Plný text
21 Cdo 2720/2024-338
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. B., proti žalované GEOSAN GROUP a. s. se sídlem v Kolíně, U Nemocnice č. 430, IČO 28169522, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, o 22 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 63/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024, č. j. 23 Co 34/2024-296, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a změněn ve výrocích IV a V, a proti výroku II se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu vyjma té části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 24. 2. 2023 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila dlužnou mzdu ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím a uhradila škodu ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2016 vykonávala pro žalovanou práci účetní a podle listiny označené jako „Příslib ročních odměn na rok 2021“ jí vzniklo právo na roční odměnu ve výši 148 092 Kč za splnění „osobních cílů“, neboť splnila všechny podmínky předepsané pro vznik práva na tuto část roční odměny, avšak odměna jí nebyla vyplacena. Dále byla všem zaměstnancům účetního oddělení žalované v rámci mzdy za měsíc červenec 2022 přiznána mimořádná odměna ve výši jejich průměrného měsíčního výdělku, žalobkyně však byla v tomto ohledu opomenuta, byť se na výkonu oddělení podílela stejně jako ostatní zaměstnanci se stejným druhem práce. V tomto opomenutí spatřovala porušení právní povinnosti žalované, zakládající odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni ve výši odpovídající výši průměrného měsíčního výdělku žalobkyně v rozhodné době, tj. 50 755 Kč.
2. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 7 C 63/2023-247, uložil žalované zaplatit žalobkyni na dlužnou mzdu částku 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně ode dne 1. 6. 2022 do zaplacení (výrok I), v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody ve výši 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 1. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a oběma účastnicím uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně náklady řízení státu (výroky IV a V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 12. 2016 jako účetní a její pracovní poměr byl ukončen na základě výpovědi, dané žalobkyní žalované, ke dni 31. 7. 2022. Žalobkyni kromě základní měsíční mzdy mohl vzniknout nárok na mimořádnou odměnu nebo prémie v souladu s vnitřním předpisem společnosti „STO 03.02 Zásady odměňování“, bodu 4.3.2.1., a to jednak na výplatu části odměny vázané na ukazatel „Výsledek hospodaření“, která není předmětem tohoto sporu, jednak na výplatu části odměny vázané na splnění ukazatele „Osobních cílů“, která byla k vyplacení po vyhodnocení jednotlivých úkolů přímým nadřízeným a po roční účetní závěrce žalované, vždy v případě kladného výsledku hospodaření společnosti. V případě nepříznivých ekonomických výsledků žalované mohlo představenstvo žalované rozhodnout o nevyplacení odměny jako celku. Hodnota ukazatele výsledku hospodaření byla stanovena jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky daného účetního období, který mohl být upraven o účetní náklady a výnosy, které se za účetní období pro tyto účely nezapočítávají do tohoto výsledku hospodaření, jednalo se zejména o mimořádné náklady a výnosy, které nesouvisí s hlavní (stavební) činností společnosti (např. mimořádné náklady na reorganizaci společnosti, výnosy za prodej dceřiné společnosti apod.). Žalovaná vyplatila žalobkyni odměny na základě příslibů ročních odměn za roky 2017, 2018, 2019 a 2020. Podle Příslibu ročních odměn na rok 2021 měla být žalobkyni za splnění ukazatele Osobních cílů vyplacena odměna ve výši 148 092 Kč, přičemž přímá nadřízená nastavila úkoly žalobkyni takto: Úkol 1 – Připravit podklady k daňovému přiznání k DPH do 20. dne následujícího měsíce, výše odměny 44 428 Kč; Úkol 2 – Dodržovat harmonogram měsíční a roční závěrky, výše odměny 44 428 Kč; Úkol č. 3 – Plnit zadané úkoly, výše odměny 29 618 Kč; Úkol č. 4 – Při kontrole kontrolního hlášení k DPH splnit chybovost maximálně 1 kus za měsíc, výše odměny 29 618 Kč. Příslib byl podepsán výkonným ředitelem I. H. a personální manažerkou L. Š., převzetí příslibu potvrdila svým podpisem žalobkyně. Přímá nadřízená žalobkyně vyhodnotila kompetence žalobkyně v roce 2021 ve formuláři Hodnocení kompetencí (Základní), z Osobních cílů pro rok 2021 tři vytýčené úkoly žalobkyně splnila na 100 % a čtvrtý úkol splnila ze 75 %. Žalovaná v roce 2021 dosáhla kladného hospodářského výsledku ve výši 5 217 000 Kč, odměna za splnění Osobních cílů však žalobkyni za rok 2021 nebyla vyplacena, stejně jako ostatním účetním a dalším zaměstnancům, a to na základě rozhodnutí jediného člena představenstva žalované L. K. ze dne 19. 4. 2022 odůvodněného tím, že výše odměn všech zaměstnanců za splnění Osobních cílů za rok 2021 by činila 15 556 771 Kč, po provedení úpravy výsledku hospodaření finanční ředitelkou žalované dle čl. 4.3.2.1 Směrnice STO 03.02 by výsledek hospodaření žalované představoval ztrátu ve výši 10 331 771 Kč, žalovaná by tedy vykázala záporný hospodářský výsledek. S tímto rozhodnutím seznámila nadřízená účetní při poradě dne 18. 5. 2022. Jediný člen představenstva žalované dále dne 1. 7. 2022 vzal na vědomí mimořádně nepříznivou personální situaci ekonomického úseku žalované, vzniklou v důsledku ukončení pracovního poměru některých dosavadních účetních, a ve snaze předejít ukončení pracovního poměru dalších účetních učinil rozhodnutí, podle něhož zaměstnanci žalované na pozici účetních, jejichž pracovní poměr ke dni přijetí tohoto rozhodnutí trval a neplynula jim výpovědní doba podle § 51 zákoníku práce, mají právo na vyplacení mimořádné odměny ve výši 35 000 Kč až 75 000 Kč v závislosti na délce trvání pracovního poměru zaměstnance u žalované. Tato mimořádná odměna byla zaměstnancům vyplacena na návrh finanční ředitelky žalované po odsouhlasení výkonným ředitelem společně se mzdou za červenec 2022, žalobkyně tuto odměnu neobdržela, neboť byla ve výpovědní lhůtě.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na část roční odměny za rok 2021 za splnění ukazatele „Osobních cílů“ je dán, neboť žalobkyně prokázala, že byly splněny oba předpoklady vzniku tohoto nároku, tj. splnění „Osobních cílů“ žalobkyně a kladný hospodářský výsledek žalované v roce 2021, a pro vznik nároku nebylo třeba žádné další rozhodnutí statutárního zástupce žalované nebo některého z vedoucích pracovníků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, dovodil, že předmětná odměna má povahu mzdového nároku, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky. Pokud jde o kladný hospodářský výsledek žalované za rok 2021, dovodil, že rozhodnutí jediného člena představenstva ze dne 19. 4. 2022 o nevyplacení odměn na důvodnosti nároku žalobkyně nic nemění, neboť náklady na roční odměny patří mezi tzv. mandatorní výdaje, které se pravidelně opakovaly, vždy na konci předchozího kalendářního roku byla známa jejich maximální výše a i z definice ukazatelů – výsledku hospodaření ve vnitřním předpise žalované – vyplývá, že je nelze podřadit pod mimořádné náklady. Žalobkyně se s ohledem na postup žalované v letech 2017, 2018, 2019 a 2020 a na znění vnitřního předpisu neměla důvod domnívat, že by jí žalovaná odměnu za splnění ukazatele „Osobních cílů“ ani zčásti nevyplatila. Nic na tom nemění ani fakt, že textaci vnitřního předpisu vnímali řídící pracovníci žalované jinak, tito se zásadně rozešli i ve vnímání podmínky kladného výsledku hospodaření žalované, kdy finanční ředitelka žalované R. V. prohlásila, že odměny vyplacené zaměstnancům na základě příslibu ročních odměn se účetně započítávají v roce, ve kterém byly skutečně vyplaceny, současně se však mají podle Zásad odměňování započítat i jako mimořádný náklad pro rok, za který má nárok vznikat, naproti tomu jediný člen představenstva L. K. tvrdil, že se odměny vyplacené podle příslibů ročních odměn mají vždy účetně odrazit v roce, v němž byla odvedena práce, na kterou byly navázány osobní cíle zaměstnance, nikoliv v roce, kdy byly peněžní prostředky vyplaceny. Pokud žalovaná upozornila na poněkud rozdílný výklad týkající se předmětných odměn ve vnitřním předpisu a v Příslibu ročních odměn, soud prvního stupně uvedl, že se v souladu s ustanovením § 18 zákoníku práce použije výklad pro žalobkyni nejpříznivější. Usoudil rovněž, že žalovaná si byla vědoma, že nárok žalobkyně na odměnu za rok 2021 je dán, neboť počátkem roku 2023 změnila znění Zásad odměňování v části týkající se Příslibů ročních odměn, znění mzdového výměru a znění Příslibu ročních odměn v reakci na tento spor a na mzdový nárok zaměstnankyně K. uplatněný ze stejného důvodu, vedený pod spisovou značkou 7 C 1/2023. Ohledně nároku na náhradu škody dospěl k závěru, že nevyplacením odměny nedošlo ze strany žalované vůči žalobkyni k diskriminaci, neboť cílem poskytnutí mimořádné odměny bylo motivovat zaměstnance účetního oddělení, aby neukončili pracovní poměr u žalované v situaci, kdy žalovaná si je potřebovala udržet, a žalobkyně podmínky pro přiznání této mimořádné motivační odměny nesplňovala.
5. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 23 Co 34/2024-296, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil a ve výrocích IV a V jej změnil tak, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně každá jednu polovinu nákladů řízení státu ve výši a lhůtě stanovené samostatným usnesením soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k naplnění předpokladů pro přiznání odměny za splnění Osobních cílů za rok 2021. Za hlavní spornou otázku označil, zda vnitřnímu mzdovému předpisu žalované odpovídalo započtení předpokládané výše ročních odměn do „Výsledku hospodaření“, jímž byl původně kladný výsledek hospodaření zpětně změněn na záporný. Konstatoval, že „Definice ukazatelů“ ve vnitřním předpise nedává na tuto otázku jednoznačnou odpověď, jazykovým výkladem však lze dovodit, že by mělo jít o náklady a výnosy z činností, které se nedějí pravidelně v každém účetním období a nelze s jistotou předvídat, jaké náklady či výnosy s nimi budou spojeny. Usoudil, že předmětné odměny do takového vymezení zjevně nespadají. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že tak, jak byl systém odměn za splnění Osobních cílů u žalované v roce 2021 nastaven, stala se z odměny za splnění Osobních cílů nároková složka mzdy a žalovaná (ani její statutární orgán) nebyla oprávněna dodatečně rozhodnout o jejím nevyplacení. Uzavřel, že žalobkyni přísluší ve smyslu § 134a zákoníku práce nárok na vyplacení této odměny, z níž se žalobou v této věci domáhá pouze části, protože za rok 2021 bylo dosaženo jak kladného výsledku hospodaření žalované, tak žalobkyně splnila v potřebném rozsahu své Osobní cíle pro tento rok. Stran nároku žalobkyně na náhradu škody odvolací soud uzavřel, že nepřiznáním této odměny žalobkyni se žalovaná nedopustila diskriminace přímé ani nepřímé, ani nepřípustným způsobem neporušila povinnost rovného zacházení se zaměstnanci ve smyslu § 16 zákoníku práce, a žalobkyni v důsledku tohoto jednání žalované nevznikla škoda.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, doplněným podáním ze dne 12. 7. 2024. Dovolání směřuje proti té části výroku I, v jaké se týká výroku I a na něm závislých výroků III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání dovozuje skrze otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázku, která nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 29 Cdo 61/2017-216, vytýká odvolacímu soudu, že „právní jednání žalované související s přiznáním, vyhodnocením a vyplacením odměn jejích zaměstnanců“ vyložil (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, protože se omezil jen na gramatický výklad a výklad dle pravidla stanoveného v § 18 zákoníku práce a při výkladu interního předpisu žalované upravujícího odměňování jejích zaměstnanců nepřihlédl k úmyslu žalované při tvorbě tohoto vnitřního předpisu, a to přesto, že úmysl žalované při přípravě tohoto vnitřního předpisu a jeho výklad vedoucími zaměstnanci žalované byl předmětem dokazování provedeného před soudem prvního stupně. Prosazuje, že účastnickými výpověďmi tehdejšího výkonného ředitele žalované I. H. a tehdejšího jediného člena představenstva žalované L. K. bylo prokázáno, že úmyslem žalované vyjádřeným v čl. 4.3.2.1 vnitřního předpisu bylo zabránit případům, kdy bude žalovaná povinna vyplácet odměny zaměstnancům, pokud bude faktický výsledek hospodaření žalované záporný. Za nesprávný má i odvolacím soudem provedený jazykový výklad vnitřního předpisu, neboť z příkladného výčtu některých nákladů a výnosů nesprávně vyvodil, že výsledek hospodaření lze upravit jen v případě mimořádných nákladů. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou předkládá otázku, zda žalovaná mohla při úvaze o přiznání odměn svým zaměstnancům „zohlednit dopady celkově vyplácených odměn na výsledek hospodaření“. Prosazuje názor, že takovému zohlednění nebrání skutečnost, že tyto odměny by fakticky byly vyplaceny až v následujícím kalendářním roce, neboť právní předpisy takový postup výslovně nezakazují, naopak jej předvídají a v některých případech, např. v ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, přímo vyžadují.
8. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I tak, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 11 000 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 6. 2022 do zaplacení změní na zamítavý a výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně změní tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované a České republice náklady řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení, a aby žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Pro případ, že dovolací soud neshledá splnění podmínek pro změnu napadeného rozhodnutí, navrhla, aby výrok I napadeného rozsudku v části potvrzující výroky I a III a v části měnící výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně zrušil a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a změněn ve výrocích IV a V, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není způsobilá založit otázka, kterou dovolatelka předkládá jako judikaturně dosud neřešenou. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, pak otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikaturní přesah), což předpokládá, že mají zobecňovací potenciál. Jen tak totiž může jít o otázky, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které by tudíž měl vyřešit právě v konkrétní souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž též (a zejména) pro futuro, jako podklad pro rozhodování obdobných sporů, při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikaturní řešení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
15. Také Ústavní soud pod body 50 a 51 plenárního nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, při posuzování souladu požadavků kladených na obsah dovolání s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod argumentoval rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, podle něhož formulace právních otázek u mimořádných opravných prostředků má dvojí cíl. Jasně formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance. Pod bodem 52 nálezu Ústavní soud konstatuje, že ESLP ve svých úvahách zohlednil také to, že požadavek formulovat právní otázku vyplývá ze zákona i z početné judikatury, podle níž musí účastníci výslovně formulovat právní otázku, která má být klíčem k předestřeným úvahám, a umožnit kasačnímu soudu jejich zodpovězení ustálením výkladu aplikovatelného v obdobných případech.
16. Ve zde souzené věci dovolatelka požaduje zodpovězení otázky (zda žalovaná byla oprávněna odepřít svým zaměstnancům vyplacení ročních odměn proto, že celková výše odměn, které měly být zaměstnancům vyplaceny, přesahovala kladný hospodářský výsledek dosažený v témže roce) založené na individuálních okolnostech konkrétního případu. Jejím prostřednictvím se tedy domáhá přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, založeného na zjištěném skutkovém stavu věci, aniž by ve skutečnosti zformulovala konkrétní právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
17. Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze skutkových zjištění, že Zásady odměňování STO 03.02 účinné od 1. 4. 2019 pod bodem 4.3.2 obsahovaly úpravu Příslibu ročních odměn. Podle Obecných zásad připraví Příslib ročních odměn nadřízený vedoucí pracovník příslušného zaměstnance ve spolupráci s personálním managerem. Nastavení parametrů v Příslibech ročních odměn podléhá schválení personálního managera a výkonného ředitele, nadřízený vedoucí pracovník příslušného zaměstnance příslib parafuje. Výplata celkové odměny je vázána na splnění ukazatele Výsledku hospodaření. V případě příznivých ekonomických výsledků společnosti může představenstvo společnosti rozhodnout o mimořádném navýšení odměn. Výplata části odměny vázané na ukazatel Osobních cílů bude k vyplacení po vyhodnocení jednotlivých úkolů přímým nadřízeným, tzn. vyplněním (části Vyhodnocení příslibu) ve formuláři Příslib ročních odměn. Tato část odměny bude vyplacena vždy v případě kladného výsledku hospodaření společnosti. O vyplacení této části odměny v případě záporného výsledku hospodaření společnosti rozhodne představenstvo společnosti. Odměna nebo její část se vyplácí ve vyúčtování mzdy za měsíc, ve kterém byla přiznána. V části nazvané Definice ukazatelů je hodnota ukazatele Výsledek hospodaření stanovena jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky daného účetního období (zejm. kalendářního roku), který může být upraven o účetní náklady a výnosy, které se za účetní období pro tyto účely nezapočítávají do tohoto výsledku hospodaření. Jedná se zejména o mimořádné náklady a výnosy, které nesouvisí s hlavní (stavební) činností společnosti (např. mimořádné náklady na reorganizaci společnosti, výnosy za prodej dceřiné společnosti…). Případnou úpravu provede finanční ředitel po schválení účetní závěrky Valnou hromadou společnosti a řádně ji zdůvodní.
18. Příslib ročních odměn na rok 2021 stanovil žalobkyni odměnu za splnění ukazatele Osobních cílů až do výše 148 092 Kč, přičemž pod rubrikou Vysvětlivky bylo uvedeno, že „výplata celkové odměny je vázána na splnění ukazatele Výsledku hospodaření. V případě nepříznivých ekonomických výsledků společnosti (VH˂0) může představenstvo společnosti rozhodnout o nevyplacení odměny jako celku“, a dále že odměna podle bodu 2/ (tj. za splnění ukazatele Osobních cílů), bude k vyplacení po vyhodnocení úkolu přímým nadřízeným a po roční účetní závěrce společnosti.
19. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká hlediska jsou významná pro výklad právního jednání. Vzhledem k tomu, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
20. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
21. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá plnění na základě příslibu ročních odměn na rok 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „o. z.“).
22. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpisy jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (§ 109 odst. 2 zák. práce).
23. Podle § 113 odst. 1 zák. práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak.
24. Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák. práce). Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce).
25. Z výše uvedeného vyplývají dva dílčí závěry. Jednak je nesprávná aplikace ustanovení § 134a zák. práce (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku), neboť se v posuzovaném případě nejedná o zaměstnance, jemuž je poskytován plat ve smyslu § 109 odst. 3 zák. práce. Dále je nepřiléhavé používání terminologie „příslib odměn“, neboť zákoník práce obsahuje (ve smyslu § 4 zák. práce) speciální úpravu mzdového výměru.
26. Mzdový výměr je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele, kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj považovat každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Nebyla-li mzda sjednána ve smlouvě ani stanovena vnitřním předpisem, mzdový výměr zakládá (i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu za vykonanou práci, a to ve výši a za podmínek v něm uvedených (srov. shodně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3045/2023, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1010/2024).
27. Mzdu lze sjednat, stanovit nebo určit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. Uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5984/2017). Jednotlivé složky mzdy přitom mohou mít různou povahu. Ustálená soudní praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč.) v tomto směru rozlišuje mezi tzv. nárokovou (obligatorní) složkou mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout vždy (tato složka bývá označována jako „základní“ či „pevná“ mzda), případně tehdy, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky, a tzv. nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci nárok – bez ohledu na splnění dalších stanovených či sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, které závisí jen na úvaze zaměstnavatele.
28. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
29. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
30. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
31. Odvolací soud sice správně vymezil otázku, zda (pro účely rozhodnutí žalované o nevyplacení odměn – pozn. Nejvyššího soudu) předpokládaná výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované za rok 2021 mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 a tím zpětně kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změněn na záporný, avšak při jejím zodpovězení nepostupoval podle výše uvedených pravidel pro výklad právního jednání.
32. Dovolací soud vychází z dílčího závěru odvolacího soudu (jenž nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), že odměna za splnění osobních cílů se stala nárokovou složkou mzdy, byly-li splněny podmínky stanovené předem v „Příslibu ročních odměn“ (viz bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedený závěr znamená, že tato složka mzdy žalobkyně byla určena mzdovým výměrem. Avšak závěr, že „nebylo možno dosažený kladný výsledek hospodaření dodatečně ponížit o částku určenou na výplatu odměn za splnění osobních cílů zaměstnanců“, učinil odvolací soud na základě jazykového a logického výkladu „vnitřního mzdového předpisu žalované“ – Zásad odměňování STO 03.02. K tomu je nutné vysvětlit, že Zásady odměňování STO 03.02, alespoň v bodě 4.3.2 Příslib ročních odměn, nejsou vnitřním předpisem zaměstnavatele ve smyslu § 305 odst. 1 zák. práce, tj. předpisem, kterým zaměstnavatel stanoví práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec, výhodněji, než stanoví zákoník práce (k rozlišení vnitřních předpisů od ostatních předpisů vztahujících se k vykonávané práci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2972/2018). Je tomu tak proto, že Zásady odměňování 03.02 v tomto bodě žádná práva zaměstnanců na odměnu nestanoví, ale obsahují pravidla pro „vystavení“ příslibů odměn pro jednotlivé zaměstnance, definice ukazatelů a obecné zásady. Mají-li být Zásady odměňování STO 03.02 použity při výkladu „Příslibu ročních odměn“, jenž byl pro žalobkyni na jejich základě „vystaven“ (a proto lze uzavřít, že jsou podle výše uvedených výkladových pravidel tím, co právnímu jednání předcházelo), musí být tedy nejprve postaveno najisto, že s nimi byla žalobkyně seznámena, neboť při výkladu právního jednání lze přihlédnout toliko k okolnostem, které mohl vnímat jeho adresát. Následně bude možné posoudit, zda to, co je v nich vyjádřeno slovy nebo jinak, lze vykládat podle úmyslu jednajícího (tvrzeného žalovanou), byl-li takový úmysl druhé straně (tedy žalobkyni) znám, anebo musela-li o něm vědět. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nebude možné zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace; až jako poslední možnost zbývá výklad podle § 18 zák. práce.
33. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do napadeného výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu