34 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu], nepřípustně tak polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů.
16. Dovolatel tak uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný
– uveden v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jak Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, pak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Na uvedené závěry ve shora citovaném nálezu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24, odkázal i Ústavní soud.
17. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
18. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
19. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Soudy své závěry o skutkovém stavu věci náležitě odůvodnily, uvedly, na základě kterých důkazů k nim dospěly a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily (srov. body 25 až 27, 34 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 20 až 22 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná.
20. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou.
21. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda jednání žalované, která žalobci předložila „dva různé dokumenty, na základě kterých má dojít k rozvázání jeho pracovního poměru (tj. dohodu o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu a výpověď pro nadbytečnost)“, je v rozporu s dobrými mravy, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Jen na okraj proto dovolací soud poznamenává, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že v rozporu s dobrými mravy není takový postup zaměstnavatele, který svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001).
22. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky žalobce o nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [namítá-li, že odvolací soud „nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, aby o tomto – že postup žalované vykazoval jisté nedostatky, které byly oprávněny vyvolat v žalobci dojem účelovosti v jednání žalované, čímž odvolací soud fakticky rozporoval svůj závěr o platnosti výpovědi (pozn. dovolacího soudu) – nevznikly pochybnosti a učinil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelným“]. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
23. Uvedené námitky ostatně ani nejsou opodstatněné. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
24. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl ve věci samé jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že výpověď z pracovního poměru doručená žalovanou žalobci dne 31. 8. 2018 je neplatná. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
25. Dovolání žalobce je podáváno výslovně „proti všem výrokům“ napadeného rozsudku. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
26. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež v širším slova smyslu zahrnují i náklady vzniklé v dalším řízení před soudem prvního stupně, v dalším řízení před odvolacím soudem a v dalším dovolacím řízení, v nichž byla vydána Ústavním soudem zrušená rozhodnutí.
28. Žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sestávající z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 2 500 Kč [§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024], z jedné částky paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a z daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad 588 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení před soudem prvního stupně (které proběhlo po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274) vznikly žalované náklady za zastoupení advokátem spočívající v odměně za dva úkony právní služby (účast na jednání soudu dne 18. 10. 2022, jež trvalo déle než 2 hodiny) ve výši 5000 Kč [§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024], ze dvou částek paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a z daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad 1 176 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení před odvolacím soudem žalované vznikly náklady zaplacením soudního poplatku z odvolání 2 000 Kč a náklady za zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby (sepis odvolání a účast na jednání soudu 27. 6. 2023) ve výši 5 000 Kč [§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024], ze dvou částek paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a z daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad 1 176 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené s tímto usnesením uloženou povinností k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč a náklady za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 2 500 Kč [§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024], z jedné částky paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a z daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad 588 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 36 328 Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který ji zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
30. Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud nezaplatila soudní poplatek za dovolání, které podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, byla k jeho zaplacení zavázána spolu s tímto rozhodnutím, jímž se řízení končí [§ 9 odst. 4 písm. a), § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu