Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Štěpská č. 380, proti žalovaným 1) RenoFarma Troubky, a. s., se sídlem v Troubkách, Roketská č. 786/21, IČO 25357972, 2) RenoFarma Záhoran, a. s., se sídlem ve Všechovicích č. 50, IČO 26810948, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta č. 676, o odstupné, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 244/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2024, č. j. 16 Co 9/2024-126, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) 8 500,25 Kč a žalované 2) 3 311,77 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Maršálka, advokáta se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta č. 676.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 29. 9. 2022 se žalobce domáhal zaplacení tam uvedených částek představujících odstupné s odůvodněním, že byl zaměstnán u původně žalované 1) - společnosti PODZÁMČÍ zemědělská a. s. (později RenoFarma Podzámčí, a. s., která následně zanikla fúzí se společností RenoFarma Troubky, a. s., a to ke dni 16. 7. 2024) na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 6. 2017 na pozici ředitele společnosti. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, den nástupu 1. 7. 2017, pracovní doba 10 hodin týdně, místo výkonu práce Olomoucký kraj. Žalobce byl dále zaměstnán u společnosti Troubecká hospodářská a. s. (nyní RenoFarma Troubky, a. s.) na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 6. 2017 na pozici ředitele společnosti. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, den nástupu 1. 7. 2017, pracovní doba 30 hodin týdně, místo výkonu práce Olomoucký kraj. Dále byl zaměstnán u společnosti Záhoran, a. s. (nyní RenoFarma Záhoran, a. s.) na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 10. 2012 na pozici ředitele společnosti, kdy dohodou ze dne 29. 6. 2017 došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, pracovní doba 10 hodin týdně, místo výkonu práce Olomoucký kraj. Tyto pozice byly vedoucím pracovním místem ve smyslu § 73 odst. 3 zákoníku práce s možností odvolání. Dne 4. 9. 2019 žalobce obdržel odvolání z vedoucího místa podle § 73a odst. 2 zákoníku práce a současně výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že mu společnosti nemohou nabídnout jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dne 30. 11. 2019. Do dne podání žaloby nebyla pracovní pozice ředitele žalované 2) obsazena; žalobce má za to, že tato pozice zanikla a skutečným výpovědním důvodem byla organizační změna u žalovaných společností, v důsledku níž tato pozice zanikla. Žalobci tak vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku jeho průměrného výdělku podle § 67 odst. 1 zákoníku práce, proto vyzval žalované k úhradě odstupného výzvou ze dne 8. 8. 2022, k úhradě odstupného však nedošlo.
2. Žalované společnosti s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasily a navrhly její zamítnutí. Uvedly, že žalobci byly vyplaceny prémie při odchodu ze všech (toho času tří) společností. U žalované 1) je pozice ředitele od 1. 10. 2019 obsazena, u žalované 2) je pozice ředitele dlouhodobě neobsazena, společnost dočasně vedl zástupce výkonného ředitele. Pozici se dosud nepovedlo obsadit – ačkoliv předseda správní rady osobně vedl několik jednání s uchazeči, vhodného kandidáta nenašel. Dále uvedly, že pozice ředitele je v rámci koncernu Reno zásadní, jelikož se jedná o osobu pověřenou řízením podniku, a zrušení této pozice organizační změnou by nedávalo smysl. Uzavřely, že k organizačním změnám došlo, a to vybudováním koncernové skupiny Reno; existence pracovní pozice ředitele společnosti se však tyto změny nedotkly.
3. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 10 C 244/2022-99, žalobu zamítl (výroky I, II a III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI). Uvedl, že žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení a důkazní, že skutečným důvodem jeho odvolání z vedoucího místa byla organizační změna, v jejímž důsledku bylo místo ředitele společnosti zrušeno. Soud měl naopak za prokázané, že sice k nějakým změnám v rámci koncernu došlo, nicméně místo ředitele společnosti zrušeno nebylo. U žalované 1) [původně žalované 1) a 2)] bylo obsazeno s účinností od 1. 10. 2019 a u žalované 2) [původně žalovaná 3)] sice obsazeno nebylo, ale jednalo se o dočasnou záležitost, přičemž s účinností od 1. 5. 2023 k obsazení pozice došlo. V mezidobí byly kompetence ředitele dočasně přerozděleny mezi zástupce výkonného ředitele a předsedu správní rady. V současné době mají tedy obě žalované společnosti pozici ředitele společnosti obsazenou. K námitce žalobce o změně stanovené pracovní doby v nově obsazené pozici ředitele společnosti soud uvedl, že ke změně v tomto ohledu sice došlo, nicméně to dle jeho závěrů neprokazuje, že došlo ke zrušení místa ředitele společnosti v důsledku organizační změny.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 16 Co 9/2024-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích IV, V a VI změnil pouze co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II, III a IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že pracovní místo ředitele společnosti, které u žalovaných zastával žalobce, formálně zrušeno nebylo, ačkoliv u jedné z žalovaných společností zůstalo v období od prosince 2019 do května 2023 neobsazeno. Podle odvolacího soudu totiž z provedeného dokazování (svědeckých výpovědí) vyplynulo, že místo ředitele bylo po odchodu žalobce žalovanou potenciálním zájemcům nabízeno, a v této souvislosti se odvolací soud ztotožnil i s vysvětlením žalované, která délku doby, po kterou bylo místo neobsazené, odůvodnila nedostatkem vhodných zájemců ve spojení s covid-19. K námitce žalobce, že nyní má ředitel společnosti u každé z žalovaných stanovenou jinou pracovní dobu, než měl na pozicích ředitele společnosti žalobce, a že je třeba věc posuzovat v rámci celé skupiny Reno, odvolací soud uvedl, že žalobce neměl pracovní poměr ke skupině (holdingu) Reno, ale k jednotlivým společnostem skupiny (holdingu) Reno; proto skutečnost, že současní zaměstnanci na uvedených pozicích ředitele byli ke dni nástupu k žalovaným společnostem zaměstnanci jiných společností skupiny (holdingu) Reno, je irelevantní.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné, neboť podle něj napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
I. zda při posuzování otázky zrušení pracovního místa je třeba přihlédnout k pracovní době sjednané s odvolaným zaměstnancem (vedoucím zaměstnancem) a pracovní době sjednané s novým zaměstnancem,
II. zda lze na uvolněné pracovní místo uzavřít pracovní poměr s odlišnou pracovní dobou a zda se poté jedná o totožné pracovní místo,
III. zda lze považovat dohodu s jiným zaměstnancem zaměstnavatele o zvýšení jeho pracovní doby a jeho jmenování do vedoucí funkce za nezrušení pracovního místa,
IV. zda lze sjednat pracovní poměr na určité pracovní místo i více než po 3 letech ode dne odvolání vedoucího zaměstnance a ode dne výpovědi z pracovního poměru tohoto vedoucího zaměstnance, a zda lze toto sjednání považovat za nezrušení pracovního místa.
6. Dovolatel namítá, že u žalované 1) došlo k obsazení pracovního místa ředitele společnosti stávajícím zaměstnancem a došlo ke sjednání pracovního poměru na jinou pracovní dobu, než byla pracovní doba sjednaná mezi žalovanou 1) a žalobcem. Podle dovolatele za shodné pracovní místo nelze považovat situaci, kdy jsou na dané pracovní místo uzavřeny pracovní poměry s jinou pracovní dobou. Uvádí, že i když pracovní doba není podstatným znakem pracovního poměru, je přesvědčen, že v rámci řešení otázky zrušení pracovního místa je třeba posuzovat i otázku pracovní doby. Podle dovolatele nelze za shodné pracovní místo považovat situaci, kdy je pracovní místo obsazeno osobou s jinou pracovní dobou. Ve vztahu k další otázce dovolatel namítá, že situaci, kdy je jinému zaměstnanci rozšířena pracovní doba, v jejímž rámci je jmenován ředitelem, nelze považovat za nezrušení pracovního místa. Dovolatel dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že za nezrušení pracovního místa lze považovat i situaci, kdy teprve po 3 letech ode dne výpovědi je na pracovní místo přijata jiná osoba, a uvádí, že snaha o obsazení místa, kterou žalovaná 2) v řízení tvrdila, nebyla prokázána a postup žalované 2) považuje za účelový, neboť dle něj k obsazení pozice došlo až po podání žaloby a prvním jednání ve věci, a to za účelem prokázání snahy o obsazení pracovního místa.
7. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
8. Obě žalované ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhly jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Zdůraznily, že žalobce nebyl odvolán proto, že by jeho práce nebyla v původním rozsahu potřebná, ale proto, že zaměstnavatelé nebyli s jeho prací spokojeni. Rozdílný pracovní úvazek zaměstnanců, kteří byli na pozici ředitele žalovaných zaměstnáni na místo žalobce, nepopírá samotnou existenci funkce ředitele. Z provedených důkazů vyplývá, že poptávka po výkonu této funkce trvala, a to i po odvolání žalobce jako ředitele u žalované 2).
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Formuluje-li dovolatel třetí právní otázku, zda „lze považovat dohodu s jiným zaměstnancem zaměstnavatele o zvýšení jeho pracovní doby a jeho jmenování do vedoucí funkce za nezrušení pracovního místa“, tak na řešení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž vyšel ze závěru, že u původní žalované 1) a původní žalované 2) zastával od 1. 10. 2019 funkci ředitele F. V. jako jejich nový zaměstnanec, a to na základě pracovních smluv ze dne 1. 10. 2019, a neměl tedy důvod řešit otázku dohody zaměstnavatele o zvýšení pracovní doby s jiným zaměstnancem a jmenování do vedoucí funkce. Proto třetí otázka dovolatele není způsobilá založit přípustnost jeho dovolání.
14. Obdobně nemůže přípustnost dovolání založit ani čtvrtá otázka dovolatele, jenž se táže, zda lze „za nezrušení pracovního místa“ považovat sjednání pracovního poměru nového zaměstnance až po více než třech letech ode dne odvolání a výpovědi z pracovního poměru předchozího vedoucího zaměstnance. Dovolatel totiž přehlíží, že pro rozhodnutí soudů byl významný skutkový závěr, že místo ředitele u původní žalované 3) bylo nabízeno F. V. a H., kteří odmítli, a že po celou dobu až do dubna 2023 byla hledána vhodná osoba na tuto pozici (viz zejména bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahující skutková zjištění, z nichž vycházel i odvolací soud).
15. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 ve Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
16. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 ve Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2017 zaměstnancem společnosti PODZÁMČÍ zemědělská a. s. s datem nástupu do práce 1. 7. 2017, pracoval na pozici vedoucího zaměstnance jako ředitel společnosti s možností odvolání z vedoucího místa. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s místem výkonu práce Olomoucký kraj. Délka stanovené pracovní doby 10 hodin týdně. Žalobce byl dále na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2017 zaměstnancem společnosti Troubecká hospodářská a. s. s datem nástupu do práce 1. 7. 2017, byl zařazen na pozici vedoucího zaměstnance jako ředitel společnosti s možností odvolání z vedoucího místa. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s místem výkonu práce Olomoucký kraj. Délka stanovené pracovní doby 30 hodin týdně. Na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2017 se společností Záhoran, a. s. pracoval žalobce jako ředitel společnosti od 15. 10. 2012 (došlo ke změně původní pracovní smlouvy – pozn. dovolacího soudu), smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s místem výkonu práce Olomoucký kraj, délka stanovené pracovní doby 10 hodin týdně. Žalobce byl odvolán z vedoucího místa u všech tří společností přípisy ze dne 4. 9. 2019, doručenými žalobci osobně téhož dne, a současně byly žalobci dány výpovědi na základě fikce dle § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu, že žalované společnosti pro něj neměly jinou pozici odpovídající jeho kvalifikaci, profesním dovednostem a zdravotnímu stavu. Místo ředitele společnosti ve společnosti Troubecká hospodářská a. s. a PODZÁMČÍ zemědělská a. s. bylo obsazeno panem F. V. s účinností od 1. 10. 2019, a to na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2019 uzavřené se společností Troubecká hospodářská a. s. a na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2019 uzavřené se společností PODZÁMČÍ zemědělská a. s. Pracovní smlouvy byly uzavřeny na dobu neurčitou s místem výkonu práce Olomoucký kraj. Délka pracovní doby činila 20 hodin týdně u společnosti Troubecká hospodářská a. s. a 5 hodin týdně u společnosti PODZÁMČÍ zemědělská a. s. Místo ředitele společnosti RenoFarma Záhoran, a. s. bylo obsazeno od 1. 5. 2023, kdy byl na toto místo přijat M. V. Pracovní smlouva byla uzavřena dne 24. 4. 2023 na dobu neurčitou, s délkou pracovní doby 30 hodin týdně a s místem výkonu práce Všechovice a Podhradní Lhota.
18. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda je třeba při posuzování otázky zrušení pracovního místa přihlédnout k pracovní době sjednané s odvolaným zaměstnancem a pracovní době sjednané s novým zaměstnancem a zda se v případě odlišné pracovní doby jedná o totožné pracovní místo. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá odstupného, na které mu měl vzniknout nárok v souvislosti s rozvázáním pracovních poměrů výpověďmi ze dne 4. 9. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).
21. Zaměstnanec, jehož pracovní poměr se zakládá podle zvláštního předpisu nebo podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním, jakož i zaměstnanec, který se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa, může být ze svého vedoucího pracovního místa odvolán nebo se ho může vzdát (srov. § 73 odst. 1 a 2 zák. práce).
22. Podle § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
23. Z citovaného ustanovení vyplývá, že poté, co byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa odvolán, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci navrhnout nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Znamená to, že zaměstnavatel může dát takovému zaměstnanci výpověď s odvoláním na výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu opravdu vyžadovalo, aby se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
24. Vzhledem k popsané konstrukci tohoto způsobu rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním nebo s ním byla dohodnuta možnost odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa, zákon současně stanoví, že „odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny“. Je tomu tak zřejmě proto, aby i v případě skončení pracovního poměru se zaměstnancem z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce byl zachován smysl a účel odstupného poskytovaného zaměstnanci při organizačních změnách (srov. § 67 odst. 1 zák. práce), tedy – mimo jiné – tehdy, rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, protože se zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Odstupné má v těchto situacích představovat jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout sociální situaci (často složitou), v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění (z důvodu organizačních změn u zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Má se tedy jednat o plnění určené k tomu, aby formou jednorázového peněžitého příspěvku vyplaceného zaměstnanci alespoň zčásti kompenzovalo (zmírnilo) pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn. Poskytnutí odstupného zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa (nebo se takového místa vzdal) z jiných důvodů než z důvodu zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny, by ovšem tento účel postrádalo a dotčeného zaměstnance by neopodstatněně zvýhodňovalo před jinými zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl rozvázán výpovědí pro skutečné naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1548/2018).
25. K pojmu nadbytečnosti zaměstnance judikatura dovolacího soudu dále uzavřela, že musí být posuzována pouze s ohledem na druh práce (daný rozsahem – náplní), který zaměstnanec podle pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává a jehož ujednání patří k podstatným náležitostem pracovní smlouvy (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Vedle podstatných (esenciálních) náležitostí si mohou účastníci v pracovní smlouvě dohodnout i další (pracovní a mzdové) podmínky, na kterých mají zájem, mezi něž patří (mimo jiné) také ujednání kratší pracovní doby podle ustanovení § 80 zák. práce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1395/2010). Ujednání o dalších (pracovních a mzdových) podmínkách však nemohou být zvažována při posuzování nadbytečnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která je (v příčinné souvislosti s organizační změnou) dána pouze další (ne)potřebností druhu práce zaměstnance pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016).
26. Na základě uvedeného lze uzavřít, že i pro posouzení, zda došlo k odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny, je klíčová otázka další (ne)potřebnosti druhu práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Naopak ujednání odlišné pracovní doby s novým vedoucím zaměstnancem nesvědčí o zrušení pracovního místa odvolaného vedoucího zaměstnance v důsledku organizační změny ve smyslu § 73a odst. 2 části věty druhé za středníkem zák. práce. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit argumentace dovolatele ad absurdum, že neplatil-li by jeho názor, mohlo by být 40 ředitelů „nahrazeno 1 ředitelem s 1 hodinovou pracovní dobou ve 40 společnostech“, neboť ta směřuje k aplikaci jiných právních institutů (zejména zákazu zneužití práva), pro kterou však nebyly v nyní posuzované věci soudy zjištěny relevantní skutkové okolnosti.
27. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované měly plný úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit jim náklady potřebné k bránění práva, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím zástupce z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“).
29. Obě žalované zastupoval v dovolacím řízení stejný zástupce, který podal za obě jedno vyjádření. Odměnu advokáta za společné úkony při zastupování dvou a více osob upravuje § 12 odst. 4 advokátního tarifu tak, že advokátovi náleží za druhou a každou další takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu snížená mimosmluvní odměna. Mimosmluvní odměna se snižuje za druhou osobu o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 %. Tato nová úprava, zavedená s účinností od 1. 1. 2025 vyhláškou č. 258/2024 Sb., sledovala jednak zohlednění relativně nižší náročnosti právní služby (vzhledem k jednotlivým klientům), která by se v praxi měla snižovat se zvyšujícím se počtem klientů, a jednak požadavek na dostatečnou jednoduchost právní úpravy odměňování. Nový výpočet je založen na předpokladu, že předmět řízení je u všech zastupovaných osob stejný (srov. odůvodnění vyhlášky č. 258/2024 Sb., které je v systému beck-online dostupné pod 258/2024 Dz). V nyní posuzované věci, kde žalovaná částka (a rovněž skutková tvrzení) je u každé z žalovaných odlišná, tento způsob určení odměny za zastupování aplikovatelný není, neboť neobsahuje pravidlo pro určení pořadí zastupovaných osob (a tedy pořadí tarifních hodnot). Je přitom zřejmé, že pořadí se nemůže odvíjet od uvedení pořadí účastníků v žalobě.
30. Za této situace je pro soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení výchozí ustanovení zákona, že nahrazeny mají být náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Odměna se stanoví podle tarifní hodnoty zvlášť u každého ze samostatných předmětů řízení. Skutečnost, že jeden úkon právní služby byl učiněn při zastupování více osob, což může ve vztahu ke každé z nich snižovat náročnost právní služby, lze zohlednit v přiměřeném snížení odměny (jak to umožňuje dnes § 12 odst. 2 advokátního tarifu) u každé ze zastupovaných osob.
31. V nyní posuzované věci se převážná část obsahu vyjádření k dovolání týkala obou žalovaných a menší část pouze některé z nich (viz zejména bod 10 vyjádření k dovolání). Dovolací soud tak za přiměřené považuje snížení odměny o 20 % u každé z nich. U prvé žalované tak při tarifní hodnotě 184 034 Kč činí odměna 8 500 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu], snížená o 20 % pak 6 800 Kč, u druhé žalované při tarifní hodnotě 50 022 Kč činí odměna 3 140 Kč a po snížení o 20 % 2 512 Kč. U každé z nich pak přísluší polovina z 450 Kč jako paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
32. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8 500,25 Kč a žalované 2) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 311,77 Kč, vždy k rukám advokáta Mgr. Petra Maršálka, který žalované v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu