Plný text
21 Cdo 36/2026-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Společenství vlastníků Žitomírská 39, Praha 10, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Žitomírská č. 693/39, IČO 04561023, zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Stavitelská č. 1099/6, proti žalovanému DOMINIK, s. r. o., se sídlem v Mnichovicích u Prahy, Masarykovo nám. č. 61, IČO 62586190, zastoupenému JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem v Praze, Hládkov č. 701/4, o 963 799 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 21 Co 98/2021-543, 21 Co 99/2021-543, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 98, 99/2021-MOP, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024, č. j. 5 Co 52/2024-121, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 282,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Kučery, advokáta se sídlem v Praze, Stavitelská č. 1099/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 5 Co 52/2024-121, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Napadené usnesení odvolacího soudu je (v závěru, že žalovanému nebyla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. tím, že Krajský soud v Praze nevyhověl žádosti zástupce žalovaného o odročení jednání tohoto soudu jako soudu odvolacího a věc dne 15. 3. 2023 projednal v jeho nepřítomnosti) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem i tehdy, jestliže bez jeho výslovného návrhu projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). K tomu, aby žádost o odročení jednání byla podložena „důležitým důvodem“, je potřebné, aby zástupce účastníka tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních. Je-li takovou překážkou potřebná účast zástupce současně u jiného úředního jednání, nepostačuje – ke splnění podmínky „důležitého důvodu“ – že zástupce takovou skutečnost soudu pouze oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak (nepočítaje v to postup podle ustanovení § 25 odst. 2 o. s. ř.). Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost zástupci v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji ověřit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný pod č. 62/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1819/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38/2000 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1800/2016).
4. Nejvyšší soud také již dříve dospěl k závěru, že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, které bylo uveřejněno pod č. 21/2009 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
5. V projednávané věci spatřoval žalovaný důvod ke svému tvrzení, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., v tom, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací nevyhověl žádosti jeho zástupce o odročení jednání konaného dne 15. 3. 2023, která byla odůvodněna kolizí s „nařízeným“ osobním jednáním zástupce žalovaného jako ohlášeného společníka soudem ustanoveného insolvenčního správce s dlužníky ve dvou insolvenčních věcech, v nichž bylo povoleno řešení úpadku dlužníků oddlužením. Neuvedl-li zástupce žalovaného v žádosti o odročení jednání soudu skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že jeho osobní jednání s dlužníky, které si sám jako ohlášený společník insolvenčního správce „naplánoval“ na stejný den, je naléhavější než odvolací jednání konané u Krajského soudu v Praze a že vzniklou časovou kolizi není možné vyřešit jinak (zejména stanovením jiného termínu pro osobní jednání ohlášeného společníka insolvenčního správce s dlužníky), nebylo možné náležitě posoudit (rozlišit), zda jeho žádost byla důvodná (zda v ní uvedená časová kolize představovala důležitý důvod pro odročení jednání), nebo zda šlo o projev snahy bránit rychlé a účinné ochraně práv žalobce v soudním řízení. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že Krajský soud v Praze opodstatněně (v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř.) nevyhověl žádosti zástupce žalovaného o odročení jednání tohoto soudu (o čemž ho vyrozuměl více než měsíc před nařízeným jednáním) a věc dne 15. 3. 2023 projednal v jeho nepřítomnosti, zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
6. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
7. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 2. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu