Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Železné lávky č. 568/10, proti žalované VOLNÉ LOGISTICE s. r. o. se sídlem v Mostě – Rudolicích, Ke Skále č. 61, IČO 04402553, zastoupené Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Váňova č. 3180, o 6 741 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 60 C 13/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2024, č. j. 14 Co 40/2024-357, takto:
I. Dovolání žalované v části směřující proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 60 C 13/2020-317, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 24. 1. 2020 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 6 741 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 pracoval u žalované jako řidič s místem výkonu práce v Mostě; pracovní poměr skončil na základě „dohody o ukončení pracovního poměru“ ze dne 20. 5. 2019 ke dni 31. 5. 2019. Podpisem pracovní smlouvy žalobce souhlasil s vysíláním na pracovní cesty. Po celou dobu pracovního poměru nebylo žalobci vypláceno „zahraniční ani tuzemské stravné“, i když vykonával „služební cesty na území ČR a Evropské unie.“ Podle znaleckého posudku Ing. Petra Dvořáka, MPA, ze dne 30. 10. 2019, č. 062-17/2019, činilo zahraniční stravné za „zahraniční služební cesty“ vykonané v období od ledna 2018 do května 2019 celkem částku 6.741 EUR; znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel z evidence zahraničních (pracovních) cest, kterou si žalobce v letech 2018 a 2019 vedl. Na výzvu žalobce k zaplacení zahraničního stravného žalovaná reagovala sdělením, že žalobce nemá za žalovanou žádné pohledávky.
2. Žalovaná namítala, že za předmětné období zahraniční stravné žalobci zaplatila. Při uzavření pracovní smlouvy byla mezi účastníky uzavřena dohoda, na základě které žalobce souhlasil s vyplácením stravného podle počtu najetých kilometrů, jejichž počet byl násoben koeficientem 3,50 Kč/1 km.
3. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 60 C 13/2020-257, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 Co 4/2023-286, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud byl (s ohledem na změny v obsazení senátu v osobách přísedících) nesprávně obsazen a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné (soud prvního stupně se řádně nevypořádal „s účastníky označenými důkazy ani s důkazy, které v řízení provedl“).
4. Okresní soud v Mostě následně rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 60 C 13/2020-317, žalobu znovu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok II) a náhradu nákladů řízení žalované (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 pracoval u žalované jako řidič se sjednaným místem výkonu práce Most; pracovní poměr na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 5. 2019 skončil 31. 5. 2019. V období od ledna 2018 do dubna 2019 žalobce se svěřeným vozidlem (ve vymezených dnech) vykonal zahraniční pracovní cesty. Znaleckým posudkem Ing. Petra Dvořáka, MPA, doplněným v průběhu řízení, bylo zahraniční stravné za takto vykonané zahraniční pracovní cesty („v souladu s ust. § 170 zák. práce“) vypočteno částkou 9 326 EUR (v přepočtu 229 280 Kč). Žalovaná k jednostrannému krácení stravného „podle § 170 odst. 2“ nepřistoupila. Žalovaná z účtu své účetní H. M. na žalobcem určený účet (jímž byl účet manželky žalobce) na zahraničním stravném žalobci zaplatila 257 641 Kč; nejednalo se o plnění na „pohyblivou část mzdy“, jak tvrdil žalobce, když dohoda o takové mzdové složce neexistuje a žalobcem nebyla ani tvrzena. Nárok žalobce tak byl uspokojen. Uplatnil-li žalobce zahraniční stravné „v souladu se zákonem“, nezabýval se soud prvního stupně tím, zda mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny „jakékoliv dohody o jiném než zákonném výpočtu zahraničního stravného“.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 40/2024-357, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6 741 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 26. 11. 2019 do zaplacení (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 222 237,71 Kč a před odvolacím soudem 19 553,60 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení ve výši 14 990,92 Kč (výrok III).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně „o vzniku a existenci pracovního poměru žalobce u žalované, o tom, že a kdy žalobce konal zahraniční pracovní cesty, a o výši plnění, jež žalovaná žalobci v rozhodném období vyplatila a jakým způsobem“. Nesouhlasil však s jeho skutkovým závěrem o tom, že „plnění, jež bylo žalobci vypláceno z účtu paní M., bylo právě zahraničním stravným, jehož výše byla stanovena na základě ústní dohody účastníků“; soudu prvního stupně zejména vytknul, že se řádně nevypořádal s výpovědí svědka B. a účastnickou výpovědí žalobce a že neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy („účetnictví žalované, výslech svědka D., manželky žalobce“). Povahu plnění poskytovaného žalobci z účtu účetní M. lze přesto posoudit na základě touto účetní zpracovaného „Vyúčtování mzdy a cestovních náhrad za období 1/2018-5/2019 zaměstnance J. K.“, jakož i z „předložených koncových výplatnic“, z nichž vyplývá, že „žalobci vyplácela toliko plnění, jehož výše byla plně závislá (s výjimkou náhrad za dovolenou, odměn a nemocenských dávek) na podaném pracovním výkonu, tedy ujetých kilometrech“. Odvolací soud v této souvislosti poukázal, že „plnění, jehož výše je závislá na množství odvedené práce zaměstnancem pro zaměstnavatele, je dle jeho povahy odměnou za práci – mzdou (§ 109 odst. 1 a 2 z. p.) a nelze jej posoudit jako plnění jiné, např. jako stravné. To má zcela jinou funkci, a to, …, umožnit, aby se zaměstnanec mohl při pracovní cestě stravovat, pročež se poskytuje za celou dobu trvání zahraniční pracovní cesty bez ohledu na to, jakým způsobem je tato doba trávena.“ Dospěl proto k závěru, že „plnění poskytované žalobci z účtu paní M. nebylo zahraničním stravným podle § 170 odst. 1 z. p., nýbrž částí mzdy, kterou žalovaná, …, žalobci vyplácela ve dvou částech“. Vedle toho současně dovodil, že „žalovanou tvrzená dohoda o vyplácení zahraničního stravného v závislosti na počtu ujetých kilometrů, i kdyby byla uzavřena, by byla neplatná pro rozpor s ust. § 170 odst. 2 až 5 z. p. stanovícím minimální výši stravného, neboť v důsledku toho, že její výše by nebyla závislá na době trvání pracovní cesty, by minimální výši stravného negarantovala“; dohoda „by byla podle § 588 o. z. za užití § 4 z. p. absolutně neplatná“ a „plnění podle takové dohody by bylo plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.“, které by „za splnění dalších předpokladů“ mohla žalovaná „započíst (§ 1982 o. z.) proti nároku žalobce, učinění takového právního jednání však v řízení ani netvrdila“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci za vykonané zahraniční pracovní cesty vznikl „podle § 166 odst. 1 písm. d) a § 170 odst. 1 z. p. vůči žalované (§ 151 z. p.) nárok na zahraniční stravné“ (za něž nelze považovat „žádné z plnění, jež žalovaná žalobci poskytovala“), a to ve výši vyčíslené zpracovaným znaleckým posudkem, tj. 9 326 EUR; za předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem považoval záznamy o provozu vozidla.
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „bez opory v provedeném dokazování činí závěr, že … dohoda o vyplácení zahraničního stravného je neplatná pro 'nesplnění' minimální výše stravného“. Podle názoru žalované „žádné zákonné ustanovení … výslovně nenařizuje, jakou formou má být stravné poskytnuto a zda tak lze činit na základě samostatně ujednané dohody s odlišným způsobem výpočtu“. Tuto otázku předkládá k posouzení dovolacímu soudu jako dosud neřešenou. Podle dovolatelky platí, že dohodly-li se strany na tom, že stravné bude poskytováno „dle ujetých kilometrů, přičemž obě strany tento způsob několik let akceptovaly, není důvod této dohodě bránit“. Tím spíše, když zaměstnanec (žalobce) takové plnění „bez dalšího přijímal“. Účastníci řízení mezi sebou „jiné ujednání o mzdě neměli, jejich úmyslem nikterak nebylo nastavovat výkonnostní složku mzdy a k tomu ještě nad rámec stravné, neboť z povahy činnosti žalované (zahraniční doprava) je logické, že náhrady za cestovné a zahraniční stravné činí samostatný nárok“. Závěr soudu o tom, že by ujednanou dohodou nebyla garantována minimální výše stravného, je nesprávný, neboť žalobci bylo zaplaceno více, než stanovil znalecký posudek. Dovolatelka dále namítá nesprávný postup soudu při zadání a zpracování znaleckého posudku, neboť sám znalec v doplnění znaleckého posudku „upozorňuje, že vychází z nedostatečných údajů“. Žalovaná má za to, že „stanovení výše stravného, příp. cestovních náhrad či jiných nároků zaměstnance dle ZP je otázkou právní, její posouzení náleží soudu, nikoliv soudnímu znalci“. Podle jejího názoru je „předně“ právní otázkou, kdy vzniká nárok na stravné či cestovné a tuto otázku si „nemůže stanovit znalec z podkladů žalobce, nýbrž je na žalobci, aby tvrdil vznik nároku v konkrétní den, do konkrétního cíle a v konkrétní době trvání a soud následně shledal, zda je nárok v daný den, do konkrétní destinace a s konkrétní dobou trvání dán, či nikoliv“. Ustanovení § 170 zákoníku práce pak „zcela konkrétně stanoví rovněž výši stravného i způsob jeho výpočtu, přičemž matematický výpočet není otázkou odbornou, k níž je třeba přibírat znalce.“ Aplikace zákonného ustanovení tedy není „odbornou otázkou ve smyslu § 127 OSŘ.“ Žalovaná odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe stran překvapivosti a předvídatelnosti soudního rozhodnutí.“ Namítá, že odvolací soud „nikterak nenaznačil, jakým směrem se ubírají jeho úvahy“, a že žalovaná „do vydaného překvapivého Rozsudku žila v domnění, že se řeší toliko skutkové ne/prokázání nároku“ žalobce, nikoliv „možná neplatnost celé dohody“ o vyplácení zahraničního stravného, a proto „ani nemohla tvrdit“, že došlo k započtení nároku žalobce, jak naznačil odvolací soud. Odvolací soud navíc v napadeném rozsudku „konstatuje, že by přicházela do úvahy varianta zrušení rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost, přesto však přikročí za nezměněného skutkového stavu ke zcela opačnému rozhodnutí, a přitom spojí své rozhodnutí s novým postojem k věci“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil.
8. Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání zopakoval, že mezi žalovanou a žalobcem nebyla uzavřena dohoda o výpočtu zahraničního stravného v závislosti na počtu ujetých kilometrů. Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že taková dohoda by byla pro rozpor s § 170 odst. 2 až 5 zákoníku práce neplatná, neboť zákon ukládá zaměstnavateli povinnost vyplácet zaměstnanci „zahraniční stravné v základní sazbě, a nikoliv podle počtu ujetých kilometrů“. Žalobce má dále za to, že „ze strany žalované se jednalo o určitý způsob odměňování výkonu řidiče, kdy částka za ujeté kilometry byla částkou odměny a nejednalo se o zahraniční stravné“. Navrhnul proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Žalovaná podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, tedy i proti výrokům II a III o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud v této části dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
13. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá otázka (vyplývající z bodu III doplnění dovolání), zda je platná dohoda zaměstnance a zaměstnavatele, podle které zaměstnanci (řidiči) náleží stravné podle počtu ujetých kilometrů, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud vyšel totiž primárně ze závěru, že „plnění poskytované žalobci z účtu paní M. nebylo zahraničním stravným podle § 170 odst. 1 z. p., nýbrž částí mzdy“, resp. „plněním, jehož výše je závislá na množství odvedené práce zaměstnancem pro zaměstnavatele“. Platností žalovanou tvrzené dohody o stravném se odvolací soud zabýval jen jako tzv. „obiter dictum“, přičemž její uzavření nepovažoval ani za prokázané (srov. slova: „…, i kdyby byla uzavřena, …“). Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nemůže potom založit ani navazující námitka překvapivosti rozhodnutí (bod V odůvodnění doplnění dovolání), kterou dovolatelka vztahuje k úvahám odvolacího soudu o charakteru plnění přijatého žalobcem z takto neplatné dohody, které by bylo „plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.“, jež „za splnění dalších předpokladů“ by žalovaná mohla „započíst (§ 1982 o. z.) proti nároku žalobce, učinění takového právního jednání však v řízení ani netvrdila“, neboť ani na těchto závěrech rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; je přitom logické, že takto nadbytečně činěné závěry rozhodnutí překvapivým nečiní.
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 11. 2015 pracoval u žalované jako řidič se sjednaným místem výkonu práce Most, že žalobce v období od ledna 2018 do dubna 2019 se svěřeným vozidlem (ve vymezených dnech) vykonal zahraniční pracovní cesty, u nichž je mezi účastníky sporné, zda mu žalovaná vyplatila zahraniční stravné, které nebylo ve smyslu § 170 odst. 2 věty první zákoníku práce sníženo. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalobci byla před vykonáním zahraniční pracovní cesty poskytována zúčtovatelná záloha na cestovní náhrady.
15. Za tohoto skutkového stavu v projednávané věci spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda a za jakých podmínek může být výše nároku na zahraniční stravné zjištěna znaleckým posudkem. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá po žalované uhrazení zahraničního stravného za období od 5. 1. 2018 do 1. 5. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
18. Podle § 127 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.
19. Úkolem znalce je posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a z tohoto hlediska musí být také jeho úkol vymezen [srov. § 40 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, resp. v době do 31. 12. 2020 § 13 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících]. Znalcům nelze ukládat odpovědi na jiné otázky, zejména otázky právní. Právní posouzení věci na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu je povinností soudu. Je tedy nezbytné, aby soud dal znalci jasné pokyny o tom, k čemu má posudek směřovat, co jím má být objasněno a z jakého zjištěného skutkového stavu má vycházet, k čemu má přihlédnout a s čím se má vypořádat. Tam, kde výsledky dokazování prozatím nesvědčí jednoznačně pro existenci nebo neexistenci určité skutečnosti, z níž má znalec při podání posudku vycházet, a kde konečný závěr o tom bude možno učinit až v rozhodnutí ve věci, lze znalci uložit, aby se vyjádřil alternativně s přihlédnutím k oběma možnostem. Nedodržení těchto zásad by znalci umožňovalo, aby sám hodnotil soudem provedené důkazy, a činil z nich závěry o tom, které skutečnosti jsou prokázány a které nikoli, což náleží toliko soudu, jenž je povinen provést hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, uveřejněné pod č. 20/1980 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006].
20. Okruh právně významných skutečností pro posouzení výše nároku zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, na zahraniční stravné je dán právní úpravou obsaženou v části sedmé, hlavě I a II zákoníku práce.
21. Podle § 152 písm. a) zák. práce cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě.
22. Podle § 154 zák. práce se zahraniční pracovní cestou rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, nebo doba odletu z České republiky a příletu do České republiky při letecké přepravě.
23. Zaměstnavatel, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, je povinen za podmínek stanovených v části sedmé, hlavě II zákoníku práce poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné) [srov. § 156 odst. 1 písm. d) zák. práce].
24. Podle § 170 zák. práce zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených (odstavec 1). Sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Jestliže zaměstnavatel nepostupuje podle věty první, určí zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189. Výši zahraničního stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času (odstavec 2). Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného, trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 nebo § 176. Trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje (odstavec 3). Citované ustanovení dále upravuje poskytování stravného při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni (odstavec 4) a při poskytnutí bezplatného jídla zaměstnanci (odstavec 5), jakož i důvody pro neposkytnutí zahraničního stravného (odstavce 6 a 7), jež je zakázáno rozšiřovat (odstavec 8).
25. Zahraniční stravné je (stejně jako tuzemské stravné – srov. § 163 zák. práce) poskytováno jako paušální částka, bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady. Základní sazby zahraničního stravného jsou stanoveny prováděcím právním předpisem (vyhláškou), který na základě zmocnění obsaženého v § 189 zák. práce vydává v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí, případně v mimořádném termínu, jakmile se ceny jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních a kurz stanovené cizí měny od poslední úpravy zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.
26. Podle § 183 odst. 3 zák. práce platí, že jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu. Částka, kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.
27. Podle § 183 odst. 5 věty první zák. práce nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva.
28. Podle § 184 zák. práce při poskytování cestovních náhrad, na které nebyla poskytnuta záloha, se přiměřeně použije § 183 zák. práce s tím, že pro přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den nástupu zahraniční pracovní cesty.
29. Vazbou mezi povinností zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné a splněním povinnosti zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018, ve kterém formuloval následující závěry:
[1] Nebyla-li zaměstnanci poskytnuta zúčtovatelná záloha na cestovní náhrady podle ustanovení § 183 odst. 1 zák. práce a přísluší-li zaměstnanci po ukončení pracovní cesty cestovní náhrady za splnění zákonem stanovených, sjednaných nebo zaměstnavatelem určených podmínek, použije se při poskytování těchto cestovních náhrad přiměřeně § 183 zák. práce. Přiměřenost použití tohoto ustanovení se vztahuje jak na lhůtu 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu, ve které je zaměstnanec povinen předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, tak na lhůtu 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem, ve které je zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit práva zaměstnance.
[2] Lhůta 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu stanovená zaměstnanci k předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhradu. Smyslem a účelem ustanovení § 183 odst. 3 a 5 zák. práce ukládajících zaměstnancům a zaměstnavatelům ke splnění jejich povinností lhůtu 10 pracovních dnů (nedohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem jinak), je (mimo jiné) zabránit tomu, aby docházelo k předkládání písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli, k vyúčtování pracovních cest a k uspokojení práv zaměstnanců až se značným časovým odstupem od ukončení pracovní cesty.
[3] Nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady – jak bylo uvedeno výše – nezaniká. Dokud však zaměstnanec tuto svou povinnost nesplní, není (nemůže být) zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak).
[4] Právními předpisy není stanoveno, jaké konkrétní písemné doklady je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit. V ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce je uvedeno, že jimi mají být písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad. Bude se jednat zejména o příslušné účetní doklady prokazující oprávněnost požadovaných náhrad, avšak zaměstnanec současně musí zaměstnavateli sdělit i další údaje podstatné pro určení výše cestovních náhrad. Ve vztahu ke stravnému zaměstnanec musí zaměstnavateli sdělit zejména dobu trvání pracovní cesty (kdy pracovní cesta začala a kdy skončila). Pro určení výše stravného je podstatná též skutečnost, že bylo zaměstnanci během pracovní doby poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (srov. ustanovení § 163 odst. 2 zák. práce). Ke splnění povinnosti zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad lze využít například běžně dostupné tiskopisy (zpravidla označené jako „cestovní příkaz“); zaměstnanec (popřípadě zaměstnavatel) však může za účelem splnění uvedené povinnosti zvolit (stanovit) i jakoukoli jinou podobu této písemnosti.
[5] Povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné tedy vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době). Dokud zaměstnanec nesplní svou povinnost předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného (k určení výše stravného), není zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na stravné.
30. Uvedené závěry, byť byly přijaty ve vztahu k náhradě zvýšených stravovacích výdajů vzniklých na pracovní cestě vykonané v tuzemsku (stravnému), se bezezbytku uplatní i v případě zahraničního stravného. Též po ukončení zahraniční pracovní cesty je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po jejím ukončení předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad včetně zahraničního stravného. Vedle předložení příslušných účetních dokladů prokazujících oprávněnost požadovaných náhrad musí proto zaměstnanec zaměstnavateli sdělit i další údaje podstatné pro určení jejich výše. Ve vztahu k zahraničnímu stravnému potom zaměstnanec musí zaměstnavateli sdělit nejen údaje o době trvání zahraniční pracovní cesty, ale též údaje o době faktického přechodu státní hranice České republiky při cestě do zahraničí a zpět, resp. při letecké přepravě dobu odletu z České republiky a dobu příletu do České republiky; zaměstnanec má právo na náhradu cestovních výdajů v cizí měně okamžikem přechodu státní hranice. Pro určení výše stravného je též významné, zda zaměstnanci bylo během zahraniční pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, nebo zda tu jsou skutečnosti znamenající důvody pro neposkytnutí zahraničního stravného podle § 170 odst. 6 a 7 zák. práce. Ke splnění uvedené povinnosti zaměstnanec může přistoupit i během řízení, v němž se po zaměstnavateli domáhá zaplacení cestovních náhrad.
31. Z výše podaného výkladu plyne, že před nařízením znaleckého posudku k výpočtu výše zahraničního stravného (je-li vůbec možno usuzovat, že s ohledem na náročnost početní operace je k výpočtu odborných znalostí třeba) musí být především postaveno najisto, že základ uplatněného nároku je dán, tj. že zaměstnanci vznikl nárok na zaplacení zahraničního stravného, což předpokládá, že zaměstnanec splnil povinnost k předložení písemných podkladů potřebných k vyúčtování zahraničního stravného zaměstnavateli. Součástí zadání znaleckého úkolu potom musí být údaje o cestách vykonaných zaměstnancem mimo území České republiky, které soud považuje za zahraniční pracovní cestu, a vedle toho údaje, na jejichž základě lze u každé vykonané zahraniční pracovní cesty určit výši zahraničního stravného (srov. shora bod 30); vyplývají-li tyto údaje nezaměnitelně z písemných dokladů, které zaměstnanec v souladu s § 183 odst. 3 zák. práce předložil zaměstnavateli k vyúčtování cestovních náhrad, může na ně soud v zadání znaleckého úkolu odkázat. Protože právním posouzením věci je též závěr o výši sazby zahraničního stravného (srov. § 170 odst. 2, 3 a 5 zák. práce), musí ze zadání znaleckého úkolu ke každé zahraniční pracovní cestě vyplývat též sazba, z níž má výpočet vycházet.
32. Uvedeným požadavkům zadání k doplnění znaleckého posudku Ing. Petra Dvořáka, MPA, (vypracovaného mimo řízení) obsažené v usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 3. 2021, č. j. 60 C 13/2020-131, nevyhovuje. Soud prvního stupně v usnesení znalecký úkol vymezil tak, že znalci uložil „stanovit výši zahraničního stravného žalobce, které mu náleží v souvislosti se zahraničními pracovními cestami pro žalovanou zahájenými ve dnech 5. 1. 2018 … 1. 5. 2019“. Provedené zadání sice obsahuje označení jednotlivých zahraničních pracovních cest vykonaných žalobcem, postrádá však jakékoliv údaje pro určení výše zahraničního stravného včetně jeho zákonné sazby, z níž má znalec při výpočtu vycházet. Znalci tak vlastně nepřímo ukládá, aby sám hodnotil soudem provedené důkazy a činil z nich závěry o tom, které skutečnosti jsou prokázány a které nikoli, a o tom, které skutečnosti jsou vůbec pro výpočet výše zahraničního stravného významné, což náleží výhradně soudu; není přípustné svěřit znaleckému posouzení hodnocení provedených důkazů a právní kvalifikaci zjištěných skutečností. Znalec tímto způsobem i postupoval, pokud se při svém výpočtu vypořádával s absencí údajů o překročení státní hranice České republiky žalobcem (znalec bez opory v zákoně za okamžik „překročení státní hranice do zahraničí“ považoval okamžik odjezdu z „posledního místa v ČR“ uvedeného v záznamu o provozu vozidla a za okamžik „překročení státní hranice ze zahraničí“ okamžik příjezdu do „prvního místa v ČR“ uvedeného tamtéž a v tomto důsledku vzniklou „nepřesnost“ ve výpočtu „kompenzoval“ tím, že snížil „celkové vypočtené částky o 10 %“ – srov. bod 3.2 doplnění znaleckého posudku) a pokud sám určoval sazbu zahraničního stravného.
33. Vznikají tak současně pochybnosti, zda se odvolací soud řádně vypořádal s otázkou existence základu uplatněného nároku na zahraniční stravné a zda tedy vůbec byly splněny předpoklady pro nařízení znaleckého posudku ke zjištění výše zahraničního stravného. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud za předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem považoval záznamy o provozu vozidla (tzv. stazky), ze kterých žádná skutková zjištění o jejich obsahu neučinil. Soud prvního stupně z nich pouze zjistil, že žalobce vykonal zahraniční pracovní cesty ve vyjmenovaných dnech od 5. 1. 2018 do 1. 5. 2019, že je v nich „zapsán začátek cesty pomocí dnů a hodin a den jejího ukončení, záznam z tachografu, délka cesty v km a náklady vynaložené např. na mýtné nebo nákup paliva“. Z těchto skutkových zjištění tedy nevyplývá, že by záznamy o provozu vozidla obsahovaly údaje o době přechodu státní hranice České republiky, které tam nenalezl ani znalec. Uvedené údaje jsou přitom pro určení výše zahraničního stravného, požadovaného žalobcem v cizí měně, nezbytné. Pokud potom odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.) jakkoliv nepřiblížil své úvahy, které ho vedly k závěru, že záznamy o provozu vozidla vzhledem ke svému obsahu vyhovují požadavku § 183 odst. 3 zák. práce na předložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad (v daném případě zahraničního stravného), je jeho závěr o tom, že žalobci vznikl nárok na zahraniční stravné, pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Řízení před odvolacím soudem bylo v tomto důsledku zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být dovolacím soudem přihlédnuto (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
34. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mostě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu