Plný text
21 Cdo 2934/2023-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci zástavního věřitele M. Ch., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1947/37, proti zástavnímu dlužníkovi J. W., zastoupenému Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci č. 2116/15, o soudní prodej zástavy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 115/2017, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 15 Co 111/2022-100, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 15 Co 111/2022-100, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je – jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, resp. § 1359 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů – dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem [ustanovení § 358 odst. 1 věta první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“)], to však samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán]. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy, jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, nebo ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněné pod č. 67/2011 Sb. rozh. obč., nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010).
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006). Požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod č. 14/2007 Sb. rozh. obč.). I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011).
K obsahovým náležitostem usnesení o nařízení prodeje zástavy jako exekučního titulu ve smyslu ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, uveřejněného pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3216/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2596/2020, a v nich vyjádřený právní názor, že soud smí vyhovět návrhu na soudní výkon rozhodnutí, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, že je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř.), a že žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný – jak je nepochybné z ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. – pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
V projednávané věci návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, podaný zástavním věřitelem dne 28. 4. 2017, změněný dne 26. 2. 2021, u Městského soudu v Brně, údaj o výši zajištěných pohledávek, pro které se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy, obsahoval [zástavní věřitel se domáhal nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 880 000 Kč představující jistinu úvěru spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, pohledávky ve výši 54 400 Kč představující dlužné splátky měsíčního úroku spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, pohledávky ve výši 92 800 Kč představující smluvní pokutu podle čl. III. 7. písm. c) Smlouvy o úvěru spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, pohledávky ve výši 25 000 Kč představující jednorázovou smluvní pokutu podle Dohody o vypořádání závazku a Dohody o přímé vykonatelnosti spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, pohledávky ve výši 880 000 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu podle Dohody o vypořádání závazku a Dohody o přímé vykonatelnosti spolu se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, a pohledávky ve výši 107 196,60Kč představující náhradu nákladů řízení podle výroku II. rozsudku Okresního soudu v Mostě, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2018 – doplněno změnou návrhu dne 26. 2. 2021] a současně usnesení soudu prvního stupně o nařízení prodeje zástavy (v části potvrzené napadeným usnesením odvolacího soudu) rovněž obsahuje (přesně a určitě) označení výše zajištěných pohledávek („…pohledávky zástavního věřitele ve výši 880 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. jdoucím z této částky za období od 1. května 2013 do zaplacení, pohledávky ve výši 54 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. jdoucím z této částky za období od 1. května 2013 do zaplacení, pohledávky ve výši 92 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. jdoucím z této částky za období od 1. května 2013 do zaplacení, pohledávky ve výši 25 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05% p.a. jdoucím z této částky za období od 3. května 2013 do zaplacení, pohledávky ve výši 880 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. jdoucím z této částky za období od 27. ledna 2016 do zaplacení, …“). Napadené usnesení odvolacího soudu se tak od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, nijak neodchyluje. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení zásadní otázky, za jakých okolností lze nařídit soudní prodej zástavy, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „soudní prodej zástavy byl nad rámec vlastní jistiny a jejího příslušenství nařízen i pro pohledávky zástavního věřitele ze smluvních pokut, bez limitace jejich výší a dobu vzniku podle zástavní smlouvy“, že „pohledávka na smluvní pokutě ve výši 25.000,- Kč a na smluvní pokutě ve výši 880.000,- Kč vyplývají z Dohody o vypořádání závazku ze dne 9. 4. 2013, která není zajištěna zástavním právem“, „rovněž pohledávka na zákonném úroku z prodlení z jednotlivých částek vyjma jistiny… nemůže být zajištěna v celém rozsahu“, že „ze zástavní smlouvy je zřejmé, že zajištěná pohledávka je od počátku nižší, než jak ji uvádí zástavní věřitel“, že „zástavní věřitel neosvědčil výši vzniklé pohledávky a jejího příslušenství“)] a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu