Plný text
21 Cdo 3161/2025-235
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Robertem Ströbingerem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 1912/13, proti žalovanému AGICO, s. r. o., se sídlem v Brně – Králově Poli, Purkyňova č. 3050/99a, IČO 60731354, zastoupenému JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 141/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2025, č. j. 15 Co 189/2024-152, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. června 2024, č. j. 13 C 141/2023-111, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 16. 5. 2023 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2013, neboť žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Toto porušení žalovaný spatřoval ve skutečnosti, že žalobce dne 16. 1. 2023 ze sídla žalovaného odcizil a odvezl do „druhotných surovin BARKO, s. r. o.“ barevné kovy a další materiál v celkové hodnotě 16 603 Kč a že si tuto částku nechal poukázat na svůj osobní účet.
2. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 14. 7. 2023 domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný nedodržel subjektivní lhůtu uvedenou v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož může zaměstnavatel pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zaměstnance okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu okamžitého zrušení dozvěděl, že podle § 330 zákoníku práce se jedná o lhůtu prekluzivní a že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné po uplynutí uvedené lhůty „trpí vadou vedoucí k jeho absolutní neplatnosti“. Žalobce uvedl, že se měl protiprávního jednání dopustit dne 16. 1. 2023, že okamžité zrušení pracovního poměru mu žalovaný doručil dne 16. 5. 2023 a že pro zachování lhůty by se zástupci žalovaného museli dozvědět o vytýkaném jednání nejdříve dne 16. 3. 2023, což nebylo naplněno. Zdůraznil, že o tom, že zajišťuje odvoz odpadního materiálu žalovaného, zástupci žalovaného dlouhodobě věděli a také s tím souhlasili, že předmětný odvoz odpadního materiálu ze dne 16. 1. 2023 byl bezprostředně po jeho uskutečnění projednáván se zástupci žalovaného mimo jiné na dvou osobních jednáních konaných ve dnech 1. 2. 2023 a 1. 3. 2023 a že vzhledem k obsazení (jednání se účastnil mimo žalobce také jednatel žalovaného J. S., a další zaměstnanci žalovaného) a obsahu předmětných jednání je zřejmé, že se žalovaný dozvěděl o údajném porušení povinností i o tom, že se jej dopustil žalobce, dříve než 16. 3. 2023. Dodal, že skutečně odvezl dne 16. 1. 2023 ze sídla žalovaného do druhotných surovin provozovaných společností Barko, s. r. o., výrobní odpad v podobě barevných kovů a dalšího odpadního materiálu, ovšem nikoli s cílem odcizit tento materiál žalovaného a ponechat si utržené peníze pro svou osobní potřebu, neboť peníze utržené za výkup sloužily pro úhradu nákladů různých firemních událostí, teambuildingových akcí atd. organizovaných žalovaným a tento postup byl uskutečňován s plným vědomím a souhlasem jednatelů žalovaného.
3. Žalovaný namítal, že se o tom, že žalobce dne 16. 1. 2023 odcizil barevné kovy a materiál v hodnotě 16 603 Kč, které prodal společnosti Barko, s. r. o., a že si utrženou částku ponechal, dozvěděl až dne 15. 5. 2023, kdy jednatel žalovaného J. S., objevil doklad společnosti Barko, s. r. o., že žalobce působící u žalovaného na pozici „konstruktér – vedoucí výroby mechanických komponent“ měl zajišťovat odvoz odpadu, který při výrobě mechanických komponent vznikal, že jednatelé žalovaného automaticky předpokládali, že výtěžek z prodeje zbytků barevných kovů žalobce řádně vyúčtuje a finanční prostředky převede na účet firmy, případně je předá pověřené osobě v hotovosti, že k jinému nakládání s takto utrženými finančními prostředky žalobce nebyl oprávněn a že není pravdou, že by jednatelé žalovaného věděli, že žalobce vytváří nějaký „černý fond“, ze kterého by bylo čerpáno na večírky či jiné náklady žalovaného. Zdůraznil, že při jednáních dne 1. 2. 2023 a 1. 3. 2023 nezaznělo, že by žalobce odvezl do společnosti Barko, s. r. o., zbytky barevných kovů a jiný materiál v hodnotě 16 603 Kč, a uzavřel, že minimálně v případě, pro který byl okamžitě zrušen pracovní poměr, si žalobce peníze za utržené barevné kovy a materiál ponechal pro osobní potřebu, žalovaného o existenci této částky neinformoval, nepředal ji a ani ji nevyužil pro úhradu nákladů žalovaného.
4. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 13 C 141/2023-111, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 32 492 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Ströbingera. Vycházel ze zjištění, že žalobce, mezi jehož pracovní povinnosti náležela i správa a vývoz zbytků barevných kovů, dne 16. 1. 2023 odvezl ze sídla žalovaného do druhotných surovin provozovaných „společností BARKO, s. r. o.“, výrobní odpad v podobě barevných kovů a dalšího odpadního materiálu, že dne 1. 2. 2023 a 1. 3. 2023 probíhaly u žalovaného běžné pracovní porady, kterých se účastnili společníci žalovaného a velká většina zaměstnanců, že v rámci porady dne 1. 2. 2023 bylo zmíněno, že žalobce skoro vyklidil prostory a má splněnou agendu ohledně stěhování, a že v rámci porady dne 1. 3. 2023 žalobce oznámil, že prostory jsou vyklizeny a předány, že byl převezen veškerý materiál a vyvezen veškerý odpad, který souvisel se stěhováním. Ve vztahu „k běhu prekluzivní lhůty“ soud prvního stupně dále zjistil, že již ke konci roku 2022 měl jednatel žalovaného J. S., pochybnosti o tom, jak žalobce nakládá se zbytky barevných kovů a s finančními prostředky utrženými za jejich recyklaci, že již v tomto období J. S., věděl, že nakládání se zbytky barevných kovů a následnou recyklaci má na starosti žalobce a že žalobce prostředky utržené za recyklaci nevrací žalovanému, jelikož žalovaný neevidoval žádnou přijatou fakturu či příjmový pokladní doklad o přijetí částek získaných za recyklaci, že nejpozději na počátku února 2023 se jednatel žalovaného dozvěděl, že již v roce 2022 mohlo jít o odpad ve vyšších desítkách kilogramů, což odpovídá 8–10 000 Kč, že při kontrole účetnictví takovou položku nenalezl a že od žalobce se dozvěděl, že má jít pouze o „stokoruny“.
5. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný disponoval indiciemi ohledně správy barevných kovů a jejich recyklaci vykonávané žalobcem již ke konci roku 2022, že žalovaný rovněž věděl, že žalobce získané prostředky nevrací žalovanému, že tyto skutečnosti měly vést žalovaného k obezřetnosti ohledně jednání žalobce a provedení šetření, že nejpozději 1. 3. 2023 žalovaný věděl, že žalobce vyvezl veškerý odpad, který souvisel se stěhováním do nových prostor, a že si žalobce utržené prostředky ponechává, jelikož je ani v přecházející době žalovanému nevracel. Dospěl proto k závěru, že žalovaný se nejpozději 1. 3. 2023 prokazatelně dozvěděl o skutečnostech, pro které „šlo s žalobcem okamžitě ukončit pracovní poměr“ a které „postačovaly pro vymezení, že žalobce jednáním týkajícím se správy barevných kovů útočí na majetek žalovaného, jelikož si utržené peněžní prostředky … ponechává, a to minimálně v řádech stokorun“. Žalovaným uvedená skutečnost, že až dne 15. 5. 2023 objevil „výkupku“ na částku 16 603 Kč, není podle soudu prvního stupně rozhodující pro „hodnocení, zda lze přistoupit k udělení okamžitého zrušení pracovního poměru“. Uzavřel proto, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16. 5. 2023 je neplatné z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce.
6. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 15 Co 189/2024-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 409,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Ströbingera. Souhlasil se soudem prvního stupně, že indicie o případném jednání (žalobce), které podle žalovaného bylo porušením povinností vztahujících se k vykonávané práci ve vztahu ke způsobu odvozu barevných kovů a ponechání si částek utržených za jejich odevzdání, žalovaný zjistil již ve druhé polovině roku 2022, kdy jednatel žalovaného J. S., zjistil od účetní žalovaného, že žádné doklady ohledně příjmů v souvislosti s odvozem barevných kovů účetnictvím neprocházejí. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně poukázal na to, že J. S., se již v únoru 2023 dozvěděl, že částky za odvoz odpadu dosahují okolo 10 000 Kč, a že také již v té době věděl, že žalobce si částky, které jsou v souvislosti s odvozem kovů vypláceny, nechává vyplácet na svůj účet. Odvolací soud zohlednil, že žalovaný pověřil žalobce úkolem vyklidit v souvislosti se stěhováním žalovaného veškeré prostory (včetně výrobních), že na poradách dne 1. 2. 2023 a 1. 3. 2023 byl žalovaný o průběhu vyklízení včetně odvozu odpadu informován s tím, že nejpozději 1. 3. 2023 žalovaný věděl, že žalobce předmětné prostory vyklidil, a to včetně odvozu odpadu, a že žalovaný rovněž věděl, že žádné účetní doklady v souvislosti s odvozem odpadu účetnictvím žalovaného neprocházejí. Považoval proto za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný se o jednání žalobce, které je vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru a které spočívá v odvozu odpadu a nevykázání (nevyplacení) částky, jež byla v souvislosti s tímto odvozem přijata, dozvěděl nejpozději dne 1. 3. 2023 a že od tohoto okamžiku počala běžet prekluzivní lhůta vymezená v § 58 odst. 1 zákoníku práce. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že v uvedených souvislostech není rozhodující znalost výše částky, kterou žalobce při odvozu odpadu utržil, ale vědomost žalovaného o jednání, kterým měl porušit povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu („a to proti všem jeho výrokům“) podal žalovaný dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že závěry odvolacího soudu, že „nejpozději 1. 3. 2023 žalovaný věděl, že žalobce předmětné prostory vyklidil, a to včetně odvozu odpadu“, a že „žalovaný se o jednání žalobce, které je vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. v listině z 16. 5. 2023), spočívající v odvozu odpadu a nevykázání (nevyplacení) částky žalovanému, která v souvislosti s tímto odvozem byla přijata, dozvěděl nejpozději 1. 3. 2023“, jsou pouhými domněnkami o tom, k jakému datu se žalovaný mohl (musel) dozvědět o porušení pracovní povinnosti, které jsou s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022, nepřípustné a právními předpisy nedovolené, že nelze žádným způsobem dovozovat, že bylo vedení žalovaného informováno o odvozu barevných kovů do „druhotných surovin BARCO s. r. o.“ a inkasování finančních prostředků na soukromý účet žalobce, že „žalovaný nemohl vědět, zda a jak a kdy konkrétně žalobce s cennými odpady nakládal, zda vůbec a jaké protihodnoty (za cenné odpady) byly či nebyly žalobci předány a kým, a zda, jak a kdy případně konkrétně žalobce nakládat s hodnotami, a ani zda to bylo nakládání protiprávní či řádné“. Dovolatel zdůrazňuje, že ze skutečnosti, že žalovaný byl žalobcem na poradách konaných ve dnech 1. 2. 2023 a 1. 3. 2023 informován o tom, že došlo k odvozu odpadu, který byl zmíněn v předmětném okamžitém zrušení pracovního poměru, z prostor, jejichž vyklizení měl žalobce zajistit, nelze ještě dovozovat, že se žalovaný téhož dne dozvěděl o porušení pracovní povinnosti, které bylo uvedeno v předmětném okamžitém zrušení pracovního poměru, neboť sama skutečnost, že došlo k odvozu odpadu, nebyla jedinou skutečností, jejímž prostřednictvím byl žalovaným vymezen důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, ale že šlo o pouhou indicii, která zakládala podezření žalovaného vůči žalobci, na základě kterého mohl žalovaný provést později příslušná šetření, kdy až od okamžiku ukončení těchto šetření se mohl stanovit počátek pro běh dvouměsíční lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud vůbec nestanovil konkrétní okamžik, od kterého počala běžet dvouměsíční lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, ač je to nezbytné pro správnou aplikaci tohoto ustanovení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobce ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, jakož i zjevně nedůvodné, neboť soudy posoudily věc plně v souladu se zněním, účelem i smyslem relevantních závěrů judikatury dovolacího soudu, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. Má za to, že dovolání žalovaného žádné další relevantní argumenty nepřináší, že je postavené na vykreslování neúplného obrazu rozhodných skutečností v rozporu s prokázaným skutkovým stavem, že na rozdíl od žalovaným uváděné judikatury dovolacího soudu byla na základě provedeného dokazování zjištěna vědomost ohledně důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru přímo na straně jednatelů žalovaného a že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na pouhé domněnce či předpokladu, že by jednatelé žalovaného měli či museli mít informace potřebné k zahájení běhu prekluzivní lhůty. Zdůraznil, že nehraje roli, zda a kdy se žalovaný dozvěděl o tom, jak vysoká suma peněz byla za výkup odpadního materiálu žalobci vyplácena, neboť tuto okolnost je „nanejvýš“ možné označit za relevantní z hlediska posouzení intenzity tvrzeného protiprávního jednání žalobce, ani zda a kdy se dozvěděl, že si žalobce nechal poukázat předmětnou částku na svůj osobní bankovní účet.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení (tj. v části výroku, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce vykonával u žalovaného práci v pracovním poměru, který vznikl dne 1. 8. 2013 na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 7. 2013, jako konstruktér – vedoucí výroby mechanických komponent, že mezi jeho pracovní povinnosti náležela i správa a vývoz zbytků barevných kovů, že dne 16. 1. 2023 odvezl ze sídla žalovaného do druhotných surovin provozovaných společností Barko, s. r. o., výrobní odpad v podobě barevných kovů a dalšího odpadního materiálu, že dne 1. 2. 2023 a 1. 3. 2023 probíhaly u žalovaného běžné pracovní porady, kterých se účastnili společníci žalovaného a velká většina zaměstnanců, že v rámci porady dne 1. 2. 2023 bylo zmíněno, že žalobce skoro vyklidil prostory a má splněnou agendu ohledně stěhování, a že v rámci porady dne 1. 3. 2023 žalobce oznámil, že prostory jsou vyklizeny a předány, že byl převezen veškerý materiál a vyvezen veškerý odpad, který souvisel se stěhováním. Dále bylo zjištěno, že již ke konci roku 2022 měl jednatel žalovaného J. S., pochybnosti o tom, jak žalobce nakládá se zbytky barevných kovů a s finančními prostředky utrženými za jejich recyklaci, že již v tomto období jednatel žalovaného věděl, že žalobce prostředky utržené za recyklaci nevrací žalovanému, jelikož žalovaný neevidoval žádnou přijatou fakturu či příjmový pokladní doklad o přijetí částek získaných za recyklaci, že nejpozději na počátku února 2023 se jednatel žalovaného dozvěděl, že již v roce 2022 mohlo jít o odpad ve vyšších desítkách kilogramů, což odpovídá 8 – 10 000 Kč, že při kontrole účetnictví takovou položku nenalezl a že od žalobce se dozvěděl, že má jít pouze o částky ve výši „stokorun“. Dne 16. 5. 2023 žalovaný doručil žalobci okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které spatřoval ve skutečnosti, že žalobce dne 16. 1. 2023 ze sídla žalovaného odcizil a odvezl do „druhotných surovin BARKO, s. r. o.“ barevné kovy a další materiál v celkové hodnotě 16 603 Kč a že si tuto částku nechal poukázat na svůj osobní účet.
14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, od jakého okamžiku počíná běžet subjektivní lhůta, v níž může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnancem pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 5. 2023 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zák. práce“).
17. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
18. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
19. Z citovaného ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce vyplývá, že zákon rozeznává dvě různé lhůty, v nichž musí – má-li jít o platné právní jednání – zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, a jednak o lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl. Obě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel skončil se zaměstnancem pracovní poměr v době, kdy ještě běží obě lhůty – lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele skončit se zaměstnancem pracovní poměr z tohoto důvodu zaniká (srov. § 330 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě běží druhá lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4041/2018).
20. Ve vztahu k subjektivní lhůtě judikatura uzavřela, že nezačne běžet již na základě předpokladu, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (výpovědi) nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení (výpovědi) mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (výpovědi), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru (výpovědi) prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 13/2000). Není přitom rozhodující, kdy zaměstnavatel „s jistotou“ zjistil důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (výpovědi), nýbrž k zahájení běhu této lhůty postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k rozvázání pracovního poměru. Uvedené ovšem nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010).
21. Je tedy zřejmé, že vědomost zaměstnavatele se vztahuje ke skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté v okamžitém zrušení pracovního poměru (výpovědi) vymezuje důvod okamžitého zrušení (výpovědi). Nejde tak o indicii, která sama o sobě tento důvod okamžitého zrušení (výpovědi) nepředstavuje a která pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k provedení šetření, z jehož výsledků se dozví o existenci skutečností odůvodňujících rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1407/2022).
22. V projednávané věci byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vymezen tak, že žalobce dne 16. 1. 2023 ze sídla žalovaného odcizil a odvezl do „druhotných surovin BARKO, s. r. o.“ barevné kovy a další materiál v celkové hodnotě 16 603 Kč a že si tuto částku nechal poukázat na svůj osobní účet. Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se o tomto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dověděl (ve smyslu výše vyloženého ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce) nejpozději dne 1. 3. 2023, neboť toho dne byl na poradě informován o tom, že žalobce, který byl pověřen vyklizením prostor žalovaného v souvislosti s jeho stěhováním, předmětné prostory vyklidil, a to včetně odvozu odpadu, přičemž žalovaný věděl, že jeho účetnictvím neprocházejí v souvislosti s odvozem odpadu žádné účetní doklady. Tyto skutečnosti (indicie) mohly založit (též s přihlédnutím k dřívějším pochybnostem jednatele žalovaného J. S., o tom, jak žalobce nakládá se zbytky barevných kovů a s finančními prostředky utrženými za jejich recyklaci) podezření žalovaného, že žalobce se dopustil jednání uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru, a mohly jej vést k provedení šetření, z jehož výsledků by se mohl dovědět o existenci skutečností odůvodňujících rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, samy o sobě však nebyly vymezeny jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Závěr odvolacího soudu, že dvouměsíční lhůta uvedená v § 58 odst. 1 zák. práce, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru, začala v posuzovaném případě běžet od 1. 3. 2023, proto není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
23. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu [který se – veden svým nesprávným právním názorem – nezabýval tím, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru stanovené v § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce], Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu