Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. se sídlem v Děčíně, Děčín IV – Podmokly, Teplická č. 874/8, IČO 24729035, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 217/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2024, č. j. 10 Co 140/2023-346, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 16. 7. 2020 (doručeným žalobci téhož dne) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Podle skutkového vymezení k porušení pracovních povinností došlo dne 6. 2. 2020, kdy žalobce jako vedoucí práce společně s dalšími dvěma zaměstnanci žalované (provozním elektromontérem O. K. a technikem diagnostiky T. P.) v katastru obce XY prováděl diagnostiku kabelů vedení vysokého napětí VN4177 a VN4175. Po provedení diagnostiky druhého kabelu VN4175 žalobce v rozporu s vnitřními předpisy (potvrzením do Příkazu B) předal pracoviště k provedení diagnostiky nikoliv přímo na místě provádění prací, ale v obci XY, kde „všichni tři zúčastnění“ čerpali přestávku na jídlo a oddech. Žalobce dále nezabránil tomu, aby zaměstnanec O. K. sám (v rozporu s předepsanými postupy, podle kterých při práci ve výškách na mřížovém stožáru musí být přítomni alespoň dva zaměstnanci) v 13:07 hodin odjel k 486 m vzdálenému mřížovému stožáru provést připojení „druhého kabelu“, kde však vystoupal na nesprávný stožár, který byl již pod napětím, byl zasažen elektrickým proudem a v tomto důsledku zemřel. Žalobci je rovněž vytýkáno, že při výkonu prací dne 6. 2. 2020 nesprávně vyplnil příkaz B č. 049/11077, v němž rovněž uvedl nepravdivé údaje; žalobce odpovídal za správnost a úplnost údajů týkajících se diagnostiky.
2. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně dne 31. 8. 2020 domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že při výkonu pracovních povinností nepochybil, neboť žádné předpisy neporušil. Nebyl vedoucím práce O. K. a neměl tedy „povinnosti a pravomoci“ k řízení práce zemřelého uváděné žalovanou ve výpovědi.
3. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 25 C 217/2020-280, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 41 213 Kč „k rukám advokáta žalované“ (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované jako „technik diagnostiky a ochran II“, že dne 6. 2. 2020 žalobce na určeném místě vykonával „funkci vedoucího práce diagnostiky“, kde společně s ním práci vykonávali O. K. (provozní elektromontér) a T. P. (technik diagnostiky v zácviku), že při výkonu práce O. K. utrpěl smrtelný pracovní úraz po zásahu elektrickým proudem a že dne 16. 7. 2020 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru z téhož dne. Dovodil, že k výpovědi z pracovního poměru žalovaná přistoupila ve „lhůtě podle § 58 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném a účinném znění,“ neboť tak učinila do dvou měsíců ode dne, kdy se z předběžné zprávy o šetření pracovního úrazu O. K. (vyhotovené dne 1. 6. 2020) o důvodu výpovědi dozvěděla. Zabýval se proto naplněním použitého výpovědního důvodu. Dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnosti podle „§ 106 odst. 3, 4 a § 301 písm. a), c) ZP“ tím, že „jako vedoucí práce na daném pracovišti, jehož pokynům v daný okamžik podléhali dva další zaměstnanci žalované, neměl pracoviště pod kontrolou a v momentě, kdy se od svého podřízeného T. P. dozvěděl o svévolném opuštění pracoviště poškozeným O. K., a zejména, když se dozvěděl o důvodu opuštění pracoviště tímto poškozeným (jednalo se o totožný okamžik), … neučinil žádných rozhodných (okamžitých) kroků, kterými by se pokusil zabránit další činnosti poškozeného“, a přitom „věděl, že poškozený vykonává práce ve výškách a věděl, že tyto práce vykonávat sám nesmí“ (za poškozeným odjel „až poté, kdy ukončil své práce a následně složil a naložil všechny věci do vozidla“). Porušení povinností soud prvního stupně shledal „v intenzitě závažného porušení“, a to vzhledem k tomu, že došlo k úmrtí zaměstnance žalovaného, jakož i k tomu, že ze strany žalobce došlo též k dalším „závažným pochybením, když nejzávažnější pochybení spočívalo v převzetí pracoviště od poškozeného O. K., namísto dotykem holé ruky na pracovišti, fiktivním způsobem – v restauraci, tedy bez osobního přesvědčení se o bezpečnosti přebíraného pracoviště …, což již samo o sobě mohlo taktéž vést k závažnému zranění osob“.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 10 Co 140/2023-346, rozsudek okresního soudu změnil tak, že „se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru ze dne 16. 7. 2020 doručené žalobci dne 16. 7. 2020 je neplatné“ (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 48 791 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 996 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Petra Živnůstky (výroky II a III). Odvolací soud poté, co dokazování doplnil „protokolem o rekonstrukci pracovního úrazu pana K. z XY ze dne 2. 3. 2020“, dospěl k závěru, že „žalovaná se o důvodu výpovědi z pracovního poměru dozvěděla dříve než 1. 6. 2020, kdy byla vypracována zpráva o incidentu, dozvěděla se o tomto důvodu nejpozději dne 6. 3. 2020, kdy sama provedla svými kvalifikovanými zaměstnanci rekonstrukci nehody na místě samém“; šetření Policie ČR „nesměřovalo ke zjišťování, zda jednání žalobce je možným porušením povinností vyplývajících z pracovních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“. Odvolací soud zejména zohlednil, že žalovaná „šetření prováděla prostřednictvím svých vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, např. K. F. byl specialistou – koordinátorem VOZP (správně BOZP – pozn. dovolacího soudu) a POOŽP, který prováděl školení ostatních zaměstnanců, který vypracoval s ostatními členy komise složené výlučně ze zaměstnanců žalované zprávu o incidentu, zúčastnil se rekonstrukce, kterou vedl, kde určoval, co bude předmětem rekonstrukce a co je zapotřebí zjistit ohledně úrazového děje, a podílel se na vypracovávání interních předpisů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“. Uzavřel proto, že k výpovědi z pracovního poměru žalovaná přistoupila po uplynutí lhůty uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující proti jeho výroku I. Namítá, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil počátek a konec prekluzivní subjektivní lhůty zaměstnavatele dle § 58 odst. 1 zákoníku práce za situace, kdy je výpovědní důvod dle § 52 písm. g) zákoníku práce vymezen více samostatnými skutky“, kdy je „nutné posuzovat běh prekluzivní subjektivní lhůty zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému skutku zahrnutému ve výpovědi do skutkového vymezení výpovědního důvodu, což odvolací soud neučinil“ (má za to, že se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně nevyřešenou). Odvolací soud též nesprávně právně posoudil „otázku, kdy se zaměstnavatel, který je právnickou osobou, dozvěděl o důvodu Výpovědi, a prostřednictvím kterých osob se o důvodu výpovědi ve smyslu ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce dozvěděl“, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z rozsudku není zřejmé, „o kterých konkrétních skutcích žalobce vymezených ve Výpovědi se měla žalovaná na základě rekonstrukce pracovního úrazu prokazatelně dozvědět nejpozději 6. března 2020“, jestliže „předmětem rekonstrukce pracovního úrazu byly pouze některé skutečnosti, a to konkrétně průběh událostí bezprostředně předcházejících smrtelnému pracovnímu úrazu poškozeného zaměstnance, nikoliv však všechny skutky žalobce, které jsou ve Výpovědi vymezeny jako výpovědní důvod“. Z rozsudku odvolacího soudu podle žalované ani nevyplývá, „ve vztahu ke které konkrétní osobě či více osobám vztahuje odvolací soud nabytí vědomosti žalované jakožto právnické osoby o důvodech Výpovědi“. Pokud „odvolací soud připisuje nabytí vědomosti žalované o důvodu Výpovědi prostřednictvím jejího zaměstnance na pozici koordinátora BOZP a POOŽP, který vedl rekonstrukci pracovního úrazu, pana K. F.“, poukazuje žalovaná, že „K. F., nebyl ze své pracovní pozice nadřízeným zaměstnancem vůči žalobci, a to ani bezprostředně ani nepřímo“; žalovaná namítá rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp zn. 21 Cdo 391/2020, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022. Žalovaná se „o důvodech Výpovědi dozvěděla dne 1. června 2020, kdy byla vyhotovena předběžná zpráva o incidentu a s jejími závěry se seznámili příslušní vedoucí zaměstnanci, konkrétně R. V., který předběžnou zprávu o incidentu dne 1. června 2020 schválil“. Vzhledem k uvedenému žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že „považuje dovolání žalovaného za nedůvodné a napadené rozhodnutí za věcně správné“, když žalovaná „účelově zkresluje nebo neuvádí ve svém dovolání některé podstatné skutečnosti pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí“. Na základě uvedeného proto dovolacímu soudu, „pro případ že dovolání žalovaného nebude odmítnuto“, navrhl dovolání „zamítnout jako nedůvodné“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 8. 2015 (v průběhu pracovního poměru následně měněné) jako „technik diagnostiky a ochran II“, že dne 6. 2. 2020 žalobce na určeném místě vykonával „funkci vedoucího práce diagnostiky“, kde společně s ním práci vykonávali O. K. (provozní elektromontér) a T. P. (technik diagnostiky v zácviku), téhož dne došlo na pracovišti žalované na transformovně XY k zasažení elektrickým proudem O. K. s následkem smrti, že dne 7. 2. 2020 byl učiněn záznam o zahájení úkonů trestního stíhání ve věci „K.– pracovní úraz s následkem smrti“ (trestní spis Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, č. KRPS-35160/TČ-2020-011471-BAR, přičemž rozhodnutím ze dne 25. 6. 2021 Policie ČR odevzdala věc Oblastnímu inspektorátu práce pro hl. m. Prahu k projednání přestupku), že dne 2. 3. 2020 se žalobce účastnil rekonstrukce pracovního úrazu poškozeného na místě incidentu ze dne 6. 2. 2020 společně s dalšími zaměstnanci žalované (podle prezenční listiny protokolu o rekonstrukci pracovního úrazu poškozeného K. šlo o zaměstnance F., Š. a P., přítomen byl dále také figurant), při níž byla pořizována fotodokumentace a prováděno měření, že dne 1. 6. 2020 zaměstnanci žalované (členové vyšetřovací komise) vypracovali zprávu o incidentu ze dne 6. 2. 2020, obsahující analýzu úrazového děje, fotodokumentaci a nákresy, a že dne 16. 7. 2020 doručila žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, od jakého okamžiku počíná běžet subjektivní lhůta, v níž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
13. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 16. 7. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 7. 2020 (dále též jen „zák. práce“).
14. Podle § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
15. Podle § 58 odst. 2 zák. práce stane-li se v průběhu 2 měsíců podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.
16. Zákoník práce tedy rozeznává dvě různé lhůty, v nichž musí zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl o důvodu k výpovědi, a jednak o lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Obě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel skončil se zaměstnancem pracovní poměr v době, kdy ještě běží obě lhůty – lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele skončit se zaměstnancem pracovní poměr z tohoto důvodu zaniká (srov. § 330 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě běží druhá lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4041/2018).
17. Ve vztahu k vymezené subjektivní lhůtě již judikatura uzavřela, že nezačne běžet již na základě předpokladu, že důvod k výpovědi z pracovního poměru nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně (nyní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru, začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 13/2000). Není přitom rozhodující, kdy zaměstnavatel „s jistotou“ zjistil důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (výpovědi), nýbrž k zahájení běhu této lhůty postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010).
18. Je tedy zřejmé, že vědomost zaměstnavatele se vztahuje ke skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté ve výpovědi vymezuje výpovědní důvod. Nejde tak o indicii, jež sama o sobě tento výpovědní důvod nepředstavuje. Taková indicie pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k provedení šetření, z jehož výsledků se dozví o existenci skutečností odůvodňujících rozvázání pracovního poměru výpovědí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022).
19. Stane-li se v průběhu dvouměsíční lhůty (nikoliv ještě předtím, kdy se zaměstnavatel o porušení povinnosti zaměstnancem dozvěděl) jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, prodlužuje se tato lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru tak, že skončí teprve uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku tohoto šetření dověděl. Marným uplynutím této prekluzívní (propadné) lhůty zaměstnavateli zaniká možnost rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, i kdyby jinak byly všechny zákonné předpoklady splněny. „Jiným orgánem“ ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce se rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož zákonem založené pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci; mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním řízení, které jsou oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 819/99, uveřejněný pod č. 1/2000 v časopise Soudní rozhledy, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3346/2017).
20. Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo tuto pracovní povinnost porušil závažně, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru [srov. například (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo (ve vztahu k současné právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021].
21. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1960/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1774/2022).
22. Odvolací soud v projednávané věci na základě provedeného dokazování dovodil, že „žalovaná se o důvodu výpovědi z pracovního poměru dozvěděla … dne 6. 3. 2020, kdy sama provedla svými kvalifikovanými zaměstnanci rekonstrukci nehody na místě samém“, které se „zúčastnili zaměstnanci žalované pan F., pan Š., žalobce, pan P. a figurant“; nutno podotknout, že uvedený závěr o dni, kdy se žalovaná dozvěděla o důvodu výpovědi, obsažený v bodu 11 odůvodnění napadeného rozsudku, je v rozporu s předchozími zjištěními odvolacího soudu o tom, že rekonstrukce byla provedena 2. 3. 2020 (bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Zohlednil, že žalovaná se „od samého začátku zabývala podrobným šetřením pracovního úrazu nezávisle na šetření Policie ČR, tato šetření prováděla prostřednictvím svých vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, např. K. F. byl specialistou – koordinátorem VOZP (správně BOZP – pozn. dovolacího soudu) a POOŽP, který prováděl školení ostatních zaměstnanců, který vypracoval s ostatními členy komise složené výlučně ze zaměstnanců žalované zprávu o incidentu, zúčastnil se rekonstrukce, kterou vedl, kde určoval, co bude předmětem rekonstrukce a co je zapotřebí zjistit ohledně úrazového děje a podílel se na vypracovávání interních předpisů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“.
23. V rozporu se shora uvedenými závěry však odvolací soud (jak také v dovolání žalovaná namítá) jakkoli nevysvětlil, od které osoby vědomost žalované o důvodu k výpovědi z pracovního poměru odvíjí. Mělo-li se jednat o zaměstnance, kteří dne 2. 3. 2020 prováděli „rekonstrukci nehody na místě samém“, odůvodnění napadeného rozsudku postrádá skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že některý z těchto zaměstnanců byl vedoucím zaměstnancem oprávněným žalobci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny. Za takového vedoucího zaměstnance nelze (na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění) považovat ani K. F., u něhož postavení vedoucího zaměstnance nevyplývá jen ze skutečnosti, že vykonával funkci specialisty – koordinátora BOZP a POOŽP a vedl rekonstrukci úrazového děje smrtelného pracovního úrazu zaměstnance K.. Žalovaná též důvodně namítá, že není zřejmé, které skutečnosti, jež měly vyplynout z prováděné rekonstrukce, odvolací soud považoval za významné z hlediska vědomosti žalované o jednotlivých jednáních žalobce, která se stala důvodem výpovědi z pracovního poměru (podle skutkového vymezení důvodu výpovědi se žalobce porušení pracovní povinnosti dopustil více skutky). Tyto nedostatky způsobují, že rozsudek odvolacího sodu nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. kladeným na odůvodnění rozsudku a rozsudek je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Řízení je v tomto důsledku zatíženo vadou, která má (mohla mít) za následek nesprávnost napadeného rozsudku, k níž musí být v dovolacím řízení přihlédnuto (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
24. Protože rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu