Plný text
21 Cdo 2900/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobkyně IPP Group s. r. o. se sídlem v Bratislavě, Stropkovská č. 103/3, Slovenská republika, IČO 51006758, zastoupené JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 2006/26, proti žalované České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 209/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2023, č. j. 14 Co 176/2022-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 14 Co 176/2022-133, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že „případnou dobrou víru žalobce ve smyslu § 1377 odst. 2 (ve spojení s § 984 odst. 1 věta druhá) o. z. je nutno zkoumat k datu nabytí vlastnického práva ke druhé polovině předmětných nemovitostí, resp. ke dni podání zápisu na jeho vklad“ (správně: ke dni podání návrhu na zápis – pozn. dovolacího soudu), k němuž (vzhledem k objektivním okolnostem „znejišťujícím přesvědčení žalobce o správnosti zápisu v katastru nemovitostí“) „nelze učinit závěr, že žalobce byl v dobré víře ve smyslu § 1377 odst. 2 o. z., že vlastnické právo ke druhé ideální polovině nemovitostí nabývá od druhé zástavní dlužnice nezatížené zástavním právem, i když tehdy nebylo v katastru nemovitostí zapsáno“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která, ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kteří nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu). Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3185/19), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 145/2019]. Má-li být existence dobré víry ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020). Nejvyšší soud zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
4. Odvolací soud v projednávané věci náležitě v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. vysvětlil (srov. body 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že žalobce nebyl (nemohl být) v rozhodném okamžiku vhledem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí (ve kterém absentoval zápis o zástavním právu váznoucím na spoluvlastnickém podílu k nemovitostem, které nabyl od T. T.) se skutečným právním stavem. Tyto jeho úvahy jsou logickým důsledkem skutečností, z nichž vycházel, a nelze je proto označit za zjevně nepřiměřené. Námitky dovolatelky (že vyrozumění soudního exekutora o zániku zástavních práv, z něhož katastrální úřad vycházel při výmazu zástavního práva, mu nebylo doručeno, že „před samotnou koupí druhého podílu“ nahlédl do „příslušného LV XY pro k. ú. XY“, z něhož zjistil, že „na druhé ideální polovině těchto nemovitostí neváznou žádná věcná práva nebo práva třetích osob“, a že výmaz zástavního práva vyplývá i z vyrozumění katastrálního úřadu o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. XY, vyhotoveného dne 20. 12. 2017) představují jen jiné hodnocení okolností, za nichž k převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem došlo, avšak zjevná nepřiměřenost úvah odvolacího soudu o tom, že dovolatelka jako nabyvatelka nebyla v dobré víře ohledně souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, z nich nevyplývá. Úvahy dovolatelky zde navíc zcela opomíjejí hlavní hledisko posouzení otázky dobré víry, kterým je, zda žalobkyně věděla, či při obvyklé míře opatrnosti mohla vědět, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.
5. Dovolatelka tedy nedůvodně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, a ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, neboť je naopak v souladu se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích, avšak rozhodnutí odvolacího soudu vydané v projednávané věci vychází z odlišného skutkového stavu.
6. Namítá-li dovolatelka, že s ohledem na ustanovení § 7 o. z. je třeba vycházet z „presumpce dobré víry“, že „nabyvatel proto není zatížen důkazním břemenem ohledně toho, že byl v dobré víře, naopak zákon jeho dobrou víru předpokládá“, a „je na jeho odpůrci, aby tuto domněnku vyvrátil důkazem opaku“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud v projednávané věci nevyšel ze závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní o skutečnostech prokazujících její dobrou víru, nýbrž ze zjištění o skutkovém stavu věci odůvodňujících závěr o nedostatku dobré víry žalobkyně.
7. Dovoletelka dále odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě odlišného právního závěru o existenci dobré víry na straně žalobkyně, aniž by žalobkyně byla o tomto jiném právním názoru odvolacím soudem poučena, a že postupem odvolacího soudu „byla žalobci odňata možnost se k této otázce jakkoliv vyjádřit“. Upozorňuje proto, že podle nálezové judikatury Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého, resp. nepředvídatelného rozhodnutí.
8. Rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.).
9. Odvolací soud při posuzování dobré víry žalobkyně jako nabyvatelky spoluvlastnického podílu T. T. vyšel ze stejných skutkových zjištění, na základě kterých dobrou víru žalobkyně posuzoval soud prvního stupně. V úvahu tedy bral jen skutečnosti, které byly účastníkům řízení známé. Odlišný právní závěr o dobré víře žalobkyně (jak poukazuje sama dovolatelka, to, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, je již posouzením právním – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016) zde potom z rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, resp. nepředvídatelné rozhodnutí nedělá.
10. Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelkou napaden „ve všech jeho výrocích“, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu